Co dělat v národních parcích?

10. srpna 2011 / ,
foto: Zuzana a Josef Havlínovi

„K čemu jsou nám národní parky a jakou roli by v nich měl hrát člověk?“ Tuto dvojotázku jsme položili ekologovi Mojmíru Vlašínovi, působícímu v Ekologickém institutu Veronica, a profesoru Radomíru Mrkvovi z Ústavu ochrany lesů a myslivosti Mendelovy univerzity v Brně. Jejich následná polemika výstižně ilustruje aktuálně zjitřený „boj o Šumavu“, v němž se mísí rovina odborná, ideologická i osobní.

Mojmír Vlašín

Národní parky jsou (podle naši legislativy) rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž mají rostliny, živočichové a neživá příroda mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. Národní parky mají tři zóny, jejichž režim se výrazně liší.

Máme brát národní park tak, jako bereme Národní divadlo, nebo je lépe ho číst podle vzoru národní podnik či národní výbor? Je národní park institucí, která je zdrojem poznání, případně lehké rekreace, anebo zdrojem peněz (z turistky a těžby dřeva)? Jakkoliv vám zní tato otázka hloupě, mohou se objevit (a opravdu se objevují) ještě hloupější: Potřebujeme opravdu národní parky? A proč vlastně? Máme na ně peníze? Nejsou zbytečným přepychem?

Všechny tyhle dotazy se vyrojily v posledních letech, kdy národní parky u nás začaly mít problémy. Nejméně jich bylo v Podyjí, které se „jen“ vyrovnává se škodami způsobnými pohraniční stráží a výskytem nepůvodních dřevin (akát) a živočichů (muflon). Poněkud těžší už to mají v Českém Švýcarsku, kde se odstraňují nepůvodní porosty borovice vejmutovky. Krkonošský národní park zase vzdoruje masivnímu náporu tvrdé turistky a sportu a vzpamatovává se z těžkého poškození imisemi. Proto byl také přeřazen v mezinárodním seznamu IUCN (Světového svazu ochrany přírody) z kategorie II do kategorie V, což odpovídá našim chráněným krajinným oblastem (CHKO). Nejhůř je na tom ale Národní park Šumava (NPŠ). V devadesátých letech byla rozloha první zóny parku zmenšena na pouhých 12 % a navíc rozdělena na 135 ostrůvků. Začal „boj proti kůrovci“.

V čem je vlastně ten problém? Hlavním posláním národních parků je ponechat přírodu na velkých plochách samovolnému vývoji. Na Šumavě se však kácelo i ve zbytcích pralesů s odůvodněním, že jde o blaho lesa a jeho nutnou záchranu před kůrovcem. Ačkoliv vědci nashromáždili dostačující množství argumentů o tom, že je to nesmysl, správa parku pokračovala a opět pokračuje v kácení. Lesní inženýři ze správy NP Šumava svým domýšlivým přístupem k přírodě způsobili spoustu škod. Ivona Matějková, odbornice na přírodní procesy lesních společenstev, ve svém článku O Šumavě a závislostech píše: „[Lesníci] nejsou schopni vnímat les jako celek, jako unikátní společenství bilionů živých organismů, nýbrž se neustále točí v bludném kruhu zvaném kůrovec, o jehož tzv. škůdcovství rozvíjejí katastrofické scénáře.“ Podrobněji tento problém rozebírá celosvětově uznávaný odborník na ekologii lesa Chris Maser ve své knize Přeměněný les, kde mimo jiné píše: „Lze prominout neznalost, jejíž příčinou jsou nedostupné informace, avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje. Lesnická profese se ocitá v nesnázích pro neochotu mnoha tradičně vzdělaných lesníků změnit své myšlení tak, aby odpovídalo dnešnímu stavu světa.“

Radomír Mrkva

Otázka je položena natolik sugestivně, že ve sporu o úloze kůrovce, usilování o „divokou přírodu“ a nespecifikované přírodní procesy musí být odsouzeny veškeré snahy o ukončení kůrovcové gradace a případnou lesnickou intervenci při rekonstrukci nepůvodního lesa. Ano, na světě existují národní parky, například v Kanadě a USA, o výměře několika tisíc kilometrů čtverečních, jejichž území nebyla nikdy poznamenána člověkem. Zde panuje příroda s rostlinnými a živočišnými společenstvy, jejichž vývoj člověk nikdy nepřerušil, a my zde můžeme studovat autentické přirozené procesy, například procesy adaptace a resilience („pružná“ odolnost ekosystému, který se po působení stresu nerozpadá a vrací do víceméně původního stavu) a těšit se z jejich poznávání. Divočina se zde stala symbolem nevázané volnosti, životního stylu a v neposlední řadě názornou ukázkou, jak zakládat národní parky.

Tyto ideje byly novodobě exportovány také do Evropy, kde zvláště v její nejkulturnější střední části působí značné názorové pnutí. Zde je totiž krajina poznamenána člověkem do té míry, že počínaje neolitem se neustále zmenšuje rozloha tak či onak ovlivněné přírody. Mimo osídlenou a zemědělsky obdělávanou plochu nám tudíž nakonec zbyly lesy, a to vesměs jen v horách a nepřístupných místech. Ale i ty byly od dob pastevectví a výroby dřevěného uhlí pozměněny a počínaje 19. stoletím intenzivně ovlivněny smrkovým hospodářstvím. To na jedné straně zajistilo trvalou udržitelnost lesa (lesní produkce), avšak za cenu změny přirozeného tvaru lesa a jeho druhového složení. Ovšem také lesníci, sloužící u osvícené šlechty, se u nás zasloužili o ochranu zbylých zachovalých částí lesa (Žofínský prales na panství Buquoyů od roku 1838), čímž se odstartoval proces vyhlašování chráněných území. S ohledem na fragmentální výskyt těchto víceméně původních lesů byla u nás jejich ochrana zajištěna individuálně, vesměs formou Národních přírodních rezervací.

Za této situace byl Nařízením vlády ČR č. 163/1991 Sb. vyhlášen Národní park Šumava, a to na území vysídleném, byť historicky kulturním, z naprosté většiny pokrytém hospodářsky využívanými lesy po dobu téměř dvou generací. Parametry tohoto parku byly z dnešního pohledu nastaveny velmi vágně: zachování a zlepšení přírodního prostředí, postupná přeměna lesních porostů na přirozený stav a tak dále. Teprve později a bez předchozího projednání byl NPŠ zařazen do II. kategorie IUCN, přestože nesplňuje základní předpoklady, neboť zdejší lesy jsou téměř z 90 % nepůvodní, pozměněné nejen co do druhové skladby, ale dokonce i genofondu dřevin. Tím se nastartoval vleklý spor paradigmatu lesnického a přírodovědného. Lesnické má za to, že smyslem ochrany přírody je ochrana původních ekosystémů — geobiocenóz, včetně procesu autentické generační obměny. Přírodovědné paradigma pokládá za přirozený každý les, který vznikne díky nezasahování člověka, například také po uhynutí nepůvodních smrčin, bez ohledu na zastoupení dřevin. Tento spor je odborný a patrně i ideologický, nelze ho vykládat názorovou sterilitou lesníků.

Mojmír Vlašín

Kolega Mrkva docela dobře charakterizoval spor mezi lesnickým a přírodovědným úhlem pohledu, jen si neuvědomil, že cílem ochrany přírody je jaksi obojí. Pro ochranu různých člověkem pozměněných, často i rozsáhlých území disponuje ochrana přírody systémem CHKO (pátá kategorie IUCN) nebo různých maloplošných území, jako je přírodní památka, kde se vliv člověka (management) trvale ponechává. V národních parcích je ovšem prioritou ochrana přirozených procesů na velkých plochách.

Můj oponent se ale plete v tvrzení, že 90 % lesních ekosystémů v NPŠ je nepůvodních. Má-li na mysli umělé smrčiny v nižších polohách, kde by jinak stály smíšené lesy, budiž, ale 25 % území NPŠ tvoří horské smrčiny. Když se k tomu přidají rašeliniště (částečně zalesněná) a další zbytky přirozených lesů, tak nacházíme více než třicet procent přirozených nebo přírodě blízkých ekosystémů. Hospodaření sice většinu horských smrčin pozměnilo ve věkové a prostorové struktuře, ale nejde mluvit o geograficky nepůvodním genofondu. Nepůvodního semene bylo dovezeno jen zcela zanedbatelné množství, viz průzkum lesnického historika Josefa Jelínka z 80. let. Nejnovější analýzy (například loňská Věková struktura lesů Šumavy od P. Hubeného a P. Čížkové) také dokládají, že smrky v horských smrčinách pocházejí převážně z přirozeného zmlazení, nikoli z umělého zalesnění (to totiž převážně nepřežilo). A právě kůrovec ukazuje, jak rychle dokáže tyto parametry posunout do přírodního stavu.

Fatálně se ovšem kolega mýlí, když tvrdí, že NPŠ byl zařazen do II. kategorie IUCN (národní parky) až později. Ve skutečnosti se tak stalo již na počátku vzniku šumavského parku, což je snadno ověřitelné. Navíc (na pozvání české vlády) Šumavu v roce 2002 navštívila mise IUCN a podle jejího doporučení bylo potřeba rozšířit bezzásahové pásmo na Šumavě na 30—40 % do roku 2008, což dosud nebylo splněno. Mise konstatovala, že park má předpoklady pro kategorii II, pouze namítala, že máme špatnou zonaci. Opravdu nevím, na čem je založeno stále dokola omílané tvrzení, že Šumava nemá pro národní park parametry. Na to pak doplácejí také další dva skutečné národní parky: Podyjí a České Švýcarsko. A tak musím s Chrisem Maserem opakovat: „avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje“.

Radomír Mrkva

Protože diskutujeme o NPŠ, bylo snad zřejmé, že zmíněné cíle ochrany přírody vidí lesníci v ochraně původních lesních ekosystémů, a když nejsou přítomny, pak v jejich obnově. Tím se dostáváme k problému původnosti lesních společenstev, jehož kritériem je nejen odpovídající zastoupení dřevin, ale i věková a prostorová struktura lesa a odpovídající proces generační obměny. Pro lepší orientaci bych kolegovi Vlašínovi doporučil alespoň nahlédnout do lesnické fytocenologie a typologie, například Péče o chráněná území z roku 1999 od Michala Petříčka. Pak by nerozlišoval pouze umělé smrčiny, smíšený les a horské smrčiny a zjistil, že ani smrčiny v osmém lesním vegetačním stupni nemají v NPŠ přirozenou skladbu. Proč? Protože zde chybí odpovídající podíl jeřábu, v některých typech břízy pýřité, nemluvě o stejnověké struktuře porostů. Otázka původnosti genofondu je na delší diskusi, zde jen zmiňme, že během kalamity kolem roku 1870 bylo na Šumavě zpracováno 3,6 milionu kubíků dřeva, což představuje asi patnáct tisíc hektarů holin, následně rychle zalesněných.

Bizarní je Vlašínovo tvrzení, že architektem přirozeného lesa je v NPŠ kůrovec. Ten ale s lesem likviduje také porostní mikroklima, tak zásadní pro znovunavrácení buku a jedle (jejich původní, a proto nyní žádoucí podíl činí asi 33 %). Je třeba vědět, že bez buku a jedle, ve směsi se smrkem, nebude nikdy Šumava stabilní lesnatou krajinou a národním parkem, který by byl hoden označení II. kategorie IUCN. V souvislosti s tím je třeba Mojmíru Vlašínovi připomenout, že zatímco NPŠ byl ustanoven v roce 1991, zásady pro kategorizaci chráněných území na základě managementu vydal Světový svaz ochrany přírody až v roce 1994. Zařazení do druhé kategorie předpokládá, že území je člověkem nenarušené a odpovídá americké definici národního parku. To NPŠ nesplňuje, ale jistým řešením by bylo přirozený stav obnovit. Vytvářet divočinu, která vznikne nezasahováním, je cynismus, protože příroda neumí těžká semena buku a jedle přenášet na kilometry daleko. To si rovněž neuvědomila dvoučlenná mise IUCN, která po týdenním pobytu vydala svá doporučení. Méně krkolomné by opravdu bylo přeřadit NPŠ do IV. kategorie, kde je aktivní ochrana přírody povolena.

Mojmír Vlašín

Kolega Mrkva poukazuje na kategorizaci světových chráněných území a doporučuje mi k prostudování literaturu, kterou ovšem asi sám nečetl. Jinak by věděl, že již v roce 1978 zveřejnila IUCN zprávu  o kategoriích, cílech a kritériích pro chráněné oblasti, kterou připravil Výbor pro kritéria a nomenklaturu, řízený dr. Kentonem Millerem. Tam najdeme deset kategorií včetně dotyčné II. — národní park. Pro jistotu jsem si písemně ověřil u bruselské kanceláře IUCN, že NP Šumava byl ihned po svém vzniku zařazen do této kategorie (rok zařazení 1991). V dalším se s kolegou ovšem shodneme: v národních parcích je třeba kácet, a to hodně. Děje se tak například na Podyjí (odstraňování akátu), v Českém Švýcarsku (odstraňovaní borovice vejmutovky) i na Šumavě (odstraňování smrku v nižších vegetačních stupních). Kácet smrk v horských smrčinách, kde je smrk doma, a vydávat to za management, je ovšem naprostá nehoráznost (a chcete-li, i cynismus), odporující všem zásadám ochrany národních parků na světě.

Radomír Mrkva

Závěrem lze říci, že tón a způsob diskuse mě nepřekvapil a Mojmír Vlašín potvrdil, že je obratný, přesvědčivý rétorik a platný člen „hnutí za nezasahování“. Mává přitažlivými hesly, dogmaty, o nichž se nediskutuje: ponechat přírodu, chránit procesy, kůrovec dokáže nastolit přírodní stav… Oponenta lehce znemožní, jak se „fatálně mýlí a plete, ocitá v nesnázích a není schopen změnit své myšlení“ a tak podobně. Vím, že na malém prostoru nejde vše ozřejmit, a proto jen dodávám, že v případě kategorií národních parků jsem vycházel z publikovaných vyjádření Františka Urbana, v letech 1994—2000 člena Rady IUCN a po tři roky dokonce viceprezidenta této organizace. Jakožto ředitel odboru ochrany přírody na ministerstvu životního prostředí stál Urban u zrodu šumavského národního parku.

Příznačné pro jakékoliv hnutí je najít nepřítele, který stmeluje. V daném případě jsou jím lesníci, jimž záleží jen na dřevě, jsou „ekologicky nevzdělaní a neschopní vnímat les jako celek“. I když v závěru Mojmír naznačuje možnou shodu s lesnickým stanoviskem (typologii smrčin bohužel nedostudoval), neuralgický problém kůrovce pomíjí. Přitom divočinu snad není třeba ztotožňovat s velkoplošným hynutím, může být zelená, s bukem, králem lesa. Ostatně, neobdivovali jsme snad dříve spíše líbeznou šumavskou krajinu s mořem lesů až k obzoru?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.