Ostravsko-karvinská přírodní exotika

Ostravsko láká turisty na své industriální památky, kulturní akce nebo historické zajímavosti. Můžete zde sfárat do dolu, vychutnat si hudební festival Colours of Ostrava ve stínu vysokých pecí nebo navštívit Slezskoostravský hrad, nesměle se krčící za hradbou stromů. Kopec, na kterém stával, totiž o 16 metrů poklesl. Kvůli těžbě uhlí, samozřejmě. Jako by zde vše bylo poznamenáno těžbou a průmyslem. Ovšem krajina a příroda v okolí dolů může být — a je — velmi zajímavá.

Česká Pisa v Dolech

Putování po netypických krásách „uhelné krajiny“ můžeme začít na jednom z mála míst, kam cíleně míří turisté — u karvinského kostela svatého Petra z Alkantry. Už po letmém pohledu na něj vám dojde, že zde něco není v pořádku. Nakloníte hlavu napravo, váhavě se šouráte ke kostelu a přemýšlíte, proč se vám motá hlava a kroky směřují mírně doprava. Nebojte, jste naprosto v pořádku. To jen kostel je šikmější než věž v Pise. Není se čemu divit — od roku 1874 se pod ním vytěžilo 27 slojí a kostel poklesl o celých 37 metrů. Ačkoli je vychýlen téměř o sedm stupňů, neochvějně stojí dále a dokonce se v něm pravidelně slouží mše.

Kostel sv. Petra z Alkantary. 

Kostel se nachází v městské části s výstižným názvem Doly. Původně se zde rozkládala obec Karvinná, jejíž obyvatelé se museli přestěhovat do nově vzniklé Karviné. Jak jinak než kvůli důsledkům těžby uhlí. Na nestabilním podloží v nejbližším okolí dolů dnes již nikdo nežije, a území tak rychle „obydluje“ příroda. Ta se s důsledky důlní těžby vyrovnává po svém.

Za kostelem svatého Petra se tyčí dvě těžní věže bývalého dolu Gabriela. Ukrývají se v bující zeleni prorůstající všude, kde se dá. Po širokých chodnících či bývalých cestách se dostanete hlouběji do nitra okolního lesa. Těžní věže vám mizí z dohledu a můžete si připadat jako na normální procházce listnatým lesíkem — jen cesta je nevšedně bytelná a sem tam můžete narazit na koleje vleček spletitě propojujících okolní doly. Pokud se jich budete držet, dojdete k nejparadoxnějším následkům těžby — Pilňoku a Mokroši.

Útočiště pro nezvěstné vážky

Na mapě Ostravsko-Karvinska je překvapivě hodně modrých ploch. Většinou se však nejedná o jen tak ledajaká jezera či rybníky, ale (opět) o důsledky důlní těžby. Jedním typem těchto vodních ploch jsou i kalové nádrže (kaliště, odkaliště), do nichž se ukládá vedlejší produkt úpravy uhlí — uhelný kal.

Když se zadíváte na vodní plochu odkaliště Pilňok, vaše srdce zřejmě nezaplesá nad nádhernou scenerií. Černá voda, černé břehy a opodál důl Darkov. Za slunečního svitu to zde vypadá přece jen útěšněji, černé masy se třpytí nejrůznějšími odlesky. Avšak i na těchto místech, která vypadají jako kulisy béčkového hororu, najdeme kypící život — žijí tu například vážky. Od docenta zoologie Aleše Dolného z Ostravské univerzity se dozvídám, že odkaliště jsou překvapivě domovem mnoha jejich společenstev. Vyskytuje se zde celkem 35 nejrůznějších druhů vážek včetně mnohých vzácných, či dokonce ohrožených. „Zvláště významný je výskyt vážky plavé, která byla do zjištění na Ostravsku v České republice nezvěstná téměř devadesát let,“ sděluje mi Aleš Dolný.

Pilňok.

Právě černá voda Pilňoku, která vypadá tak nevábně, mnohé živočichy naopak přitahuje. „Přežívání populací ohrožených druhů v tomto prostředí souvisí paradoxně s vysokým stupněm znečištění vody nerozpuštěnými látkami a jejím značným zakalením. To se totiž projevuje nedostatkem světla ve vodě, což zabraňuje nadměrnému rozvoji řas a sinic a následnému vzniku kyslíkového deficitu v oblasti dna,“ objasňuje mi tento paradox Aleš Dolný.

Turisty však, oproti nezvěstným vážkám, černá odkaliště příliš nelákají. Například o přírodních nevšednostech Pilňoku se prakticky nemají jak dozvědět. Kromě cedule Zákaz vstupu! Nebezpečí utonutí! na ně žádná poučná informace nečeká a internetové přehlídky turistických atrakcí regionu mlčí také. Trochu jiná situace panuje například u Mokroše.

Je libo táborák ve stínu těžních věží?

Rekultivované odkaliště Mokroš se může neznámému pozorovateli jevit jako obyčejný rybník — vždyť rybáři jsou tu jako doma. I my jsme tam dva potkali. Ptám se jich, jaké druhy ryb zde žijí. „Tož všecko možne,“ ochotně nám sdělují s nepopiratelným ostravským přízvukem. „Však se podívejte sami. Lidi si to tu zapisují,“ mává k blízkému přístřešku pro rybáře. A opravdu, pyšní rybáři zvěčňují své úlovky na jeho stěnu, například: „Tu ten je náš! Karas — 60 cm, 6. 7. 2013“. Rybářům se tu očividně daří. Ze své pozice mají nevšední výhled na břeh černý jako uhel, mladé břízy a těžní věže bývalého dolu Barbora.

Mokroš. 

Podobných více či méně rekultivovaných odkališť zde vznikla spousta. Během výletů slyšíme z houštin vodní ptáky, nad hlavou nám prolétávají kachny a z dálky ťukají datli. Hlavní scenerii tvoří černé plochy, tiší rybáři a všudypřítomné těžní věže. Krajina je plná kontrastů živoucí přírody a strnulých kovových konstrukcí.

Kromě (ne)rekultivovaných odkališť nalezneme během procházek ostravsko-karvinskou krajinou ještě jiný typ vodních ploch. Není žádnou výjimkou, že se zem propadne tolik, až vznikne prohlubeň, do které prosákne podzemní voda. K tomu trochu zaprší a hle — nové jezero neboli poklesová tůň je na světě. I v těchto vodách nacházíme zajímavé živočichy typické pro slatiniště, včetně mnoha ohrožených druhů. „V terénních poklesových depresích se často objevují unikátní vodní biotopy, které mohou v člověkem silně pozměněné krajině prokazatelně ekologicky nahrazovat přírodní stanoviště, na rozdíl kupříkladu od intenzivně obhospodařovaných rybníků, které tuto funkci nenaplňují,“ přibližuje mi situaci docent Dolný. „Typickým vzácným druhem poklesových tůní je ,naturová‘ čili celoevropsky chráněná vážka jasnoskvrnná. Je překvapivé, že ze zdevastované hornické krajiny Karvinska je známo více než dvacet lokalit jejího výskytu,“ dodává.

Odkaliště Darkov.

Vypadá to, že vzácné druhy živočichů se v této poddolované krajině objevují častěji než turisté. Během našich putování tu potkáváme jen rybáře a občasné cyklisty. Někde však po turistech nacházíme aspoň stopy. Například ohniště u jednoho z odkališť. Představa táboráku s výhledem na fungující důl a za zvuků pravidelného projíždění vlaků na blízké vlečce se nám jeví sympaticky nevšední.

Tajuplná krajina bez lidí

Potenciál pro takzvanou měkkou turistiku (viz článek Měkký, tvrdý, eko či agro?) je zde zkrátka velký, jen dát vědět, čím jsou tato místa zajímavá. Cestičky proplétající se mezi odkališti, lesíky a neobhospodařovanými poli jako by čekaly na „negaučové“ rodiny, nadšence do geocachingu či dobrodružné povahy. Často se totiž dostanete na nevšední místa s nepopsatelnou atmosférou. Jedním z takových je opuštěný hřbitov v blízkosti bývalé Kolonie u lesa. Ještě před nedávnem tu stálo pár domků, teď je tu jen jedna ubytovna odolávající následkům těžby. Téměř zapomenutý hřbitov je doslova zarostlý okolním lesíkem. Náhrobky nesou česká, polská i německá jména. Jen sem tam svítí svíčka. Tajuplnou atmosféru dokresluje polorozpadlý kostelík, z jehož stěny roste bříza. Odcházíme odsud s bázní nad mocí všeprostupující přírody a myšlenkami na vystěhované obyvatele.

Podobné pocity tu zažíváme na každém kroku. Procházíme se po krajině drasticky ovlivněné člověkem, avšak samotní lidé zde chybí. Jeden z nejkurióznějších zážitků nastává, když jdeme po betonovém chodníku uprostřed polí a ničeho. Najednou narazíme na zhruba půlmetrovou propadlinu v chodníku a pořádnou puklinu. Je jich tu spousta. Na jednom obzvlášť velkém „schodu“ vykuleně svačíme. Jako třešničku na nevšednosti tohoto místa se z GPS dozvídáme, že chodíme ulicemi. Ano, tento propadlý chodník uprostřed ničeho má své jméno. Později zjišťujeme, že právě zde stály domy opuštěné kvůli vlivům těžby.

Okolo Odry cestička

Cesty podél Odry působí oproti turisty nenavštěvovaným místům v okolí dolů jako promenáda. Zvláště Chráněná krajinná oblast Poodří se pyšní mnoha turistickými přednostmi, které ocení i „měkký“ turista. Rozkládá se mezi Jeseníkem nad Odrou a jižní částí Ostravy a po jeho hranici se táhne frekventovaná železniční trať. Příroda je tak na dosah z několika vlakových stanic. Navíc chráněné území začíná už na jihu Ostravy, čehož místní hojně využívají. Rovinatá říční niva láká k celodenním i kratším výletům cyklisty i rodiny s kočárky.

CHKO Poodří. 

Oblíbenosti tohoto území se nelze divit: klidně meandrující řeka, tajemná mrtvá ramena a tůně, vlhké lužní lesy, rozlehlé louky s mohutnými solitérními duby, lípami, jasany, vrbami či jilmy a malebné aleje na hrázích rybníků. Celé oblasti dominuje Odra, která každoročně zaplavuje velkou část nivy (16—20 km²), a neustále tak mění svůj tvar. V těchto podmínkách se daří nejen turistům, ale i nejrůznějším živočichům: žábronožce sněžní, kriticky ohroženému velevrubu malířskému, bobrovi evropskému, vydře říční, šestnácti druhům netopýrů či čtyřem stům druhů ptáků.

O pár kilometrů severněji narazíte na méně turisticky frekventovanou, úředně mladší a rozlohou menší přírodní památku Hraniční meandry Odry. U Bohumína se Odra pomalu klikatí po hranici s Polskem a po turistické značce se dostanete až k soutoku Odry s Olší. Tam se můžete postavit na samý cíp České republiky — úzký výběžek přímo na soutoku. Právě díky státním hranicím zde Odra utvářela svůj tok přirozeně a téměř nerušeně.

Meandry Odry u Bohumína. 

Během devítikilometrové naučné stezky podél meandrů Odry můžeme obdivovat široké štěrkové lavice a strmé stěny břehů. I tato přírodní památka je lehce dostupná ze železniční trati (stanice Bohumín), a proto přeje i „měkce“ smýšlejícím turistům. Oderské meandry jsou od června do září zpřístupněny také vodákům, na něž čekají moderně upravená místa k vylodění. Mají zabránit tomu, aby zastavovali na štěrkových lavicích. V té době tam totiž kulík říční a pisík obecný kladou kropenatá vajíčka, která mohou turisté rozšlápnout. Otázkou zůstává, nakolik vodáci tohoto zákazu vylodění na lavicích dbají.

Nechat se oslnit černí

Jak vidíme, i Ostravsko a okolí se může pyšnit přírodními zajímavostmi vhodnými pro měkký turismus. Turisté se však koncentrují do osvědčeného Poodří a opomíjejí neméně zajímavé oblasti v okolí dolů. Navzdory jejich vysoké přírodní hodnotě sem cíleně jezdí spíše rybáři nebo skupinky studentů biologických a ekologických oborů. Podle Aleše Dolného jsou dokonce vodní plochy vzniklé v poddolované krajině hodny určité ochrany. „Avšak není tu zřejmě vhodné vyhlašovat přímo zvláště chráněná území, jelikož stabilita těchto území je velmi nízká a změny v jejich charakteru mohou být během několika málo let mimořádné. Nebezpečí pro tyto vodní biotopy představují zejména vlivy spojené s necitlivou rekultivací hornické krajiny. Tato ,obnova narušené krajiny‘ je totiž téměř vždy spojená se zasypáním vodních biotopů důlní hlušinou, a tedy jejich likvidací,“ upřesňuje.

Právě v okolí dolů můžeme spatřit těsné propojení přírody a lidských činností, zažít nepopsatelnou atmosféru opuštěných míst zarůstajících přírodou, nacházet tajemná zákoutí nebo se nechat oslnit třpytící se černí odkališť. Dovolím si tvrdit, že například rodilému Jihomoravanovi by tato místa dokonce mohla připadat exotická.

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Fotogalerii z Ostravsko-Karvinska najdete zde.

Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce.