Nechat se léčit přírodou

Zkušenost je sice nepřenositelná, přesto je důležitou součástí procesu poznávání. O dobrovolnictví těžko psát, pokud ho člověk sám nezakusí. Budu tedy vycházet ze své vlastní zkušenosti, hlavní postavou však nebudu já, ale právě fenomén dobrovolnictví.

První lesní zářez, zatím na hony vzdálený od beskydské kosodřeviny, jsem učinila v houští virtuálních nabídek. Z něj najednou (jako ze světliny) vyrazila jedna autenticky působící: Týdny pro les a divočinu, dobrovolnická akce, která by měla prospět kusu přírody a zároveň být přínosná i pro její účastníky. Slovy Hnutí DUHA: „možnost objevit, poznat a pomoci“. Že je to akce dobrovolnická, se vlastně nikde nepíše, naopak je inzerovaná jako „dovolená“. Tedy dovolená „netradiční“. Ale čtenáři tak nějak dojde, že spíše než netradiční jde o „dobrovolnou“. A vtip dobrovolnictví spočívá v tom, že se pracuje zadarmo. Dobrovolník za to ale často (a v lesních Týdnech vždy) získává nejrůznější benefity. A zde teprve vtip dostává pointu: Co když je to ve skutečnosti naopak a dobrovolník dostává víc, než dává?

Netuším, jak moc vědomá, ale zhruba taková úvaha se během čtení pozvánky na Týdny pro les a divočinu odvíjela v mé mysli. Upřímně přiznávám, že akce, avizované jako dvanáct hodin těžké a monotónní práce denně v nelákavém prostředí a bez pokrytí nákladů na ubytování a stravu, bych se asi nezúčastnila. Duhová nabídka byla naopak lákavá dost a vzhledem k mému sílícímu zájmu o ekologii (a naopak klesajícímu obnosu na účtu) i dostatečně. Aniž bych zjišťovala více, poslala jsem přihlášku.

Z virtuálu do reality

Uběhlo několik měsíců. Termín Týdnů se přiblížil a já o nich nevěděla o nic víc. Zato jsem ještě více přičichla k ekologii, dobrovolnictví a aktivismu, a o to více jsem také ocenila formu duhových Týdnů, která v sobě kloubí rovinu pomocnou, poznávací, vzdělávací i zážitkovou. Z Duhy, kde jsem mezitím započala stáž, respektive od její zaměstnankyně a koordinátorky Týdnů Elišky Kvitové, jsem dostala doporučení na jeden ze zajímavějších, rozumějte barvitějších turnusů (na beskydském Smrku), než jsem si původně vybrala, a zároveň nabídku k napsání článku — bylo tedy jasné, že můj pobyt bude muset být o to více účastný.

Ovšem ani pár dní před odjezdem mi nezbývalo moc času na přípravu a zjišťování. A vlastně ani na očekávání — vyjela jsem přes celou republiku rovnou z poza baru, kde pracuji, a kde byl tehdá večírek až do rána. Má to v sobě jistou lehkost: prostě jen tak jedete. Pak jdete. Chvíli po rovině; to jde. Hnedle nahoru. Nahoru. Nahoru. Brzy po tmě. Přes vodu. Kamení. Nakonec dojdete, zhltnete večeři a svalíte se — pod tíhou velkoměsta a divočiny v jediném dni se usne rychle. A ráno se lehce nevzbudí…

„Rychle! Všichni už jdou! Zabalím ti snídani! Honem! VSTÁVEJ!“
Vržena rovnou do strmé stráně porostlé převážně borovicí klečí — naším úkolem je stráň od této nepůvodní dřeviny vyčistit — namítám: „Touhle pilkou přece nepřeřežu takovej tlustej kmen!“ Následuje názorná ukázka, že to jde, praxe, půl den ptaní a tápání. Odpolední „směna“ už běží jako na drátkách. Kromě práce začínám poznávat i patnáctku dobrovolníků. Povídáme si, napřed v náhodně vytvořených uskupeních, brzy tato uskupení (jako by něco znamenala) účelně formujeme. A v dalších dnech je zase boříme, abychom sestavovali nová, vraceli se ke starým a nakonec fungovali téměř jako jeden celek.

Člověk, tvor adaptivní

Během jednoho, dvou dnů všichni přivykáme „lesní rutině“. Přijímáme pravidelný denní režim, který je navíc podpořen tím, že v chatě není elektřina. Byť lesníci a revírníci starších dob patrně vstávali dříve než my, náš prostý život uprostřed přírody složený z práce, jídla a odpočinku je jistě o dost blíže životu našich předků, než naše každodenní „pozdně moderní“ zkušenost. A zatímco v současné každodennosti jsme často nespokojení, unavení a rozmrzelí, na Smrku všichni září a usmívají se nejen na ostatní, ale i na sebe sama. Že by měl tradiční způsob života opravdu takové kouzlo?! Naše adaptace by ovšem pravděpodobně nebyla tak snadná a radostná, kdybychom všichni nevěděli, že za týden tomu celému bude konec…

Nejmladší (patnáctiletá) dobrovolnice Hanka byla na Týdnech už podruhé.

Každopádně v tomto jasně strukturovaném čase není třeba přemýšlet nad vlastním konáním. Zároveň ale právě oproštění se od neustálého plánování a řešení existenčních problémů poskytuje prostor k hlubší reflexi: jak našeho pozemského pobytu, tak pobytu právě probíhajícího, jemuž se budu věnovat i já. To jsem ostatně slíbila i Elišce, která mi dala jednoduchý tip k lepšímu uchopení celé akce — vyzpovídat účastníky! Po jedné (několikáté) večeři jsem se k tomu odhodlala. Ač se nerozpoutala živá diskuse, vyjádřil se každý a pronesené výroky rozhodně nepůsobily jako strojené formule pro potěchu organizátorů. Leckterá vyjádření by pro ně naopak mohla být překvapující.

Poznat z druhé strany

V našem příběhu nehraji roli vševědoucího vypravěče. Jsem jeho pouhou součástí, stejně jako všichni ostatní. A stejně jako při večerní reflektivní seanci, jsem i v tomto textu nejprve předestřela své vlastní pohnutky k účasti. Když je ještě jednou shrnu a přidám pár dalších, dostanu sedm důvodů: pomoc, pobyt v přírodě, pobyt v přírodě zadarmo, odpočinek, práce, ke které bych se jinak nedostala, noví lidé a nakonec celá akce jako taková. Těžko sestavovat stupnice z vyjádření ostatních, nicméně mezi jejich časté důvody patřila příroda a to, že je zadarmo. Často byla řeč též o čase — někteří z účastníků ho měli dost a hledali způsob, jak ho vyplnit. Smysluplně. Další několikrát uvedený důvod, který sice důvodem v pravém slova smyslu není, spočíval v „masivní letákové kampani v ostravských tramvajích“. Všechna ostatní sdělení už spadají do roviny osobnější a vzpírají se jakémukoliv hodnocení či porovnávání. Ať za sebe mluví sama:

• „Zjistil jsem, že to není taková hurá akce — přijít a pokácet kleče.“
• „Chtěla jsem si dokázat, že na to fyzicky mám.“
• „Jako stavař vztah k ekologii tolik nemám. Chtěl jsem to poznat i z druhé strany.“
• „Chtěl jsem poznat nějakou slečnu, která bude mít podobné zájmy.“
• „Splatit Duze to, že člověk mohl být v zimě na Vlčích hlídkách.“

„Ty nemáš pohory?!“ Z horské bouřky vycházejí paradoxně lépe plátěnky, neboť je tu jistá možnost, že do dalšího dne stačí uschnout…

Co šeptá srdce

Lidé zpravidla neradi mluví o svých pocitech a sobě samém před jinými lidmi. Proto jsem ještě před „veřejnou“ debatou dobrovolníky požádala, aby mi svoji motivaci k účasti na Týdnech popsali anonymně. A až nyní, společně s vámi čtenáři, tato intimní sdělení otevírám:

• „Ačkoli je to občas náročné, milí lidé, se kterými sdílím své radosti a strasti, mi vždy zvednou náladu.“
• „Vyzkoušet si práci, ke které se běžně jako kluk z města nedostanu, občas mi však zde chybí organizovaný program v nepracovních částech dne.“
• „Chtěla jsem někam přes prázdniny jít, ale nemám ráda tábory kvůli společenským hrám typu hutututu, které tady naštěstí nejsou.“
• „Práce na čerstvém vzduchu a možnost poznat nové zajímavé lidi byla velkým lákadlem.“
• „Obzrieť Beskydy (lesy, oblast blízko vlčích chodníkov).“
• „Když jsem se dozvěděl, že můžu strávit pár dní svého volna v přírodě, a navíc jí i trochu pomoct, neváhal jsem.“
• „Jel jsem si užít cestu vlakem s krásnou holkou/ženou. A pak pokračovat ve sbližování. A být co nejvíc v přítomnosti a uvolněnej. A smát se. A na ničem z výše uvedeného nelpět a mít se rád. A nechat se léčit přírodou.“

Týdny pro les a sebe sama

Motivace účastníků se zjevně liší a rozhodně by se nevtěsnaly do pouhé „pomoci lesu“. Některé důvody zní vznešeně, jiné mají pragmatičtější charakter. Což vnáší do tématu dobrovolnictví všetečné otázky: Proč dobrovolnické akce vlastně pořádat? Nemohou nevýhody dobrovolnické práce převážit nad jejím přínosem? A komu má být vlastně přínosem?

„Chtěla jsem si dokázat si, že na to fyzicky mám.“

Mohu-li dle své krátké zkušenosti soudit, mám za to, že v poslední otázce se skrývá význam celého dobrovolnictví. Onen primárně propagovaný přínos, neplacená práce pro les, stojí organizátory nejen peníze za stravu a bydlení, ale také spoustu času (jak na místě, tak samozřejmě při přípravě dané akce), a tím opět další peníze právě na organizaci. Nabízí se kacířská otázka: nebylo by vlastně jednodušší a levnější, kdyby pořadatelé pomáhali lesu sami? Kromě ušetřených financí a času by tím zamezili nebezpečí, že práce bude provedena špatně, což se, bohužel, někdy děje. Organizátorů je ovšem daleko méně než účastníků, z časového i finančního hlediska by to tedy zas taková výhra nebyla.

A navíc a především: pomoc lesu netkví jen v přímé pomoci v podobě řezání kleče či natírání listnáčů proti okusu. Zásadní přínos Týdnů pro les a divočinu spočívá v tom, že se díky nim rozšiřuje povědomí o zásadách ochrany přírody a myšlenka environmentalismu vůbec. Tím, že jde o přímou zkušenost, si účastníci k „zeleným“ tématům budují osobní vztah, a lze tedy doufat, že i oni se stanou jejich nositeli a snad i šiřiteli. To se ostatně děje: mnozí se začnou účastnit pravidelně, někteří se dokonce přidají do duhového dobrovolnického „sboru“ a pomáhají celoročně.

A že dobrovolnictví, alespoň to, které jsem zažila já, má přínos též pro dobrovolníky, netřeba dále rozvíjet. Ani dále hodnotit, co či kdo přináší více. Týdny pro les a divočinu, jakož i další dobrovolnické akce, jsou událostí mnohých rozměrů — jaký si vyberete a jaký další přidáte, je čistě na vás.

Že takové scenérie léčí, o tom není pochyb!

Já si jich vybrala dost — nebo spíše dost rozměrů si vybralo mě. Osvěžení horami a přírodou, pocit z dobře odvedené práce (byť na malém území), radost ze života takřka bez výdobytků moderní civilizace, příjemná setkání se zajímavými lidmi. Příjezd do Prahy otevírá další rozměry — stesk po tom všem, zároveň však rychlé zapomnění, neboť město člověka zase hned polapí do svých spárů.

Ovšem i dva měsíce poté, již bez návalu emocí, stále „voním“ lesem a relaxem zaslouženým poctivou prací, způsobem, jak žít v souladu s přírodou. Ostatní účastníky jsem sice od té doby nezpovídala, nepochybuji však, že týden prožitý „jinak“ něco udělal i s nimi. A právě pro toto nepojmenovatelné a nekonečně proměnlivé „něco“ stojí za to Týdny pro les pořádat. V sedmi dnech nespasíte svět ani sebe sama, ale rozhodně vykročíte dobrým směrem — jak k vašemu nitru, tak ke všemu, čím je obklopeno.

Autorka studuje sociální a kulturní ekologii na FHS UK, vystudovala kulturologii na FF UK. Fotogalerii k článku si můžete prohlédnout tady.