Kreativní dětské pokoje

Když začnete zařizovat nebo upravovat dětský pokoj a shánět informace, všude narazíte na „hlavně bezpečně“ a „děti milují barvy“. Myslím, že to nestačí. Vytvořme zdravé pokojíčky ohleduplné k dětem i planetě.

Všechno má své místo

První pravidlo zní nezavírat děti, ale (nebezpečné) věci. Připravit prostředí domova tak, aby se tam mohlo dítě svobodně a důstojně pohybovat, aby neslyšelo jen samé „Ne!“ Dětský pokoj je výsostné území dítěte. Nábytek by tedy měl být přiměřený velikosti dítěte, aby dosáhlo na všechny své věci — a zároveň aby v jeho pokoji nebylo nic, na co nedosáhne nebo na co by nemělo sahat. Můžeme s rychle se měnícími potřebami počítat a pořídit rostoucí nábytek, nebo například police nejprve použít horizontálně a později vertikálně.

Kniha Bydlíme s dětmi …a děti s námi je sympatická už tím, že některé nadpisy a odstavce jsou jakoby počmárané od dětí. Autorka Pavlína Blahotová (bývalá šéfredaktorka Marianne bydlení, nyní Nové proměny bydlení) počítá s opravdovými (nikoli katalogovými) dětmi, respektuje jejich měnící se potřeby a podle toho pro ně utváří prostor. Kromě popisu vhodného nábytku, osvětlení, barev, povrchů a dekorací u každé věkové kategorie se též dozvíme, proč je v dětském pokoji dobrý němý sluha, jak omezit třecí plochy mezi sourozenci, proč palandy nejsou ideální nebo co znamenají zavřené dveře a od kdy na ně klepat. A také že do dětského pokoje patří umění, rostliny a zvířata. Poslední zmiňované má na děti opravdu významný kladný vliv, který se navíc zvyšuje, pokud se jedná o interagující kočku nebo ještě lépe psa: relax, klid, empatie, spojenectví, uspokojení, to vše domácí mazlíčci dokážou zařídit.

Další inspiraci najdeme u vzdělávacího systému Montessori (viz 7.G 5/2015). Jeden z jeho základních pojmů je „připravené prostředí“, které rozvíjí ve spousty inspirativních nápadů — od zrcadla nízko u země pro miminka, poličky, na které se pokládají knížky čelní stranou (dítě si je vybírá), až po hračky nebo kuchyňské nádobí uložené v nízké polici, aby se dítě mohlo samo obsloužit, samo si nalít vodu k pití a prostřít. I v koupelně musí snadno samo dosáhnout na kohoutek, mýdlo, ručník… Mít v pokoji (ideálně malinký) smetáček a lopatku, aby po sobě mohlo uklidit. Oblečení má mít uložené ve skříni tak, aby na všechno dosáhlo, může se pak samo obléknout. Na krabice, šuplíky i poličky s oblečením a hračkami můžeme nalepit piktogramy. Nápisy jsou zbytečné. Podobně zbytečné jsou obrázky na koberci, na němž pak ani nevidíte rozsypané dílky lega, natož aby se na hru dítě mohlo plně soustředit.

Zóny, plány, pohyby

Dětský pokoj také můžeme rozdělit na zóny: spací, klidovou, čtecí, hrací a pracovní (školní). Pokud je v pokoji více dětí, je fajn mít pro každé z nich místo, kde ho nikdo nebude rušit. Pro předcházení konfliktů je dobré každému pořídit vlastní stůl, nábytek a odpadkový koš, případně i jasně (barevně či bariérově) rozlišit jejich území.

Při rozmisťování nábytku v pokoji jde o to, aby se děti při jeho používání cítily bezpečně. Když dítě sedí u pracovního stolu, nemělo by se dívat do zdi, ale do prostoru, nemělo by sedět zády ke dveřím ani přímo naproti, ale tak, aby na ně vidělo. Pohovku si také umisťujeme ke stěně, protože není příjemné, když nám někdo chodí za zády a nemáme přehled o dění v místnosti. Postel je vhodné umístit v rohu, ne u okna, topení, za dveřmi ani proti dveřím. Feng shui k tomu přidává: žádné těžké police či lustry nad postelí a nechat dítě samo najít nejvhodnější směr hlavy. Matrace i lůžkoviny se dají pořídit také pouze z přírodních materiálů, jako je bavlna (takzvaný futon), kokos, konopí, len, vlna, koňské žíně, latex, lyocell, peří či pohankové slupky.

Mně se osvědčilo vzít tužku a zkoušet si rozvržení pokoje nakreslit na papír (jakoby vizualizace ve 3D, lze i měřit a přenést na čtverečkovaný papír). Malovat znovu a znovu, pokaždé se něco změní a výsledkem je souhra prostoru, vašich věcí a potřeb. Nejdřív jsem ovšem prolistovala kupu časopisů, tři knížky a navštívila několik pokojíčků kamarádů a kamarádek mých dětí. Ještě užitečnější je zjistit, co děti opravdu potřebují a využijí a co už je zbytečné. Pozorovat víc děti než katalogy. Na různé houpačky děti chtějí vždy, ale třeba po stěnách natřených tabulovou barvou touží spíše rodiče než děti. (A není ostatně lepší s křídami vyrazit ven?) Děti opravdu nepotřebují mít v pokoji všechno. S některými hračkami si můžou hrát jen ve školce nebo na návštěvě. V pokoji nemusí stát tabule na kreslení (ačkoli je skvělá), papír je stejně tak možné nalepit na dveře, skříň nebo ledničku. Méně je více.

Jedna z věcí, kterou ale děti opravdu potřebují, je pohyb. Houpačky, zavěšená lana, lanové žebříky, skluzavky, lezecké stěny, žebřiny, hrazdy, žíněnky, trampolíny, koš na košíkovou, terč, overball — to vše můžou využívat i v interiéru. Můžeme jim vytvořit i bosou senzomotorickou stezku (šišky, kamínky a jiné přírodniny v bednách za sebou) nebo kobereček.

Přírodní čističky vzduchu

Už jsem narazila na názor, že do dětského pokoje živé květiny rozhodně nepatří. Myslím, že tam nepatří jen ty jedovaté. Za prvé, rostliny jsou krásné. Potom, děti se o ně učí pečovat. Takové obyčejné zalévání procvičí jemnou motoriku i koordinaci očí a ruky, což děti využijí, až se budou učit psát. Květiny voní, některé jsou jedlé. Místo plastových můžeme zvolit terakotové květináče, děti si je mohou pomalovat nebo polepit. Samozřejmě se mohou rozbít, děti to ale naučí mnoha dovednostem: vidí naši reakci, procvičí si zametání, přesazování, případně i nakupování.

Pokojovky ale hlavně umí skvěle čistit vzduch od formaldehydu, benzenu, čpavku a dalších škodlivin v interiérech běžně se vyskytujících. Stačí, když máte nábytek z dřevotřísky, koberec nebo lino. „K novému koberci či jinému zařízení bytu si rovnou kupte i pokojovou květinu, která vám bude doma čistit vzduch,“ hlásá titulek na idnes.cz. Možná by bylo lepší koupit jen tu květinu.

foto: pixabay

Dřevotřískové a dřevovláknité desky (ať už mají na povrchu lamino, laminát nebo dýhu) jsou často vyráběny z odpadního dřeva. Budiž jim to k dobru, i když dřevařský odpad lze využít i k výrobě tepla nebo papíru. Třísky pojí několik druhů lepidel: močovinový formaldehyd (je nejlevnější), fenol-formaldehydové pryskyřice (používá se na povrchy), melamin-formaldehydová pryskyřice (teplu i voděodolná, používá se na dražší povrchy) nebo polyuretanové pryskyřice (sláva, konečně tam chybí slovo formaldehyd, což je pro člověka prokázaný karcinogen).

V databázi chemických látek spolku Arnika čteme: „Formaldehyd je typický zástupce tzv. problematiky uzavřených prostor. Hlavním zdrojem formaldehydu v bytech bývá jeho vybavení — nábytek z dřevotřísky, podlahoviny, koberce či tapety. Je obsažen v syntetických pryskyřicích, lepidlech a v některých mořidlech na dřevo, ale i v oblečení, čisticích prostředcích, kosmetice, dokonce i v některých nekvalitních plyšových hračkách. Největší nebezpečí představuje vybavení dětských pokojů těmito předměty, kde může formaldehyd dosáhnout i efektivní koncentrace způsobující poruchy zdraví. Pak se rodiče a učitelé diví, jak to, že tak malé dítě trpí bolestmi hlavy, stále pospává a nesoustředí se.“

Řešením by mohl být masivní dřevěný nábytek. Dřevo je krásný, obnovitelný zdroj, dřevěný nábytek je opravitelný, vydrží déle, a to i co se trendů týká. Nábytek z dřevotřísky je často zastaralý už za deset let. Ten z masivu stářím přibývá na kráse i hodnotě. Lze jej sehnat s certifikací FSC. Dřevěný nábytek lze také šetrně ošetřit (nabarvit). Jak?

Barvy aneb méně je více

Poslouží nám barvy ředitelné vodou, snadno sehnat se dají i ty s certifikátem Ekologicky šetrný výrobek (zelené E s lipovým listem, má například Balakryl), německou obdobou Der Blaue Engel (například privátní značka Bauhausu) nebo Ekoznačkou EU (kopretina).

Na dřevo je ale nejlepší použít lněný či tvrdý olej nebo lazuru na jeho bázi, případně vosk. Vlastnosti dřeva tak zůstanou zachovány. Na dřevo i na stěnu se hodí i poněkud dražší kaseinové neboli mléčné barvy, na stěnu i vápenný nebo hliněný nátěr.

A co se barev týče, umí nás nabudit, uklidnit, upoutat pozornost. Proto bych se na velkých plochách raději držela střídmosti a neutrálních či pastelových barev, výrazné pak mohou být doplňky. Ano, děti mají barvy rády, ale přece nechceme jejich pozornost upoutávat neustále. Navíc mají dobrou představivost a z postele se stane loď, i když tak nebude namalovaná. Vedle barev nás ovlivňují i všechny ostatní viditelné věci. Když prohlížím fotografie katalogových dětských pokojů, jsou plné sytých barev, pestrobarevného nábytku, obrázků na stěnách v nadživotní velikosti, všude spousta plastových beden, velké množství barev, (geometrických) vzorů a nápisů. A co teprve když se pokoj zaplní všemi hračkami, co dítě vlastní? Ve veřejném prostoru mluvíme o vizuálním smogu (viz 7.G 6/2016), o přehlcení dětí vizuálními informacemi v jejich vlastním pokoji se mluví poměrně málo. Méně je více. Ponechme volný prostor pro kreativitu.

Kontakt: jeudedo@gmail.com. Další díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete ZDE.