Divočina je podmínkou našeho žití

V březnu přišel ředitel šumavského národního parku Jan Stráský s návrhem plošného kácení kvůli údajně přemnoženému kůrovci. V čem se liší stav kůrovce od toho loňského či předloňského?

Takovéhle velké gradace kůrovce, jakou máme na Šumavě nyní, nejsou ve skutečnosti pro horské lesy nic neobvyklého, opakují se tu po tisíciletí. Z řady důvodů je to ale poslední dobou častěji. Průměrně trvají pět až sedm let. V jižní části národního parku už začala početnost kůrovce klesat v loňském roce, v západní části je gradace pravděpodobně na vrcholu.

Proč jsou kůrovcové gradace poslední dobou častější?

Je to pravděpodobně kombinací několika příčin. Už před dvaceti lety předpověděl tehdejší vedoucí oddělení evoluce lesa správy národního parku, vynikající odborník Karel Kaňák, že dojde k plošnému rozpadu smrčin na Šumavě, kterému nikdo nezabrání, a je zbytečné se o to snažit. Tvrdil, že dojde k jevům nazývaným katastrofický rozpad populace a efekt zakladatele. Říkal, že kvůli dlouhodobým změnám klimatu, konkrétně již více než stoletému suchému období, odumře tato populace smrků, která jim není přizpůsobená, protože vyrůstala v jiných podmínkách. A také říkal, že přežijí jedinci smrku, kteří jsou schopni tuto změnu tolerovat, a ti budou zárukou obnovy lesů. Jeho slova se bezezbytku naplnila.

Dalším důvodem je, že většina současných smrků na Šumavě vyrůstala v předminulém a minulém století na holinách. Jenže extrémní podmínky holin nepřežijí semenáčky takzvaných klimaxových typů smrku, které vyžadují v mládí částečný stín mateřského porostu, zato jsou dlouhověké — to jsou ti pozdější pralesní velikáni dožívající se přes 300 až 400 let. Na holinách vydrží jedinci, kteří se chovají jako pionýři: dokáží tam přežít, dokonce se jim na holinách daří, ale pouze proto, aby připravili prostředí pro své následníky. Jako ostatní pionýrské dřeviny jsou krátkověcí, po 80—100 letech končí. Poslední dvě gradace kůrovce a polomy postihují primárně právě porosty vzniklé na holinách před 80 až 120 lety.

Třetím zjevným důvodem je oslabení horských lesů imisemi a acidifikace lesních půd. A konečně odolnost smrků také velmi snížilo odvodnění komplexem melioračních kanálů. Smrky mají totiž mělký kořenový systém, kterým nedosáhnou na spodní vodu, a jsou závislé výhradně na množství srážek.

Od čeho se odvíjí, že kůrovec někde graduje a jinde je na ústupu?

To je obtížné říct, protože území ponechané přírodě není dostatečně velké na to, aby v něm proběhla celá gradace. Takže jde o kombinaci vlivu asanace napadených stromů a vlivů přírodních, ke kterým patří hmyzožraví brouci a ptáci, parazitoidi, jako jsou lumčíci nebo chalcidky, potom houbové, bakteriální a případně i virové infekce. Asanace a přírodní vlivy jdou v některých případech proti sobě, může se stát, že zásahy paradoxně gradaci prodlouží. Není-li gradace silná, může tomu být naopak. Naprosto zásadní vliv má počasí. Je to tak složitý komplex vzájemně provázaných vlivů, že jenom jeho obecný popis je na hodinovou přednášku. A ve skutečnosti známe jen malý zlomek fungování a vazeb jeho prvků.

Vraťme se ještě ke Stráského návrhu. Kdo je vlastně jeho autorem?

Připravil jej „protikůrovcový tým“ složený převážně z lidí, kteří nechápou, co je národní park. Stráský si je přivedl ze skupiny kritiků, kterou vytvořil svého času jihočeský hejtman Jan Zahradník a která fungovala i za současného hejtmana Jiřího Zimoly. Jde především o lesníky, kteří se angažují proti ponechání lesů bez lidského zásahu a kteří do té doby nejvíce vystupovali proti národnímu parku. To byla pro Jana Stráského nejlepší kvalifikace. V týmu „odborníků“ nebyl nikdo, kdo by dokázal posoudit vliv kácení na ostatní složky ekosystému — žádný botanik, zoolog, ornitolog nebo třeba hydrolog.

Stráského „odborníci“ podle očekávání navrhli kácet kůrovcem napadené stromy i v území ponechaném přírodě, prakticky všude, kde ještě byly nějaké zelené smrky. To by znamenalo vytvoření dalších tří až pěti tisíc hektarů holin navíc. Prakticky tím takzvané bezzásahové území okrouhali o okrajové části a izolovanější první zóny, takže v něm zůstaly jen lesy, které už kůrovec stihl napadnout. Argumentovali paradoxně tím, že za předchozího vedení parku se v zásahovém území hodně kácelo.

Ani my nejsme spokojeni s tím, jak je nyní vymezené území pro divokou přírodu. Není totiž dost velké na to, aby celá gradace kůrovce proběhla uvnitř, a je příliš členité. Ale měnit hranice teď během gradace je problematické. Smysluplné by to bylo spíše ve směru zvětšení území ponechaného přírodě tam, kde ještě kůrovcová fronta nedosáhla k jeho hranici, zejména existují-li dál do vnitrozemí přirozené bariéry šíření kůrovce. Tím by se omezil vznik holin při zásazích proti kůrovci v „zásahovém“ území.

Naposledy se v prvních zónách kácelo v roce 1999 za ředitele Ivana Žlábka, kdy zásah povolil tehdejší ministr životního prostředí Miloš Kužvart…

Tyhle dvě situace jsou si podobné v tom,že jde o porušení základních cílů a principů péče o národní park. O prvních zónách ale nemá smysl mluvit. Celá zonace NP Šumava je nesmyslná. První zóny jsou roztříštěné na 135 kusů. Posláním národního parku je chránit nerušený vývoj ekosystémů včetně jejich vzájemných interakcí, jinými slovy přírodní procesy. To jde jen na velkém území. Malé ostrůvkovité první zóny kolkolem obkácené jsou prostě zhovadilost.

Území národního parku ponechané přírodě by mělo být dostatečně velké, aby umožnilo i procesy probíhající na velkých plochách, jako jsou v případě horských lesů disturbance způsobené vichřicemi a lýkožroutem smrkovým, a mělo by se postupně zvětšovat až na 75 % rozlohy národního parku. Ta cílová rozloha jádrového území nicméně není dogma. V plánu péče schváleném ještě za ředitele Žlábka byl cílový stav první zóny stanoven na více než 50 % rozlohy národního parku a IUCN (Světový svaz ochrany přírody) s tímhle dlouhodobým cílem neměl problém. Potíž byla v neplnění krátkodobých a střednědobých cílů. Jako podmínku zachování Šumavy coby mezinárodně uznávaného národního parku stanovil IUCN scelení prvních zón a zvětšení na 30—40 % rozlohy parku do roku 2008. Kvůli obstrukcím politiků se ale nepodařilo dosáhnout změny zonace. Předchozí vedení národního parku a ministerstva životního prostředí toho dosáhlo alespoň částečně managementem tak, že přírodě bylo plus minus ponecháno třicet procent rozlohy parku. Nebylo absolutně bezzásahové, ale směřovalo k tomu. Nemá teď cenu mluvit o prvních zónách, ale o území ponechaném divoké přírodě. Snad se tyhle termíny podaří časem sjednotit.

Proč se správa parku v roce 1995 rozhodla první zóny rozsekat na těch 135 kousků?

Ředitel parku Ivan Žlábek je lesní inženýr s minimálními znalostmi zásad ochrany přírody. Řekl, že přírodu můžeme ponechat sobě samé jen tam, kde má správnou druhovou skladbu. Takže do prvních zón zahrnuli jen zbytky pralesů a přirozených lesů. A ty jsou převážně malé a rozeseté po celé Šumavě. Upřednostnil kritérium přírodního stavu před kritériem velikosti a celistvosti. Tahle debata byla přitom v západní Evropě vyřešena už o patnáct let dříve a s úplně opačným výsledkem. Ředitel Žlábek a jeho tehdejší náměstek Hladilin, který pro změnu zonace připravoval podklady, nás tehdy v roce 1995 přesvědčovali, že roztříštění zonace bude jen dočasné a krátkodobé. Tvrdili, že do pěti let rozšíří první zóny zpátky o takzvané IIa zóny, ve kterých provedou jen pěstební opatření. Ale skutečnost pak byla úplně jiná. Hladilin z parku odešel a začalo se ve velkém kácet ve všech druhých zónách. Jak pravil Hladilinův nástupce Vladimír Zatloukal: „Už jsme chtěli začít chránit přírodní procesy, a on se nám do toho pustil kůrovec.“

Co stojí za obstrukcemi politiků, kvůli nimž se nepodařilo první zóny scelit a vytvořit jednu bezzásahovou oblast pro divočinu?

Jednak samozřejmě těžba dřeva. Ale nejen ta. Spor o kůrovce je využíván k rozdmýchávání konfliktu mezi národním parkem a místními lidmi i z jiných důvodů. Cílem je oslabit ochranu přírody, která brání developerským projektům, jako jsou lanovky a sjezdovky na Hraničníku a Smrčině, i jiné zástavbě šumavské krajiny. Teď se to rozkrývá až na dřeň: Jan Stráský uspořádal ke dvacetinám národního parku večírek s pečenými křepelkami pro ministra a další VIP v hotelu kontroverzního podnikatele a pozemkového magnáta Františka Taliána, který sám sobě nechává říkat Král Šumavy. Ten staví hotel Alpská vyhlídka na Bučině, vlastní mimo jiné i pozemky výhodně položené k plánovaným lanovkám na Hraničník a Smrčinu a mnoho dalších po celé Šumavě. Zároveň Jihočeský kraj začal prosazovat, aby polovina pozemků národního parku byla převedena do třetí zóny s nejméně přísnou ochranou proti další zástavbě a prodeji státních pozemků. V prvních zónách zákon stavby vysloveně zakazuje. Divočina je pro developery pochopitelně překážkou, vykácené lesy už ne tolik.

Máš zmapované území, kde ministr Chalupa povolil kácet?

Ministr Chalupa upravil Stráského návrh kácení v území ponechaném přírodě. Ve velké části nejcennějších území, převážně prvních zón, to zakázal. Jenže s tím neprovázal druhý krok — scelení území ponechaného přírodě do kompaktních celků a zarovnání hranic. Tím se opět zvýšila fragmentace a „bezzásahové“ území se zmenšilo.

Bojím se nejvíce o některé lokality v Modravských slatích, jako je okolí Ptačího potoka nebo takzvaná Zelená cesta, dále Hraničník a díky česko-rakouské dohodě i o Smrčinu, pak o část kaňonu Křemelné a část Radvanovického hřbetu. Špatná je situace v té části národního parku, kde lesy patří městu Kašperské Hory. Přestože dostává od státu každoročně kolem osmi milionů korun jako kompenzace za omezení hospodaření, hodně se tam kácí i v lokalitách chráněných mezinárodní Ramsarskou konvencí o ochraně mokřadů, jako jsou Hornokvildské a Zhůřské slatě a další rašelinné a podmáčené lesy. Kompenzace jdou paradoxně na kácení stromů, jejichž dřevo je pak ponecháno na místě.

Když pomineme princip, že v bezzásahovém území by se nemělo zasahovat, v čem je problém, pokud se stromy pokácejí, odkorní a nechají ležet na místě?

Je to náhlá změna. Když kůrovcem napadené stromy zůstanou stát, dál částečně zastiňují lesní půdu. Prostředí se mění postupně. Nejprv opadá jehličí, pak drobné větvičky, pak větve větší. Oslunění místa je postupné a půdní život i bylinné patro tomu do značné míry uvyká. Teprve po několika letech se suché stromy lámou, padají přes sebe a vytvářejí dost rozmanité strukturní prvky. Výzkum ukázal, že tam, kde se suché stromy nechají stát, zůstává zachováno lesní prostředí se všemi lesními druhy. Tam, kde se stromy pokácejí, část lesních druhů mizí, protože náhlou změnu prostředí nevydrží. Kritické je to pro půdní organismy. Rozdíl je také ve způsobu rozkladu dřeva. To je složitá kaskáda procesů, kterých se postupně účastní obrovské množství živočichů, hub a mikroorganismů — plná třetina lesní biodiverzity. Pro dobrý start potřebuje, aby dřevo zůstalo v kůře. Jenže při asanačním zásahu se kůra odstraní. Všimni si, že ty odkorněné stromy pak zůstávají ležet dlouho, aniž by se začaly rozkládat. Mezi divočinou s různými pahýly i odumřelými stromy a dřevoskladem na pasece je dost velký rozdíl.

Hlídky Hnutí DUHA zjistily, že ředitel parku nechal označit stromy ke kácení, aniž by měl povolení, a také našly jedovaté a rovněž ilegální lapáky na kůrovce. Je běžné i v zahraničí, že neziskovka dělá v národních parcích hlídacího psa?

Stav, kdy nevládní organizace je v tak příkrém střetu s vedením národního parku, není přinejmenším v západní Evropě obvyklý — že by vedení parku šlo proti jeho poslání. Na Šumavě je taková situace už podruhé. Jak už padlo, bylo tomu tak v letech 1995—2003 za ředitele Žlábka. Podle mých zkušeností ze zahraničí, když se jednou vyhlásí národní park, region to respektuje a naopak to využívá ku svému prospěchu. Na své stáži v NP Bavorský les jsem se třeba ptal, jak by řešili situaci, kdy by někdo navrhl postavit tam sjezdovku. Oni vůbec nechápali, na co se ptám, a když jsem otázku zopakoval, kroutili hlavami, že „to by tu v národním parku přece nikdo nenavrhl“. S kůrovcem je to složitější. Ale neznám národní park, kde by nějaké ty přemety opakovali takřka po každých volbách. U nás se za jednoho ministra území ponechaná přírodě rozšiřují, ten následující pak vymění vedení parku a jde kácet i tam, kde už příroda ukazuje, co dovede. Pak po kritice změna a teď zase obrat o sto osmdesát stupňů zpět.

Co se týče postupů, jako je například používání jedovatých chemikálií v národním parku, tak to je k vidění snad jen na Slovensku. A pokud vím, tam si k tomu předtím udělili výjimku. Zůstáváme Československem v dobrém i zlém, i tam fungují nevládky v národních parcích jako hlídací pes.

Poslední novinkou ze Šumavy je nález zdravých stromů ve zdravém lese, na kterých byly rozmístěné látky, jež lákají kůrovce. Tuto metodu jsi označil za extrémní i pro hospodářský les, natož pak pro národní park. V čem je hlavní problém?

Tahle švédská metoda se používá ve zcela specifickém případě pouze tam, kde je porost určený k těžbě. Spočívá v tom, že na stromy v lese připevní feromonové odparníky, které lákají kůrovce. Ten pak napadne i okolní stromy, les se pokácí a odveze. Tedy je to pravý opak ochrany ještě nenapadených částí lesa před kůrovcem. Prakticky tím rozšiřují kůrovce a zvyšují těžbu. Viděli jsme sáčky s feromony natlučené dokonce i na zbytku horské smrčiny na Hraničníku.

Ředitel Stráský opakovaně do médií řekl, že protikůrovcové zásahy včetně chemie a kácení v parku probíhaly i za jeho předchůdců. Tedy, že nyní nejde o nic až tak nového. K jakým zásahům zde tedy předtím docházelo?

Zásahy proti kůrovci se dělaly v zásahovém území. Je pravda, že byly i výjimky, kdy na takzvané protokoly byly povoleny i zásahy v území ponechaném přírodě. Šlo většinou o jednotlivé stromy převážně na okrajích národního parku, kde hrozil konflikt s vlastníky lesů mimo park.

Stejně tak je pravda, že chemii používalo i předchozí vedení parku, na rozdíl od současného vedení k tomu měli vydanou výjimku, takže to nebylo nezákonné a nemohli jsme se domáhat postihu. Důsledky pro přírodu ale byly stejně hrozivé, jako je tomu nyní. Ty jedy hubí nejen kůrovce, ale veškerý hmyz, který s ním přijde do kontaktu, což jsou zejména druhy, které kůrovce požírají a pomáhají lesu se bránit. Při nevhodném použití, když se dostanou do vody, zabíjejí všechny vodní organismy.

Za použití chemie i porušování principu bezzásahovosti, i když nebylo zásadní, jsme kritizovali i předchozí vedení parku. Dokázali jsme ale jednat, aniž bychom museli spory řešit přes média. Dokládali jsme třeba chyby při použití chemie, takže předchozí ředitel nám loni dal slib, že její použití ukončí a v letošním roce již o udělení výjimky nepožádá. Její použití omezil již v průběhu loňského roku a ukázalo se, že to jde i bez ní.

Jenže tím slibem pochopitelně nebyla vázaná ani prozatímní ředitelka Šartnerová, ani pak Jan Stráský, který se pokoušel prosadit masivní nasazení chemie, a dokonce mluvil i o leteckých postřicích, i když to pak popíral.

Odpůrci bezzásahovosti se obávají toho, že se kůrovec nekontrolovaně rozšíří do ostatních lesů. Pokud by část parku byla opravdu ponechána pouze přírodě, jak se zajistí, aby se kůrovec nešířil i do okolí?

Pokud bude část národního parku ponechána přírodě a pokud tam bude smrk, vždy hrozí, že se kůrovec bude šířit do okolí. Jde o to, aby za prvé na hranici národního parku bylo pásmo zásahů proti kůrovci, aby se kůrovec nešířil do hospodářských lesů mimo národní park. A za druhé, aby mezi územím ponechaným divoké přírodě a tímto hraničním pásmem zásahů byla zóna diferencovaných zásahů proti kůrovci. Ta by měla být v nižších polohách. Od kácení kůrovcem napadených stromů by se zde ustoupilo tehdy, když by se fronta kůrovce při gradaci „vylila“ z výše položeného území ponechaného přírodě, aby nevznikly velké holiny. Při gradaci by se zde asanovaly malé skupiny a jednotlivé stromy napadené kůrovci předlétávajícími před frontu tak, aby se omezilo jeho rozšiřování. Po odeznění gradace by se zde preventivní asanační zásahy obnovily v plné míře. Tím by se minimalizoval vznik holin v národním parku. Bohužel ale nyní je bezzásahové a zásahové území natvrdo vedle sebe.

Podle mediálního pokrytí se zdá, že je kůrovec pouze na Šumavě, ale podle zběžného prohlédnutí lesnických portálů se hojně vyskytuje také například v Beskydech. Tam neřeší dilema kácet či nekácet?

To je další paradox, až do loňského roku byla mnohem větší kůrovcová kalamita na severní Moravě, nejvíce na Opavsku. V médiích se o tom vůbec nemluvilo. Nebylo to v národním parku, ale převážně v hospodářských lesích, kde nikdo těžbě nebránil. Když se těží, tak kůrovec asi nevadí. Jakmile ale chceš přestat kácet kůrovcem napadené stromy v národním parku nebo rezervaci, ačkoliv jejich cílem není těžba dřeva, ale ochrana přírodních proměn ekosystémů, hned je tu mediální kůrovcová kalamita.

V Beskydech máš na Lysé hoře jeden příklad, jak to v přírodě funguje. V Národní přírodní rezervaci Mazák správa CHKO před lety prosadila, že se proti kůrovci nezasáhlo, a gradaci nechali odeznít. Díky tomu se tam podařilo zachovat kus pralesa. Mimo rezervaci i na okolních kopcích káceli preventivně kůrovcem napadené stromy a následné polomy v porostních stěnách doslova do posledního stromu a vytěžené dřevo odváželi. Holiny, kde chyběla ochrana suchých stromů, se pak nedařilo zalesnit. Na Malchor museli dokonce znovu navézt dřevo a nákladně z něj budovali ochranné stěny pro mladé stromky. Přesto v jiných beskydských rezervacích, například na Makytě, nyní Lesy ČR prosazují kácení kůrovcem napadených smrků i ve smíšených porostech.

Pokud je kácení kůrovcem napadených stromů a znovuvysazování lesa ve vyšších polohách škodlivé a navíc velmi nákladné, přistupuje se k tomu, protože jde o lukrativní byznys? Nebo se za tím skrývají i jiné, řekněme ideologické motivace?

Obojí, jak u koho. Mnoho lesníků v provozu věří tomu, čemu je na lesnických fakultách učí, že lýkožrout smrkový je kalamitní škůdce — což v hospodářských lesích je — a je nutné proti němu zasahovat vždy a všude.

Koncem března jsi debatoval v rámci pořadu Českého rozhlasu se starostou Modravy Antonínem Schubertem, Janem Stráským a profesorem biologie Janem Zrzavým. Z atmosféry diskuse vyplynulo, že je situace v parku bezvýchodná. Na jedné straně jsou obce, které spíše stojí za současným ředitelem parku a chtějí kácet, na druhé straně pak ekologické organizace a vědci, kteří nechtějí kácet. Kdy se vztahy dostaly na bod mrazu?

I já jsem už přišel o veškeré iluze o tom, že je možné dosáhnout dohody. Dokud se nepodaří národní park odstřihnout od zájmů a vlivu regionálních kmotrů, je to skutečně bezvýchodné. Obce by se s národním parkem dávno dohodnout dokázaly, kdyby politikové nerozdmýchávali konflikty. Ostatně před rokem už byla takzvaná velká dohoda dojednána a připravena k podpisu. V tu chvíli začala doslova mobilizace proti podepsání dohody — politikové objížděli obce, tam, kde neuspěli u starostů, přesvědčovali zastupitele a snažili se před volbami podkopat pozice starostů. Lesnicko-dřevařské lobbistické sdružení Šumava 21 dokonce starostům vyhrožovalo i písemně: „Našemu sdružení pak nezbývá než pokračovat v boji proti správě NP, MŽP i některým z Vás.“ Starostové rychle od podpisu dohody ustoupili.

Nevím, proč obce nechávají za sebe mluvit lidi, které ve skutečnosti řídí regionální kmotři. Třeba předchozího šéfa Svazu šumavských obcí přímo platil senátor ODS Tomáš Jirsa z Hluboké nad Vltavou, pravá ruka „knížete z Hluboké“ Pavla Dlouhého. Dnešního předsedu svazu obcí Jiřího Hůlku už Jirsa oficiálně neplatí, ale prakticky to funguje stejně. Nechápu, jak můžou místní lidi naletět takovým fintám, jako je vytvoření občanského sdružení Zachraňme Šumavu, které se snaží ve spolupráci s obcemi prosadit kácení pod heslem „za zelenou Šumavu“. Sdružení má přitom sídlo na domácí adrese senátora Tomáše Jirsy z Hluboké a jeho spoluzakladatelem je výše zmíněný podnikatel a pozemkový magnát František Talián. Jan Stráský se k této skupině, která ho dosadila do křesla ředitele, dříve hlásil a ani se netají tím, jakou roli v jeho cestě na ředitelskou židli sehrál Václav Klaus.

Takže má pravdu lesník Josef Fanta, který pro Respekt „kůrovce na Šumavě“ označil jako politický, nikoliv odborný problém?

Ano.

Václav Cílek i Tomáš Feřtek se už nechali slyšet, že je potřeba mediátora, který by tlumil vášně a dokázal obě strany vrátit k věcné debatě. Myslíš, že by to fungovalo?

Pozorovatelé zvenčí, jako je již zmíněný Světový svaz ochrany přírody, na to upozorňují už dlouho. Pokusil se o to jednou bývalý ředitel Alois Pavlíčko, ale starostové to odmítli. I my jsme marně apelovali na ministerstvo, aby začalo jednat se všemi klíčovými hráči otevřeně, veřejně u kulatých stolů s nezávislým mediátorem. Podmínkou úspěchu takového procesu ale je, že jeho účastníci dají poctivě karty na stůl, nebudou mít skrytou agendu a dohody se budou dodržovat. Dodržení těch dvou podmínek nevidím bohužel jako reálné. Osobně jsem ztratil důvěru jak v některé představitele obcí, tak i krajů. Ale neříkám, že nemá cenu to zkusit, je to opravdu asi jediná možnost.

Jak tě přijímají místní lidé na Šumavě?

Mám tam hodně dobrých kamarádů a přátel. Když ale jdu do hospody, kde sedí lesáci a dřevaři, slyším dost často nadávky. Pořád tam fungují bývalé estébácké struktury a sítě, které šíří neuvěřitelné dezinformace. Takže si lidi povídají, jak jsme placení z Rakouska či z Německa. Už schází jen to, aby říkali, že kůrovec je nový imperialistický brouk. Když se s nimi bavím, nestačím se divit, jakým nesmyslům věří. Třeba, že v lesích sousedního Národního parku Bavorský les tajně po nocích vysazují stromky, protože bez toho by se lesy neobnovily. Nebo že u nás jsou v oblastech ponechaných přírodě lesy úplně mrtvé. Řada místních lidí, ačkoliv to má pár kilometrů od domu, tam nebyla od doby, kdy se tam přestalo těžit. Když jim říkám, že správa při monitoringu spočetla, že tam pod uschlými stromy roste průměrně přes tři tisíce mladých stromků na hektar, ještě se mi smějí. Chce to ještě pár let, než ty stromky povyrostou tak, aby byly vidět i zdálky.

Tohle je však obecnější problém. Například klub turistů vydal prohlášení, že chtějí „chránit tu krásnou zelenou Šumavu“, jak ji znají, a děsí se projektů, kdy by zde mělo vzniknout „cosi jako středoevropská divočina“.

Tohle stanovisko Klubu českých turistů ani neznám, jejich vedení si to asi myslí. Znám řadu členů, kteří s politikou Jana Stráského nesouhlasí, ale to je jejich problém. Samozřejmě platí to, co říká vedení KČT. Ale naprostá většina obyčejných turistů vůbec není členem klubu. Podstatné je, co si myslí turisté, kteří do národního parku jezdí. Více než 63 % z téměř čtyř tisíc oslovených turistů vnímá národní parky jako území, kde má člověk na významné ploše ponechat přírodu bez lidského zásahu, pouze s umožněním vstupu návštěvníků.

Proč potřebujeme divočinu?

Území ponechaná přírodě nutně potřebujeme k tomu, abychom viděli, jak se ekosystémy proměňují v závislosti na změnách vnějšího prostředí. To žádný inženýr či projektant nevymyslí a nevypočte. Bez toho nebudeme vědět, jak vypadá přirozený les. Přitom takové informace nezbytně potřebujeme, abychom věděli, jak pečovat o ostatní lesy a krajinu, které zčásti uměle vytváříme.

Ale divočinu potřebujeme i pro naši duši, jak působivě říká propagační film Národního parku Bavorský les.

Často v médiích citují Stráského větu o tom, že je potřeba s přírodou bojovat. Proč se podle tebe lidé divočiny bojí?

Stráský má evidentně se svobodnou a divokou přírodou nejen ideologický, ale možná ještě více psychický problém. Jde doslova o posedlost odstraňovat suché-mrtvé stromy: z loga národního parku i z bezprostředního okolí turistických cest. Můžu jen spekulovat, zda je za tím podvědomý strach ze smrti, pocit viny za smrt, kterou obrací proti přírodě, nebo něco jiného.

Ne pro každého je snadné koncept ochrany divočiny přijmout. Potřeba s přírodou bojovat, ovládat ji a řídit je v nás zakořeněna. Harmonickému soužití se zatím jen učíme. Také pohled na suché, mrtvé stromy v nás vyvolává nepříjemné emoce. Nechceme se na mrtvé dívat. Ze smrti máme podvědomý strach. Snažíme se vymazat smrt a utrpení z našich životů. Staré a umírající příbuzné zavíráme do nemocnic či jiných prospěšných zařízení, abychom se na ně nemuseli dívat a prožívat s nimi bolest. Své domácí miláčky, psy a kočky, necháváme utratit, abychom neviděli, že se trápí. Sami sebe chceme utrácet, abychom při umírání netrpěli. Někdo chce i v národním parku nemocné stromy podřezávat, aby nekazily pohled na „zelené lesy“. Zajímavé je ale sledovat, jak se mění názor lidí poté, co do divočiny plné starých a zdánlivě mrtvých stromů vstoupí a stráví zde několik hodin. Chtě nechtě musí začít vnímat, že mrtvé dřevo je plné života — houby, hmyz, ptáci, rozmanitost tvarů a barev a mladé stromky u pahýlů svých rodičů. Nová zrození. Smrt se stává součástí života. Přijímáme ji a začíná nám být v té divočině dobře. Už nejsme mimo, jsme součástí koloběhu, jsme součástí celku. Pobyty v divočině se dokonce stávají efektním prvkem psychoterapeutických metod. Divočina přestává být slovem, které vyslovujeme s obavou. Divočina se stává podmínkou našeho žití.

Někteří namítají, že pro divočinu není v zastavěném Česku už prostě místo.

Místo pro divočinu je kdekoliv, jen je otázka, kde ji dokážeme připustit.

Počítáš s variantou, že u nás převládne poptávka po sjezdovkách a hospodářském lese a národní park bude zkrátka zrušen?

Je třeba ukončit tuhle nekonečnou debatu o kůrovci. Buď národní park přijímáme se vším, co to obnáší, a vzdáme se touhy přírodu řídit na významné části parku, nebo jej zrušme. Kdyby ministr Chalupa návrhy Jana Stráského nekorigoval, sami bychom to navrhli. Alespoň by se konečně o budoucnosti národního parku rozhodlo. A já věřím, že by to snad dopadlo dobře. Že by se proti zrušení národního parku veřejnost postavila.

Kde je pro tebe hranice, za kterou bys už při obhajobě divočiny na Šumavě nešel?

Myslíš, kdy si řeknu, že to už nemá cenu, a půjdu od toho?

Ano.

Nevím. Jestli někdy, pak spíš kvůli rodině, kterou kvůli tomu zanedbávám. Často nejsem doma a pracuji po nocích. Nevěnuji se dětem, které to potřebují.

V roce 2008 vláda schválila Národní lesnický program, na jehož přípravě jsi se podílel. Tento plán obsahuje například omezení holosečí, sázení více listnáčů, rozšíření plochy rezervací či třeba omezení zvěře v honitbách na míru, jakou lesy uživí. Celkem slibně tedy nastavil mantinely pro plánovanou novelizaci lesního zákona. Co se s ním děje nyní, po třech letech?

Je v troskách. Na ministerstvu zemědělství není politická vůle ho naplnit. Po schválení Národního lesnického programu (NLP) vládou byly vytvořeny expertní skupiny a Koordinační rada. Expertní skupiny vypracovaly návrhy konkrétních vzájemně provázaných opatření a postupů, jak zadání NLP naplnit. Jenže tyto návrhy má schvalovat Koordinační rada, a ta je místo toho rozcupuje. Zástupce Lesů ČR v Koordinační radě vystupuje prakticky proti všemu a přidává se k němu většina členů delegovaných ministerstvem zemědělství, včetně například děkana pražské lesnické fakulty, to je pro mne velkým zklamáním. A i těch pár pozitivních opatření, která Koordinační rada schválí, jako třeba změna myslivecké legislativy nebo principy tendrů pro Lesy ČR, ministerstvo zemědělství zcela ignoruje. MZe očividně nepostupuje podle politiky schválené vládou, ale podle pokynů těžařské a myslivecké lobby.

Dvacet let pracuješ v programu Lesy Hnutí DUHA. Čekal jsi na začátku 90. let, že se bude kondice zdejších lesů zlepšovat podstatně rychleji, než se tomu děje?

Stav lesů se nemůže zlepšit z roku na rok a ani z desetiletí na desetiletí, to nemůže nikdo očekávat. Jde o to, udělat maximum, aby se ten trend urychlil. A to se nestalo. Já jsem si ale na začátku 90. let žádné cíle nekladl, chtěl jsem sám za sebe udělat vše, co budu moci. A myslím, že se pro to udělalo dost, nejen z mé strany — do hnutí za ochranu lesů se zapojuje veřejnost, vznikly české standardy zdravého hospodaření FSC, je připravena změna systému mysliveckého plánování, která by umožnila odstranit překážku přemnožené spárkaté zvěře, která obnově přírodě blízkých lesů brání, a tak dál. Jenže teď, když bychom mohli začít plody té dlouhodobé práce sklízet, skoro to vypadá, že se ten pozitivní trend může zastavit a zčásti dokonce obrátit.

Narážíš na to, co se děje v Lesích ČR?

Ředitel Lesů ČR Svatopluk Sýkora a ministr zemědělství Ivan Fuksa nechali vypsat megatendry na veškeré lesní práce a prodej všeho dřeva podle stejného modelu, který se podařilo vloni stopnout (viz 7.G 3/2010). Jsou šité na míru největším těžařským firmám, které si v podstatě veřejné lesy rozparcelují.

V souvislosti s vypsáním pětiletých tendrů jsi řekl, že to není „první ani poslední jednání v debatě o megatendrech státních lesů“. Je snad ještě nějaká šance je zrušit nebo změnit jejich pravidla?

Vloni se podařilo taky zrušit už vypsaný megatendr. Nevím, jestli je reálné to zopakovat, tehdy bylo před volbami a tahle vláda, zejména premiér Nečas, zjevně nemá moc velký pud sebezáchovy. Nelze ale vyloučit, že celý ten systém zkrachuje sám. A v každém případě se brzo v praxi projeví jeho slabiny, na které jsme upozorňovali, takže dřív nebo později dojde ke změnám. Věřím, že když se tomu budeme moci věnovat, urychlíme to.

Neodpustím si dva sedmogenerační evergreeny. V čem jsi se nejvíce mýlil?

Myslel jsem si, že není možné, aby nějaká politická reprezentace šla změnit v Národním parku Šumava kurs zase o sto osmdesát stupňů. Po tom všem, co příroda za těch dvacet let ukázala, že dovede v oblastech, kde se proti kůrovci nezasahuje, a naopak zase tam, kde se kácením lesníci snažili gradaci kůrovce zabránit.

A taky jsem se spletl, když jsem si myslel, že dokážu sladit rodinný život s ochranou přírody. Pokouším se o to stále, ale vždycky, když se stane něco, jako třeba teď na Šumavě, když hrozilo a stále hrozí, že Stráský pustí těžaře i do divoké přírody, tak mi ta snaha selže. Ale nevzdávám to a zkusím to znovu.

V jaké společnosti podle tebe žijeme?

Ve společnosti, kde pravda není to, co se kde děje, ale to, co je v televizi. Proto nemáme doma televizi. Přesto je v té společnosti stále více jednotlivců, kteří vnímají jednotu člověka a přírody, nebo Boha, chceš-li. Je krásné vidět rozmanitost cest, které k tomu různé lidi vedou.

Připravila Dagmar Smolíková. Fotografie: Markéta Jedličková, Ondřej Besperát a René Jakl.