Demokratické školy — příliš hlučná svoboda?

Začneme zkoušením. Co jsou demokratické školy? Kdo se hlásí? Nikdo?! Tak třeba Rezková.

Ehm, demokratické školy jsou školy… (pauza) kde o všem rozhodují všichni hlasováním a kde je všechno vyučování nepovinné. Jsou demokratické ve způsobu řízení a rozhodování a svobodné ve volbě, co, jak, kdy se učit, případně jestli vůbec. Proto se o nich někdy mluví také jako o svobodných školách, ale není to úplné synonymum.

Áno, děkuji. A nějaké příklady bys věděla?

Všechno začlo v roce 1921, kdy A. S. Neill (1884—1973) založil v anglickém Suffolku Summerhill, první demokratickou školu, která měla být uzpůsobena dětem, nikoli děti jí. „Ve státních školách je všechno špatně, pouze strach a disciplína. Vezměte si jen pouhý fakt, že děti, které by se měly neustále pohybovat, sedí na svých zadcích šest hodin denně. Je to celé proti lidské nátuře. A proti dětské nátuře,“ říká Neill na staré audionahrávce. Byl přesvědčen, že děti nejsou vlastnictvím rodičů (nebo učitelů) a jejich představ o tom, kým mají být, co se mají učit a co je pro ně dobré. V Summerhillu děti dostaly svobodu být samy sebou a samy se rozhodovat, čemu se budou věnovat. Proto je škola internátní (pro asi 75 dětí ve věku 5—17 let), což zřejmě v Británii není nic nezvyklého, pro nás ovšem na základním stupni stěží představitelné. Rozvrh hodin zde existuje, ale spíše pro dospělé.

Velmi dobře. Kde jinde se takto učí?

Další klasickou demokratickou školou je Sudbury Valley, fungující od roku 1968 v massachusettském Framinghamu. Děti zde nejsou vůbec věkově segregované (4—19 let), neexistují vyučovací předměty, naopak činnosti si děti samy volí nebo vymýšlejí. Sudbury má ve svém názvu

asi šedesát dalších škol po světě, ale neexistují žádná pravidla nebo certifikace, které by školu dělaly „Sudbury“ školou.

Celosvětové působí stovky demokratických škol, přičemž AERO (Alternative Education Resource Organization) reprezentuje 256 členů a EDEC (European Democratic Education Community) sdružuje 43 škol. Konkrétní podoby demokratických škol se liší počtem žáků na jednoho dospělého, věkovým složením dětí, vzdělávací nabídkou, formou výuky a provozními pravidly soužití. Společné je obklopení inspirativním prostředím a lidmi a to, že motivaci k učení děti nacházejí samy v sobě. Protože nejlépe a nejrychleji se učí ti, kdo se to naučit chtějí. S jakýmkoli návrhem (třeba s tím, co se chtějí učit) mohou přijít na každotýdenní sněm, kde má každý jeden hlas. Děti i dospělí. Rozhoduje se zde o více i méně důležitých záležitostech, například o pravidlech chování, rozpočtu, výuce, personálu či o konfliktech. Summerhillský sněm byl inspirací pro všechny studentské senáty a rady.

Děkuji, Rezková, můžeš se posadit.

Rozvrh jako návrh

Loni v září jsme s rodinou v britském Devonu krátce navštívili dvě demokratické školy: Park School pro děti od 5 do 11 let a Sands School pro děti od 11 do 17. Se svou více než dvacetiletou historií patří k nejdéle fungujícím alternativním školám v Anglii. Obě spoluzaložili rodiče, ale zatímco v Park School jsou stále — vedle dětí a personálu — zapojeni do chodu a rozhodování, v Sands už „pouze“ platí školné. Kromě tříd tu vidíme i učebny a dílny pro hudbu, výtvarné umění, počítačové dovednosti či chemické bádání. Výuku pojímá každý učitel podle svého. Žáci jsou rozděleni do studijních skupin s tím, že se mohou účastnit všeho. Je však na nich, zda budou rozvrh ctít nebo si ho nějak upraví. Třídy vypadají jako velké herny s odděleným čtecím koutkem s knihovnou. Tam mohou zasednout, a je-li nějaký dospělý k dispozici, můžou ho požádat o asistenci ve čtení. Základní čtenářskou mekkou je kompletní Harry Potter.

Škola Sudbury Valley, foto: blog.sudburyvalley.org.

V obou školách si vaří vegetariánský oběd, zčásti zásobený zeleninou vypěstovanou přímo na přiléhajícím a, což je důležité, rozsáhlém pozemku. Na něm se kromě záhonků, skleníku a sadu nachází mnoho dalších zákoutí a míst pro hru, sporty, odpočinek či zmizení podél křivolakých cestiček vyšlapaných v tmavém roští.

Demokracie je diskuse

Všude nás mile provedly děti a William, patnáctiletý mladík ze Sands, nám podrobně vyprávěl o tom, jak to u nich s tou demokracií chodí. Řeč přišla i na finanční stránku věci. Dověděli jsme se, že sice mají sourozeneckou slevu, protože na Sands chodí i jeho sestra, ale i tak je částka pro ně tak vysoká, že si v zimě doma nechává svůj pokoj nevytopený a nemůže si dovolit chodit na školní obědy. Ale stojí mu to za to. Na závěr prohlídky nás zve na zítřejší školní setkání, kam se lehce nesměle druhý den vydávám. Pokud jste viděli hraný film o Summerhillu, vězte, že zažívám přesně takový filmový školní sněm: v malé příjemné místnosti, kde se jinak učí matematika, se lidé — včetně těch nejmenších dětí — rozloží doslova všude na zemi i po oknech.

Nutno podotknout, že na setkání přišla přibližně polovina ze sedmdesáti studentů, mezi nimiž roztroušeně sedí učitelé a další personál. Role moderující se ujímá asi patnáctiletá dívka sedící na stole a devadesátiminutová schůze začíná. Program přetéká body a já zírám, kolik toho stihneme probrat a jak se do diskuse bez ostychu zapojují i nejmladší, patrně nováčci, protože školní rok sotva začal. Postarší dáma, která nastoupila jako výpomoc do kuchyně, navrhuje, aby k čajům a kávě bylo k dispozici biomléko. Rozvine se debata, kde padají asi všechny možné argumenty: kolik by to stálo navíc, jestli bio ze supermarketu je vlastně bio, jestli je vůbec nějaký rozdíl oproti nebio a jestli by se neměli podporovat i konvenční britští farmáři. Chvíli to vypadá, že pořídí školní krávu. Výsledek: biomléko budou brát přímo z nejbližší farmy, na níž hned jedna studentka nabízí kontakt.

Poté se diskutuje o novém stylu rozvrhu. Novou podobu stíhá jedna kritika za druhou a je rozhodnuto o návratu ke staré. Pak přichází na přetřes pravidla spojená s nošením zvířecích kamarádů do školy. Dále se probírá, kdo pojede na mezinárodní konferenci o demokratických školách do Francie, následuje možnost fotografického kurzu a výletu k moři. Hodně se řeší, kolik co bude stát.

Obzvlášť mě zaujal postup přijetí nového žáka. Dotyčný právě strávil v Sands čtrnáct dní a má za sebou pohovor, zda sem chce chodit, co se mu líbí, nelíbí, čemu by se chtěl věnovat. O výsledcích pohovoru nás na shromáždění informuje jedna z učitelek. Následuje chvilková debata a hlasuje se o jeho přijetí (schváleno). Na závěr někdo navrhne, aby se pořídil klasický školní zvonek, že hodně lidí chodí na hodiny pozdě. Neschváleno s odůvodněním, že každý je sám zodpovědný za to, aby si hlídal čas, a komu to nejde, ať si nastaví soukromé upomínání v mobilu.

Odsud posud?

Odcházím ohromena úrovní diskuse a nezasahováním dospělých. A s vnitřním závěrem, že toto je Škola. Kristýna Hrubanová z NaZemi, která nedávno strávila v Sands celý měsíc, svou zkušenost komentuje podobně: „Odjíždím s přesvědčením, že to opravdu funguje.“ Připojuje přání, aby naše školy byly alespoň z deseti nebo dvaceti procent tak demokratické a svobodné jako Sands, a dodává: „V ideálním případě samozřejmě víc, ale na druhou stranu uznávám, že tento přístup nemusí sedět každému, což se týká jak studentů, tak i učitelů.“

foto: Unsplash

Dovolím si v tomto oponovat: buď všechno, nebo nic. Demokratické školy si v hlavě vkládám do škatulky těch „věcí“, které můžou fungovat jen tehdy, když se berou úplně. Pokud někdo vymezí, v čem děti spolurozhodovat můžou, vytratí se rovnocennost hlasů.

Vystihuje to úskalí českých snah o svobodné školství: svobodu ano, ale „odsud posud“. V rámci brněnského InuEdofestu se sešli zástupci některých škol z Česka a Slovenska, které chtějí být svobodné a narážejí zejména na to, jaká míra svobody je přijatelná pro rodiče i pedagogy. Počáteční nadšení po chvíli nahlodávají pochybnosti: A neměli by se (alespoň) něco učit? Opravdu něco nemusí dělat vůbec? Jako by nás brzdil strach z uvědomění si vlastní nesvobody.

Moderátor debaty Tomáš Feřtek se vyptává charismatické pedagožky ze školy Fantázia, kolik procent dětí přibližně využije možnosti něco vůbec nedělat? Všechny, zazní odpověď. Jedna z přítomných škol se pouští i do úplné demokratické formy: brněnský Ježek bez klece. Jeho zástupkyně Gábina Ježková s úsměvem podotýká, že před jejich mírou svobody raději zájemce varuje.

Vypadá to, že mají-li u nás svobodné školy vznikat, je klíčové vyřešit si vnitřně otázku, jak velkou svobodu dokážeme dětem dát.

Doporučená literatura:

Alexander Sutherland Neill: Summerhill: příběh první demokratické školy na světě. Peter Gray: Svoboda učení, dostupná nawww.svobodauceni.cz.

Kateřina Rezková je doktorandkou Katedry environmentálních studií FSS MU. Kontakty: katkot@post.cz a jeudedo@gmail.com. Další díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete ZDE.