Člověk je tvor vertikální

„Ať se Země zelená!“ křičel titulek článku Vojtěcha Koteckého v 15 let staré (v řadě ohledů však stále mladé) Poslední generaci. Vojtěch si už tehdy všiml dnes navýsost rozjetých greenwashingových praktik (viz 7.G 1/2008) velkých firem, které se začátkem 90. let směle postavily do čela boje za záchranu planety — alespoň tedy ve svých kodexech a jímavých reklamách. Vzpomeňme kupříkladu na šťastné kachny a tučňáky mávající na tanker s dvojitým dnem společnosti Conoco nebo dobový slogan ČEZ „Začátek cesty k rovnováze“. Z odstupu viděno si však manažeři ČEZ spíš než rovnováhu evidentně oblíbili Janotovu píseň I cesta může být cíl.

Z tematicky rozkročeného čísla dnes zaujme i argumentace norské společnosti ochránců přírody Naturvernforbund proti vstupu Norska do Evropské unie. Vedle nárůstu dopravy a emisí vadily nejstarší a nejvlivnější norské ekoorganizaci zejména předpokládaný pokles demokratičnosti rozhodování a snižování ekologických standardů: „EU staví volný obchod nad ochranu přírody a je zřejmě jedinou mezinárodní organizací, která může přinutit své členské státy ke zmírnění svých ekologických norem,“ psali tehdy. Dlužno dodat, že Norsko v následném referendu vstup do EU odmítlo a dodnes v ní není, zatímco Hnutí DUHA, partner Naturvernforbundu v mezinárodních Přátelích Země, tábor takzvaných euroskeptiků časem opustilo.

V textu Moravský uran nad zlato pak tehdejší pracovník Duhy Vlastimil Mrňák (dnes mělnický veterinář a člen Strany zelených) zdůrazňoval ekologická nebezpečí provozu uranových dolů v moravské Rožné; podle tehdy platného vládního nařízení měly být doly zavřeny v roce 2003. Realita? Těží se v nich stále a při pohledu na ministry průmyslu patrně jen tak nepřestane.

A je toho daleko víc, co by stálo z těch časů za doporučení — působivá vzpomínka Stanislava Krupaře na oduševnělého Aljošu z Altaje, ohlédnutí Dáši Balážové za „dokonale udržitelným“ životním stylem její babičky nebo strhující antiglobalizační manifest Josepha KiZerba: „Nic ale nepomůže kritizovat stát, pokud zůstaneme staženi do své mrzuté rezignace bezmocných diváků. Rozpomeňme se, že člověk je tvor vertikální, pokusme se postavit zpříma.“

V čase adventním jsem si však na závěr nechal Vánoční úvodník Hany Librové: „Co tedy zbývá z Vánoc důsledným milovníkům přírody?“ ptala se. „Nejsou přesvědčivější a sami vůči sobě upřímnější členové hnutí Earth First! nebo Greenpeace, kteří neunesou vánoční atmosféru, nesmyslné nakupování, dobíjení ryb, naprogramované úsměvy, a odeberou se na dlouhé pochody zimní krajinou, meditujíce o šikmé ploše civilizace?“ Ale i přes následné přikývnutí autorka dodala — společně s teologem Janem Hellerem — že vánoční poselství nelze vymýtit, protože se-stupující Bůh zjevený v Ježíšovi trpí i se všemi živými tvory, je s nimi v jejich bídě.