Červ Augustin vypráví o Zemi

Na seminářích eNu se děti — ale i dospělí — dozvídají, jak funguje příroda, kolik organismů v ní spolupůsobí a jak naše životní zvyklosti mohou bránit jejich vzájemné interakci. Nebo ji naopak podporovat. Účastníci seminářů ještě o několik let později vzpomínají, jak objevili larvy pošvatky nebo sametky rudé. Takto získané znalosti se hned tak neztratí. Kdo ví, jak ekosystém funguje, bude jej chtít také zachovat. Aneb staré známé heslo Poznej a chraň! v rakouském provedení.

Půda potřebuje čas a život

Jednu z hlavních rolí hraje při workshopech půda, které se speciálně věnuje seminář Život v podzemí. Prostou půdu či zem často považujeme za „nečistotu“. Lepí se na boty a dětem na oblečení. Proto asfaltujeme cesty, ulice a různá jiná místa, aby bylo všechno takzvaně čisté. S každým kilometrem čtverečním, který mizí pod asfaltem nebo betonem, však mizí také miliardy životů. A ztrácejí se životně důležité funkce. Každý den se jen v Rakousku vyasfaltuje, vybetonuje či jinak zastaví pět hektarů půdy.

Jak tvorba půdy funguje, si můžeme povšimnout právě tehdy, když je poškozená. Třeba v nějakém starém opuštěném lomu, kde je vybagrovaná a proražená až hluboko do skalního podloží. V našich klimatických a srážkových poměrech se však na kamenech již brzy tvoří mechy a lišejníky. Semena vzlétávají a klíčí ve štěrbinách. Listy opadávají, rostliny umírají. Listí se hromadí v rozích chráněných větrem. A vše může začít: přistěhují se půdní živočichové, neboť zde mají potravu. Pancířníci hlodají otvory do pokožky povrchu listu, pronikají sem houby, list měkne a stává se lahůdkou pro svinky a žížaly. Zbytky rostliny se proměňují v humus. Na dříve odumřelém povrchu půdy se začíná etablovat život. Začal proces tvorby půdy.

Tady se něco plazí, foto: Dorothea Huber. 

Schválně zkuste hádat, jak dlouho trvá, než z výchozího nerostného materiálu vznikne tímto způsobem centimetr živé půdy bohaté na humus. Zhruba sto let. Abychom však z našich polí a zahrad sklízeli slušnou úrodu, potřebujeme 20—30 centimetrů půdy s vrstvou humusu. Tedy dva až tři tisíce let půdotvorby.

Dobré „kynutí“ půdy

My všichni školou povinní si možná pamatujeme, že v závislosti na složení půdních částic — od hrubých částeček písku až po ta nejjemnější jílovitá zrnka — rozlišujeme různé půdní druhy s rozličnými vlastnosti a předpoklady pro zemědělství a zahradnictví. Na živiny chudé písečné půdy jsou vzdušné, rychle vysychají a lehce se zpracovávají. V dlouhých obdobích sucha v nich rychle dojde zásoba vody a rostliny trpí nedostatkem vláhy. Oproti tomu jílovité půdy udrží vodu déle. Mají vysoký „vnitřní povrch“, v němž se nacházejí mikroskopické jílovité složky velikosti asi tisíciny milimetru bohaté na živiny.

Pachatel nalezen, foto: Doris Seebacher.

Půda bez života neznamená nic. Může být nanejvýš stanovištěm pro pionýrské druhy rostlin. Aby se mohly naše kulturní rostliny zdravě vyvíjet, potřebují „kvašení“, živou půdu. V hrsti zdravé půdy může žít více organismů, než je lidí na celém světě: mnoho miliard. Každý z nás zná například žížaly. Ale už málokdo si pamatuje, že v hektaru půdy koluje jejich střevy až 250 tun zeminy ročně. Organická hmota je spojena se zemí v takzvané jílovito-humusové komplexy. Každá částice půdy je potažena rosolovitým filmem z mikroorganismů, díky kterým se může spojovat s dalšími částicemi do větších pevných hrudek. Každá půdní hrudka přitom působí jako houba: může přijmout a uložit vodu, aniž by se rozpadla. A právě tato stabilní hrudkovitost je znakem zdravé půdy. Hrudky například mohou při silném dešti rychle přijmout vodu a pomoci zabránit povodni. V hrudkovitých půdách se také dobře vyvíjejí kořeny rostlin, které při delších obdobích sucha dosahují do hlouběji položených vodních zásobáren. Dobře vyvinutý kořenový systém také zajistí dobrý přísun dalších živin. 

Předpokladem pro harmonický půdní život je tedy dostatek výživy — organického materiálu. Ten zajistíme vpravováním kompostu, chlévského hnoje, zeleného hnojení nebo mulčováním. Zelené hnojení znamená, že pěstujeme rostliny, které se nesklízejí, ale zůstávají na poli. Při mulčování vystýláme půdu mezi řádky zeleniny například posekanou trávou. Ta pak chrání půdu, brání růstu plevele a občerstvuje půdní život.

Každý potřebuje každého

Během „podzemního“ semináře mohou žáci a žákyně pochopit, jak udržet a chránit dobrou půdu: co nejméně ji zastavět neprostupnými povrchy, opatrně zpracovávat, vyhnout se pesticidům a dalším škodlivým látkám, pokrývat půdu po celý rok rostlinami a tu a tam mulčovat. Myslet stále na ty miliardy činitelů, které udržují půdu úrodnou. Jednotlivé prvky workshopu jsou znázorněny časovou osou, na níž jsou vyznačeny dějiny země. Vše se odehrává venku. Při práci s rýčem můžou děti nahlédnout do nejvyšší vrstvy půdy. Ve třídě pak dotykem a hnětením určují druh půdy a odpovídají na otázky ke každému typu. Při testu hrudkovitosti může každý zkusit odhadnout zdravotní stav vzorků půdy. Pokus s erozí následně ukazuje, jak nejlépe půdu chránit. V bohatém kompostu pak účastníci spatří početné půdní tvory jako žížaly, svinky, pancířníky, chvostoskoky, stonožky, štírce a spousty dalších. Vše drží pohromadě, každý potřebuje každého.

Podsvětí na stopě, foto: Irmgard Schilcher. 

ENu přizpůsobuje půdní semináře i nejmladší generaci, školkám a prvnímu stupni základní školy. V dílničce nazvané Červ Augustin vypráví o Zemi se nejmenší děti dozví, že půda je stejně tak živá jako kompost. V přineseném kompostu následně poznávají půdní živočichy a na základě takzvaného „stolu tajemství“ a „loterie červí potravy“ rozlišují, co na kompost smí, a co ne, co shnije v koloběhu přírody, a co naopak škodí a musíme se tomu vyhnout. Na kreslicím a kuticím stanovišti pak mohou nechat volný průběh své kreativitě a vytvořit pestrobarevnou kompostovou hromadu. S „potravou pro červa“ přinesenou z domu nakonec nakrmí červa Augustina a jeho přátele — buď na školním kompostu, nebo v nádobě na bioodpad.

Voda živoucí i oživující

Do dalších tajů přírody zasvětí školáky výlety k vodě — bez obrazovky a počítačové myši v dosahu. U nejblíže položeného potoka nebo řeky naopak nechybí základní vybavení: gumáky, lupy, kbelíky, síta. Tok vody, kameny na zemi, bublá to, uklidňuje, tu a tam ryba, když se člověk dobře dívá. Je to ale všechno? Děti jsou ohromeny, když pod vedením učitele nebo učitelky vstoupí do říčního koryta, zvednou kameny a podívají se pozorně na spodní stranu. Něco se tam hýbe! S pomocí síta hledají dál a nacházejí další zajímavé živočichy. Čím déle hledají, tím je to napínavější a objevují stále více. A učí se bez námahy.

Nabereme, prosejeme, foto: Helga Lehrbaum.

Můžou například zjistit, že výskyt živočichů závisí na rychlosti toku. V silném proudu žijí ti s velkým štítem hlavy a zploštělým tělem. Vypadají jako závodní auto Formule 1 — leží v proudu a neodplaví se. Larvy komárů mají přísavky, larvy pošvatek zase silné drápy na nohách, jimiž se mohou v proudu dobře držet. Studené prudce tekoucí vody jsou zároveň bohaté na kyslík. Tady mohou žít druhy bez žáber, protože umí ve stále tekoucí vodě dýchat. Naopak stojaté a spíše teplejší vody prospívají živočichům s žábry nebo jinými speciálními dýchacími orgány či strategiemi. Například larvy pakomárů a okružákovitých mají jako jediná bezobratlá zvířata červené krevní barvivo savců, hemoglobin.  S jeho pomocí můžou ve vodě efektivně získat trochu kyslíku.

Děti se dozvědí i o chytrých výživových strategiích. Například larvy chrostíků si stavějí v silných proudech sítě, jež pak spolu s chycenými malými zvířaty sežerou. Jsou to vlastně takoví rybáři. Zvířata v klidných tůňkách loví aktivně. Draví krabi, larvy hmyzu nebo pijavice mají často působivé „rybářské náčiní“.

Nechybí nám pestré obutí, foto: Helga Lehrbaum.

Řeč se stočí i na mrchožrouty, kteří udržují vodu čistou, šneky, kteří se „pasou“ — seškrabávají z kamenů porost řas, „filtraře“, například mušle, které skrze vlastní tělo čerpají vodu a využívají plovoucí látky z rostlin či řas.

Život potřebuje strukturu

Stejně jako má nedotčená krajina přirozené strukturní prvky — samostatně stojící stromy, živé ploty, hromady kamenů, biotopy — potřebuje strukturu i druhově rozmanitý vodní život. Protipovodňové zábrany však učinily z mnoha řek a potoků monotónní koryta. Chybí v nich přechody mezi hlubokými a mělkými oblastmi, písečné nánosy, kameny, zátoky. Všude panují stejné podmínky. Procházky těmito místy nejsou nijak zajímavé, rozmanitost je malá a chybí tu užiteční živočichové. Znormalizovaná řečiště také často vykazují špatnou kvalitu vody, protože jim chybí schopnost samočištění.

Oproti tomu „nestandardní“ zátoky a tůňky nabízejí kořeny, rostoucí v potoce či na břehu, dutiny v náspech zase schovávají raky nebo rybí potěr. Různorodé strukturní prvky v toku řeky zkrátka skýtají bezpočet vhodných útočišť pro živočichy a mladým (i starším) badatelům dobrou příležitost pro přírodovědné objevy.

Po špičkách za objevy, foto: Helga Lehrbaum.

Dvouhodinové workshopy eNu si mohou dolnorakouské školy a školky objednat za 144 eur, tedy za necelé čtyři tisíce korun. K procházkám potokem a pro samostatné mladé „vodní“ výzkumníky eNu vytvořilo brožuru, která je za malý poplatek k dostání na webu www.enu.at. Pojednání Na ponorce v potoce a Půdní živočichové pod lupou ukazují na ilustrovaných plakátech vodní a půdní rozmanitost, kterou často uvidíme až na druhý pohled. Vyučující a další zájemci si navíc mohou na webu agentury zdarma stáhnout koncepty a klíče k určení jednotlivých živočišných i rostlinných druhů pro všechny workshopy.

Autor pracuje v Agentuře pro otázky životního prostředí a energie Dolního Rakouska (eNu). Přeložila Simona Horká. Související fotogalerii najdete zde.