Čím víc, tím hůř

„Je to plast? Anebo je to spíš papír?“ diskutujeme se spolubydlící před špajzem nad kusem nějaké nesmyslné hmoty vážící asi tak deset gramů. „Někam to hoď, stejně to jde všechno na dotřiďovací linku, protože lidi házejí do kontejnerů bordel a občas do nich zvracejí,“ korunuji absurdní debatu vtipem na úrovni základní školy a ono malé cosi letí do krabice na plast. Pokud jste nějakou podobnou malichernost zažili, vítejte mezi environmentálně obezřetné jedince. Naše každodenní životy jsou protkány řešením různých situací, v nichž proti sobě stojí dopad na přírodu a klima oproti praktičnosti, potřebě nebo prachobyčejnému chtíči. Při vyplňování kalkulaček ekologické stopy pak přemýšlíme nad tím, jestli už jsme všude po bytě nainstalovali LED žárovky, kolik jsme toho za poslední rok najezdili autobusem či nedejbože nalétali, zda jsme náhodou nezbaštili příliš mnoho jídla zpracovaného v továrnách a má-li ta skvělá kolumbijská káva, co nám voní pod nosem, značku fair trade. Toto všechno a mnoho dalšího reálně ovlivňuje náš vliv na okolí a není důvod to jakkoliv zpochybňovat.

Nikoho ale asi nepotěší zpráva, že brzdový pedál destruktivního působení lidstva na klima a biodiverzitu může ležet v ještě o řád zásadnější oblasti našeho života, do níž si vedle papeže a pár bezskrupulózních národních vůdců dovolí mluvit jen málokdo: reprodukci.

Kolik stojí dítě?

Zatímco magazín Žena.cz vypočítává náklady dítěte od narození až po dospělost na milion a půl, televize Nova v honbě za senzací šacuje náklady od plenek až k maturitě na necelé tři „mega“. Pokud nás ale kromě finančního dopadu zajímá, jakou ekologickou stopu nese rozhodnutí mít vlastní dítě, vyhledávač nám neporadí — nebo alespoň ne přímo. Zkusíme na to tedy přijít sami slovní úlohou, a pro jednoduchost budeme brát v úvahu jen emise oxidu uhličitého.

Průměrná Češka nebo Čech ročně vyprodukuje něco přes deset tun CO₂. Tento údaj je sice malinko nafouknutý obrovskými vývozy špinavé elektřiny do zahraničí, ale okolní země na tom nejsou zase o tolik lépe, takže tuto nepřesnost zanedbáme. Střední délka dožití u nás dosahuje 78 let, každý jedinec tedy za život průměrně vyprodukuje 780 tun oxidu uhličitého. A to je docela hodně.

Máme-li tuto sumu srovnat s létáním, jež bývá považováno za největší klimatický „zločin“, kterého se soukromá osoba může dopustit, rozhodnutí mít potomka nese podobné uhlíkové následky jako 260 zpátečních letů přes Atlantik. V této perspektivě se každodenní dilemata typu kam vyhodit bioodpad, zda si koupit něco v plastové láhvi či jestli jet na výlet na kole nebo „esúvéčkem“ stávají zcela bezvýznamnými. Emise vyprodukované potomkem se totiž stejně nepodaří kompenzovat — pokud tedy například nevybudujete fotovoltaické systémy na střechách nejméně dvaceti rodinných domů nebo nevykonáte jiný uhlíkově podobně prospěšný čin.

Ekoaktivista po tatínkovi?

Výše uvedený lapidární výpočet se dá snadno napadnout, a to hned několika způsoby. Lidé zapálení pro ochranu přírody jistě budou argumentovat, že své děti vychovají ke skromnosti a ohleduplnosti k životnímu prostředí. To je jistě chvályhodný cíl, ale jeho splnění nemusí záviset jen na píli rodičů. Ačkoliv se na toto téma vedou spory od nepaměti, nikdy nedošlo ani k bazální shodě, nakolik chování a zodpovědnost jedince ke svému okolí ovlivní výchova a nakolik dědičnost a ostatní vlivy, které ani v nejmenším nemáte pod kontrolou. Jinými slovy, očekávání environmentálně obezřetných rodičů, že děti budou po nich, nemusí dopadnout tak úplně podle jejich představ. Dále nelze vyloučit možnost, že rodiče-environmentalisté své ústřední téma dítěti natolik znechutí, že na protest zvolí opačnou životní dráhu. A aby toho nebylo málo, pokud si onen potomek jednoho dne „pořídí“ tři děti, na kontě máte rázem místo průměrných 780 tun „céóčka“ už 3120.

foto: Ben Kerckx

Podobné to je i s úvahou, že během průměrně osmasedmdesátiletého života dítěte se bude naše produkce skleníkových plynů snižovat, a tudíž jeho dopad bude nakonec menší. Ano, může se to stát, stejně jako se může stát, že naše nároky naopak ještě vzrostou. Emise CO₂ na hlavu u středoevropských zemí se oproti době před padesáti lety nijak dramaticky nezměnily, a ačkoliv znatelně klesly v 90. letech především díky modernizaci průmyslu, na místě je jen mírný optimismus.

Dalším protiargumentem je nesporný fakt, že populace na území Česka přinejmenším za posledních sto let nijak výrazně nevzrostla. Pro jeho posouzení si ale potřebujeme udělat krátký globální exkurs.

Bezvýznamné hranice států

Zatímco v roce 1960 obývaly Zemi tři miliardy lidí, dnes už je to přes sedm miliard. Za posledních čtyřicet let stihlo lidstvo zvýšit svou světovou populaci o tolik, jako za veškeré dějiny předtím. Jen za poslední dvacetiletí, kdy přibylo 1,5 miliardy lidí, se světová rozloha divočiny zmenšila o desetinu. Podobně na grafu světové produkce CO₂ začíná přibližně od roku 1960 křivka strmě stoupat. Není sice možné prokázat přímou příčinnou souvislost, ale z logiky věci vyplývá, že na emise skleníkových plynů i degradaci ekosystémů mají vliv nejen naše nároky, ale i počty.

Nyní je nás asi 7,4 miliardy. OSN v roce 2004 vytvořila studii, kde predikovala nárůst populace do poloviny tohoto století ve třech scénářích: optimistickém, pesimistickém a středním. Když si dnes do tehdejšího grafu dokreslíme úsečky k letošnímu roku a počtu obyvatel, zjistíme, že do reality se téměř přesně trefil scénář pesimistický. Zatímco střední odhad populace pro rok 2050 činil v původní studii 8,9 miliardy, ve vloni vydané aktualizaci studie je to již 9,7 miliardy. Podle oblíbené statistiky využití takzvaných globálních hektarů v současnosti využíváme zdroje odpovídající 1,6násobku kapacity planety. I kdybychom tedy dokázali do poloviny století snížit svou spotřebu a tlak na ekosystémy o třetinu, bude to mít nulový dopad, neboť o tolik se mezitím zvýší počet lidí na planetě.

Tady už se pomalu dostáváme do oblasti spekulací. Populace totiž nejvíc poroste v Asii a Africe — a oproti Česku s produkcí 10 tun CO₂ na hlavu ročně má Bangladéš nebo Nigérie dvacetinu. Na druhou stranu, v mnoha populačně explodujících zemích prudce roste životní úroveň a s ní i emise. Čína stihla své emise během deseti let zdvojnásobit a rychle nás dohání.

Proč nás to má ale zajímat, když počet obyvatel ČR neroste, a když už, tak jen díky přistěhovalcům? Je to jednoduché: z klimatického a obecněji i ekologického hlediska jsou hranice států bezvýznamné. Každý jedinec svou měrou přispívá ke klimatické změně a k tlaku na biodiverzitu. A důsledky se mu nevyhnou, i když bude tvrdit, že je ze země s vyrovnanou populací a že problém způsobili někde jinde.

Kdo zatáhne důchody?

Zatímco veganství u dětí, výše mzdy vašeho kolegy nebo anální sex jsou témata, která — byť značně kontroverzní — přece jen občas padnou, diskuse o velikosti populace a dopadu počtu lidí na přírodu a životní prostředí je u nás zatím naprostým tabu. Dokonce ani v Sedmé generaci jste na něj za uplynulých deset let v podstatě nenarazili, natož v příručkách, jak provozovat trvale udržitelný život. Nejvýraznějším porevolučním výtvorem na toto téma byla billboardová kampaň vyzývající k neplánovanému rodičovství. Možná si pamatujete slogan Přestaňte si dávat bacha, vezměte si příklad z Bacha, dokreslený dvaceti malými skladateli oděnými jen v „bachovské“ paruce. Kampaň sloužila jako prezentace reklamní společnosti, která ji vytvořila, a téma údajně nízké porodnosti bylo vybráno z obavy, kdo bude vydělávat na důchody. Za kampaní tedy stálo stejné uvažování, jaké sdílí africký venkovský farmář usilující o co nejvíce synů a dcer s perspektivou, že se o něj ve stáří bude mít kdo postarat. Pokud znáte matematickou pohádku o indickém učenci Sissa ben Dahirovi, který řekl králi, ať dá na první políčko šachovnice zrnko rýže a na další vždy dvojnásobek předchozího, tušíte, jak tahle strategie končí.

Řešení made in China?

Je zčásti pochopitelné, že jakýkoliv náznak debaty o důsledcích nárůstu populace je vnímán negativně. Jako vpád do soukromí, jako invaze do sféry, do které nemá nikdo co mluvit. Někdo si třeba vzpomene na neblaze proslulou politiku jednoho dítěte, která dodnes — byť ve značně zmírněné podobě — v Číně platí.

zdroj: freshpickeddeals.com

Totalitní řešení po čínském vzoru zajisté nikdo zavádět nechce. Tento děsivý experiment sociálního inženýrství s sebou přinesl zcela nepřijatelnou míru omezení lidské svobody, celou řadu násilných excesů a v čínském kontextu i nezdravou nerovnováhu mezi počty mužů a žen. Stabilizaci populace v rozvojových zemích úspěšně zajistí mnohem přívětivější opatření: vzdělání a pracovní příležitosti pro ženy. Dostupnost antikoncepce. Dobrá úroveň vzdělávání o plánovaném rodičovství. Sociální jistoty ve stáří zajištěné státem. Rovnoprávnost žen a mužů. Motivace ke vzdělávání dětí i za cenu investic — tedy aby se vyplatilo mít méně vzdělaných dětí než více nevzdělaných.

Klerici a politici nepomáhají

V mnoha zemích mají na růst populace velký — a většinou negativní — vliv političtí a náboženští vůdci. Postoj katolické církve k antikoncepci nebo možnosti svobodného rozhodnutí o počtu dětí přivedených na svět je notoricky známý a ani papež František s jinak lehce „punkovým“ PR v tomto nemění směr: nedávno uvedl, že „rozhodnutí nemít děti je sobecké“ a až při propuknutí epidemie viru zika mu nezbylo než neurčitě prohlásit, že „vyhýbání se těhotenství není absolutní zlo“.

Političtí vůdci zaslepení velikášským nacionalismem a představou sama sebe coby dějinně výjimečného lídra na tom nejsou zpravidla o nic lépe. Naposledy se svými mačistickými výroky vyznamenal letos v červnu turecký autoritářský prezident Recep Taiyyp Erdogăn, když ve stylu hesla Kdo neskáče, není Čech prohlásil, že bezdětné ženy jsou „neúplné“. Dále doporučil každé ženě mít alespoň tři děti, otevřeně řekl „potřebujeme zvýšit počet našich potomků“a plánování rodičovství přitom označil za nepřijatelné pro každou muslimskou rodinu.

Yoweri Museveni, prezident Ugandy, která je s průměrnými šesti porody na ženu v první desítce zemí trpících populační explozí, také otevřeně podporuje růst populace, aniž by tuto výzvu podložil jakýmkoliv důvodem. Stránky tamního deníku New Vision mezitím plní příběhy o farmářích, jejichž šest synů nedokáže uživit políčko zanechané otcem.

Na populaci záleží

V západní Evropě a severní Americe se o „tabu tématech“ jako dopad velikosti populace na životní prostředí nebo dobrovolná bezdětnost začíná mluvit — a přinejmenším zčásti věcně a kultivovaně. Britská organizace Population Matters (Na populaci záleží) nabízí na svém webu populationmatters.org vedle vysvětlování globálních problémů i praktické rady: spotřebovávejte méně, dělejte ekologická rozhodnutí, mějte malou rodinu. K tomu popisuje, jak předejít nechtěnému těhotenství, a vysvětluje, že pokud žena nechce mít dítě, je to zcela legitimní rozhodnutí. Kromě seznamu slavných bezdětných žen uvádí i seznam slavných jedináčků. Jinými slovy — nekritizuje, nemoralizuje ani nikomu neříká, co má dělat. Podává ale informace o důsledcích přelidnění, bezdětnosti nebo rodičovství jen jednoho dítěte tak, aby bylo možné s ohledem na přírodu i budoucnost lidstva tyto varianty zvažovat.

Až si na něco podobného troufne nějaká ekologická organizace v Česku, bude to pokrok.

Autor působí od roku 2000 v jedné české ekologické organizaci, nyní žil třiroky na Kavkaze, kde pracoval na podpoře tamních občanských iniciativ. Na vlastní oči viděl tání ledovců a umírání korálových útesů v důsledku změny klimatu.Kontakt: martin@hytha.eu.