Člověk sociální, člověk sdílející

Že se u sdílení jedná o činnost nesamozřejmou, vštípenou až výchovnými zásahy našich rodičů, pozná každý, kdo někdy pozoroval děti na pískovišti. Ty se totiž až do určitého věku dělí opravdu, ale opravdu nerady, se zřejmým sebezapřením a často až po sofistikovaném psychologickém nátlaku („Ukaž, že jsi hodný chlapeček a půjč Pavlíkovi lopatičku.“). Čím je chlapeček starší, tím raději Pavlíkovi svou lopatičku (kolo, poznámky z přednášek) půjčí. Zůstává otázkou, kam až tato ochota ke sdílení sahá. O co jste ochotní se podělit vy?

O filmy a písničky?

Pokud je cílem sdílení získat za méně peněz více muziky, v případě sdílení dat na internetu to platí často doslova: zkopírovat a vystavit empétrojku s písničkou je něco, za co by sice strážci autorských a vydavatelských práv rádi vybírali poplatky nebo dávali tučné pokuty, ale co se v dnešní digitalizované společnosti děje nonstop, stále masovověji a zadarmo — jakkoliv i do této původně nezištné výměny „všeho pro všechny“ už vstoupil nespočet podnikavců.

Představitelé zábavního průmyslu proti neoficiálnímu sdílení filmů, hudby, knížek či videoher samozřejmě tvrdě lobbují a snaží se je kriminalizovat, obvykle s argumentem, že pokud tvůrci nedostanou zaplaceno, žádná kultura holt nebude. Podobně argumentují i tvůrci počítačových programů. Dlužno dodat, že příjmy zábavního průmyslu mezi roky 2004 a 2010 i tak celosvětově vzrostly z 625 na 745 miliard dolarů — alespoň podle letošní zprávy analytické společnosti Floor64. Popularita stahování však právními hrozbami zjevně netrpí a služby typu Rapidshare (v ČR Ulož.to nebo eDisk.cz) či Dropbox, sdílení prostřednictvím torrentů nebo třeba přes eMule zkrátka „jedou“. Tažení proti švédskému webu Piratebay a nedávný zátah na majitele serveru Megaupload.com (viz 7.G 1/2012) ovšem potvrzuje platnost verše z Balady pro banditu: „Bylo tu, není tu“… Počasí na informačním oceánu je zkrátka proměnlivé a prakticky neustále platí, že se nad některým způsobem sdílení stahují paragrafová či policejní mračna.

O gauč?

Chcete si stažené desky či seriály vychutnat v bezplatném pohodlí i na cestách? Vstupte do některé z virtuálních komunit, jejichž členové si vzájemně a bezplatně poskytují ubytování v různých koutech světa. Největší takovou komunitou je momentálně Couch Surfing (www.couchsurfing.org), nezisková organizace založená v roce 2003 ve Spojených státech. Někteří čtenáři pak asi budou znát také původně německý Hospitality Club, fungující o tři roky déle. Stačí si na jejich webových stránkách vytvořit osobní profil a poté se individuálně zkontaktovat. Jedete do Barcelony a nemáte kde přespat? Za pár minut si nejenže zajistíte bezplatný nocleh, ale často také večeři a prohlídku města s vlastním průvodcem. Toužíte ukázat svou náves zajímavým týpkům ze zahraničí? Není nic snazšího než nabídnout svůj gauč nezávislým cestovatelům z celého světa. Kromě výrazného snížení nákladů na cestování pomáhá couchsurfing rozvíjet i tak vznešené věci jako porozumění mezi národy a poznávání cizích kultur…

O střechu nad hlavou?

Vámi nabízený gauč či postel však nemusejí být striktně jen „vaše“. Můžete bydlet v takzvaném cohousingu, což znamená „vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost“ (www.cohousing.cz). Mezi typické znaky cohousingu patří podle amerického architekta Charlese Durretta například účast členů při plánování budoucího bydlení, architektonické uspořádání podporující vznik sousedských vazeb, společně užívané prostory (zahrada, herna pro děti, dílna), nehierarchická struktura nebo nezávislé financování. Udává se, že po celém světě dnes existuje přes tisíc dokončených cohousingových projektů. Z toho se velká část nachází v zemi původu, Dánsku (přes sto projektů, v nichž žijí asi 2 % všech obyvatel Dánska), a dále v USA, kde se k první stovce dokončených společenství připravuje stovka druhá. V České republice se momentálně plánují dva cohousingy — jeden se nachází ve stadiu zrodu (Těšínská Bydlina), druhý ve stádiu stagnace (Český couhousing).

Nespleťte si ovšem cohousing s plně komerčními firmami, které vám na exkluzivně působících prodejních akcích budou za pomocí sladkých slůvek a šampaňského nutit „sdílené vlastnictví“ apartmánu v nějaké exotické zahraniční lokaci — samozřejmě za velmi výhodných podmínek…

O auto, kolo či vrtačku?

V mnoha evropských zemích, ale i v jinak velmi individualistických Spojených státech je poměrně rozšířené i sdílení automobilů (anglicky car-sharing). Zrodilo se v západní Evropě v 70. letech jakožto reakce na ropné krize a velký nárůst automobilové dopravy. V současnosti funguje řada více či méně komerčních možností od pronájmu auta na určitou dobu až po bezplatnou spolujízdu do společného cíle, tedy vlastně takový předem naplánovný autostop. U nás zatím existuje jediné car-sharingové družstvo Autonapůl (www.autonapul.org, viz 7.G 2/2010), jehož členové mají k dispozici devět automobilů různých typů a velikostí. Kromě aut se v řadě lokálních komunit na Západě sdílejí i jízdní kola.

Sdílet však lze i řadu jiných věcí. Zkraje letošního roku se na Slovensku i v České republice rozběhly webové stránky OdKomunity, na nichž si můžete bezplatně půjčovat to, čeho se vám akutně nedostává a za co nechcete vyhazovat peníze: vrtačku, kombinované kladivo, plynové topidlo, kulmofén, ale i batoh, vodní dýmku, kolotoč nad postýlku nebo třeba Kellerovu knihu Nejistota a důvěra. Zakladatel serveru Marián Repáň s odkazem na předloňský článek v časopise Time věří, že spoluspotřebitelství jakožto nástupce někdejší sousedské výpomoci brzy radikálně změní náš svět, protože v budoucnu už si z finančních i ekologických důvodů nebudeme moci tak intenzívní nakupování dovolit. Těžko říct, nakolik půjde jen o zbožné přání, každopádně nabídkový list OdKomunity zatím čítá 300 položek. Dodejme, že o rok starší server Nevyhazujto.cz (viz 7.G 6/2011), na němž můžete nepotřebné věci darovat za odvoz, už má na kontě přes deset tisíc inzerátů.

O partnera?

Ano, někteří lidé jsou ochotní se nad rámec konvencí podělit i o partner(k)y. A není tím myšleno muslimské mnohoženství ani tibetské mnohomužství, ale ani televizní výměna manželek. Slyšeli jste někdy o polyamorii? Jde o vztah, do něhož jsou zahrnuti více než dva partneři s vědomým souhlasem všech zúčastněných. Polyamoristé se ostře vymezují vůči fenoménu swingers a oproti nezávazným sexuálním kontaktům zdůrazňují citové aspekty mnohočetného vztahu. Polyamorie nabývá různých podob — triáda, kdy pár přizve do vztahu třetí osobu, vztah dvou párů, skupinový vztah nebo vztahy, kdy jeden partner je monogamní a druhý ne. Příznivci vícečetných vztahů argumentují, že monogamie jakožto základní model pro intimní vztahy selhala, jelikož je založená na kulturně a mediálně vykonstruované potřebě svého partnera vlastnit; a jedním dechem dodávají, že polyamorie je čestnější variantou než utajovaná nevěra. Jestli se chcete o výhodách lásky jakožto sdíleného statku přesvědčit na vlastní srdce a kůži, zkuste infiltrovat nějakou alternativně-eko-sociální komunitu a pro začátek si přečíst příslušné heslo na Wikipedii.

Za soudržnější svět

Sdílecích aktivit samozřejmě najdeme daleko více, například spoluvlastnictví na družstevní bázi (viz články Nadi Johanisové v 7.G), šlo nám pouze o zachycení trendu. Z ekologického hlediska patří mezi největší výhody sdílení materiálních statků pomalejší vyčerpávání neobnovitelných zdrojů. Sdílení informací, kulturních produktů nebo gaučů s exotickými cizinci zase napomáhá kulturní gramotnosti a mezikulturní výměně. Obecně pak sdílení představuje sociálně soudržnou alternativu vůči neoliberální sobeckosti a principu soukromého vlastnictví. Jakkoliv jde o alternativu, jež zpravidla funguje jakožto doplněk pokročile individualizovaného kapitalismu.

Zdá se, že je mezi nimi třeba najít správnou rovnováhu. Sdílení více či méně nákladných věcí koneckonců nemusí vždy připomínat sdílení odrbaných kraťasů po bratranci. A skutečnost, že například couchsurfing navzdory nebezpečí „černých pasažérů“ opravdu funguje, napovídá, že přece jenom pořád ještě existuje určitá hladina mezilidské důvěry. Po dobré zkušenosti s tou či onou formou sdílení se navíc může násobit. Jak v březnu uvedl pro Deník Václav Cílek: „My máme představu, že v době krize je nutné mít peníze, ale ona je zapotřebí hlavně sociální soudržnost, ať už v rámci rodiny, nebo nějaké větší skupiny.“

Související články: 

Karel Dolejší: Sdílím, tedy křísím pospolitost?

Rozhovor s Martinem Largem: Důvěřuji moudrosti skupiny