Měkké našlapování Jeseníky

Krajiny geografické jsme zakreslili do různých map, popsali jejich klima i historii. A dnes často romanticky toužíme po unikátních zážitcích smělých objevitelů, kteří tento proces začali. Zapomínáme přitom, že tyto objevy učinili především díky schopnosti překročit hranice vytyčené v myslích tehdejších lidí. Kde ostatní viděli lvy a raději se spokojili s prázdným místem na mapě, viděli objevitelé příležitost a snad i dobrodružství. Krajiny naší mysli jsou exotické, jedinečné a z velké části neprobádané pro každého z nás. Návštěva jejich předobrazu tak může být skvělou příležitostí k jejich lepšímu pochopení a rozhodně dobrodružstvím, ke kterému je potřeba napnout své nejlepší schopnosti. Vidět totiž neznamená umět číst — jedno z možných hesel měkké turistiky.

Letošní zima nezima čtenářům přeje. Jeseníky bez sněhového pláště totiž odhalují víc, než by jim snad bylo milo. Na zažloutlých travnatých stráních se tu a tam mihne bílý pás uměle nafoukaného sněhu. V tom kontrastu je cosi groteskního a cosi děsivého. Odhaluje, v jak úzkém prostoru se rekreant — lyžař zpravidla pohybuje. Mezi tímto bílým pásem a kýčovitým penzionem nezařaditelného stavebního stylu. Blízký svah nad řekou přebudovávají majitelé jiného penzionu na kamennou terasu — že by parkoviště či místo pro bazén? Toť obrazy turistiky tvrdé, která nejen v jesenických horách v posledních letech dominuje.

Necitlivé úpravy stávajících objektů i nová výstavba nejsou jen problémem estetickým, ale také krajinotvorného rázu. Brání nám vidět minulost krajiny a zužují její budoucí perspektivy. Ne nadarmo najdeme mezi mnoha brožurami vydávanými Chráněnou krajinnou oblastí (dále CHKO) Jeseníky i tu, která osvětluje, jaké dispozice by měla stavba mít, aby respektovala místně zažitou formu. Minulost přírodní i kulturní krajiny je totiž kapitolou, kterou si nemůžeme dovolit jen tak přeskočit.

Kamzičí ráj to na pohled

Ale jak známo, minulost nastavuje více tváří a vymyká se jednoduchým schématům. A Jeseníky nejsou výjimkou. Jednou z turistických atrakcí je přítomnost kamzíka v Hrubém Jeseníku. Zdálo by se, že kamzík a místní hory k sobě patří odnepaměti. Mou první zastávkou v Jeseníku byla ostatně vernisáž výstavy fotografií ze soutěže pořádané místní CHKO Jak vidím Jeseníky, kde se kamzík také objevil. Zběžný pohled do mapy navíc odhaluje jeho přítomnost v pomístních jménech — Kamzičí skála, Kamzík, Kamzičí vrch. Pravda, některé z nich mohl inspirovat také žlutě kvetoucí kamzičník, přesto je kamzík s Jeseníky tak nějak srostlý. Přitom zde rozhodně doma není a ochráncům přírody dělá vrásky.

foto: Štěpán Mikulka

Do roku 1913 byste v Jeseníkách nenarazili ani na jednoho. Až tehdy je nechal vypustit císař František Josef I, a to do obory v revíru Hubertov. Našlo zde domov pět kamzíků dovezených z Alp. Tento počet později lesní správci doplňovali o další kusy. Již za první republiky začaly být obory kamzíkům těsné a v roce 1924 došlo k vypuštění prvních přibližně dvaceti kusů do volné přírody. S válkou pak obory zanikly a jesenickým kamzíkům začal hotový ráj na zemi. Bez přirozeného predátora se jejich populace rychle rozrostla k tisíci kusů a začali poškozovat vzácnou flóru především v botanicky mimořádně cenné Velké kotlině. O nejvýraznější redukci tohoto stavu se postarali v 90. letech myslivci, částečně pak i tehdejší lesní správce v Karlovicích. V souvislosti s myšlenkou získání statusu národního parku se pak správa CHKO v roce 2009 rozhodla spustit plán na postupné odstranění tohoto nepůvodního býložravce. A začaly se dít věci. Proti plánu se postavilo sdružení Jesenický kamzík, které sepsalo protestní petici. Idea národního parku však s kamzíkem opravdu nešla dohromady, a tak ochranáři vypsali protipetici. Výsledek této petiční mely mi popisuje Jindřich Chlapek a Michal Ulrych ze správy místní CHKO: zatímco kamzíka v Jeseníkách chtělo přibližně dvacet pět tisíc signatářů, na stranu národního parku se jich postavilo o deset tisíc méně. Tehdy v Jeseníkách zbývalo okolo sto čtyřiceti kusů, výsledek petic vedl ke konsensu na přibližně dvou stech kusech, které budou systematicky vytlačovány z oblasti Velké kotliny.

Petiční souboj pěkně ilustruje příklad lokálního problému, přerůstajícího v obecnější společenskou otázku. Připomíná a zároveň boří i jakýsi folklor, který se v podobných debatách usadil. Totiž že páni lesníci dřív (nejlépe už za císaře pána) moc dobře věděli, jak se o přírodu starat. A konečně pokládá četné otázky. Měli jsme právo kamzíka vysadit? Je naší povinností to napravovat? Má kamzík právo v Jeseníkách žít? Jedná se o příběh, který zdejší krajinu a její obyvatele vykresluje mnohem plastičtěji. Co z něho však plyne pro turistu?

Třeba ponaučení, že není tak docela cizí a tamní krajinu formuje podobně jako vlastní zahradu. I díky němu totiž kamzík v Jeseníkách zůstává. Jedněmi z prvních jesenických turistů byli podle Michala Ulrycha lékárníci a botanici. Jistě by dokázali zaníceně vyprávět o tom, jak je viditelná část rostliny malým střípkem celé úžasné pravdy o jejím životě. Ostatně sám si dobře vzpomínám, jak nás učitelé nabádali, abychom do herbářů lisovali rostliny vždy s kořenem. Uvidíte-li tedy v Jeseníkách kamzíka, vzpomeňte si na klikaté kořeny, které ho ke zdejší krajině vážou.

Putování ne/známou krajinou

Měkký turismus musí rozhodně přinášet silné zážitky, a ty nejlépe vyvolají příběhy. V případě Jeseníků některé příběhy známe téměř všichni. Mnozí z vás patrně viděli animovanou adaptaci komiksů o Aloisi Nebelovi. Výrazně stylizovaný obraz místní krajiny a jejích traumat i podivně zadumané romantiky je jedním z možných pohledů. Ale proč si neudělat obrázek vlastní? Rozhodl jsem se vyrazit do nejsevernější i nejzápadnější obce Českého Slezska, Bílé Vody. Její poloha u samotných hranic dává tušit, že se jedná o oblast nejvíce postiženou odsunem sudetských Němců. Důkazem je zánik blízké vsi Jedlovec — dříve Tannzapfen, která v tomto ohledu rozhodně není jedinou.Pomístní jména dnes znějí česky, ale jejich historie nesahá daleko. I přesto se mi zdá Bílá Voda a její okolí o něco živější, než jsem si „objevitelsky“ vysnil. Zdá se, že je většina obcí osídlena, ač řídce. Svůj podíl na tom má snad i malebná, mírně zvlněná krajina Rychlebských hor, na jejichž lukách se pasou krávy.

Bílá voda, foto: Štěpán Jindra. 

Pomalu se začíná šeřit, vydávám se tedy od kláštera, který vsi vévodí, cestou na Javorník. Míjím psychiatrickou léčebnu v areálu místního zámku, ke kterému se váže naučná stezka „Po stopách Mariany Oranžské“. Další střípek místní tajuplné historie. Brzy jsem ale v lese a okolo klokotá potok Bílá voda, díky splavenému bukovému listí zbarvený spíše do karmínové červeni. Po několika kilometrech narážím na rozcestí, nad kterým se vypíná mírný ostroh. Rozhodnu se zde pro nocleh, záhy však zjišťuji, že nejsem první, koho místo upoutalo. Láhev od piva a další nepořádek okolo neupraveného ohniště. Podle sotva ožehnutých polen je jasné, že buran byl zároveň nešika —  naštěstí. Nocuji o kousek výš na bukovém listí, a ač je zataženo, rozhodl jsem se horám věřit a za střechu si ponechal pouze oblohu.

Buranova hromádka, foto: Štěpán Jindra. 

Ráno uklízím po buranovi. Na místě zanechal také igelitku, a usnadnil mi tak práci. Další cesta vede kolem Šafářovy skály, za kterou procházím rozsáhlou smrkovou monokulturou. Místy míjím přes dva metry hluboké úvozy, náznaky dřívějšího života. Potkávám také rozličné živáčky. Do svahu prchá srna, v korunách stromů se hašteří sýkory a o kus dál, na vrcholku kopce, zpívá svůj part osamělý kos. Nikde ale nevidět člověka. Odpočívadla s opřenými opékacími pruty nicméně napovídají, že tato stezka je v sezoně poměrně frekventovaná. Smrkovou monukulturu střídá bučina, louky a zpustlé rybníky. V jejich okolí si všímám suchých porostů křídlatky japonské. Javorník mám doslova přes kopec. Krajina mi najednou začíná připadat známá, jako někdo, s kým jste prohovořili celou noc.

Sudety smířené

Odpoledne se vracím do Jeseníku, abych se setkal s Tomášem Hradilem — podle Jindřicha Chlapka legendou Hnutí Brontosaurus Jeseníky a zároveň jeho předsedou. Brontosauři od roku 2000 objevují zaniklé přírodní a kulturní památky krajiny Jesenicka a o ty nalezené pak pečují. Celý program nazvali Cesty ke kořenům a odehrává se ve třech ústředních lokalitách. V oblasti bývalého vojenského areálu Muna u Mikulovic vzniká městečko neziskových organizací. Místo s pohnutou historií — areál v jeho počátcích budovali angličtí a ruští váleční zajatci — dnes pomalu ožívá prací pro druhé. Na příznačně pojmenovaném Studničním vrchu u Jeseníku Brontosauři obnovili a udržují prameny. A konečně na území zaniklé osady Zastávka experimentují s ekologickým stavitelstvím a zachraňují původní odrůdy ovocných stromů. V rámci programu „Brontíci“ též vydávají malou edici knih, představující jak drobné památky Jesenicka, tak sudetskou minulost.

Úvozy, foto: Štěpán Jindra. 

Z povídání s Tomášem Hradilem je cítit nesmírné úsilí a láska, kterou místní krajině věnuje. V jesenických Sudetech vidí do jisté míry Sudety smířené s minulostí a připravené ožívat novým, spojujícím způsobem. Hnutí totiž přikládá velkou váhu rehabilitaci vztahu mezi obyvateli a opečovávanými objekty, potažmo krajinou. Důkazem kvalitně odvedené práce je třebas na sedm set účastníků otevření stezky Vincenta Priessnitze, ale i to, že o některé objekty pečují místní obyvatelé formou jakéhosi správcovství. O trojpramen Adéla, Flóra a Adolf se tak například stará rodina Dorničákových. Zadobrovolničit si tady můžou i turisté. Objekty také slouží vzdělávání a zážitkové pedagogice, a představují tak jednu z možných cest, jak oživit lidmi dočasně opuštěnou krajinu. Pro měkkého turistu by účast na podobných podnicích mohla být zajímavou příležitostí.

Kudy dál?

Oproti tvrdým formám turistiky, po kterých je podle Jindřicha Chlapka v kraji největší poptávka, mají Jeseníky spoustu alternativ. Prvními středověkými obyvateli zde byli prospektoři, a zlatokopeckou minulost tak můžete objevovat ve Zlatých horách. Pohodlnější povahy může zaujmout lesní bar u obce Horní Lipová. Nemá číšníka, jeho provoz je založen na důvěře. Přítomnost pěšího turisty či cyklisty na horách uvítá také správa CHKO. Ostatně právě turisté a lázeňští pacienti dnešní Jesenicko výrazně utvářeli — v podstatě všechny dnešní turistické stezky byly vyšlapávány něco málo přes posledních sto let. Takovou minulost má i nejznámější trasa Bílá Opava, kterou za sezonu projde až devadesát tisíc lidí.

Prostřednictvím pěší turistiky se veřejnost mimo jiné dozvídá, proč je třeba místní krajinu chránit. K tomu přispívá i ekocentrum Švagrov, otevřené loni v květnu a symbolicky vybudované na místě původní turistické základny. V jeho prostorách se také objeví putovní výstava Jak vidím Jeseníky. Navíc u příležitosti pětačtyřicetiletého jubilea CHKO letos v Jeseníku proběhne konference na téma Člověk a krajina. S objevováním zdejších zákoutí můžete také začít během Týdnů pro les a divočinu, které ve spolupráci s CHKO pořádá Hnutí DUHA (viz 7.G 5/2013).

Úvozy, foto: Štěpán Jindra. 

Odpověď na první otázku v hlavičce článku se pomalu vynořuje. Hranice mezi měkkým a tvrdým turismem může být částečně určena ochotou objevovat příběhy. Na další dvě otázky by se dalo odpovědět jednoduchým pravidlem: vliv měkkého turisty na navštívený kraj by měl být buď co nejmenší možný, nebo co nejlepší možný. A míra, jakou se krajem nechá ovlivnit on, pak vždycky co největší. Ať totiž chce, nebo ne, svou stopu zanechá. Nejde ani tak o paušální zavržení tvrdé turistiky, ale o to, aby se v tak vzácných oblastech jako Jesenicko rozvíjely obě formy ruku v ruce a s citem pro situaci. Každý z nás návštěvníků pak může přispět k tomu, aby se stávající nepoměr mezi poptávkou po obou formách turistiky vyrovnal a aby se činnost, kterou nyní s velkým osobním nasazením členů vyvíjejí různá občanská sdružení, stala obecným zájmem.

Z Jeseníků odjíždím s ujištěním, že se sem vrátím. Krásnou věcí na měkké turistice totiž je, že namísto konvenčního „tam jsem byl, tam to znám“ máte pocit, že jste se jen tak lehce otřeli o povrch, pod který touží onen objevitel v nás proniknout.

Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce.