Na vrcholku Kouřící hory

Je brzké dopoledne a tropické slunce zatím jen příjemně hřeje, fouká lehký vítr, v němž se vlní obrovská masa zeleně. To všechno ale trvá jen moment. Procitnu kyselým zápachem tekutiny vytékající z paty kopce, černým kouřem a hlukem z okolo projíždějících aut. Jsem tu správně: Smokey Mountain dvacet let po rekultivaci. Zeleně tu roste o něco víc než minule, možná ale jen díky příhodnějšímu ročnímu období.

Ne že bych očekával přílišné změny, ale zajímalo mne, jak Smokey vypadá dnes. Vidím, že jádro hory zůstalo stejné, žádná drenáž nebo vodotěsná vrstva. Okolí je hustě osídleno, jak je na filipínských skládkách zvykem. Díky povrchové rekultivaci se Smokey může z dálky jevit jako oáza na okraji špinavého města, jenomže půdu, z níž nyní vyrůstá bujná vegetace, ve skutečnosti tvoří původní materiál skládky, dnes už většinou rozpadlý na malé částečky, rozpoznatelné jen při detailním pohledu.

Zemina je tak doslova prorostlá odpady z umělých hmot. Ve chvíli, kdy stojím před několik desítek metrů vysokým zeleným návrším, si nemůžu nevzpomenout na scénu se sochou Svobody v Planetě Opic. Zbytky předchozích generací zůstanou pohřbeny a na tom, co tu zanechaly, si následující generace vybuduje svou vlastní civilizaci. Jako kdyby se historie znovu opakovala a já teď stál na prahu neolitické revoluce, přede mnou se usazovali první zemědělci a vše začínalo nanovo.

To je můj syn Jello

Obyvatelé Smokey tady z velké části žili už za aktivního provozu skládky a živili se tříděním odpadu. Po rekultivaci byli přesídleni do náhradního bydlení na venkově, ale většina se kvůli možnosti výdělku vrátila nazpět do Manily. Celá hora skládky je nyní rozdělena mezi obyvatele, jednotlivé pozemky ale bylo potřeba nejprve vyčistit, urovnat a udělat z nich políčka, na kterých dnes místní pěstují zeleninu. Ta vedle výroby uhlí slouží jako hlavní zdroj jejich příjmů. Její případnou závadnost samozřejmě nikdo neřeší.

Na vrcholu hory procházím po pěšinách mezi políčky, dírami s odpadem a uhlíři, pálícími dřevo na dřevěné uhlí. O jednu z chatrčí stojí opřený složený invalidní vozík. Decentně nahlédnu dovnitř a pozdravím, nikdo ale neodpovídá. Za chvíli se však na pěšině objevuje žena a už z dálky mi říká: „To je můj syn Jello.“ Jako bychom se už znali… Přivítá mě, sedne si na vyvýšenou postel, do klína si přesune napůl bezvládné tělo neurčitého věku a já se postupně se dovídám, že Jellovi je osm roků, že se narodil jako zdravé dítě, před dvěma lety ale upadl na hlavu a od té doby je z něj „tohle“. Nejsem si úplně jistý, jak moc Jello vnímá okolí, nepřítomně kouká skrz nebo mimo nás a připadá mi, že vydává jen dva základní zvuky — libost a nelibost. Samozřejmě mi je Jella líto, ale nejvíce mne uchvátí samozřejmost a láska, s jakou se o něj jeho matka stará. Sedím na rohu postele a trochu zahanbeně pozoruji, jak do zavařovačky připravuje ovesné vločky.

Dva manželé a dva dolary

Nejsem na Filipínách poprvé, dělal jsem výzkum ve slumu Baseco (viz 7.G 1/2014) a navštívil jsem možná desítky rodin s postiženými dětmi. Tady jsem ale viděl něco jiného, naprosto klidnou a vyrovnanou ženu pracující jen pro jeden cíl, pro svého syna. Jmenuje se Nieves a v jejích slovech není ani náznak ponížení nebo vypočítavosti. Když se mě zeptá, co dělám na Filipínách, odpovím po pravdě, že bych rád o ní a jejím synovi udělal reportáž. Nechtěl jsem vzbuzovat plané naděje a až později jsem se dozvěděl, jak je mi za možnost zprostředkovat „světu“ její a Jellův osud vděčná.

Strávil jsem s oběma něco přes týden. Nieves nevlastní žádná pole, ale kupuje od sousedů listy sladkých brambor ještě na poli, ty sklidí a odveze na trh, kde je prodá zelinářům. Někdy stihne jednu cestu s nákladem ráno a ještě jednu odpoledne, v tom případě si vydělá něco málo přes dva americké dolary; většinou ale stihne jen jednu cestu denně a posouvá se tím definitivně pod mezinárodní hranici chudoby, kterou Světová banka v roce 2008 zvýšila z jednoho dolaru na dolar a čtvrt na osobu a den.

Ptám se jí, jak se sem vlastně dostala. Nievesina matka zemřela při porodu, otec, když byla ve třetí třídě. Ve čtrnácti letech jí zemřela i babička a Nieves odešla do Manily. Začala pracovat jako švadlena na rychlošicích strojích, po třech letech si pak našla práci jako pomocnice v domácnosti, kde měla na starosti hlavně vaření. V roce 1994 se vdala za námořníka a měli spolu pět dětí: Janet, Gretchen, Eleuterio, Isabel a Nieva. Manželova rodina pocházela z filipínského ostrova Bohol, kam se po čase přestěhovali k prarodičům. Po pěti letech ale manžela srazilo nákladní auto a na místě zemřel.

Asi o měsíc později se Nieves i s dětmi přestěhovala do druhého největšího filipínského města Cebu, kde roku 2003 potkala svého druhého manžela Jerryho. Narodil se jim syn Jerry a následně Jello. O rok později však manžel Jerry zemřel ve 34 letech na rakovinu. Ve stejný rok na Filipíny udeřil tajfun Durian. Když se začal jejich dům bortit, byla Nieves s dětmi doma. Všichni naštěstí stihli vyběhnout ven a pak už se jen mohli dívat, jak dům odnáší voda. Po tajfunu dostali od města lístek na trajekt do Manily, kde se přihlásili v humanitárním centru, odkud pak postupně v roce 2011 doputovali na Smokey Mountain. Na jejím vrcholku dnes žije Nieves se svými třemi syny. Prostřední z nich ještě chodí na základní školu a nejstarší si přivydělává tříděním odpadu. Zbylé děti se osamostatnily a jedna dcera díky „adopci na dálku“ studuje střední školu v Cebu.

Reality help

Jak už jsem zmínil, když bylo nejmladšímu Jellovi šest let, při hraní s ostatními dětmi upadl na hlavu. Druhý den měl teplotu, a až když se ji třetí den nedařilo snížit, navštívili nemocnici. Tam Jello zůstal dva měsíce, od té doby však jeho stav zůstává prakticky stejný. Účet za léčbu zaplatila charita Home of Joy for Sick Children, od které Nieves nyní dostává také dvě balení ovesných vloček měsíčně. Kromě toho nemá žádnou jinou podporu.

Než jsme se rozloučili a vyměnili si adresy, tu její „On the top of Smokey Mountain, Manila, Philippines“, a tu moji tchajwanskou, Nieves mi řekla, že na jednom filipínském televizním programu mají reality show, kde pomáhají lidem z ulice, na které dostanou tip. A poprosila mne, jestli bych jí nedal fotografie Jella — třeba by mu mohly pomoci.

Loučíme se, už se setmělo, a zatímco já sedím v autobuse, Nieves se vrací do svého dočasně trvalého provizoria.

Příběh Nieves a Jella je samozřejmě jedním z mnoha, o kterých se nikdy nic nedovíme. Těžko říct, jestli bude Jello filipínskou reality show zajímat. Pokud by ale někdo z čtenářů chtěl Nieves a Jellovi pomoci, zřídil jsem online sbírku na adrese: www.youcaring.com/jello.

Anebo jim také můžete poslat pohled. Snad je filipínský pošťák na té Kouřící hoře najde.

Autor vystudoval fotografii na UTB ve Zlíně a environmentální studia na National Dong Hwa University na Tchaj-wanu. Fotogalerii k článku si můžete prohlédnout zde.