Jaderné zbraně: víme, jak na ně?

Když Robert Oppenheimer zpovzdálí sledoval první jaderný test, trochu ironicky nazvaný Trinity (Svatá Trojice), nejpozději tehdy mu muselo dojít, co hrozného pomohl přivést na svět. A byl to také on a další vědci z projektu Manhattan, kdo byl v celé historii jaderných zbraní nejblíže k jejich úplnému zákazu. V červnu 1945 společně vypracovali Franckovu zprávu, v níž zdůraznili, že Japonsko bude kapitulovat už po pouhé demonstraci účinků jaderné zbraně, kterou by schválili zástupci všech členských států OSN. Pokud by nekapitulovalo, jadernou zbraň by bylo možné svrhnout jen se svolením OSN. Amerického prezidenta Trumana čekalo nejobtížnější rozhodnutí života — a možná i nejobtížnější rozhodnutí celého dvacátého století. Nakonec se rozhodl pro vyhlazení měst Hirošima a Nagasaki, čímž oficiálně zahájil věk jaderných zbraní. Mimochodem druhé z měst vůbec nemuselo být zničeno, kdyby japonský ministr války Korečika Anami po bombardování Hirošimy neprohlásil: „Nebylo by pro celý tento národ skvělé být zničen jako krásná květina?“

Oppenheimerova noční můra

Autoři Franckovy zprávy předvídali, že jaderný monopol USA je jen dočasný, protože Sovětský svaz je na nejlepší cestě vyvinout vlastní jadernou zbraň. Ačkoli vědci SSSR provedli první test jaderné nálože o čtyři roky později (použitelnou jadernou zbraň měli hotovou až v roce 1953), fakt, že byli schopni vyslat jadernou zbraň na Spojené státy a jejich spojence, významně ovlivnil a možná i prodloužil studenou válku.

Vyděsil vás přístup Korečika Anamiho? Tak si představte, že sovětští vědci v padesátých letech vymysleli projekt lodě, která by nesla tak obří jadernou nálož, že by stačila ke zničení celé Země. Hrozivá představa, že? Příčinou tohoto skutečného návrhu byl názor, že pokud by studenou válku Sovětský svaz nepřežil, neměl by přežít ani zbytek lidstva. Přestože projekt zůstal jenom na papíře, ke zděšení stačí samotný fakt, že nějakého jedince lidského druhu taková myšlenka vůbec napadla.

A jaderný věk pokračoval. Strategie střídala strategii, radikální jadernou doktrínu doktrína umírněnější podle toho, který prezident či generální tajemník byl zrovna u moci. Vymýšlela se a zase omezovala protiraketová obrana, období napětí střídalo období détente (uvolnění napětí). Do jaderného klubu vstoupila Velká Británie, Francie a Čína. Jaderné zbraně se dočkaly i jistých omezení, například podpisem smluv zakazujících jaderné testování na zemském povrchu, v moři, a nakonec byly uzavřeny i dříve povolené střelnice. Vůbec poslední jaderné výbuchy provedly Indie a Pákistán současně (a sobě k výstraze) v roce 1998. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) z roku 1968 zakázala členům jaderného klubu šíření zbraní do jiných zemí, zatímco ostatní signatářské země se zavázaly, že nebudou jaderné zbraně vyvíjet. Smlouva o kosmickém prostoru (Outer Space Treaty) o rok dříve zakázala rozmisťování jaderných zbraní na oběžnou zemskou dráhu i jinde ve vesmíru; jednání mezi Spojenými státy a Sovětským svazem SALT I a II (viz rámeček) vedla k omezení množství strategických zbraní; smlouva INF pak zajistila úspěšnou likvidaci celého jednoho typu jaderných zbraní. Úplného zákazu jaderných zbraní lidstvo ovšem nikdy nedosáhlo, ani po konci studené války, ani později.

Historická fotografie z testování jaderných zbraní, foto: Gabriel Sanz.

Spojené státy a Rusko ovšem významně omezily svůj jaderný arzenál. V polovině sedmdesátých let, v době největšího jaderného rozmachu, měly USA přes osmadvacet tisíc jaderných zbraní, nyní se toto číslo pohybuje kolem sedmi tisíc kusů. Sovětský svaz v polovině osmdesátých let přesáhl čtyřicet tisíc kusů jaderných zbraní, v současnosti má Rusko stejný počet zbraní jako Spojené státy. Na celém světě je nyní patnáct tisíc dohledatelných jaderných zbraní, víc než dost pro zničující konflikt. Přestože letos v lednu vyzval čínský prezident Si Ťin-Pching (s arzenálem 260 zbraní) všechny země k úplnému zničení a zákazu jaderných zbraní, momentálně není žádná naděje, že by se to mohlo někdy v budoucnu povést. Noční můra Roberta Oppenheimera pokračuje.

Hra na schovávanou

Problém je, že do jaderného klubu už dávno nepatří pouze oněch pět původních členů. Přidaly se k nim Indie, Pákistán, Severní Korea a Izrael, který ovšem nikdy vlastnictví těchto zbraní oficiálně nedeklaroval. A zdaleka ne všechny státy výše zmíněné smlouvy, které šíření a používání jaderných zbraní omezují, podepsaly. Nehledě na to, že od těchto smluv mohou klidně odstoupit. Utěšujete se tím, že se alespoň jedná o státy, a ne o teroristické skupiny? Myslíte si, že se teroristé nemají k vývoji jaderných zbraní jak dostat? Je pravda, že vývoj jaderné nálože je finančně náročný, ovšem kdo dokáže vyrobit jadernou elektrárnu, má všechny předpoklady i k vytvoření nálože. Ta sice ještě není funkční zbraní a je potřeba k ní vyvinout efektivní nosič, se zkušeným a ochotným vědcem to ovšem jde hned líp. A že takoví existují: Abdul Kádir Chán, otec pákistánské atomové bomby, si z prozrazení receptu na jadernou zbraň udělal zajímavý byznys, když poskytl cenné informace Severní Koreji a pomáhal s vývojem jaderné bomby v Íránu či Libyi (obě země v současnosti jaderné zbraně nevlastní).

Historická fotografie z testování jaderných zbraní, foto: Gabriel Sanz.

Ale i kdyby se know-how k výrobě jaderné zbraně dostalo k extremistické skupině či státu, OSN nebo NATO by to zjistily a efektivně zasáhly, že ano? Satelitní snímky mohou skutečně mnohé odhalit — tak byl ostatně objeven jaderný program v Íránu. Jenže takové odhalení není snadné, pokud nevíte, kde hledat. Přímo husarský kousek ve hře na schovávanou se podařil Izraeli. Americké špionážní lety odhalily na území Izraele v 60. letech podezřelou stavbu. Tehdejší prezident David Ben Gurion musel přiznat existenci jaderného reaktoru, který ovšem měl dle jeho slov sloužit jen pro mírové účely. Političtí představitelé Spojených států chtěli mít jistotu, proto vyslali na místo kontrolní komisi. Protože však ve skutečnosti nešlo o mírový jaderný reaktor, nýbrž o výrobnu jaderných zbraní, museli Izraelci budovu zamaskovat. Zpřístupnili jen nadzemní patro, kam instalovali falešné panely s kontrolkami i velínem, a o podzemní části neměl nikdo z kontrolorů tušení. Zatímco tedy členové komise psali do zprávy, že reaktor slouží skutečně jen mírovým účelům, pod jejich nohama vědci pokračovali ve vývoji jaderné bomby.

Trump s knoflíkem

Skryté hrozby v podobě neočekávaných majitelů jaderných zbraní tvoří jen část problému. Severní Korea neustále vyvíjí jaderné zbraně a pravidelně s nimi vyhrožuje. Čína by teoreticky mohla použít jaderné zbraně, kdyby se Tchaj-wan snažil jakkoli osamostatnit, protože souhlasila s nepoužitím jaderné zbraně na cizím území, nikoli na „vlastním“. Rusko buduje nová jaderná sila. Pákistán je ochoten použít jaderné zbraně proti Indii, pokud by jakkoli ohrozila jeho existenci, například organizováním převratu nebo i jen ekonomickou blokádou. Jaderný arzenál Izraele znervózňuje všechny státy Předního východu, zatímco vrchním velitelem vojsk Spojených států je člověk, který během předvolební kampaně netušil, co je takzvaná jaderná triáda (viz rámeček).

Donald Trump je ostatně na poli jaderných zbraní velice nejistým aktérem. Je pravda, že v jednom období studené války se k odstrašování nepřítele používala strategie mnohoznačnosti, tedy že Sovětský svaz neměl vědět, za jakých podmínek Spojené státy použijí jadernou zbraň. Teď to ovšem vypadá, jako kdyby Trump sám nevěděl, kdy by měla Amerika jadernou zbraň použít. Jakožto držitel knoflíku, jehož zmáčknutí by mohlo vyvolat celosvětový jaderný konflikt, se nebojí jednou prohlásit, že by měl být počet jaderných zbraní podstatně snížen, a podruhé říct, že „je třeba posílit jadernou kapacitu Spojených států, dokud svět v oblasti jaderných zbraní nedojde k rozumu“. Zřejmě se nebojí — na rozdíl od zbytku světa — ani nových závodů ve zbrojení Spojených států s Ruskem.

Historická fotografie z testování jaderných zbraní, foto: Gabriel Sanz.

Když k tomu připočteme stagnující kontrolu jaderného zbrojení i nadále soupeřící ideologie včetně nacionalismů a neustále panující nejistotu, zjistíme, že pořád balancujeme na ostří nože. Optimisté vkládají do roku 2017 naději: v březnu, červnu a červenci se sejdou zástupci zemí OSN a projednají možnost úplného zákazu jaderných zbraní. Jenže osmatřicet zemí, včetně Ruska, Číny, Spojených států a jejich blízkých spojenců, s ním nesouhlasí a neplánují se jednání ani účastnit. Tvrdí totiž, že taková dohoda by vedla k odzbrojení mírumilovných zemí, zatímco „zlí členové“ jaderného klubu by smlouvy nepodepsali a nedodržovali. Jakákoli dohoda, která by mohla z jednání vzejít, tudíž zřejmě skončí jen jako pouhá demonstrace názoru na jaderné odzbrojování. Přestože po odzbrojení volají nejrůznější hnutí a organizace po celém světě už od konce druhé světové války. Přestože desetitisíce lidí loni v Londýně demonstrovaly proti modernizaci nukleárních střel Trident. Přestože se demonstruje ve Washingtonu, Soulu, Haagu, zkrátka kdekoli se sejde Summit pro jadernou bezpečnost.

Podle Bulletinu amerických jaderných vědců (mimochodem ho založili vědci z projektu Manhattan) letos hodiny, které odpočítávají konec světa, ukazují za dvě a půl minuty dvanáct. Dvě a půl minuty nás dělí od vlastního zničení, což je o třicet sekund méně než loni. Ačkoli tento výpočet obsahuje i jiné hrozby, například změnu klimatu, hrozba jaderné války je stále jedním z důležitých důvodů, proč tyto hodiny zkázy tikají v náš neprospěch.

Kontakt: vrtelova@sedmagenerace.cz.

Slovníček jaderných pojmů

Jaderné zbraně— patří mezi zbraně hromadného ničení, společně se zbraněmi chemickými, biologickými a radiologickými. Rozlišujeme čtyři druhy: využívající štěpné reakce (nejstarší typ), zbraně kombinující štěpení a fúzi, termonukleární zbraně (vyspělé jaderné zbraně) a neutronové zbraně (druh termonukleárních zbraní). Mohou se dále dělit podle použití v boji, destrukčního potenciálu či vzdálenosti doletu. Při jejich výbuchu se uvolňuje energie v podobě tepla, tlakové vlny a radiace.

Jaderná nálož, hlavice, zbraň— jaderná nálož je zařízení, které může být využito při jaderném testu, ale nemůže sloužit jako součást jaderné zbraně. Po zvládnutí vývoje a výroby jaderné nálože následuje jaderná hlavice, která může být masově produkována a donesena nosičem k cíli. Jadernou zbraň tedy tvoří hlavice, která je plně propojená se svým nosičem.

Balistická střela— jeden ze způsobů dopravy jaderné zbraně na místo výbuchu, charakteristický balistickou dráhou letu. Může být vystřelena na krátké vzdálenosti (do 1000 kilometrů), interkontinentální balistická střela (ICBM) překlene i kontinenty (více než 5500 kilometrů). Během letu se dostává do výšky více než 100 kilometrů, tedy mimo zemskou atmosféru.

Jaderná triáda— za studené války ji tvořila kombinace ze země odpalovaných balistických střel, z ponorek odpalovaných balistických střel a bombardérů. Existence různých druhů nosičů měla zajistit, že stát bude vždy schopný odpovědět na jaderný útok, i kdyby přišel o všechny nukleární zbraně jednoho typu. V současnosti se objevují nové náhledy na triádu: jeden její vrchol tvoří klasická triáda ze studené války, druhý vrchol reakční infrastruktura a třetí vrchol aktivní a pasivní obrana. Na všechny vrcholy triády pak působí plánování, tajné služby a struktura velení.

SALT I, II— rozhovory mezi USA a SSSR o omezení strategických zbraní, které započaly za Nixonovy administrativy. V roce 1972 obě strany podepsaly první dohody, platné pouhých pět let. Mezitím měly rozhovory pokračovat, aby byly dojednány ještě přísnější smlouvy s dlouhodobou platností. Druhé jednání ovšem přineslo zklamání: stanovené limity zbraní byly příliš vysoké a Spojené státy dohodu neratifikovaly.

INF— smlouva mezi USA a SSSR z roku 1987, zakazující vyrábět a rozmisťovat střely středního dosahu. Právě tyto střely sehrály svou roli v Kubánské raketové krizi a zároveň jimi Sovětský svaz ohrožoval evropské spojence USA.