Baví mě nechat se vést realitou

Vierka teď sklízí úspěchy u festivalového publika. Na jedné z besed po projekci filmu jste říkal, že tento dokument vlastně skončil dřív, než začal…

Pořád mám pocit, že je to nějaká detektivka, ale asi to tak není. Natáčení, které mělo trvat pět let, totiž skončilo po dvou měsících. Ida Kelarová objevila talentovanou dvanáctiletou romskou zpěvačku z Lučence a natočila s ní písničku na cédéčko Cikáni jdou do nebe. Pak jí to nedalo a rozjela se podívat za Vierčinou rodinou. Když poznala, jak mizerně žijí, rozhodla se, že je vezme k sobě domů. Ida pak sháněla dokumentaristu, který by po dobu tří až pěti let dokumentoval umělecký růst Vierky Berkyové.

Zajímalo mě to, a proto jsem se jel seznámit s celou rodinou. Nevím proč, ale napadlo mě, že rovnou začnu točit, což normálně nedělám. Proto jsem poprosil kolegu zvukaře, aby jel se mnou. Pořídil jsem asi pět hodin materiálu na malou digitální kameru a naplánovali jsme, že bych zhruba za měsíc přijel znovu. Jenže jsem ani nestačil zavolat a přišel mi e-mail od Idy, že se rodina sebrala a odjela zpátky na Slovensko.

Co se v tu chvíli stalo s vaším filmem?

Říkal jsem si, že tím náš pětiletý projekt končí a trošku se mi ulevilo — sledovat děvče, jak z něj roste hvězda, není pro filmaře zase tak atraktivní. Jenže za čtrnáct dní se ukázalo, že Berkyovi na Slovensko nedojeli a že někam zmizeli. Což začalo být hrozně zajímavé. Občas jsme se s Idou viděli, a když jsem se zmínil, že ten film už neexistuje, říkala, že je to škoda, ať ho doděláme, nějaká podstata tam přece je. Začal jsem tedy vymýšlet všelijaká detektivní schémata, aby z toho byl film, přestože v něm už chybí hlavní protagonisté. V létě jsem jel na Vysočinu na festival romské hudby, kde jsem sbíral různý materiál. Ale když jsem se pak na něj díval, přišlo mi to moc umělé a zbytečné, proto jsem se rozhodl Berkyovi najít a film dotočit, což se mi podařilo.

Na vašem dokumentu ovšem není podstatný příběh, ale možnost srovnání životních principů dvou různých kultur, které se sešly pod jednou střechou. Lidé se po projekci zpravidla rozdělí na dva tábory, které straní jedné nebo druhé rodině. Jste s tímto přijetím publika spokojený?

Ten film má vynikající vlastnost: místo toho, aby diváci po projekci besedovali se mnou, besedují mezi sebou navzájem. Nebo se hádají. To téma je vyprovokuje. Ovšem tyhle diskuze nakonec stejně jako ten film nenabízejí žádné řešení. Ani jsem neměl ambici ho do filmu dostat. Potěšilo mě, že se ty dva tábory vytvářejí. V průběhu střihu jsme byli s Toničkou přesvědčení, že se zabýváme příběhem, ve kterém se jasně rýsují dvě mentality, dvě pravdy. Každá má svůj základ a nedá se říct, že jedna je pravdivější než ta druhá.

Myslíte si na základě těchto reakcí, že váš film přinutí diváky přemýšlet o tomto problému více z obou úhlů pohledu?

Snad vede k nějakému zamyšlení… Obdivujeme romskou kulturu, jejich písně, tance, mentalitu, svobodu, lehkost. A na druhou stranu chceme, aby žili jako my. Teď mluvím o většinové společnosti, která se je snaží přetvarovat. A oni asi nemají důvod naši kulturu nějak moc obdivovat. Myslím si, že k jejich speciálním schopnostem naopak patří společnost využívat. Nechtějí nás předělat na cikány. Vidím v tom příběhu střet dvou nesouměřitelných mentalit. Narodili jsme se s kódem pracovitosti a oni se zase narodili s kódem plutí životem.

Váš druhý loňský film Chačipe je výsledkem workshopu s dětmi z dětského domova. Jak jste se k němu vlastně dostal?

Kamarád mi nabídl, jestli bych pro tyto děti nechtěl vést workshop. V létě 2002 jsme odjeli do Francie a začali točit. Hráli jsme si s kamerou, rozhýbali předměty. To byl impuls ke vzniku filmu. Pak teprve přišla potřeba ho dotočit. Ale nechtěl jsem vytvořit snímek o dětech z dětského domova. Ten nápad vzešel ze spolupráce s nimi, z kamarádství. Komunikačním kódem byla hra.

Kdy jste tedy věděl, že natočíte film?

Představa filmu vyvstala už z potřeby sehnat peníze na samotný workshop. Jel jsem do toho domova a strávil tam jedno odpoledne. Za čtrnáct dní byla uzávěrka žádostí o grant. Tak jsem si sedl a vysnil jsem si film, který podá zprávu o vnitřním životě těchto dětí. Tři měsíce poté jsme jeli poprvé do Francie natáčet. No a po sestříhání filmu, tedy skoro po třech a půl letech, jsem si přečetl námět, který jsem tenkrát psal k žádosti o grant. S úžasem jsem si uvědomil, že došlo k neuvěřitelné shodě s vyzněním toho filmu. Vůbec to nechápu. Zpravidla se moje náměty a výsledný film dost rozcházejí, protože se spíš snažím hledat než předem dávat odpovědi.

Jako pedagog jste přišel a rozhýbal tvůrčí proces u dětí, které jsou dosud podobným typem činnosti nedotčené. Překvapilo vás, jaká témata se do prací těchto dětí dostávají? Některé z jejich výpovědí se zdály být hodně kruté…

Být s dětmi znamená nechat se překvapovat každý den. Jejich myšlenkové pochody jsou moc krásné. Zvláště z těchto dětí silně vane hlad po novém kamarádství, který mohou okamžitě realizovat. V jejich výpovědích mě od začátku překvapovalo, že pracovaly samy bez mého impulsu, kupříkladu mi něco nahrály na magnetofon. Pak jsem jejich záznam poslouchal a užasl jsem, protože mi vykládaly o svém životě. Hned jsem věděl, odkud pocházejí, co se jim honí hlavou a co je trápí. Výpovědní hodnota tedy přišla spontánně. Od nich.

Dá se říct, že tímto způsobem tyto izolované děti komunikují s vnějším světem?

Zřejmě ano. Samozřejmě se občas najde někdo, kdo překoná jakési obecné povědomí, že tyhle děti rostou jen pro kriminál — přijde jako dobrovolník a založí s nimi třeba turistický kroužek. Mohou tak prožít něco nového s člověkem, jenž stojí mimo jejich instituci, který je určitým způsobem alespoň na nějaký čas jejich kamarádem. To je pro ně určitě důležité. Obohacuje je to. Po prvním workshopu jsem za nimi jezdil zhruba jednou za měsíc na víkend. Mám na tu dobu velmi krásné vzpomínky a zážitky. Neodjížděl jsem s nadšením lovce, kterému se podařilo zachytit kamerou něco krásného, ale pomačkaný, pomazlený. To byl pro mě převládající a důležitější pocit než ten, který mívám, když se mi povede něco dobrého natočit.

Co vlastně znamená Chačipe?

Třeba je to takové zaklínadlo za lepší časy. Vymyslely a používaly ho samy děti. Nikdy mi neřekly, co to slovo znamená, a já si myslím, že to nejspíš samy nevěděly. V tom filmu to může být třeba taková modlitbička…

Vytváříte hrané i dokumentární filmy, točíte, stříháte, režírujete, učíte filmové řemeslo. Můžete srovnat českou dokumentární a hranou tvorbu?

Dnešní publikum se chce bavit, přičemž laťka zábavy je vinou televize snížená k samé zemi. Lidé nehledají okouzlení filmem, zamyšlení. Mohli bychom zrušit televizi, a byl by klid. Lidé by znovu chodili do kina. Posledních deset let točím jenom dokumenty. Rozdíl je v procesu hledání a momentu překvapení, kterého se mi může dostat. Hraný příběh se tvoří ještě před natáčením, ve scénáři. Člověk musí samozřejmě také něco prožít, aby mohl napsat film. Ale pak už zbývá jen natočit ho. U dokumentu mě baví nečekané. To, že člověk neví, kam dojde. Baví mě nechat se vést realitou, než abych ji nějakým způsobem vedl sám.

—

Rozhovor připravila Iva Baslarová, doktorandka FSS MU v Brně. Další 7.G rozhovory najdete tady.