Marx to říkal

Některým to bude znít jako písnička, kterou slyšeli nesčetněkrát; ale právě proto už možná nepřemýšlejí nad tím, co se v ní vlastně zpívá. Takže si to pojďme shrnout. Marxismus dnes totiž umí být nejvíce prospěšný právě těmi teoretickými přístupy, které pro něj byly typické už od počátku a tvoří jeho klasické dědictví.

Všichni jsou si rovni, ale…

První klíčový bod zní, že kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi. Tato nadvláda je vykonávána prostřednictvím kontroly materiálních zdrojů, ale také prostřednictvím dominantní ideologie, která určuje, co většina lidí považuje za normální, správný či přirozený řád věcí. Kapitalismus vznikl do jisté míry nahodile, jakmile se však ustavil, lze v něm rozpoznat pravidelnosti a zákonité tendence, které sice nepředurčují jeho konkrétní vývoj, určují však jeho základní tendence a limity.

Tuto perspektivu politické ekonomie lze rozšířit na perspektivu politické ekologie. Kapitalismus je i určitým uspořádáním přírody. Jako celá lidská společnost, i kapitalismus funguje jako součást přírodních ekosystémů, kterým se musí přizpůsobovat, ale zároveň je proměňuje v souladu se svými ekonomickými potřebami; v rámci možností usiluje i o jejich ovládnutí. Vztahy nadvlády a nerovnosti se tak odrážejí i v ekologické oblasti. Již od svého vzniku na přelomu středověku a novověku byl kapitalismus doprovázen nedostatkem zdrojů (dřeva, půdy) v nejdynamičtěji rostoucích centrech systému, který byl řešen vytěžováním ekonomicky nebo i vojensky podřízených regionů včetně zámořských.

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby, jejíž nejvíce zatěžující formy se často přesouvají z center (orientujících se na výrobu s vysokou přidanou hodnotou) do periferních oblastí. A samozřejmě že i nejznámější ekologickou výzvu současnosti, tedy změnu klimatu, marxisté nahlížejí jako vepsanou do mocenských vztahů, a tedy nepřevoditelnou na pouhý technologický problém, nebo naopak na etický problém jakéhosi planetárního altruismu.

Odsouzeni k růstu

Popsaný úhel pohledu se projevuje i v základních rysech marxistické ekonomické analýzy. Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. Tato odlišnost není jen teoretickou nuancí. Pod směnou si asi většina z nás představí akt vzájemně výhodné výměny statků mezi dvěma svobodnými a rovnoprávnými stranami. To vyhovuje obrazu kapitalismu jako liberálního řádu. Navíc je toto chování dobře přístupné matematické idealizaci ve formě vyvažování nabídky a poptávky, reprezentujících podobně harmonický, k rovnováze směřující vesmír jako klasická newtonovská fyzika.

Marxistický důraz na zdánlivě banální fakt, že aby se zboží mohlo stát předmětem směny, musí být nejdříve vyrobeno, přináší úplně jiný obrázek — ponurý svět ziskem motivovaného vykořisťování lidí i přírody, směřujícího k rostoucí akumulaci bohatství a moci.

Konkrétně se pak toto analytické zaměření na produkci projevuje třeba v pojímání firem nikoli jako price takers, nýbrž jako price setters. Neboli: prodejní cena není něco, co firmy jednoduše přijímají jako „správnou“ hodnotu, vypočítanou tržním mystériem; firmy cenu aktivně nasazují jako prostředek konkurenčního boje, v němž úspěch pramení ze schopnosti srazit náklady více, než si mohou dovolit ostatní firmy. V tomto procesu sice může klesat částka, kterou za každý jeden výrobek kapitalista vyinkasuje, to je však více než vykompenzováno rostoucím počtem výrobků, včetně objevování stále nových oblastí, které je možné do systému vtáhnout. Spotřebitelské chování samozřejmě není jen tak dáno, nýbrž cíleně utvářeno příslušnými přesvědčovacími prostředky.

foto: archív F

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků. Celý kolotoč se nemůže jednoduše zastavit, protože investice, ale například také půjčky, jsou vždy učiněny s nějakým plánovaným výnosem (často na mnoho let dopředu), který musí být vyšší než počáteční suma. Budoucnost je proto už vždy odsouzena k růstu; a když se důvěra v takto naplánovanou budoucnost otřese, můžeme čelit velmi přítomným krachům, z nichž opět vede jediná cesta — nový růst.

Odkud se bere hodnota?

Jako zásadní překážka pro aplikaci marxistické ekonomie na environmentální témata se může jevit takzvaná pracovní teorie hodnoty: všechny komodity obsahují nějaké množství lidské práce, a právě ta je jejich společným jmenovatelem, tedy hodnotou, na kterou mohou být všechny převedeny a na tomto základě směňovány; kapitál vlastně není nic jiného než nahromadění této směnné hodnoty v rukou vlastníka výrobních prostředků.

Význam lidské práce přitom není jen ekonomický, ale i antropologický — právě lidská práce totiž přetváří přírodní materiál v kulturní produkt, kterýžto proces měl mít rozhodující význam pro „polidštění opice“. Mohlo by se tak zdát, že příroda je marxisty coby typickými dětmi průmyslové modernity odsunuta do pozice pouhé látky, která teprve lidským zásahem získává skutečnou hodnotu.

Tento dojem je oprávněný jen do jisté míry. Marx vlastně usiloval o kritiku kapitalistické politické ekonomie zevnitř, přímo na její půdě. Kapitalismus je tak pro něj realitou a s ním i jeho ekonomické zákonitosti. Zároveň ale platí, že tato kapitalistická realita není nic absolutního; je to historický výtvor, nesoucí v sobě řadu rozporů, které podněcují jeho další vývoj a potenciálně i jeho překonání.

Dnešní „zelení marxisté“ jako John Bellamy Foster citují z Marxe několik míst, jasně ukazujících, že pracovní teorie hodnoty má platnost v rámci vytyčeném „buržoazní ekonomií“, problematiku hodnoty však nevyčerpává. Často se cituje úvodní pasáž z Kritiky Gothajského programu, spisku, v němž Marx komentuje program německé sociální demokracie z roku 1875. Na tezi o práci jakožto zdroji veškerého bohatství a veškeré kultury odpovídá: „Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce, která sama je jen projevem jedné přírodní síly, lidské pracovní síly.“

Jak vidno, Marx zde naráží na komplikovaný vztah mezi užitnou a směnnou hodnotou, který bude významný i v pracích dalších marxistů; kapitalismus se bude jevit jako podřízení užitku maximalizaci směnné (peněžní) hodnoty. Dnes je tento rozpor patrný jako čím dál zřejmější nesmyslnost růstu, který už nám téměř nepřináší žádný nový užitek, zato však ohrožuje nenahraditelnou (a proto také nesměnitelnou) užitnou hodnotu ekosystémů, narušených jeho důsledky.

Málo bylo dialektiky

K plnému pochopení marxistického pohledu na přírodu musíme ale nejprve připomenout další klíčový metodologický nástroj této tradice. A rovnou ten, který se z léku na filosofické omyly tak lehce stává filosofickým jedem. Dialektika může totiž v nepovolaných rukou — nebo spíš hlavách — napáchat víc škody než užitku, což je přesně to, co se s ní ve 20. století nejednou dělo. To by nás ale nemělo učinit slepými k jejím přednostem.

Není zde prostor na obšírnější výklad, a tak si pomohu metaforou. Představme si spor, v němž jedna strana tvrdí, že skutečnou esencí vody je pára a ostatní její podoby jsou odvozené, a druhá naopak tvrdí, že tou opravdovou vodou je led. Dialektik by do takového sporu měl zjevně vstoupit se známou poučkou o jednotě protikladů. Tato jednota ale nemá spočívat v žádném dalším redukcionismu, zde konkrétně v tvrzení, že skutečnou podstatou vody je chemická sloučenina H₂O. Co je voda, to lze pochopit jen v celistvosti jejího oběhu, jímž je třeba rozumět nejen jednotlivá vodní skupenství, ale také vztahy s prostředím, v nichž tato skupenství existují. Jestliže jakoukoliv jednotlivou podobu vody vyjmeme z komplexu těchto dynamických vztahů (marxisticky řečeno: reifikujeme ji) a budeme ji hodnotit izolovaně, důsledkem bude nějaká absurdita typu páry a ledu jako svébytných esencí.

Ve společenských tématech ale podobné absurdity běžně přehlížíme. Řada reifikací jevů původně zakotvených v komplexních vztazích nám totiž dávno přijde přirozená. Příkladem je nekonečný spor mezi individualismem a kolektivismem. Vzhledem ke spíše individualistické povaze kapitalismu je pochopitelné, že socialisté měli historicky blízko ke kolektivistické rétorice — proti vládě páry vyzvedávali nároky ledu. V principu však kolektivismus není řešením socialistickým, nýbrž fašistickým; socialistické je chápat člověka jako bytost v síti vztahů.

foto: Michael Coghlan

Ne náhodou je dnes nedostatek dialektiky nápadně patrný v militantních výzvách k obraně „naší kultury“; ta je pojata jako fetiš, vyabstrahovaný z historických souvislostí, a tím umrtvený, aby se mohl bez odporu nechat přišít na prapor.

Opium environmentalistů

Věnujme se raději přírodě. I když i ta je, přísně dialekticky vzato, příkladem reifikace, jestliže je pojímána en bloc jako protiklad kultury či společnosti. Hovořit ne o konkrétních prostředích, zvířatech a živlech, ale o přírodě jako celku, který v sobě toto všechno obsahuje, vůbec není samozřejmé, je k tomu zapotřebí určitá míra abstrakce. Účelem této abstrakce je v novověku pojmout celek ne-lidského světa jako jeden velký objekt, podřízený člověku a manipulovatelný na základě znalosti přírodních zákonů. Přírodu lze pak hodnotit jako sociální konstrukt, vzniklý v historickém kontextu kapitalistické proměny světa ve velkou továrnu. Součástí téhož příběhu je ovšem i romantická reakce, která onen konstrukt obdařuje kvazi-mystickými kvalitami jakéhosi velkého organismu či přímo osoby a v nesnesitelně industrializovaném světě tak nabízí pověstné opium lidu, v tomto případě lidu environmentalistického.

Teze o sociálním konstruktu je však jen polovina dialektické pravdy. Tak jako je příroda coby protiklad kultury produktem lidských dějin, tak je na druhé straně samotná lidská společnost produktem dějin přírodních. Přírodní a kulturní nelze přísně oddělovat, společnost se skládá z obojího a obojí je výsledkem evoluce, či spíše ko-evoluce. A ta sama funguje na dialektickém principu: život se přizpůsobuje svému prostředí, jeho vlastní aktivita však toto prostředí mění, někdy tak zásadně, že to způsobí skokovou změnu epochy; činností primitivních forem života například vznikne kyslíková atmosféra, což znamená zcela nové prostředí a novou evoluční trajektorii pro nové životní formy.
Abstraktní koncepty přírody a kultury jsou částečně užitečné pro popis některých jevů, neměly by nám ale zastřít skutečnost, že konkrétní realita tvoří stále se vyvíjející jednotu mnohonásobných zpětných vazeb mezi organismy a jejich prostředím. Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“. Jason Moore z tohoto důvodu odmítá rozšířený pojem antropocénu a hovoří místo toho o kapitalocénu.

Pomoz, rudý bratře!

Největší slabinou marxismu je, že oproti nesmírně komplexní a sofistikované analýze kapitalismu, kterou je schopen podat, se řešení, která jeho stoupenci nabízejí, často vyznačují nevěrohodnou jednoduchostí. Jedním z oblíbených politiků výše zmiňovaného Bellamyho Fostera je například Hugo Chávez. Nechci podléhat účelové démonizaci, jíž byl venezuelský prezident často objektem, ale vzor ekosocialismu by bylo lepší hledat minimálně v zemi, kde se těží trochu méně ropy, ideálně žádná. I podobně frekventované odkazy k Moralesově Bolívii vyžadují značnou dávku politického romantismu.

Příčinou této slabiny je podle mého názoru koncept, který je pozůstatkem filosofického idealismu v jinak důsledně materialistickém marxistickém světě. Jmenuje se proletariát. Proletariát není jen jiný název pro dělnickou třídu. Proletariát má především představovat tu část společnosti, na kterou nejvíce dopadá systémové vykořisťování; je to takové specifické místo v sociální struktuře, z něhož je možné pravdivě, bez ideologických falší nahlédnout temnou a krvavou podstatu celého uspořádání. Toto nahlédnutí má proletariát uschopnit k tomu, aby se postavil nejen vlastnímu útlaku, ale vykořisťování jako takovému, pročež se jeho zájmy stanou totožnými se zájmy celého lidstva.

Filosoficky může mít uvedená úvaha určitou logiku, sociologicky je ale přinejmenším naivní, a dokonce bych se nebál říci, že v té představě je něco náboženského. Známá věta z Komunistického manifestu ostatně hovoří o tom, že proletariát nemá co ztratit, leda své okovy. Ta formulace předpokládá, že vezdejší život (který při revoluci bezesporu ztratit lze) je svého druhu vězením, bytím v okovech. Zbavit se okovů pak znamená život zcela nový, a tedy tak radikálně odlišný, že je mimo naši soudobou představivost a možná i časoprostorovou dimenzi.

Dialekticky to lze vysvětlit tak, že při dosažení určitého kritického množství zapříčiní kumulace drobných změn vznik nového vývojového stadia, které sice vyrůstá z těch předchozích, ale vyznačuje se nějakou novou kvalitou, dříve neznámou. Evoluce podobné momenty zná, zároveň lze ale tímto odkazem na neznámou budoucnost vysvětlit prakticky cokoliv; je to přesně ten bod, kde se dialektika snadno zvrhne v kouzelnický trik.

Již celé dekády hledají marxisté nový proletariát, který by svou historickou roli sehrál lépe než dělnická třída, volící dnes Trumpa. Kandidáty jsou třeba klimatičtí uprchlíci nebo indiánské kmeny, připravované o svou tradiční přírodu či kulturu těžbou surovin. Analytický intelekt se asi těžko zbaví pochybností — už se spálil s Vinnetouem, o kterém zjistil, že s reálnými Apači neměl nic společného; reální Apačové se nestarali o osud lidstva, jen bránili svůj podivný způsob života.

Analytickému intelektu ale asi podobné vize nejsou určeny. Mají především mobilizovat. A je pravda, že bez špetky náboženského vytržení člověk těžko hledá sílu postavit se něčemu, co se jej zdá nebetyčně převyšovat. Kritický rozum může někdy bránit v dosažení onoho kritického množství, nutného pro evoluční zlom. A jak pravil prorok: svět je třeba nejen vykládat…

Autor je filosof a publicista, toho času na rodičovské dovolené. Kontakt: skabrahamster@gmail.com.