Memento palmy

Jak čtenář/ka Sedmé generace zřejmě ví, v červenci minulého roku vypukly na indonéských ostrovech Sumatra a Borneo rozsáhlé požáry lesů a rašelinišť, které zachvátily území v délce několika tisíc kilometrů. V kouři a plamenech mizely jednak zemědělské vesnice a jejich obyvatelé, kteří se dlouhé týdny a měsíce zahaleni v žlutém sirnatém kouři snažili ochránit své zdraví a především životy. V pekelném žáru mizely také místní pralesy — jedny z biologicky nejbohatších biotopů planety, domoviště orangutanů, tygrů sumaterských, slonů trpasličích, outloňů váhavých, nosorožců a dalších chlupáčů, opeřenců a šupinatců, často zdejších endemitů.

V době největších požárů si na Indonésii oficiálními cestami stěžovaly postižené okolní státy Singapur a Malajsie, které kvůli valícímu se dýmu rušily pravidelné lety nebo dokonce zavíraly školy. Ačkoliv přímo na následky požárů údajně zemřelo údajně „jen“ devatenáct osob, podle odhadů požáry postihly asi 28 milionů Indonésanů, včetně půl milionu případů infekcí dýchacích cest a odhadované stovky tisíc samovolných potratů. Indonéská vláda vyčíslila ekonomické škody až na astronomických 47 miliard dolarů.

Pro skutečné milovníky katastrof či fandy tropičtějších zítřků pak uveďme, že v průběhu loňských požárů Indonésie vypustila do ovzduší přibližně 1,8 gigatun CO₂, tedy více než roční „výkon“ Německa a Kanady dohromady. Nebo téměř dvakrát více, než kolik za rok vypustí veškerá doprava v USA.

Jak velký požár?

Přestože to někteří tvrdí, loňská inferna nejsou v Indonésii každoročním nevergreenem, ale skutečně patří k tomu nejhoršímu, co toto souostroví potkalo. Či přesněji: čím se potkat nechalo.

Požáry totiž nejsou přírodním úkazem, způsobilo je každoroční žďáření zdejších lesů, které podnikají jak velké plantážní společnosti pěstující palmu olejnou, gumovník a jiné plodiny, tak v menší míře i zemědělci, pěstující buď to samé, nebo například rýži. Pro všechny je totiž výhodné vytěžit dřevo z lesů, často na oficiálních mapách označených jako degradovaná půda, a zbylý porost vypálit tak, aby spálená organická hmota poskytla živiny novým plantážím.

Přestože ekology a orangutany nenáviděné vypalování pralesa probíhá, často ilegálně, každý rok, loni se kvůli mimořádnému suchu a důsledkům klimatického jevu El Niño požáry rozmohly nebývale. Od července do listopadu napočítali pozorovatelé na 130 tisíc jeho ohnisek, výrazně více než během posledních velkých požárů během roku 2013, kdy se ohniska požáru počítala na stovky. Celkovou škodu na loni spálených více než dvou milionech hektarů porostů pak můžeme srovnat jen s nejničivějšími požáry v tomto regionu — a možná vůbec největšími požáry v novodobé historii lidstva — z roku 1997, jež se protáhly až do zimy 1998, zachvátily až osm milionů hektarů pralesa a vyžádaly si desítky tisíc lidských životů.

Pálivá palma

Tehdy stejně jako dnes katastrofu způsobilo žďáření lesa pro plantáže. V průběhu loňského září se více než třetina ohnisek požárů nacházela na gumovníkových koncesích a většina těch ostatních pocházela buď přímo z palmových plantáží (protože se vypalují i již neúrodné palmy olejné), nebo — a to především — v blízkosti těchto plantáží. Tedy buď v primárním pralese, anebo v pralese už dříve těženém, ale přesto biologicky stále cenném, kam se požár buď nechtěně, i když žádaně, rozšířil, nebo jej někdo úmyslně založil.

Požáry také zachvátily rozsáhlá rašeliniště s miliony let starými zásobami uhlíku. Jejich vypalování sice Indonésie oficiálně zakazuje, přesto jsou stále přeměňována na palmové plantáže, a to za několikanásobně vyšších emisí skleníkových plynů než v případě žďáření „běžných“ lesů.

Linka mezi mizejícím bohatstvím biodiverzity — George Monbiot z deníku The Guardian ji srovnal se ztrácejícím se bohatstvím světové kultury, které v té době likvidoval Daeš v syrské Palmýře — a palmovým olejem je tu očividná.

Jak už jsem tady psal dříve (viz 7.G 4/2014), palmový olej jakožto specifickou a levnou náhražku kvalitních tuků najdeme v nejrůznějších potravinách od smažených brambůrků, čokolád, sušenek přes zmrzliny, margaríny až po pečivo. V některých mezinárodních fastfoodech ho vzhledem k tepelné snášenlivosti a vysokému obsahu nasycených tuků používají na smažení, v pouličních občerstveních ve většině jižní Asie mu pak dávají přednost kvůli výhodné ceně. Palmový olej ale pronikl i do rtěnek, krémů, šamponů a dalších kosmetických produktů, protože jim dodává chtěnou viskozitu. Podle údajů Evropské unie najdeme „palmáč“ až v polovině maloobchodních produktů — a můžeme si jej také načerpat do nádrže v podobě biopaliva.

foto: CIFOR

Palma olejná, pěstovatelná jen v oblastech teplých vlhkých nížin — kromě Jihovýchodní Asie v pralesích střední Afriky či Amazonie — pak za svůj mezinárodní úspěch vděčí zejména vysoké výnosnosti, 5 až 10x vyšší než u řepky či sóji. A též i možnosti vykořisťovat, leckdy až otrocky, levnou pracovní sílu.

Nečekaní zelení

Ačkoliv si uvnitř environmentální komunity někdy myslíme, že česká veřejnost je vůči ekologickým tématům netečná, případně se zajímá jen o přírodu za svými satelitními dvorky, minulý podzim ukázal, že tomu tak úplně není.

Příčinu rozšíření tohoto názoru samotného ostatně vidím v tom, že tento předpoklad dlouhodobě sdílela i česká média, a tudíž o vzdálenějších ekologických problémech téměř neinformovala.

„Informační embargo“ ohledně indonéských požárů nicméně trvalo poměrně dlouho a nebýt mé facebookové stěny a členství v mnoha ekologicky zaměřených skupinách, jen marně bych v období od srpna do října minulého roku na českých zpravodajských webech našel zmínku o devastujících požárech v Indonésii. Místo toho jsem se mohl například dozvědět, jaká byla letošní úroda chmele nebo že Česko trápí nedostatek zubních ambulancí. O kouři dýmajícím do vesmíru ale nic.

Když se Česká televize začátkem listopadu rozhodla vyvěsit na svém webu burcující článek Indonéské požáry: Když boj o novou půdu zadusí nebe, který v podstatě tvrdil, že za vše může nedbalost malých zemědělců při rozšiřování políček, přibylo pod článkem během dvou dnů hned několik stovek rozhořčených čtenářských komentářů. A ČT obdržela řadu stížností včetně té mé.

Odlesňování na Borneu 2002, foto: Visible Earth, NASA.

ČT, která o událostech informovala s minimálně dvouměsíčním zpožděním, pak článek opravila a ještě k tématu natočila asi pětiminutovou reportáž, v níž pozvaný odborník vysvětlil, že podobné požáry jsou vlastně něco běžného.

Tím se ale už rozhodní komentátoři a kritici zřejmě nenechali zviklat. Ostatně dost možná patřili k dnes již šestnácti tisícům příznivců facebookové skupiny Koalice proti palmovému oleji nebo více než osmi tisícům členům skupiny Stop palmovému oleji. Obě tyto komunity totiž už dlouhé měsíce poměrně horlivě sdílejí informace o palmové polízanici, snaží se informovat a zaznamenávají poměrně rozsáhlé debaty v diskuzích pod sdílenými články.

Zejména první jmenovaná pak není jen internetovým projektem, ale reálnou koalicí, jejímiž členy je i několik desítek českých nevládek včetně Hnutí DUHA, Greenpeace, Dětí Země či ČSOP, dále čtyřicet dva biologů, dvanáct pedagogů a tři zoologické zahrady.

Vedle sdílení příspěvků se Koalice především snaží protlačit informace o palmovém oleji do médií, politicky lobbovat i přesvědčovat firmy, aby od využívání palmového tuku upustily. Zejména první cíl se v poslední době výjimečně daří plnit. Jen v druhé půlce ledna se články o palmovém oleji objevily hned několikrát na webu Lidových novin, rozhovor s mluvčí Koalice Kateřinou Holubovou vyšel v časopise Instinkt, tematický příspěvek se dostal do i do internetového Blesku a ve středu 20. ledna se Koalice na webu chlubila, že se jí podařilo proniknout hned dvakrát do televize — do mého oblíbeného pořadu Sama doma i do zpráv na Primě. V těch se přitom objevil i ministr zemědělství Marián Jurečka a učinil nadějný příslib, že se situací bude zabývat.

Vyjma mediálního a částečně účinného firemního lobbingu (díky němu už palmový tuk nepožívá například biopekárna Zemanka) pak Koalice na svých stránkách vyvěšuje fotografie produktů s či bez obsahu palmového oleje a snaží se veřejnost zapojit do investigativní činnosti — odkrývání palmového oleje ve výrobcích na regálech supermarketů.

foto: U.S. Department of Defense 

V budoucnosti by se Koalice také ráda více propojila s iniciativami prosazujícími zdravější a lokálnější trendy ve stravování, jelikož palmový tuk obsahuje vysoké množství srdci neprospívajících nasycených mastných kyselin i nevýhodný mix omega kyselin. Důraz na kvalitní lokální produkci potravin je podle koordinátorky projektu Petry Wenglarzyové klíčový: „Vždyť historicky se vždy v Česku vyráběly kvalitní cukrovinky bez palmového oleje.“

Koalice, která vznikla původně na základě zjištění několika menších organizací, že se věnují stejnému tématu, a z rozhořčení některých konzumentů znechucených z dění v (ne)daleké Indonésii, se tak dá chápat jako iniciativa zdola, která má potenciál měnit, možná na rozdíl od zavedených českých organizací, české veřejné mínění a medializovat jinak opomíjená témata.

Globálně udržitelný konzum?

Na jednu otázku však Koalice ani další české neziskovky zdá se neumí přesně odpovědět: co s „udržitelným“ palmovým olejem? Mediální palmový humbuk se totiž v západní Evropě odehrál již na konci minulého desetiletí. Členové Greenpeace tenkrát lezli v orangutaních maskách na sídla nadnárodních korporací a jejich výrazné kampaně pak výrazně urychlily proces, v němž se velké firmy jako Unilever, Nestlé či Kraft zavázaly ke stoprocentnímu odběru takzvaného RSPO certifikovaného palmového oleje.

Ten by se přitom za určitých okolností dal označit za globální úspěch ve snaze za udržitelnější produkci komodit. Ke Kulatému stolu udržitelného palmového oleje (RSPO) se totiž jejímu zakladateli — Světovému fondu na ochranu přírody (WWF) — podařilo přizvat jak velké potravinářské firmy, tak i pěstitele palmového oleje, banky a ekologické i sociální neziskovky. A na rozdíl od jiných ekologických certifikací se RSPO podařilo ovládnout výraznou část trhu — letos již pětinu světové produkce a dokonce až 80 % produkce směřující do Evropské unie.

Vyhráno však zdaleka není, ani napůl. Certifikační systém totiž vykazuje mnoho vad a jeho dodržování ekologické organizace soustavně zpochybňují. Ona udržitelnost RSPO se totiž vztahuje jen na primární pralesy a oblasti s takzvanou HCV — vysokou ochranářskou hodnotou, tedy například oblasti, kde se vyskytují endemické druhy živočichů. Tam všude by se udržitelné plantáže neměly vyskytovat; stejně tak by se měly zřizovat jen s výslovným souhlasem domorodých komunit žijících v těchto oblastech.

Certifikací požadovaný zákaz odlesňování už se ale nevztahuje na sekundární lesy a také například na rašeliniště. Přitom tyto oblasti mohou poskytovat habitat mnoha ohroženým biologickým druhům, rašeliniště navíc skýtají velké zásoby uhlíku. Jejich vyjmutím z ochrany tak RSPO rezignuje na boj proti klimatickým změnám.

Tato nepříliš přísná pravidla navíc mnozí pěstitelé porušují, nadto za opakovaného přihlížení externích auditorských společností. Nevládní organizace EIA tak v loni listopadu vydala zprávu hovořící o padesáti dvou procesech probíhajících proti akreditačním agenturám. V téměř polovině případů se má jednat o to, že certifikátoři přehlíželi plenění primárních pralesů či HCV oblastí během zřizovaní RSPO certifikovaných palmoolejných plantáží. A podle nevládních organizací jde přitom jen o špičku ledovce. RSPO, jejíž standardy mají alespoň částečný potenciál kultivovat podmínky v sektoru, tedy zatím vyvolává spíše rozpaky.

Jak tedy udržitelně utěšit olejechtivé jazýčky za situace, kdy se má během tohoto desetiletí světová poptávka po palmovém oleji zdvojnásobit? Například pokrytí evropské spotřeby palmového oleje by vyžadovalo osetí plochy takřka celého Německa řepkou. S ohledem na krásu krajiny i na osobní zdraví by ale bylo lepší individuálně i kolektivně změnit jídelníček a nekonzumovat tolik zbytných pochutin, kterými potraviny s palmovým olejem převážně jsou. A taky přesvědčit naše politiky, aby upustili od podpory těch nejhorších druhů biopaliv z palmového oleje i řepky. Protože i ty přilévají jen o trochu méně oleje do klimatického ohně než zmíněné potraviny.

Jak české „palmové alternativy“ v posledních měsících ukazují, informovat a přesvědčit o těchto krocích širší veřejnost není zdaleka nemožné. Protože slovy Milana Jeglika, zakladatele vlivné proti-palmové iniciativy Green Life: „Lidé vůbec netuší, co se děje, a když jim to říkáme, jsou zděšení a jsou ochotni něco dělat — přestat jíst palmáč.“

Kontakt: jirku@sedmagenerace.cz.