Bílé Karpaty pro mlsné jazýčky

Bojkovice leží na jihovýchodní Moravě v oblasti Bílých Karpat. Vyslovíte-li v souvislosti s tímto krajem formulku „krajinný ráz“, měla by následovat asociace: ovocné sady a květnaté louky. O loukách až jindy.

Historikové dokládají, že ovocnářství má v Bílých Karpatech několikasetletou tradici a zdejší plody pravděpodobně zásobovaly i jiné části země. Tak například v roce 1597 putovalo z Bánova a Bystřice pod Lopeníkem do pražského Ungeltu 1712 centýřů, tedy asi 9,6 tuny švestek.

Motorem sadařství byli v minulosti hlavně učitelé obecných škol a faráři. Školský zákon z roku 1869 dokonce nařídil zakládat u obecných škol zahrady a vyučovat dovednosti v ovocnářství, zelinářství a květinářství. I proto se v roce 1900 v knize, která shrnuje výsledky ankety o stavu ovocnářství na Moravě, píše: „Rodný ten kraj našeho Jana Amose Komenského rájem ovocným sloužiti může. Není vesničky, aby se tam nepěstoval ovocný strom v zahradě nebo na poli. Není téměř chaloupky bez zahrady. Všude nalézti lze švestky, jabloně a hrušně, i třešně a ořechy jsou zde zastoupeny.“ Vlastně to platí dodnes.

Sadaření jen tak

Cestu do Bojkovic stojí za to (nejen z environmentálních pohnutek) absolvovat vlakem. Od určité chvíle kolem vás totiž začnou všichni, od babiček po ambiciózní vysokoškolačky, rozprávět měkkým a melodickým nářečím a krátce nato si vychutnáte pohled na nádraží v Kyjově, Uherském Hradišti a Uherském Brodě — tu více a tu zas méně citlivě (tj. v břízolitu) zdobená folklorními motivy.

V Bojkovicích vás pak čeká nudnější modrošedé nádraží jako ve většině českých měst a obcí. A na mě čekal Radim Pešek — s blond vlasy nedbale staženými do culíku, v holínkách, montérkách a se zánovní pracovní (tj. notně nemytou) Felicií.

Míříme obhlédnout jeden ze tří biosadů, které právě obhospodařuje. Vedle jabloní, hrušní, meruněk a švestek zde rostou i o něco méně známé kdouloně, dříny a mišpule. Sad je zatím velmi mladý. Radim Pešek ho založil zhruba před třemi lety, mimo jiné i proto, aby mohl odrůdy otestovat před tím, než se pustí do jejich množení a prodeje. Zatím je pro něj sadaření spíš jen vedlejšák, ale co s vypěstovaným ovocem do budoucna? „Záleží, jak bude úroda vypadat, ale dalo by se uvažovat o prodeji formou bedýnek nebo samosběrem. Mám tady široké spektrum letních, podzimních a zimních plodin, takže bych dokázal pokrýt většinu roku.“

Další sad sousedí s fotovoltaickou elektrárnou: „Na jejím místě stával velkokapacitní komunistický kravín, tohle je mnohem lepší,“ komentuje Radim Pešek. Stromky sice rostou jeden vedle druhého, ale jinak nemají s monotónností solárních panelů více společného. Je tady vše od jabloní, hrušní, třešní, višní či švestek, ale i rakytník, moruše nebo oskeruše.

Ovoce bez plastické operace

Většina bělokarpatských sadů nese známku bio. Někteří si nechali certifikovat staré stromy, jiní vysadili nové, extenzivní, a čekají, co z nich bude. Navzdory rostoucí popularitě této značky má místní ovoce na trhu nevýhodu. Nevypadá jako člověk po zásahu plastických chirurgů, tedy zbavený všech přirozených nedostatků. Většina se tudíž nedá prodat jako stolní ovoce, ale na zpracování, a to nejlépe v regionu. Přesně to dělá Radim Pešek v případě starého sadu, jenž spravuje kamarádovi: „Rostou tam různé odrůdy, například jaderničky, které prodávám do moštárny v nedalekém Hostětíně.“ (Viz 7.G 5/2008) Lokálních produktů, pro jejichž označení existuje značka Tradice Bílých Karpat, pomalu přibývá. Místní si zařizují sušárny na ovoce, někteří se dokonce pustili do výroby marmelády (na internetu ji najdete pod názvem Koldokol). Že mohou mít regionální produkty perspektivu, dokazuje právě hostětínský biomošt, který běžně dostanete nejen v obchodních řetězcích, ale (podle zkušenosti autorky článku) i ve většině dobrých kaváren v Brně.

Tradiční sady však mají ještě jednu velkou konkurenční nevýhodu. Pěstují se v nich stromy na bujné semenné podnoži, což znamená, že od země ke koruně měří nejméně metr a půl. Naopak v konvenčních sadech můžete vidět zákrsky s půlmetrovou podnoží. Proč? Dají se snadněji, rychleji, a tudíž i levněji očesat, rovněž rychleji plodí. Ale také na ně lze snáze aplikovat postřiky. Bělokarpatským tedy nezbývá než hledat cestu k zákazníkům, kteří hledí na ekologickou stopu zboží.

Továrna na stromky

Nicméně Radim Pešek především pěstuje a prodává stromky, přičemž se zaměřuje na osvědčené odrůdy a druhy, kterým se daří bez chemického ošetřování, v okrajových oblastech i vyšších polohách. Jeho školka je v podstatě jediná svého druhu u nás. Ne že byste jinde na staré (tj. prověřené časem, vznikly před zhruba 70 lety) nebo krajové (tj. rostoucí v určitém kraji a přizpůsobené jeho podmínkám) odrůdy nenarazili, ale vždycky to bude spíš reakce na momentální poptávku.

Nejen teď, ale už na střední zemědělské škole Radim Pešek svými zájmy docela vyčníval, nebo chcete-li, nezapadal. O ekologickém, tehdy ještě alternativním, zemědělství věděl více než učitelé: „Dostal jsem se k tomu přes vegetariánství a navíc mi chemické postřiky nikdy nebyly milé.“ Pro zábavu pěstoval staré odrůdy zeleniny, luštěnin nebo obilí. Spolupracoval při tom se sdružením Genegel z Trhových Svinů, které se na uchovávání starých a krajových odrůd kulturních rostlin zaměřuje. „Tehdy jsem si uvědomil, že takhle bych se chtěl živit,“ vzpomíná.

Kolem roku 1998 se živil množením okrasných stromků. „Napadlo mě při tom udělat si pro sebe jaderničku, nějaké mišpule a sladkoplodou jeřabinu. Když to viděl můj odběratel, zajásal, že přesně tohle potřebuje. Postupně jsem začal pracovat jenom pro sebe a zhruba od roku 2002 se zaměřuju už jen na ovocné stromky,“ říká Radim Pešek.

Původně však směřoval k biozelinářství, ale po dvouměsíční zkoušce u známého velehradského ekozemědělce Petra Weidenthalera (viz 7.G 3/2005) vystřízlivěl. Byla to prý hrozná fuška. Se stromky má o něco více volného času a v průběhu roku může i vycestovat do zahraničí.

Proč to dělá?

„Začalo to vlastně trochu sobeckým zájmem — vypěstovat si pro sebe to, co nejde sehnat. Ale zjistil jsem, že mě to baví, a věřím tomu. Mám pocit, že když to chutná mně, může to chutnat i ostatním. Ve starých odrůdách taky nacházím možnosti pro ekologické zemědělství. Obdobně, jako když výzkumníci hledají geny rezistentní proti mrazu, praskání nebo chorobám,“ vypráví.

Avšak k zapřisáhlým staromilcům Radim Pešek rozhodně nepatří: „Prošel jsem si fází, kdy si myslíte, že všechno staré je dobré, ale tak to není. Vývoj nejde zastavit. Jednotlivé odrůdy sice můžou být dobře přizpůsobené svému prostředí, ale přírodní podmínky se mění. To, co podle starší literatury netrpělo strupovitostí, ji dneska může mít. Ale vesměs generacemi prověřené odrůdy fungují dobře.“

Jedním z důvodů, proč v Bílých Karpatech staré odrůdy přežívají (a přežily i socialistické intermezzo) je v dobrém slova smyslu rozmlsanost. Místní si dobře pamatují třeba to, že jadernička se hodí na pálení či mošt a jiné odrůdy jablek na sušení, pečení nebo na kompoty. K tomu, aby si vybrali Idared nebo Jonagold, je prý nikdo nepřesvědčí. „Pamětníci se často ptali po praskulích, což je odrůda hrušky, která hniličkovatí a výborně se hodí na pálenku. Stromy se dožívají více než sta let a jinde jsem je neviděl, takže patří nejen k odrůdám starým, ale i krajovým. Zkrátka místní specialita, jako když máte třeba tokajské víno,“ dodává Radim Pešek.

Na náročnosti zákazníků záleží skutečně hodně. Například na trzích v Baskicku můžete dodnes vidět vedle goldenů s nálepkami místní odrůdu koženáčů (taky s nálepkami), vhodnou hlavně na moučníky. Etikety na švýcarských moštech pro změnu nesou informaci, že nápoj pochází z grávštýnského jablka — staré německé odrůdy, která se rozhodně nepoužívá v intenzivních výsadbách. „Buď na to musíme lidi znovu naučit, nebo jim to připomenout,“ dodává Radim Pešek a přikládá ještě jeden důvod pro staré odrůdy. Můžeme je vnímat jako součást kulturního dědictví, s trochou nadsázky jako třeba Pražský hrad.

Zub socialistického času

Ani sadařství a ani mlsné jazýčky tedy neunikly dopadům několik desetiletí přerušené kontinuity. Původně malé sady a državy musely v šedesátých letech ustoupit rozvoji v pojetí socialistického režimu. Například ve Starém Hrozenkově na Kopanicích tehdy vzniklo celkem devadesát hektarů sadů, když bylo dost peněz, tak zákrskových. Dnes tyto pokusy pomalu dožívají. Sady vysokokmenů a polokmenů naopak žijí a plodí dál.

„Původně tady sadařil skoro každý, ale v menším,“ vysvětluje pro kontrast Radim Pešek. „Každý měl nějaké stromy v zahradě za domem nebo polní či luční sady, kde se pod stromy pásly ovce nebo rostly třeba brambory.“

Tak také vznikal zdejší krajinný ráz, typický pozvolným přechodem z obydleného prostoru do volné krajiny. Zástavba v Bílých Karpatech má uliční charakter, není roztroušená jako například v Sudetech. Směrem od ulice zpravidla postupovaly domy, stodola, zahrada se zeleninou a pak stromy. Dodnes se tento oku lahodící systém zachoval jen částečně. „Kolektivizace udělala svoje. Stromy tady vytrhávali buldozerama, scelovali pozemky a budovali velké rodné šíré lány. I v místech, kde nikdo nic dříve nepěstoval. Klidně shrnuli kamení a nasadili tam kukuřicu,“ dokresluje Radim Pešek. Po roce 1989 se zase věci začaly trochu vracet do normálních kolejí.

Z krajiny, nejen té bělokarpatské, mizí i ovocné aleje. Nejenže se dnes o ně prakticky nikdo nestará, ztratily i svůj původní smysl. Nařízení k jejich výsadbě vyšlo za vlády Marie Terezie a Josefa II. s tím, že ovoce zajistí občerstvení pro vojáky vracející se z válečných tažení.

Takový (ne)normální synek z dědiny

Ač jediný svého druhu, za exota Radim Pešek v Bojkovicích a okolí neplatí. „Říkají mi, že su jediný mladý, co dělá na poli, a asi mi to docela otevírá cestu. Když potřebuju něco zařídit s traktorem, něco odvézt, sehnat, hned vědí, že su ten stromkař. Dřív mě brali trochu jako blázna, vegetariána, teď jsem na tom líp. Řekl bych, že u lidí, co dělají v zemědělství, jsem stoupl. Protože jsem u toho vytrval.“

Z obhlídky sadů, školky a prodejny stromků se vracíme zacákaní až po kolena od bláta, na pohorkách těžké lepivé bakule a míříme do svérázné místní hospody Vagon. Dřív, než odjedu, dáme si ještě oběd — nabídka vskutku nevídaná. Mezi cirka desíti bezmasými jídly se vyjímají zázraky jako zeleninové rizoto s houbami za dvaadvacet káčé. Nevím, jestli se radovat, nebo obávat…

„Já su normální borec z dědiny,“ pokračuje Radim Pešek mezi sousty. „Chci tady žít, dělat smysluplnou práci, která mě baví, a trošku si o svém čase rozhodovat sám. Dělat něco, co nenávidím, považuju za mrhání životem. Množím stromky a baví mě to, tak to má smysl. Kdyby mě bavilo jezdit s kamionem, mělo by to smysl také.“

V dobrém rozpoložení je i díky tomu, že po ekonomické stránce se školce docela daří. „Sice nesnídám kaviár a nebydlím v zámku… Teď v zimě su v pohodě, ale kdybyste přijela na podzim, řeknu, že nemám čas, budu strhaný a neschopný přemýšlet. Žiju podle přírody. Na jaře rozpuk, obrovská honička, abych všechno stihnul připravit. Na podzim zase, abych to prodal nebo včas zazimoval. Ale za teplou kancelář bych neměnil.“

I příběh Radima Peška připomíná, že život v „sepětí s přírodou“ má své nezaměnitelné klady, ale rovněž úskalí. Každý rok prý něco nevyjde podle plánu. Jednou prší moc, jindy málo, pak zase přijdou mšice. A nebo začne ve školce „loupat perníček“ zajíc. Jeden takový pár let nazpět způsobil školkaři z Bílých Karpat škodu za sedmdesát tisíc. A to už je i na vegetariána moc…

——-

Nejde o žádnou specialitu

Stanislav Boček učí na Mendelově univerzitě v Brně zahradnické předměty. Svou výzkumnou činnost zaměřuje hlavně na historické odrůdy ovoce a ekologické ovocnářství. Učí také v dvousemestrálních kurzech celoživotního vzdělávání „Ovocný strom v krajině“, kam jezdívají zájemci o sadaření z celé republiky.

Na světě údajně existuje až 7500 odrůd jabloní. Čím se od sebe odlišují?

Odrůdy se navzájem liší genetickou informací, která se navenek projevuje vlastnostmi a znaky, jako je intenzita růstu, plodnost a vzhled ovoce nebo odolnost vůči mrazu, chorobám či škůdcům. Co se týká České republiky, jen ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu ovocnářském v Holovousech uchovávají více než dva tisíce odrůd jabloní.

Je takto vysoká variabilita u jabloní něčím výjimečným?

Nejde o žádnou specialitu. O pestrosti odrůd jabloní víme proto, že tento druh ovocných stromů je u nás nejrozšířenější. Jabloně mají navíc, například v porovnání s třešněmi, velmi rozmanité plody. Ledaskoho možná překvapí, že i pomeranče či mandarinky se vyskytují v několika tisících odrůd.

Jak vlastně vznikají nové odrůdy?

Nejčastěji křížením, ať už samovolně v přírodě, nebo záměrným šlechtěním. V minulosti si lidé vybírali odrůdy s ohledem na jejich vlastnosti. Na předním místě je bezesporu zajímala velikost a chuť plodů. Dnes se šlechtění věnují převážně profesionálové, ale přesto může kdokoliv z nás najít náhodné semenáče, a objevit tak novou odrůdu.

Co by se mohlo stát s krajinou nebýt lidí, jako je Radim Pešek?

Podle mého názoru by hrozilo, alespoň v podmínkách České republiky, reálné nebezpečí zakonzervování starých odrůd pouze v genofondových sbírkách, bez možnosti jejich návratu do krajiny. Na staré odrůdy by si mohly začít činit bezdůvodné nároky pouze určité skupiny lidí a zneužívat toho. Staré odrůdy jsou ovšem společným výtvorem přírody a našich předků, dědictvím celé společnosti. V tomto světle tedy vnímám jejich množení a zpřístupnění pěstitelům jako určitou kompenzaci bolesti, kterou jsme krajině a životu v ní způsobili.

Znáte situaci ohledně starých a krajových odrůd v zahraničí?

Kromě státem pověřených institucí odvádí v zahraničí, stejně jako u nás, obrovskou práci neziskový sektor. Osobně jsem měl možnost se setkat se členy organizací Arche Noah, Ökokreis (Rakousko), Hëllef fir d‘Natur (Lucembursko), SAVE, ProSpecieRara, Fructus (Švýcarsko). Běžně spolupracují s odbornými institucemi, které je přijímají lépe, než je tomu u nás. Taky se tyto organizace nesetkávají, například při množení starých odrůd nebo zpracování ovoce a distribuci výrobků, s takovými komplikacemi ze strany úřadů. V České republice máme poměrně ambiciózní organizaci Genoklub, která se snaží celorepublikově zastřešit snahy nevládek o uchování genofondu nejen rostlin.

Další 7.G rozhovory najdete tady.