Nejsme ochotni si přiznat, že už jsme dost vyspělí

Jak se člověk, který vystuduje mezinárodní obchod, dostane ke kritice globalizace?

Od střední školy jsem měl pochybnosti, jestli ekonomický systém funguje optimálně. Chtěl jsem vědět, kde je zakopaný pes, tak jsem šel studovat mezinárodní obchod. Především mě zajímalo systémové hledisko. Moje prvotní reakce byla samozřejmě kritika globalizace, později jsem se ale přesunul k jemnějšímu rozlišování, méně kritickému ladění.

Poté jste dva roky studoval v Kalifornii. Co vám tato zkušenost dala?

Institut v Monterey nabízel i mezinárodní rozvojová studia. U nás v té době v podstatě žádné rozumné rozvojové vzdělávání nebylo, navíc mi neseděl přístup ke zdejší výuce. Škola v Americe byla zaměřená mnohem konkrétněji, dveře profesorů vždy otevřené, hodně času jsme trávili diskusemi a praktickými výstupy.

Myslím, že hlavním přínosem pro mě ale byla ona jinakost. Navíc získáte inspiraci, kontakty a neběžný pohled na svět.

Můžete to konkretizovat?

Američané jsou třeba mnohem víc pozitivní a konstruktivní. Nebojí se pustit do řešení problémů. Hledají cesty, jak toho dosáhnout, nikoli důvody, proč to nejde. To není jen ryze český problém, ale obecněji středo- a východoevropský. Velmi pochybuji, že by mě někdy napadlo založit vlastní rozvojově-globalizační think-tank, kdybych zůstal produktem českého vzdělávacího systému.

Zůstává vám americký konstruktivní přístup a optimismus i poté, co předloni klesl objem české rozvojové pomoci o téměř dvě stě milionů korun a k loňskému cíli 0,17 % HDP pro nové členské země EU máme docela daleko?

Ano, zůstává. Myslím totiž, že to není tak žhavé. Akorát teď peníze nerostou tak, jak by měly. My neziskovky jsme vždycky tvrdily, že by měl existovat politický závazek vyjádřený podílem HDP. Pokud ekonomika roste šesti sedmi procenty, je to poměrně spolehlivý generátor peněz pro chudé země. Ale obrací se proti vám, když klesá. Pak je jednoduché říct: „Držíme poměr, na kterém jsme se dohodli, konkrétně v současnosti 0,12 %.“ Ale absolutní částky jdou dolů.

Česká republika patří mezi země, které se ohledně rozvojové pomoci zachovaly v rámci krize poměrně se ctí. I v Evropské unii existují státy, které svou pomoc výrazně osekaly nebo zrušily úplně, například Lotyšsko. Za námi v podílu na HDP zaostává třeba i Řecko, Portugalsko nebo Itálie, výrazně ale redukovali i jinak velmi rozvojově zodpovědní Irové. Ovšem, raději bych se srovnával se Skandinávií než s Řeckem.

Jeden z cílů kampaně Česko proti chudobě, již mezi jinými iniciujete, požaduje přispívat v roce 2015 0,7 % HDP. Je to reálné?

To je starý mezinárodní závazek, který se dnes už v českých prohlášeních objevuje spíš formálně. Nicméně EU se k němu hlásí mnohem silněji. (Nyní dává kolem 0,4 %, plán do roku 2010 byl 0,56 % — pozn. red.)

Rok 2015 je symbolický — mají vyvrcholit Rozvojové cíle tisíciletí, určitá osnova boje proti chudobě schválená v roce 2000 na půdě OSN. A 0,7 % HDP je jeden z bodů. Splnit se ho asi nepodaří. Ale už to, že se k němu Evropa přihlásila v relativně krátkém časovém horizontu patnácti let, svědčí o tom, že nějaká politická vůle existuje.

Jak hodnotíte vývoj české rozvojové pomoci během těch více než sedmi let, co existuje Glopolis?

Celkový trend je určitě pozitivní. Od roku 1995, kdy Česko začalo nějakou rozumnou pomoc vůbec poskytovat, se každým rokem objevují zlepšení. Máme vlastní rozvojovou agenturu, nový zákon o rozvojové a humanitární pomoci, sevřenější zodpovědnost za rozvojovou politiku. Chystá se i lepší systém hodnocení veškerých projektů, směřujeme též ke zvyšování soudržnosti ostatních politik s rozvojovými cíli. Ve víceleté perspektivě roste i procento HDP, jakkoli pořád nejsme tam, kde bychom měli být podle evropských ani mezinárodních závazků.

Glopolis ale českou rozvojovou spolupráci dost často kritizuje, proč?

Problémy jsou kupříkladu ve výkaznictví. Vláda se drží poměrně benevolentních standardů OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj — pozn. red.), které umožňují započítávat do rozvojové spolupráce třeba stipendia lidem z rozvojových zemí. A dopad stipendií na odstraňování chudoby je víc než sporný. Nebo civilní a vojenské mise: těžko se dá určit hranice, kdy jde o odstranění chudoby a kdy o vojenskou operaci. Podobné je to i s klimatickým financováním. V praxi velká část zemí přebarvuje svou pomoc na zeleno a vykazuje ji jako klimatické finance. Přitom dochází k určitému odklonu od jiných projektů, které se z klimatických peněz hradit nedají, jako jsou školy či nemocnice.

Další spornou kategorií je podpora migrantů v Česku. Může jít i o smysluplné projekty — to může být nakonec i podpora exportu, ale Glopolis a další organizace říkají, že bychom měli být přece jen kritičtější a prostředky investovat tam, kde mají evidentní a přímější dopady na odstraňování nejhorších forem chudoby.

Jiná naše námitka míří na obecnější rovinu: přetrvává názor, že rozvojová spolupráce je nástrojem zahraniční politiky. Od začátku je tedy zcela evidentně podřízena „vyšším cílům“, jako jsou ekonomické a bezpečnostní zájmy země. Jakkoli v současnosti je už naštěstí vliv exportérských lobby na rozvojovou pomoc o něco menší. Nikoli však díky konsensu politických stran, ale díky tomu, že se zkonsolidovalo vedení a zodpovědnost na ministerstvu zahraničních věcí a oslabila i proměnila pozice ministerstva průmyslu a obchodu. To je jedna z důležitých systémových změn.

Představte si, že máte miliardu dolarů na rozvojovou spolupráci. Co konkrétního byste s ní udělal?

Obávám se, že nemám po ruce jeden recept, který by šmahem vyřešil chudobu v rozvojových zemích. Dokonce si ani nejsem jistý, jestli jsou peníze ten nejdůležitější faktor. I když rozhodně existují oblasti, kde se dá pokrok docela dobře realizovat, jako třeba vzdělávání, zdravotnictví, přístup k nezávadné vodě.

V poslední době spíš vidím hlavní zádrhel v politickém a institucionálním nastavení samotných společností. A také v tom, jestli tamní lidé najdou sílu, odvahu a chuť začít dělat věci jinak, zorganizují se, rozhlédnou se kolem a začnou tlačit na svůj stát, aby lépe fungoval. To mívá větší efekt, než když se pomáhá zvenčí a vůle
a motivace se hledají dodatečně.

Peníze byste tedy dal do rozvoje občanské společnosti?

Vždycky je nejlepší, když zahraniční organizace vstupují do partnerství s někým, kdo situaci trošku zná a ví, kde má větší smysl tahat za provázky. Což z definice bývá hlavně místní občanská společnost.

Na začátku existence Glopolisu jste si kladli cíle jako „podněcovat společenskou debatu o globálních problémech“, „vyvíjet tlak na relevantní politické a ekonomické instituce“ nebo „předkládat alternativní návrhy na žádoucí změny v české a evropské politice“. Daří se vám působit jako renomovaní experti či úspěšní lobbisté?

Každým rokem je to lepší, ale pořád v dost omezené míře. Efektivně proniknout do politické scény je poměrně těžké a lidí, kteří jsou ochotni s námi jednat a případně i něco udělat, není moc. Nechceme však měnit jen konkrétní rozvojovou politiku, ale především pomoci zohlednit rozvojové rozměry jiných politik jako třeba obchodní, zemědělské či energetické. A také vyvolávat širší reflexi toho, jak o rozvoji, chudobě či blahobytu vůbec přemýšlíme.

Nakolik se liší postoje politických stran k rozvojové spolupráci? Na Západě se rozvojové tematiky tradičně chytá levice, která má k otázce mezinárodní solidarity či kritice neoliberalismu blízko. Je tomu tak i u nás?

Kupodivu ani ne. V některých aspektech přinášejí české pravicové strany čerstvější myšlenkový vítr, třeba v oblasti lidských práv. U nás je nicméně celá debata posunutá mnohem víc doprava než v západní Evropě, hlavně díky komunistické zkušenosti.

Rozvojová spolupráce u nás každopádně není příliš vnímána v pravolevém kontextu. Když se bavíme o neoliberálním modelu vycházejícím z takzvaného washingtonského konsensu a jeho dopadech na rozvojové země, neexistuje v tomto ohledu debata ani veřejná, ani politická. Rozvojová spolupráce je více vnímána jako poměrně technická záležitost, kde se strany liší jenom tím, jak a do kterých regionů by chtěly investovat, či v míře skepse, jak moc je to užitečné. Náš diskurz je oproti Evropě dost jinde.

Prohlašujete se za „pasivního člena Strany zelených“. Máte i přesto nějaký vliv na její rozvojovou politiku?

Jako think-tank se snažíme udržovat korektní pracovní vztahy s různými politickými subjekty. Z hlediska naší agendy samozřejmě máme nejblíže k zeleným, což mě nakonec i přivedlo do jejich řad. A troufám si říct, že bez nich by například zdejší systém rozvojové pomoci byl o maličko horší.

Pasivním členem jsem proto, že jsem se v určitém momentu rozhodl dát přednost rodině a analytické práci. Vydal jsem se cestou kultivace širší debaty kolem zelených myšlenek. S tím, že jsem pořád přesvědčený, že zelená politika je kvalitativně na trošku jiné úrovni a nedá se úplně zařadit do pravolevého spektra ani redukovat na ekoideologii. U mnoha témat se progresivní zelená politika snaží spíše o věcný kompromis, o syntézu dobrých nápadů a zkušeností jak z pravicové, tak levicové politické kuchyně. Hlavně ji však podle mého definuje snaha dělat politiku na základě co nejširší množiny souvislostí (ekonomických, ekologických, sociálních i rozvojových), nikoliv jen prizmatem národního či ekonomického zájmu, třídní příslušnosti či partikulárního náhledu na svět.

Klíčovým slovem naší debaty je rozvoj. Co vlastně rozvojem je, a co už není?

Upřímně řečeno, rozvoj je pro mě podobně vyprázdněná kategorie jako globalizace nebo rozvojové země jako takové. V Glopolisu si nicméně tuto otázku klademe pravidelně a čím dál více jsme přesvědčeni, že rozvoj se netýká jen chudých zemí.

S blížícím se rokem 2015 se začíná debatovat o tom, čím nahradit ony Rozvojové cíle tisíciletí, ze kterých se už stalo paradigma. Začíná sílit proud, který chce tyto cíle definovat pro všechny země a zaměřit je třeba na vzorce spotřeby, politickou kulturu či emise a jiné externality ekonomického růstu.

Mimochodem, růst a rozvoj jsou často pokládány za synonyma. Oba termíny jsou však velmi pofidérní. Ekonomika je jen jeden způsob, jak rozvíjet společnost. Myslíme si proto, že je lepší začít definicí rozvoje a pak z ní odvodit něco i o růstu.

Myslíte si, že nutnou podmínkou rozvoje je nastartovat ekonomický růst?

Obávám se, že ano. I kdybychom měli nastavená ekonomická pravidla a hodnoty jinak, kdybychom zahrnuli externality, byli schopni platit velké sumy za uhlík a další škodlivé látky, negativně ohodnocovali riskantní finanční spekulace a tak dále, pořád bychom potřebovali ekonomiku, která aspoň trošku roste, točí peníze, zvyšuje životní úroveň, generuje nová pracovní místa a daně. Zvlášť když máte rostoucí populace lidí trpících nedostatkem, což je případ většiny chudých zemí.

V našich demografických podmínkách je ale nerůstová otázka legitimní: s úbytkem obyvatel by měla logicky klesat i spotřeba. Zatím ale má koncept degrowth přece jen určitě koncepční díry.

Platí podle vás rovnice, že „dobrý“ rozvoj je podmíněn hospodářským růstem a ten je podmíněn větší mírou mezinárodního obchodu?

Záleží, o jakém typu mezinárodního obchodu mluvíme. Pokud je to obchod založený na maximální výměně informací, kdy se z jedné země do druhé posílá především know-how, pak jeho dopady na chudé země či místní komunity nebudou příliš škodlivé a s jeho růstem asi nikdo zásadní problém mít nebude. A tahle složka obchodu mimochodem dost výrazně roste. Podobně jako zelené služby a technologie — určitě mnohem dynamičtěji než klasický obchod se surovinami nebo spotřebním zbožím.

Problém však je, že i ekonomika služeb stále potřebuje poměrně silnou materiální základnu. Navíc roste počet lidí, kteří služby vyžadují, stejně jako škála potřeb, které je třeba uspokojit. Takže i kdybychom se přeorientovali na maximálně informační, post-materiální ekonomiky, obchodu se surovinami se beztak nevyhneme.

Britský ekoaktivista a novinář George Monbiot nedávno překvapivě vystoupil s tvrzením, že lokalizace by chudé země zablokovala, protože by je v důsledku nutila exportovat suroviny a zemědělské produkty, které jsou v bohatých zemích nedostupné, zatímco výrobky s vyšší přidanou hodnotou by musely nadále dovážet. Globální obchod je podle něj nedokonalý, ale jediný účinný prostředek boje proti ekonomické chudobě. Myslíte si, že lokalizace může být cestou k udržitelnému rozvoji chudších zemí?

Myslím, že to je životaschopná idea. Jen se z ní nesmí stát zlaté tele jako z ekonomického růstu nebo globalizace. Jakkoli v tuto chvíli by nás to asi nějak moc nepoškodilo, protože jsme pořád vychýlení směrem k růstovému modelu stůj co stůj.

Řada lokalizačních reforem je určitě tak či onak velmi užitečných. Vždyť nejsou ušity jenom na základě snahy mít v daném místě všechno pod kontrolou, ale promítají se do nich i ekologické, sociální a další ohledy.

Začínal jste jako kritik globalizace, zatímco teď říkáte: globalizace ano, ale záleží jaká. Na co jste si za uplynulých deset let výrazně upravil náhled?

Skoro na všechno, o čem jsme dneska mluvili. Když se člověk věnuje výzkumné či analytické práci, obrázek světa se mu pořád doplňuje. Určitě bych nicméně neřekl, že zaplňuje. A když se k tomu přidají zážitky ze zahraničí, těžko se mi pak vynášejí nějaká zásadní prohlášení, zvlášť na obecné úrovni.

Takže byste už nešel protestovat na akce, jako bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000 v Praze?

Tehdy jsem tam nebyl. Zažil jsem ale pověstné zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu v roce 1999. Tehdy jsem už byl ve Státech a náš profesor mezinárodního obchodu nám zorganizoval pracovní stáž uvnitř jejich sekretariátu. Byl to pro mě hodně zajímavý zážitek.

Měl jsem na sobě oblek a cedulku jako někdo zevnitř, přitom jsem ale patřil ke kritikům globalizace. Když jsem se snažil přejít hradbu trojitého lidského řetězu, musel jsem vyjednávat s demonstranty, aby mě pustili dovnitř, protože vlastně k té druhé straně nepatřím.

A teď už patříte?

Nejsem schopen se postavit na žádnou stranu. Navíc mám pocit, že už to ani takto nestojí. Zvlášť WTO je docela dobrou ukázkou instituce (a Světová banka možná ještě lepší), kde za posledních deset let došlo k výraznému posunu. Podle mě je to i jeden z důvodů, proč jsou jednání WTO už roky zablokovaná. Stačí se podívat na jejich web, jaká témata berou v potaz: třeba klimatické změny nebo sociální rozdíly.

Má na tom podíl i tlak globální občanské společnosti?

Určitě. Radikalita hraje i pozitivní roli, neboť pomáhá dosahovat nové syntézy názorů. I když to není můj styl práce ani komunikace, nechci se od těchto lidí distancovat. Je důležité, aby se radikální hlasy mobilizovaly a byly vidět a slyšet. Platformy globální občanské společnosti jako Our World Is Not For Sale (Náš svět není na prodej) už delší dobu reflektují, že je potřeba mít lidi, kteří venku dělají hluk a strhnou na sebe mediální a mezinárodní pozornost a veřejnou podporu, aby se vůbec dostalo sluchu někomu, kdo pak uvnitř jednacích sálů přijde s konkrétními požadavky o tři úrovně níž. Masa lidí se nedá přehlédnout. Pak máte přece jen jinou pozici, než když tam nakráčí někdo z akademického think-tanku a začne mávat nějakými čísly a publikacemi.

Podle vašeho názvu Glopolis by se dalo soudit, že usilujete o vytvoření oné „globální polis“, o které mluvíme…

Glopolis je slovní hříčka. Ovšem snahu o kultivaci globální polis obsahuje. Globální občanská společnost už nějakou dobu existuje, nejsem si ale jistý, jestli můžeme říct, že se zároveň zvyšuje i podíl lidí schopných uvažovat, nebo dokonce konat v globálních souvislostech.

Globální společnost se posiluje institucionálně, vznikají nové a reformují se existující instituce tak, aby byly líp provázané a líp reflektovaly globální realitu. Má to i velmi praktické roviny, které jsou taženy technologickým pokrokem, především sdílením informací. Dnes už i lidé v nejchudších koutech planety většinou mají možnost sdělit svůj názor, což vede ke zhušťování a kultivaci globální polis. A mimochodem — trošku tomu napomáhá i kritizovaná fosilní ekonomika, třeba nízkými cenami letenek.

Pokud nežijeme ve společnosti, která většinově zohledňuje globální souvislosti, v jaké společnosti tedy žijeme?

Žijeme ve společnostech, které jsou čím dál víc složité, a hlavním rysem doby je snaha tuto složitost zredukovat na únosnou míru. Třeba u nás se dostáváme do první větší porevoluční kocoviny. Model společenských, ekonomických a politických reforem, který jsme si nastavili v roce 1989, se do značné míry vyčerpal, dosáhli jsme v podstatě všech cílů. A teď nevíme, co bychom měli chtít dál. Jsme společností, která hledá svůj cíl.

Nechceme nezaměstnanost, korupci, nefunkční státní správu a nezodpovědné politiky, ale netušíme, kam by se vlastně náš funkční stát měl ubírat. Kdybychom to věděli, reformy by nám šly o něco lépe. Stále jsem přesvědčen, že pozitivní motivace prostě funguje na většinu lidí líp než negativní.

Co je největší globální hřích České republiky?

Strašně pomalu a neradi reflektujeme svůj potenciál přispět k řešení globálních problémů. Například skandinávské společnosti představují progresivní model myšlení a politiky v řadě oblastí. Náš argument bývá: „No jo, ale oni jsou mnohem bohatší!“ Jenže oni už jsou takoví dvacet třicet let! Byli velmi aktivní při řešení problémů, které je přesahovaly, zdaleka o nich tolik nevěděli a byli na tom ekonomicky mnohem hůř než my teď. Nejvíc se proto prohřešujeme tím, že se pořád podceňujeme. Nejsme ochotní si přiznat, že už jsme dost vyspělí na to, abychom se mohli zodpovědně potýkat s problémy, které nás přesahují.

Když už jsme u přesahujících problémů: můžou se zároveň rozevírat nůžky mezi bohatými a chudými, a přitom klesat počet lidí žijících v absolutní chudobě?

Překvapivě ano. Poslední, poměrně šokující zpráva britského Institutu pro rozvojová studia změřila, že tři čtvrtiny nejchudších lidí na planetě nežijí v nejchudších zemích. Jinými slovy, většina dnešních chudých žije v těch bohatších rozvojových zemích. Otázka nerovností se proto v rozvojové rozpravě stává klíčová. Jeden z velmi důležitých kroků pro vybřednutí z chudoby je totiž nastavení mechanismů sdílení základních veřejných služeb a plodů rozvoje vůbec. Pokud v zemích, kde rychle roste ekonomika, zároveň neubývá chudých, asi něco není v pořádku. Vracíme se k tomu, že víc ekonomického růstu nutně neznamená víc rozvoje.

Nicméně je těžké říct, jestli chudoba či nerovnosti rostou nebo klesají. Záleží, jak si co definujete. Navíc spolehlivá a úplná data je hrozně těžké sehnat.

Kupříkladu Lisabonská smlouva uvádí, že hlavním cílem evropské rozvojové politiky je „snížení a výhledově i vymýcení chudoby“. Nemohla by tento cíl nahradit třeba právě eliminace nerovnosti či vágnější kategorie jako štěstí?

Třeba držitel Nobelovy ceny za ekonomiku Amartya Sen výstižně říká, že chudoba není jen nedostatek peněz, ale sada různých problémů: od nedostatku ekonomických příležitostí přes zranitelnost, nestabilitu, nejistotu, vyloučenost až po zdravotní situaci. Teď se konečně dochází k tomu, že chudobu musíme skutečně definovat šířeji. Krokem tímto směrem byly v podstatě i Rozvojové cíle tisíciletí.

My v Glopolisu k tomu dodáváme: a neměli bychom redefinovat i to, co je rozvoj, pokud by měl být opakem chudoby? Blahobyt je anglicky well-being, což možná vystihuje spíš termín kvalita života. Ovšem není i ta příliš tažena důrazem na ekonomický příjem? Prostě usilujeme o propojení debaty o udržitelném růstu u nás s debatou o chudobě někde na druhém konci světa.

Co se pro rozvojové země změnilo s příchodem nedávné hospodářské krize?

V Glopolisu jsme se docela věnovali dopadům obou krizí — finanční i ekonomické. A nevyvstává z toho žádný jednoznačný závěr. Každá skupina zemí totiž byla postižena jinak. Nejchudší země většinou nebyly primárně postiženy finanční krizí, ale až tou ekonomickou. Skutečný dopad byl až sekundární skrze toky pomoci a investic ze Severu. Důležitý byl i pokles poptávky po některých klíčových komoditách, potravinových i surovinových. V okamžiku, kdy jste závislí na jedné či dvou, na tom závisí prakticky veškerá vaše valuta a vy si pak těžko můžete koupit věci, které si sami nevyrobíte.

Takzvané středně příjmové země jsou už mnohem více integrovány do globálního obchodního i finančního systému. I jich se zmíněný propad týkal — a často ve větším rozsahu. Navíc do nich jde mnohem víc zahraničních investic, které se krizí významně ztenčily. Zároveň jsou však více ekonomicky rozrůzněny a mají i silnější lokální ekonomiky.

Role těchto zemí, kam patří třeba Čína, Brazílie a Indie, v mezinárodní politice po krizi výrazně stoupla. Oni jsou ti, kteří z krize těží, protože si svůj ekonomický růst většinou udrželi a řada investorů a obchodníků zjistila, jak je západní systém oproti všem předpokladům křehký a ne úplně dobře regulovaný.

Neposílila krize i zmíněnou lokalizaci, soběstačnost?

Částečně ano. Uvedené země kriticky zhodnotily, že model propagovaný Západem má významné trhliny, což upevnilo příklon k dominantnějšímu postavení státu včetně větší regulace a větší snahy o autonomii. Řada zemí si vzala ponaučení, že musí být daleko méně závislá na mezinárodním, globálním prostředí. Ale není to nutně tak, že by se začaly uzavírat, intenzivně věnovat rozvoji lokálních trhů a ekonomik, jakkoli i tato strategie je zřetelná. Spíš vznikl určitý nový nacionalistický merkantilismus, snaha hájit národní zájmy pomocí chytrých, možná až přechytračelých ekonomických tahů, jako je například podhodnocení měny. To není jen otázka Číny, o které se poslední dobou mluví.

Většina asijských zemí prošla koncem 90. let drsnou finanční krizí. Z ní i z těch dalších si vzaly poučení, že si nesmí půjčovat peníze, nad nimiž nemají kontrolu, a že si musí udržet nějaký devizový polštář, protože měny, které jsou zajištěny devizovými rezervami a mají za sebou rozumnou makroekonomickou politiku, pak nejsou atakovány spekulanty. Nicméně pořád u nich zůstává důraz na exportní ekonomický model, který ve finále není udržitelný už jen z toho důvodu, že ho nemůžou praktikovat všichni.

Mnoho ekonomů věštilo, že kvůli krizi projde radikální proměnou i neoliberální paradigma. Nic moc se ale podle všeho nestalo. Avšak v tomto mezinárodně-obchodním kontextu se zdá, že se přece jen zásadnější posun odehrává: zatímco před deseti lety se demonstrovalo, že neoliberální model nefunguje a je potřeba zavést pevnější pravidla a posílit roli státu, nyní se tyto teze posunuly do mainstreamu. Mění se v tomto smyslu rozvojové myšlení?

Ano, tuto změnu můžu potvrdit též z praktické zkušenosti v Etiopii. Totéž ale platí i pro řadu jiných zemí. Poměrně silně se přiklánějí k tomu, čemu se v naší hantýrce říká developmental state, možná bychom mohli říkat „stát rozvojář“. Nejde o úplné negování tržních mechanismů, ale spíš o posunutí do roviny: ano, ale musíme to dělat chytře a hlavně mít vše pod kontrolou. Ovšem zrovna v Etiopii s tím souvisí také přitahování kohoutků v politické rovině, podkopávání demokracie, což byl jeden z hlavních argumentů pro liberální reformy na přelomu 80. a 90. let.

S tím souvisí silný nárůst sympatií řady chudých zemí pro asijský model a obecně příklon k Číně anebo Indii a mnohem rezervovanější přístup k tradičním západním demokraciím ve smyslu: „Podívejte, vy jste tady měli čtyřicet padesát let prostor ukázat, že váš přístup k rozvoji má nějaké výsledky, ale v podstatě to není moc pravda.“ Určitě to není pravda v Africe, především ve srovnání s tím, kolik peněz tam nateklo a jak moc se zde evropské země angažovaly. I běžní lidé či neziskovky tam mají pocit, že je načase vyzkoušet něco jiného. A tento nový přístup k rozvoji bude zřejmě paradoxně mnohem více stát na ekonomickém růstu za každou cenu. Respektive na takovém, který nebude příliš omezovaný politickými bariérami, zato bude mít silnější sociální rozměr a instituce si kvůli vlastní legitimitě budou hlídat, aby z výsledků růstu těžilo více lidí.

Už dlouho jsme se v rozhovorech neptali na jednu „trvalku“, vzhledem k vaší činnosti se to však přímo nabízí: Jaký vliv má váš globální pracovní záběr na vaši ekostopu?

V tom mám dilema. Často říkám, že dělám kompromis mezi svou ekologickou a genderovou stopou. Snažím se málo cestovat, a pokud to jde, upřednostňuji vlaky nebo autobusy. Ovšem práce s Jihem vyžaduje občas použít i letadlo, protože vlastní zkušenost s problematikou je důležitá a jinak se tam nedostanete. Takže se většinou snažím mezikontinentální lety koncentrovat, třeba jednou za dva roky, a pobýt na místě déle.

Jenže ekologické hříchy v mém případě zase snižují genderovou stopu. Ekologičtější doprava mezi Prahou a Bruselem totiž často sebere dvě noci navíc, takže o děti se pak musí starat většinou moje žena. Ekologická zodpovědnost může být v docela jasném křížku s genderovou zodpovědností, a já se snažím zodpovědně působit nejen v práci, ale i doma.

Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.