Chodím se k Romům ohřát

Pravidelně docházíš do romské osady Bedřiška, kde trávíš čas (nejen) s místními dětmi. Můžeš nám přiblížit, jaká je zde situace?

Původně byla Bedřiška osada na místě někdejší šachty Friedrich. Podobných kolonií bylo na Ostravsku hodně a dříve tam nebydleli Romové, ale havíři. Dnes je zde asi třiatřicet dřevěných UNRRA domků, jejichž životnost už je dávno pryč. A dva „červené“ cihlové domy z doby před 1. světovou válkou. Vede tam jedna cesta — čili Bedřišku vymezují kolejnice, výpadovka, náletový les a ploty skladišť. Kolik tam bydlí lidí, to vůbec nedokážu říct.

Připadá mi, že se tam žije tak, jak se u nás kdysi žilo na vesnici — lidé jsou venku, nadávají si, když něco provedou, nebo se radují, když je jim dobře. Jsou to často příbuzní — jako na vesnici. Vědí, jaké má kdo děti, jestli zlobivé, zavřené ve vazební věznici, nebo dobré. Mezi sebou mají „level“ lepších a horších. Je to taková obec. Zjistila jsem to i tak, že jsem po čtyřech letech potkala jednoho člověka z Bedřišky, který se mě ptal: „A jak vaša mala, dobrá?“ Věděl, že nejmladší dcera v době, kdy jsem tam začala chodit, byla vážně nemocná. To mi přišlo nesmírně hřejivé.

Říkala jsi, že jsi ho potkala po čtyřech letech. Jak dlouho tedy do Bedřišky chodíš?

Od roku 2010, takže teď to bude pátý rok. Před těmi pěti lety bych ti tady vše řekla daleko ostřeji. Dnes však mám pocit, že o Bedřišce a o Romech nevím vůbec nic, protože se všechny mé jistoty zproblematizovaly. Například obrovský ponurý cihlák, dům, který jsem považovala za neobydlený, se ukázal být obývaný spoustou lidí, kteří mají jakési významnější postavení — dalo by se říct, že mají roli mluvčích či rádců. Nevím příjmení. Jenom přezdívky. Do Bedřišky se dá těžko pronikat. Nic o sobě neřeknou. Buď nemají potřebu sebereflexe jako my,  nebo je to zkušenost: neříkat. Mám pocit, že tam našlapuju jen po špičkách. Vědět to, co vím teď, tak bych se tam vůbec neodvážila vstoupit! Do toho všeho jde člověk jako naprostý cizinec.

Bedřiška, foto: Barbora Křížová. 

Myslíš tím, že tam platí pravidla, která člověk zvenku těžko chápe?

To ani ne. Možná jsem spíše extrémně senzitivní a ctím nevyřčené hranice, jejich soběstačnost a autonomii. Dodržují se zde však jemné vazby mezi tím, co můžou, a co nemůžou. Například v jednom domku hrála nahlas hudba, ale když šel jeden z těch osmi dospělých spát, bylo ticho. A to v tom domku žijí s miminem. Velí tomu mama a její muž, tři dcery s partnery se tam nějak vejdou. Když si představím, že bych do tohoto teritoria vlezla jako sociálka s představou, že jim vysvětlím, jak se mají živit a nakupovat, tak šlapu do porcelánu.

Měla jsem v tomto domku možnost být i při úplně intimních rodinných momentech. V den, kdy jedna z dcer přišla po provedené kyretáži a druhá byla doma z porodnice s malým. Třetí sestra byla zároveň těhotná… Jsou to situace, kdy jsem byla u někoho tak blízko, jak jsem nebyla u nikoho z příbuzných. Vnímám tam něhu, zvláštní lidskost v péči o novorozeně i o maminku, a to v domě, kde je tolik lidí! To znamená — nikdo z nich jakoby není nikdy sám.

Nebýt agresivní poučovatel

Jak ses do Bedřišky vlastně dostala?

Strašně dlouho jsem si přála Bedřišku poznat. Kořeny této touhy mohou být v dětství, kdy se mi Romové zdáli zvláštní a zajímaví. V MHD se odjakživa bavím s romskými dětmi i jejich rodiči — třeba jen očima. Kdysi dávno jsem jela v tramvaji, na klíně nejmladší dceru, a pět zastávek si „namlouvala“ hezké romské děti, které vezl opilý tata. Vystoupili jsme zároveň a ten muž si přede mě klekl, líbal mi ruce, „pani, vy jste ten nejlepší člověk“. Tato zkušenost byla jakýmsi iniciačním zážitkem, a to i pro ně — oni najednou vidí, jak nějaká gádži je nadšená z jejich dětí. Romové jsou emočně opravdu přímočaří a když mi ten muž toto říkal, měla jsem pocit, že jsem světlem oděná… Zážitek, který nevysvětlím.

V březnu 2010 byl v noci do jednoho domku hozen Molotovův koktejl (za žhářský útok dostali matka se synem podmíněný trest na osmnáct měsíců, respektive tři roky — pozn. aut). To byla definitivní jistota, že pokud se nějak aktivně nevymezím vůči tomu, co se na Bedřišce stalo, má judaistická studia či pátrání po holocaustu půjdou do kýblu. Tehdy jsem cítila, že to zlo je centimetr ode mě a jednou se mě moje vnoučata možná budou ptát, jestli jsem cítila, že něco začalo — stejně, jako jsem se já ptala své babičky na druhou světovou válku. Šla jsem tedy spíše jako proutkař poslepu proti něčemu, co jsem cítila, že je hrozné. Kdybych nic neudělala, v životě bych si to neodpustila. I když mou snahu může smést nějaká rasistická strana, já budu vědět, že jsem se snažila… že jsem například dala Sabině, kterou ta zápalná láhev vzbudila, kafíčko a bábovku. A ona si to pamatuje čtyři roky!

foto: Barbora Křížová

Dobrá věc, která hrála roli na začátku mého působení na Bedřišce, byl můj věk. Kdybych byla mladší, byla bych mnohem razantnější: já vás naučím, jak vařit, sbírat byliny na čaj, dělat sirupy, nesypat peníze řetězcům, sázet brambory… Ale oni nepřeskočí zemědělskou revoluci. Nemůžu si myslet, že jsem nějaký Fantomas, který tam vše ovlivní! Samozřejmě, že jsem s nimi vysévala květinky a trhali jsme spolu lipový květ. Ale nic nejde skokem. Musím k nim mít respekt.

Co konkrétně v Bedřišce děláš?

Původně jsem tam pronikla díky kreslení portrétů. Dceru jsem měla tehdy dlouhé týdny v léčebně, neuměla jsem o tom s nikým mluvit. Na Bedřišce pro mě bylo naprosto přirozené říci, že se nám toto děje. Romale mě povzbuzovali, ujišťovali, že to bude dobré, ptali se na ni, poskytovali zvláštní hřejivost, která doma nebyla. Došlo k různým skokům a najednou jsem se ocitla i u nich doma.

Pořád se mě někdo ptá, jaký má moje působení na Bedřišce vlastně smysl. Číst jsem nikoho nenaučila, zeměpis jsem nikoho nenaučila, modlit se jsem nikoho nenaučila… Možná je to hrozně málo, ale já to neberu pragmaticky. Pragmatické věci musí dělat odborníci, ne já. Například je vysvobodit z dluhů, zjistit, jestli neplatí nějaký vylhaný nájem (třeba za podkroví, které tam reálně není). Paní, která založila občanské sdružení Bedřiška, tam napravovala obrovské nesrovnalosti, kdy kradli bílí černým.

Během práce s dětmi z osady propojuješ jak své zkušenosti pedagogické, tak výtvarné. Pomohlo ti malování v pochopení Bedřišky a jejích obyvatel?

Kreslit portréty mě opravdu baví. Mívám pocit, že někdy tvář na papír skočí sama. Díky malování jsem zakoušela obrovské propojení během dívání z očí do očí. Hned první den mě na Bedřišce překvapilo, že malé dítě, které jsem kreslila, vydrželo naprosto ukázněně sedět otci na klíně celou dobu. Přitom by ho tisíc učitelek označilo za instabilní. Od začátku mi bylo jasné, že malování je moje vstupenka do Bedřišky. Nešla jsem tam jako agresivní poučovatel o tom, co je dobro a zlo. Bílé dobro a černé zlo.

„Nechoďte tam!“

Prožila jsi i nějakou krizi?

Ano, přišly časy, kdy se jakoby vše zavřelo a já tam bloudila v dešti s obrázkovou knížkou a nikde nikdo nebyl. Nemají ani zvonky, není jak se k nim dostat. Věrohodný zdroj mi v té době řekl: „Radano, nechoďte tam! Vy nevíte, co je to za terén. Někdo na vás ušije hrůzu, ze které se nedostanete.“ Třeba že jsem pedofil — někdo by mohl zaplatit místním, aby proti mně svědčili. Pokud nejsem pod nějakou institucí, tak nemám co dělat kolem cizích dětí.

Jak se tato situace překlenula?

Začali tam chodit lidi z Don Bosca. Charismatický kněz Kosmič (přezdívka pro Pavla Kosmáka, kněze z řádu Salesiánů Dona Bosca — pozn. aut.) dokázal prolézt tou kapilárou, kterou protáhl i mě, jednu řeholnici a studenty z Biskupského gymnázia. Začali jsme tam chodit jako tým a pro svoje aktivity s Romy jsme získali čas i místo v rozvrhu centra Bílého nosorožce.

foto: Jiří Cvešper

Mně osobně více pasovalo, když ještě fungovalo občanské sdružení, které založili Romové spolu s bílými zdola, protože tehdy v tom centru byli jak staří, tak mladí. Pořád se hrálo na nástroje, mezi tím vším jsem kreslila, oni přikládali do kamen nebo seděli v bundách… Pak vše začalo být stále více organizované. Připadalo mi, že forma je hrozný fake. Mají konkrétní rozvrh, seznamy, prezenci… Ale Kosmič dokázal, že vše funguje i s rozvrhem a dál se to bude rozvíjet.

Brali jsme děti i ven — například s námi poprvé viděli řeku — Odru! Když jsem je však vzala ven z osady sama, tak jsem šílela. Chtěla jsem jít se třemi, ale k tomu se přidaly další čtyři malé, protože ty jsou automaticky v péči starších. Jedno je o sto metrů přede mnou, druhé za mnou, třetí leze na posed: šílím. Přesně na to tam musí být salesián se svým klidem i zvláštní důvěrou, že andělé strážní je neopustí. Salesiáni je také vzali na hory a čhave jely poprvé vlakem.

Celá ta anabáze a všechny ty moje i jejich poprvé mě učí vnímat jinakost, určenost generací, které mají za sebou staletí se statutem „persona non grata“. Nedůvěra a chování, které my vnímáme jako agresivní, je podle mě plodem této historie. Jejich strachu z nás.

Jaké chování máš například na mysli?

Romové se třeba chtějí bavit o tématech, která většina lidí těžko ustojí — například o sexu. Jednou jsem byla v roli, kdy jsem jim vysvětlovala šesté přikázání. Vzala jsem k tomu vykopávky — býčka z Býčí skály, repliky venuší a říkám jim, že je to ta největší síla a krása, jakou člověk může vnímat. Pedagogicky jsem si to vše naplánovala a ptám se, co je nebezpečné, co je riziko sexu. A Ruda na to: „Že mě Maruša nechá“ (smích).

Jak jsi reagovala?

Vedla jsem diskuzi k tomu, že nejsou zralí, ale vůbec to nefungovalo. Usvědčovalo mě to z jakési falše či papírové mravnosti. Pro Romy mít muže či ženu je obrovská hodnota, kterou si po generace předávají. Žijí bez peněz, bez kariéry… Pár je zdrojem veškeré identity člověka. Na dvojicích to je vidět — i když mají vedle sebe čtyři děti, mezi rodiči cítíte vztah, patří k sobě.

Romové se zamilují třeba ve čtrnácti a rodina akceptuje, že je to na celý život. Mladí to nedělají tak jako naše děti — když rodiče nejsou doma, sejdeme se v prázdném bytě. U nich vše probíhá se souhlasem celé komunity, která ví, že tento chlapec si našel tuto dívku. Kluk se přistěhuje do bytu svojí holky. Berou se, až když mají děti, nebo se neberou vůbec, protože sociálky jsou výhodnější pro matku bez partnera. Žena má v tomto stavu vztahové věci ošetřené a bydlí pod křídlem matky. To je skoro jako neolitický sen.

Portréty z Bedřišky od Radovany Parmové, foto: Barbora Křížová.

Všichni pečují o dítě, nosí ho, tahají ho starší sourozenci — a podněcují ho k emocím. Akorát mu nikdo neříká „kolik máš prstíčků“ ani ho neučí „řekni, co to je“. Romské děti jsou však vnímavé jinak. Hráli jsme jednou třeba hru, kdy jsme se zavázanýma očima měli uhodnout, kdo na nás změněným hlasem promluvil. Bylo nás tam z Don Bosca asi pět a dětí zhruba třináct. My, gádže, jsme v tomto statisticky významně všichni selhávali, byli jsme hluší. Kdežto ty děti neomylně poznaly, kdo mluvil! Mají prostě jiné dovednosti.

Jít si pro ukradený mobil

Jak bys tvé vztahy s místními popsala?

Vzhledem k tomu, že Romové z Bedřišky neměli zkušenost s jiným bílým, který by k nim takto chodil, tak ani nemáme pro náš vztah jméno. Přiznala jsem jim zpětně i svou hrůzu, že jsem v jejich očích pedofil. Vzniká zde něco úplně nového. Přijde mi úplně obyčejné, když se zdravíme na zastávce a bavíme se v tramvaji. Já od Romů čerpám, nevím, jestli oni ode mě. Chodím se k nim do Bedřišky ohřát. A zároveň vidím tu bezvýchodnost, ten kruh kolem osady i kolem těch děcek.

Jak na to reaguje tvé okolí?

Moje maminka, bělovlasá paní, se také v tramvaji baví s romskými rodinami. Zažila už, jak se celá tramvaj na ni dívala s kamennými obličeji. To samé mi říkala milovaná pančelka Andrejka ze školy, ke které se hlásí její romští žáci. Tím, že se s romskými dětmi bavila, byla v očích bílé tramvaje v pozici vyloučené. To nejde popsat. Lidé mi říkají: „Já s nimi mám své zkušenosti“… Kolikrát jsem děcka měla doma, a nic nám neukradli. Ale kdyby se cokoli ztratilo na chodbě domu, hned dostanu ty svoje cigány sežrat. Všichni z naší rodiny, včetně bělovlasé babičky, na ulici okradeni byli, bylo to mnoho mobilů… strach z Romů vyléčilo moje poznávání Bedřišky.

Vtipná situace nastala, když mi mobil ukradl Ruda, a to zrovna v úplně vypjaté době, kdy jsem potřebovala být na telefonu. Městské policii jsem oznámila, který kluk ho má, kde na Bedřišce bydlí, prosila je, ať tam jedou: „A co jste tam dělala?“ — „To, paní, nejde, to my nemůžeme, ale přijďte to nahlásit na služebnu.“ Já byla bez mobilu vyřízená! Ale policie chtěla mít formálně zapsaný případ bez vyřešení. Plus zážitek jako v té tramvaji: jak se s nimi vůbec můžu bavit…

Šla sis pro něj nakonec sama?

Ano, šla jsem za jednou místní romskou autoritou. Ten si pozval Rudovu matku a řekl jí, že její syn asi zapomněl vrátit paní Radaně mobil… Dostala jsem ho tak velice rychle zpátky. Bez simky a bez kontaktů. Ale zato mi tam Ruda nahrál písničku a vyfotil svou sestru. (smích)

Myslíš si, že v posledních letech roste v Ostravě, potažmo v České republice, netolerance vůči Romům?

Roste obrovsky, ale už dlouho. Po roce 1989 se totiž určité čtvrti i určité profese „zbavily“ Romů. Lidé je pár let jakoby „nevídali“, ale oni byli jen mimo obzor, v takových Bedřiškách po celém městě. A zatímco moje děti v sedmadvaceti, devětadvaceti letech nemají ještě děti, stejně staré Romky mají klidně i pět dětí, které možná umí se zavázanýma očima poznat změněné hlasy, ale neumí školní úlohy. Najednou uplynulo deset, patnáct let a Romové jsou vidět a jsou všude a je jich tolik, až se gádže necítí komfortně. Sledují s obavami to kvantum potomstva v ulicích, v MHD i jejich obrovské vozy plné jídla v supermarketu. Navíc jak my a naše děti vyklízíme veřejný prostor a mizíme z venku do bytů, z dvorků k počítačům, na ulici zůstávají ti druzí. A nejsou v práci ani ve škole. Postávají. Nejsou skoro nikdy sami. Kolem jejich ulic jsou herny, zastavárny, celé čtvrtě začínají být jejich. Přesto však nemůžeme odsuzovat to, že Romové mají tolik dětí — vždyť je to základní lidské právo. A děti měli i ve staletích, kdy žádné sociální dávky nepobírali. Jenže tehdy jsme mnoho dětí uměli mít i my…

Chtít, potřebovat, milovat

Jak se liší romština od češtiny? A projevují se odlišnosti i v našem vnímání světa?

Vliv jazyka na myšlení je opravdu silný. Romština prý měla donedávna jen přítomný čas — žijí prostě teď a tady. Na Ostravské univerzitě jsem se učila, že existuje sloveso te kamel, kdy kamel znamená chtít, potřebovat a milovat. Me kamav tut tedy znamená: chci tě, potřebuji tě, miluji tě — to je jednotka, přes kterou nejede vlak. Dále mě zaujala jedna etymologie, kterou mám však ze své hlavy: bohatý se řekne barvalo a chudý čoro. Sloveso te čorel znamená krást.

Chudý krade…

Ano, vidím zde přesnou linku. Na romštině se mi také líbí, že zdrobňují nejen podstatná jména, podobně jako slovácké nářečí, kde je někdo malý a jiný malučký. V romštině je například hodně šťastný člověk bachtaloro, namísto pouhého bachtalo. Významy jsou zde spíše tušené, jak může vypadat další stupeň libého. Přemýšlí se zde prostě jinak.

Také mi připadá zajímavé, že romština přejímala slova z jazyků zemí, kterými Romové procházeli. Tak se dá mapovat, kdy kudy šli. Například ovce je z íránského slova, vůz z perského, neděle z řeckého, učitel či doktor z českého jazyka… Kočovný způsob života romský slovník velmi ovlivnil. Mají třeba spoustu různých sloves pro chůzi.

foto: Maria Katarzyna Chlebek

Romština je také jedním z jazyků, které nemají sloveso míti. Vnímám to jako vyjádření posvátnosti vlastnictví — má Bůh a my máme věci jen na chvíli propůjčené. Man hin love — u mě jsou peníze. Nemám je, prostě jsou teď u mě a za chvíli budou u někoho jiného. Skrývá se v tom zvláštní volnost. Projevuje se to i ve slovenských osadách, kde funguje jakýsi share systém: pračku nebo mísu vlastní jeden, ale používá je hodně lidí, minimálně tím, jak žijí pohromadě. Tyto vazby však tvoří kruh, kdy jsou na tom všichni stejně a těžko se z toho někdo vymaní.

Když by se někdo z tohoto kruhu chtěl dostat, například z vazeb na Bedřišce, kudy pro něj vede cesta?

Myslím si, že lidem na Bedřišce se líbí v menších poměrech, malých domcích a pokojích, kde je více lidí. Neumí být sami. V našem bytě se romské děti po chvíli vždycky začnou ošívat — je velký a nikoho u nás zpravidla nevidí. Oni ani nechápou, že ty moje děti nebydlí s námi! Až včera poprvé, když u mě bylo pár kluků na návštěvě, řekl jeden pochvalně, že by tu chtěl bydlet. Poprvé! Věřím, že navzdory entropii se někdo z těch dětí, které znám, udrží třeba na učňáku, dodělají školu a budou chodit do práce. Pak třeba budou chtít mít takovýto byt. Nemám ale žádné ponětí o tom, jaké dovednosti mají pro život v šestém patře… Připadám si jako etnografka na prahu vesnice.

Dokážeš odhadnout, kolik Romů z Bedřišky je zaměstnaných?

Nedokážu a strašně by mě to zajímalo. Když jsem párkrát o víkendu ještě za tmy cestovala k vlaku, tak jsem na zastávce tramvaje potkávala chlapy z Bedřišky, jak jeli rovnou v montérkách te kerel buči. Pracovat. Robit. Doslova přeloženo dělat práci. Ale co to je za firmy? Oni třeba kvůli dluhům a exekucím nemohou vzít jinou práci než načerno, protože by přišli o dávky, exekuce by jim ořezala výplatu. Je to strašně bezperspektivní, já vnímám absenci perspektivy jako děsnou právě u těch dospívajících…

Vystudovala jsi také romologická studia. Jak ti získání teoretických znalostí pomohlo v terénu?

Díky studiu jsem mezi ně nevstupovala úplně neposkvrněná. Tušila jsem, že se setkám s věcmi, které budou jakoby z jiné dimenze myšlení a žití. Můj učitel byl Rom — doktor Martin Kaleja, který nám vše podával tak, že jsem se o to více těšila, až pojedu do slovenských osad a zažiju tam oslavu či pohřeb. A toto se teď děje. Dostala jsem díky studiu jakýsi pas — mohu jít do terénu a Romové poznají, když budu autentická, i to, že nejdu ublížit.

Přednášky jsem navštěvovala jakožto starší osoba, navíc navyklá sama vyučovat. Cítila jsem tam spontánní pokušení reagovat, ozvat se. Jednou mi Kaleja řekl: „Paní doktorko, ale vy jste Cikánka! Vy tady vykřikujete jak Cikánka!“ To byla pro mě obrovská pochvala.

foto: Barbora Křížová

Během studia jsem si také uvědomila, že naše rodina je podobně odlišná jako Romové. Máme pět dětí, což znamená mít jinak nastavený běh kariéry či plánování. V dnešní společnosti se vše plánuje a tolik dětí vypadá jaksi nesolidně. Některý rok svého života jsem například ani neměla diář, což jsem jinde zažila pouze u romské rodiny. Někdy jsem se viděla jako v zrcadle. Našla jsem také vlákno mezi svou a jejich emocionalitou.

Bedřiška může nádherně žít

Je něco, co tě v Bedřišce opravdu překvapilo? Zažila jsi chvíli, kterou sis předtím ani nedokázala představit?

Hodněkrát. Někdy mám pocit, že na Bedřišku chodím řídce proto, že každý zážitek je pro mě i pro ně nějakým „poprvé“. Například včera u mě byli na návštěvě kluci, už z vyššího stupně, oni mají vousy, ale jsou třeba v šestce, a zahlédli vysvědčení mé dcery. Jeden z nich četl: „Výborný, výborný… Co to je výborný?“ V takových situacích mě jakoby protne mačeta. Později jsem se zeptala, v kolik mají být doma. Kluk se podíval na hodiny a mlčel. A mě pod vlivem jednoho blogu napadlo: „Radek, poznáš, kolik je hodin? Že ty nepoznáš hodiny?“ — já mu to takto můžu říct. „Ale poznám…“ „A kolik je?“ „Půl páté.“ Špatně. Ale co s tím? Kde se něco vynechalo? Jakto, že jejich příbuzní v Anglii studují high school, dělají design nebo mechanika? Jak je možné, že tady jsou takto needukovatelné a zlobivé entity?

Nebo jsem je vzala za osadu do lesa, ve kterém se ale strašně báli — je to pro ně území úchylů. Je to tak ale dobře ošetřeno. Rodiče je postraší, aby tam nechodili. Jako kdysi — přes poledne nechoď ven, bude tam polednice. V lese se jim špatně pohybovalo, neměli pořádné boty. Než tam začalo fungovat centrum, byli stále na Bedřišce a nikam jinam nechodili. Doslova v ghettu. Během procházky přiletěl motýl a Jennifer konstatovala pouhé: „Hmyzy“. Škola do nich valí takovéto abstraktní systémy bez ohledu na to, že děti je neznají a je to pro ně nesrozumitelné. Dítě z učebnice neví, jestli je žížala velká jako had nebo had velký jako žížala. Jestli je důležitější slovo hmyz nebo motýl.

Máš nějakou vizi, jak by mohla Bedřiška vypadat za deset let?

Mám hned dvě. V něčích očích pozitivní vize je, že se tam postaví luxusní byty. Byla by to skvělá adresa — okolo les, blízko tři rybníky. Dokonce už je tam natažený přívod plynu, ačkoli Romové ho nemají připojený. V mých očích by ale byla lepší budoucnost ta, v níž by se Bedřiška stala enklávou staré Ostravy. Je to místo s duchem, geniem loci. Nachází se zde i rozvaliny těžební věže. Představuji si, že by zde bylo kino pod širým nebem, hospoda, kde by vařili Romové svá typická jídla, hrála by zde hudba a žilo by se venku. Možná by zde bydleli i gádžové bohémové. Mohla by tam být také chráněná dílna. Romové potřebují pracovat rukama a vidět za sebou určitou činnost. Mohli by vyrábět třeba ptačí budky (smích), prodávat je na internetu, nebo plést z proutí. Také by zde mohl být obchůdek, který by provozovali místní. Bedřiška může nádherně žít!

Bylo by skvělé, kdyby mohli dokončit devítiletku i ti, kterým je už okolo třiceti a mají kupu dětí. Mohli by pak jít na učňák. V tomto věku by brali školu úplně jinak. Myslím, že prolomení předpisů, které tomu brání, by bylo opravdu pozitivní. V Romech je obrovský potenciál, jedná se o kvantum lidí, kteří mohou díky své práci přispívat na důchody. Vždyť jsou robotní, ale neví, jak se zapojit. Práce pro Romy je však podmíněna jejich hrdostí — některé činnosti dělat prostě nebudou.

Které například?

Vím, že i velmi „asimilovaní“ Olaši považují práci rukama za něco, co není pro ně. Oni musí něco prodávat. Korbáčiky, voňavky… dřív měli koně a vozy. Nevím. Ale znám hrdého, jakoby urozeného Olacha, který chodí někam kopat — což je práce typická pro ne-Olachy. Na Bedřišce si Olaši říkají Vlachini. A zažila jsem jejich údiv, až slzy soucitu, jak reagovali na moje vyprávění obyčejných story z práce, co má jedna dcera, druhá dcera nebo já: „To musí vydržet? Jak to vydržite, pani Radano? To nikdo nevydrži.“ Byly to banality, které denně na sebe bereme — a jim to asi připadá jako zločin proti vlastní svobodě.

Co by Bedřišce k naplnění této pozitivnější budoucnosti pomohlo?

Nevím. Možná změna politické vůle v obci, protože Bedřiška je v teritoriu starostky Liany Janáčkové (politička Strany svobodných občanů známá svými protiromskými postoji — pozn. aut.). Místní jsou pod těžkou palbou. Pořád zde panují divné poměry, kdy domky patří obci, ale pozemky RPG — firmě, která na Ostravsku vlastní pozemky i domy a byty někdejších Ostravsko-karvinských dolů. Některé rodiny si chtěly svůj domek odkoupit, ale nejde to. Opravují si je na vlastní náklady, zateplují, mění okna, aniž by měli nějaké smlouvy — tomu říkám hrdost. Vevnitř mají byty často zvláštně krásné.

I kdyby došlo k nějakému horšímu scénáři, tak vím, že Romové svá rodinná pouta nezpřetrhají. Mají za ta staletí nacvičené stěhování a přežívání v různých situacích. Někdy si říkám, že kdyby došlo k ropné krizi nebo by se podělaly platební karty, tak my zkolabujeme do čtrnácti dnů a Romové budou stále vysmátí. S nimi se nic nestane, budou vědět, jak žít.

foto: Barbora Křížová

Možná je to tak, jak prý říkal Masaryk o naší republice — že potřebuje padesát let. Všechny pozitivní věci, které se dějí, a péče, která se romským dětem věnuje, nemůže zůstat bez odezvy. Možná jsem naivní. Myslím si ale, že do nich promítáme nějaké své strašné démony.

Čím by se Romové mohli naopak inspirovat od nás, gádžů?

Nad tím se zamýšlím od samého začátku. Vzala jsem třeba jednu rodinu na Janáčkovu Její pastorkyňu, čili já bych si přála, aby našli cestu k nejkrásnějšímu umění. Protože to není třeba pro ně překládat a tlumočit, to je oslovuje samo! Oni se sytí telenovelami, válcují je reklamy — ty se jim stávají vzorem, kterému chtějí přizpůsobit svůj byt, jídelníček, oblečení, ideál. Vlastně je formuje víc všecek odpad naší civilizace než cokoli dobrého a pravdivého. Přála bych jim, aby objevili to, že my Češi jsme vedle böhmisch Němců byli na začátku 19. století takovými, jací jsou oni v našich očích teď. Přeju si, ať mezi nimi i v těchto úplně jinak hozených podmínkách pokračuje obrození. To znamená gádžovsky vydržet něco dlouho dělat bez viditelného výsledku, gádžovsky převzít odpovědnost, gádžovsky pošetile dělat pro druhé, nejen zachraňovat svoji rodinu ze dne na den… Upre Roma, Vzhůru Romové, navzdory všemu.

Připravila Renata Svobodová. Fotogalerii k rozhovoru najdete tady, jiné 7.G rozhovory pak zde.