Nádechy českého ekohnutí po 25 letech

V druhé polovině 80. let patřilo ekologické hnutí k nejaktivnějším proudům probouzející se české občanské společnosti. Vedle Hnutí Brontosaurus při Socialistickém svazu mládeže, Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a Českého svazu ochránců přírody vznikají také nové organizace jako Ekologická společnost, Severomoravský ekologický klub, Pražské matky a těsně před listopadem 1989 Děti Země a Hnutí DUHA. Pořádají se brigády a kulturní akce, organizované ekologické protesty mají čím dál výraznější politický náboj. Pozornost veřejnosti strhnou také Ropáci, za které režisér Jan Svěrák získává studentského Oscara. Rudé právo reaguje na rostoucí tlak zdola a na podzim 1989 vycházejí články o ekologické problematice skoro v každém vydání. Pár dní před 17. listopadem se opakovaně demonstruje proti smogu v Teplicích, a když se po zásahu na Národní třídě začínají plnit ulice a náměstí, volá se také po dýchatelném vzduchu, čistých řekách a jiném vztahu ke krajině. Environmentální hnutí je jedním z hybatelů revolučního kvasu a Zelený kruh, který dodnes zastřešuje ekologické nevládní organizace v České republice, vzniká už 26. listopadu 1989. Ekohnutí je jedním z vítězů Sametové revoluce.

Hnutí v sebereflexi

Letos v září pořádal Zelený kruh na Kaprálově mlýně programovou konferenci Nadechnutí 2014 a do Moravského krasu se sjeli environmentalisté a environmentalistky ze všech koutů republiky (blíže viz reportáž Jakuba Jirků Harmonizace zelených čaker). Kdo by však dvacet pět let od Listopadu čekal sebevědomé poplácávání po ramenou, byl by zklamaný. Místo toho v panelových diskusích, seminářích a workshopech převažovaly úvahy nad ním, proč se pozice ekohnutí v české společnosti za poslední roky (pět? deset? dvacet?) zhoršila a co se s tím dá dělat: jak znovu získat na svou stranu českou veřejnost, jak úspěšněji nastolovat ekologická témata ve veřejné debatě nebo jak obnovit vliv environmentálního hnutí ve společnosti. Třídenní setkání sice nepomohlo rozkrýt ambivalentní vztah české veřejnosti k „ekologům“ a „ekoložkám“ ani příčiny dosavadního vývoje, debaty však potvrdily význam několika otázek, které už před konáním konference visely ve vzduchu.

Umění naslouchat. Nadechnutí 2014, foto: Jan Skalík, Cvaklo.to.Věnovalo se jim i několik článků o ekohnutí, které vyšly během září. Podle publicisty a aktivisty Jakuba Patočky (Deník Referendum, 2. září 2014) se od Sametové revoluce proměnil veřejný obraz ekologických aktivistů „z hrdinů v párie“. Příčina podle něj spočívá především v povaze doby, v níž se ekologie nevyplácí (viděno úzce ekonomickou a politickou optikou), a tudíž environmentální agenda putovala na okraj zájmu politiků i médií. České ekohnutí také podle Patočky poškodilo politické působení otevřeně antienvironmentalistického Václava Klause a vládní spolupráce Strany zelených s Občanskou demokratickou stranou. Neúspěch ekologického hnutí však podle autora leží mimo hnutí — to si „nemá mnoho co vyčítat, na ztrátě svého vlivu a nepříznivé proměně svého postavení nenese prakticky žádnou vinu“. A na adresu ekologických aktivistů a aktivistek dodává: „Především by neměli nijak zvlášť zoufat.“

Jen o pár dní později publikuje Respekt (21. září 2014) esej socioložky Hany Librové Otec Kondelík (publikujeme jej tady — pozn. red). Také ona konstatuje, že „Češi zjevně nemají zelené aktivisty rádi“. Může za to podle ní jak podezíravost vůči občanským iniciativám, která byla české společnosti vštěpována během normalizace, tak média vstřícná k mocenským strukturám. Největší pozornost věnuje autorka „kondelíkovské“ povaze českého národa — střízlivosti, pragmatismu, toleranci, apolitičnosti, sklonu k obyčejnému a vlastně trochu maloměstskému způsobu života. Pokud se čeští Kondelíci setkávají se zprávami o „sotva zvládnutelné ekologické krizi“, reagují podle Hany Librové s nevolí vůči environmentálnímu hnutí.

Na článek Hany Librové polemicky reaguje Jiří Koželouh, programový ředitel Hnutí DUHA (Respekt, 28. září 2014). Domnívá se, že autorka křivdí ekologickým aktivistům i většinové společnosti: „V průzkumech veřejného mínění opakovaně vedou starostové a ekologické organizace jako ti, co dělají nejvíc pro ochranu životního prostředí. Ekologické organizace mají desítky tisíc přímých podporovatelů a podporovatelek, získaly respekt úřadů i politiků, spolupracují s vědci i médii.“

Dvacet pět let od Listopadu ožívá české environmentální hnutí zajímavou diskusí. Jako by už nestačilo debatovat na poradách ekonevládek o plnění krátkodobých a střednědobých projektových cílů, otevírá se debata, která hledisko působení jednotlivých organizací přesahuje. Konference Nadechnutí 2014 a některé články vydané v poslední době ukazují, že se diskutující zatím neshodnou na klíčových událostech polistopadového vývoje ekohnutí, natož na jejich interpretaci. Přesto je chuť se setkávat, uvažovat a diskutovat o širší perspektivě českého ekologického hnutí pro jeho další perspektivy klíčová.

Nejen Klaus a média

České ekohnutí čelí ofenzívě politiků a médií dlouhodobě. Pro připomenutí stačí zalistovat archivem anket Ropák roku nebo Zelená perla — ochrana přírody a životního prostředí byla terčem zpochybňování, zlehčování i zesměšňování již v první polovině 90. let. Už tenkrát šlo o kritiku ideovou, kritiku samotných hodnotových kořenů environmentálního hnutí. Ve veřejné debatě však nezůstalo ekohnutí bez obrany — účastnili se jí Erazim Kohák, Jan Keller, Hana Librová, Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, Bedřich Moldan, Ivan Rynda nebo Václav Bělohradský, kteří dokázali společenský a morální význam zeleného myšlení vysvětlovat a ukázat smysl zelených hodnot širší veřejnosti.

Během následujících let se však situace mění. Společenský a morální aspekt environmentální krize ustupuje ve veřejné komunikaci do pozadí a ekologické nevládní organizace kladou čím dál větší důraz na odbornou dimenzi eko-problematiky — věcná, konkrétní a konstruktivní řešení. Některé osobnosti hnutí se časem začínají věnovat širším společenským tématům a environmentální problematika u nich více či méně ustupuje do pozadí (Kohák, Keller, Bělohradský, Patočka), někteří odcházejí (Vavroušek, Dejmal). Noví autoři zabývající se přírodou, krajinou a životním prostředím už jsou k ochranářskému étosu rezervovanější, ne-li přímo kritičtí (Stanislav Komárek, Jan Zrzavý, Václav Cílek).

Média nedají pokoj. Nadechnutí 2014, foto: Jan Skalík, Cvaklo.to. 

Vývoj je tak do určité míry paradoxní: antienvironmentalisté upevňují své politické, ekonomické a mediální pozice a neváhají ve své kritice zpochybňovat samotné právo ekohnutí na existenci, zatímco environmentálně publikujících intelektuálů a intelektuálek ve veřejné debatě ubývá. Nedá se říct, že by ekonevládky lenivěly, naopak — avšak místo o obecnějších otázkách environmentálního myšlení komunikují o konkrétních kauzách a projektech, třeba o procentech recyklace odpadů, podílu obnovitelných zdrojů nebo velikosti chráněných území na Šumavě (ne že by to nebylo důležité). Fundamentální a často manipulativní útoky antienvironmentalistů — například Ondřeje Neffa, Ivana Breziny, Miloše Zemana a řady jeho ministrů, Jiřího Hanzlíčka, Mojmíra Hampla, Václava Klause a jeho hradních poradců, Vítězslava Kremlíka, Pavla Drobila a Tomáše Chalupy, ale také PR oddělení ČEZ nebo Ředitelství silnic a dálnic — na ideové základy hnutí však tímto způsobem neutralizovat nelze. Veřejnost se tak učí dívat na české ekohnutí optikou jeho kritiků a „sametoví“ ekologové se ve veřejném prostoru postupně proměňují v „ekoteroristy“.

Ekologové proti lidem?

Když listujeme materiály z té doby, je patrné, že se po roce 2000 mění také komunikace environmentálního hnutí s veřejností. Vychází méně knih i článků, pořádá se méně přednášek i besed, lidé jsou méně zasvěcovaní do dějin environmentálního myšlení, do příběhů zeleného hrdinství, do půvabu a úskalí dobrovolné skromnosti, do dilemat environmentální etiky. Ekonevládní organizace aktuálně oslovují veřejnost především prostřednictvím newsletterů či facebookových příspěvků, které se omezují na cílené žádosti o konkrétní podporu: „přispějte nám“, „podepište petici“, „napište svému poslanci“. Pro probíhající kampaně je to důležité, ale chybí-li dlouhodobé vysvětlování hlubšího smyslu ekohnutí, dochází časem k oslabení jeho pozice ve společnosti.

Přibývajících trhlin ve vztahu veřejnosti k environmentálnímu hnutí využívají čeští antienvironmentalisté, kteří hledají způsob, jak vrazit klín mezi ekologické organizace a zájmy veřejnosti. Vstříc tomu jdou bohužel i některé ekonevládky, které ve svém poctivém a zapáleném boji někdy opomíjejí zájmy (často místních) obyvatel. Kombinací obojího si tak začíná podstatná část české společnosti spojovat ekologické hnutí s kauzami, kde se ostře střetávají zájmy lidí se zájmy přírody, krajiny a životního prostředí. České environmentální hnutí je tak dodnes — i přes opakované vysvětlování — odsuzované za blokování stavby obchvatu Plzně, prodlužování stavby dálnice přes České středohoří nebo fotovoltaický boom. V českém prostředí se oponentům hnutí daří šířit nebezpečnou představu, že ekologové a ekoložky jsou proti lidem.

V reakci na neopodstatněné obviňování z ekoterorismu se dnes v ekohnutí objevuje volání po skutečné radikalitě. Otázkou je, jaká radikalita by to měla být. Snadné je pochopit únavu zelených duší z kompromisů, kterými je život v dnešní společnosti sešněrován. Přesto je potřebné trvat na názoru, že by to neměla být radikalita rebelských gest, bezúčelné vzdorovitosti a jediného správného názoru. Stačí si to představit a následky jsou jasné: role křiklounů, kteří jdou proti všem a nátlakově si vynucují své požadavky, by se rychle obrátila proti ekohnutí a zbavila ho už tak malého vlivu na mnoho příštích let. Je potřeba jiné radikality: odvahy přehodnotit vztah hnutí k veřejnosti a politikům, radikality, vyvolávající změnu zdola. Když tedy radikální akce, tak s širší veřejností po boku.

Politici na prvním místě?

České ekohnutí se může veřejností zaštiťovat nastokrát, ale i ti méně bystří zástupci lidu z poslaneckých lavic tuší to, co bez okolků formuluje také socioložka Hana Librová: Češi nemají aktivisty rádi. Ne všichni, je potřeba namítnout. Defenzíva hnutí je však zřejmá a nic na tom nemění ani to, že ekonevládní organizace ve výzkumech veřejného mínění bodují mezi těmi, kdo se činí pro životní prostředí nejvíc (Kdo by to také měl být jiný? Myslivci? Odboráři?). Debatám o budování dopravní infrastruktury, o autodopravě ve městech, o jaderné energetice, o ochraně klimatu nebo o vyhlašování chráněných území dominují oponenti hnutí. Už jen samo označení „ekolog“ či „ekoaktivista“ se dnes používá v České republice spíše jako cejch. Když byla Pavlem Drobilem a Tomášem Chalupou devastována resortní ochrana životního prostředí a ekonevládky platily za politického nepřítele, mlčeli skoro všichni — opoziční strany, média i veřejnost (pro srovnání si vzpomeňme na nedávnou širokou podporu lesním mateřským školám). Veřejnost se jednou za čas podaří vybudit ke klikání na internetu a podepisování on-line petic, ale pokusy o větší zapojení jsou znovu a znovu neúspěšné. Ekologická odpovědnost českých domácností zpravidla začíná (nedůsledným) tříděním odpadů, a také tam většinou končí. Strana zelených se v posledních letech pohybuje kolem tří procent a zelený či nazelenalý program byl v říjnových komunálních volbách nejúspěšnější tam, kde vystupoval pod jinou značkou (například Žít Brno, Tři oříšky pro Lískovec, Praha 7 sobě, Žižkov sobě, Změna pro Liberec, Pro! Ústí, Zelená pro náš Jundrov). Současná česká debata o životním prostředí a podpora české veřejnosti pro ekologická opatření se nedá s obdobím v letech 1989—1992 ani srovnávat.

Sranda musí být, i kdyby na granty nebylo. Nadechnutí 2014, foto: Jan Skalík, Cvaklo.to.

Ekonevládní organizace tak v současné době ze všeho nejvíc připomínají generály bez vojska. Spíš než hnutí tvoří skupinu think tanků. Politici a političky o tom přitom dobře vědí, řada z nich ostatně v uplynulých letech ráda přitopila pod kotlem nesympatií veřejnosti vůči všemu zelenému. Do jednání s politickou reprezentací tak vstupují ekonevládní lobbisté a lobbistky jako zájmová skupina, která prakticky není schopna mobilizovat veřejnost na podporu svých požadavků, a tak zkouší přesvědčit politickou garnituru odborností argumentů. To málokdy stačí. Vzhledem k naturelu politické reprezentace je to často tahání za kratší konec provazu.

Co s tím? Svůj vliv může české environmentální hnutí získat nazpět tehdy, pokud dá přednost lidem před politickou garniturou. Ve své agendě, ve svých argumentech, ve své rétorice. Protože bez lidí se to stejně vyhrát nedá. Je proto potřeba konfrontovat politickou reprezentaci, ne veřejnost. S ní je naopak důležité jednat s respektem k různým názorům a životním stylům, s oceněním za každou drobnost, kterou pro životní prostředí dělají. Veřejnost obtěžuje, když ji někdo vychovává a obviňuje — environmentální hnutí ji ale může informovat a inspirovat.

Rétorika „technologických inovací“, „chytré ekonomiky“, „veřejného zdraví“ a „kvality života“ možná ekonevládní organizace přibližuje politickým partnerům, ale většinu veřejnosti tímto politickým newspeakem neosloví. Je potřeba mluvit přirozeným jazykem lidí, formulovat ekologická témata tak, aby lidé cítili, že odpovídají jejich myšlení a zájmům. Právě to je myslím největší hrozbou pro české „ropáky“: že se podaří oživit hlavní myšlenku udržitelnosti a české zelené hnutí bude do veřejné debaty vstupovat s agendou, která propojuje environmentální, sociální i ekonomické přínosy. Strategická otázka tak podle mě stojí: Co může ekohnutí udělat pro horníky a jejich rodiny na Ostravsku? Jakou alternativu k velkoskladu Amazonu může navrhnout? Jak může vypadat „trvale udržitelná“ ochrana divočiny na Šumavě?

Vykročit z ghetta

Pro budování živého českého ekohnutí jsou potřeba dvě věci: starat se o jeho vnitřní život a otevírat jej navenek. V obojím mají čeští environmentalisté a environmentalistky na co navazovat.

Silné hnutí potřebuje pevné kořeny. Je důležité setkávat se nejen na oborových schůzích a organizačních poradách, ale také na neformálních akcích typu Nadechnutí. Má-li být české ekohnutí víc než jen asociací ekonevládek, bylo by dobré pořádat podobné akce aspoň jednou za rok nebo za dva — a otevřít je širokému publiku. Důležité je také pěstovat ideové podhoubí hnutí, vydávat knihy a psát články, pořádat setkání a diskuse, které by usnadnily lidem v hnutí sledovat aktuální informace o environmentálních problémech, inspirovat se trendy v zahraničí, uvažovat o širších společenských a politických souvislostech environmentálních otázek, vést debaty o komunikaci zelených témat s veřejností, řešit etická dilemata oboru. Otevřou-li se při debatách spory mezi různými odstíny zelených, je potřeba neopouštět vzájemný respekt a připomínat si, že skuteční oponenti ekohnutí jsou jinde. Charta 77 také měla tři mluvčí: zástupce křesťanského proudu, ex-komunistů a kulturní opozice. Podobně čím více odstínů zelené hnutí má, tím více lidí dokáže zapojit. Důležité proto není přesvědčit ostatní o svém odstínu zelené, důležité je přesvědčit veřejnost.

Co víme o své cílové skupině? Nadechnutí 2014, seminář Jana Krajhanla. Foto: Jan Skalík, Cvaklo.to. 

Sociální psychologie dlouhodobě studuje, jak rádi se lidé obklopují lidmi sobě podobnými. Výjimkou nejsou ani environmentalisté a environmentalistky. Stačí se podívat na týmy ekonevládek, na okruh našich přátel nebo na kontakty ze sociálních sítí — stále se opakují stejná jména. Protože jsou prakticky všechny environmentální problémy spojeny s otázkou komunikace, bez vykročení z vlastního světa a oslovení „těch druhých“ je změna nemožná. Jak však ukázala i konference Nadechnutí, potíž je v tom, že o těch druhých má české ekohnutí jen velmi mlhavé představy. Ekonevládky znají relativně dobře politickou reprezentaci, ale málo vědí o „běžných“ lidech — o tom, jak uvažují, jak se rozhodují, co je pro ně v životě důležité, na co jsou alergičtí.

Kdyby čeští environmentalisté a environmentalistky chodili jednou týdně se stoličkou a megafonem v ruce někam na náměstí do českého Hydeparku, věděli by, kdy publikum mručí souhlasně a kdy nesouhlasně, kdy zazní potlesk a kdy létají rajčata. Rozhodně by se přitom neměli řídit hlasem ulice, ale naslouchat mu, porozumět mu, aby věděli, koho zkoušejí oslovit. Už starověká rétorika zdůrazňovala, že pro dobrou a přesvědčivou řeč je potřeba nejen odborná zdatnost, urovnané myšlenky a vytříbený jazyk, ale také porozumění publiku. Jelikož však českým ekonevládkám chybí zkušenosti z přímé komunikace s lidmi i znalost podrobných dat, která by jim uvažování české společnosti přiblížila, lámou si často hlavu, jak s veřejností o environmentálních problémech mluvit. Nejednou se pak komunikační kampaně vymýšlejí od zeleného stolu, bez kontaktu s cílovou skupinou. A byť do nich aktivisté a aktivistky vloží velké úsilí, tyto kampaně — chtě nechtě často střižené na míru vlastnímu vkusu — zase přesvědčí už jen ty dříve přesvědčené.

V České republice však přibývá organizací, které začínají věnovat čím dál více pozornosti sociologicko-psychologickému porozumění veřejnosti (například Hnutí DUHA, Greenpeace). Co to obnáší? Empirický výzkum vytvoří podrobný obrázek cílové skupiny, kterou chce kampaň oslovit, jejích hodnot, názorů, chování i vkusu. Právě to umožňuje nehrát si s veřejností na slepou bábu, ale hledat průnik mezi ekologickými tématy a preferencí dané cílové skupiny. Různé společenské segmenty totiž mají velmi odlišné pohledy například na to, proč (ne)omezovat automobilovou dopravu ve městech. Před zahájením „horké“ části kampaně stojí za to vyžádat si od zástupců veřejnosti zpětnou vazbu, jaká kreativní varianta kampaně jim sedí nejvíc. Často se ukáže, že není dobré lpět na jediné správné barvě zeleného hnutí, že je lepší vyhnout se obvyklým klišé (planeta Země, lidské dlaně držící semenáček) a že každá cílová skupina má svůj jazyk, který není snadné odhadnout. Když veřejná část kampaně skončí, není nic užitečnějšího než „empiricky“ vyrazit mezi lidi a ověřit si, zdali vyvolala aspoň nějaký efekt.

Některé neziskové organizace dnes hledají inspiraci v marketingu a public relations. Proč ne, pokud tak činí s vědomím, že lidé prožívají koupi nového kartáčku na zuby, věrnost značce auta nebo sjednání penzijního připojištění diametrálně psychologicky jinak než klimatickou změnu nebo vymírání druhů. V hlubšímu pochopení veřejnosti může ekohnutí pomoci ekopsychologie nebo environmentální sociologie, které se prožíváním environmentálních problémů a motivací k ekologicky odpovědnému chování zabývají. Na Katedře environmentálních studií v Brně se teď například ve spolupráci s dalšími partnery připravují tři velká reprezentativní mapování české veřejnosti ve vztahu k občanské participaci, ochraně klimatu a ochraně biodiverzity. V Centru pro otázky životního prostředí v Praze zase zkoumají motivaci lidí k nákupu biopotravin, úsporám energie a šetrné dopravě.

Inspirace 1989

Pětadvacáté výročí Sametové revoluce nám mimo jiné připomíná, že společenská změna je bez zapojení veřejnosti nemožná. Stejně jako disent před rokem 1989 čerpal sílu ze své intelektuální vyspělosti a názorové plurality, potřebuje se české ekohnutí setkávat a inspirovat, aby posilovalo a prohlubovalo své ideové kořeny. Významným zlomem v tehdejším společenském vývoji bylo v létě roku 1989 prohlášení Několik vět, kterým disent vykročil z ghetta a spojil své síly s dosud váhající částí populace. Také environmentální hnutí dnes potřebuje do široka otevřít své brány, oslovit váhavé a vyhmátnout společný jmenovatel pro spojení environmentálních témat s různorodými segmenty společnosti. Dialog s mocí je možné vést, ale kvalita odborných argumentů nestačí, je potřeba mít za sebou širší veřejnost. Cestou k tomu by snad mohlo být otevřené a pestré hnutí, které oslovuje lidi různých životních stylů a hodnot, a přitom vede otevřený, ale zásadový dialog se všemi politicky i ekonomicky mocnými.

Autor je sociální psycholog a ekopsycholog, působí na Katedře environmentálních studií FSS MU, kde mimo jiné vyučuje environmentální komunikaci. Je autorem publikací Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí či Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí.