Pohled do šimpanzího světa

Možná si na tu debatu ještě pamatujete. Psal se rok 2006 a českými médii proběhla zpráva, že Španělsko zvažuje přijetí rezoluce, která by lidoopům přiznala právo na svobodu a život, což se o dva roky později i stalo. Ochránci zvířat tleskali, jiní, řekněme konzervativnější lidé, znepokojeně svraštili obočí. Španělsko však nebylo první zemí, která zohlednila, že orangutani, šimpanzi a gorily mají s člověkem opravdu hodně společného. Nový Zéland už v roce 1999 přijal zákon, který s výjimkou sebeobrany zakazuje zabití lidoopa a zapovídá také, aby se s ním zacházelo ponižujícím či krutým způsobem.

Na rozšíření okruhu šetrného zacházení i o mimolidské bližní, jak by řekl Erazim Kohák, má jistě velký podíl celá řada lidí, organizací či vědeckých pracovišť. Pokud však zamíříme ke kořenům, do pralesně-výzkumné historie, narazíme na dvě ženy. Obě do Afriky nasměroval významný keňský paleontolog a antropolog Louis Leaky (1903—1972). Americká bioložka Dian Fosseyová (1932—1985) zkoumala gorily horské ve Rwandě, kde také založila výzkumnou stanici. Statečně a vytrvale bojovala za jejich záchranu a svou kampaň zaměřila rovněž proti pytlákům, což se jí patrně stalo osudným. Její osmnáctiletou badatelskou činnost totiž přerušila násilná smrt, kterou se však nikdy nepodařilo objasnit. Svůj život s největšími primáty poutavě převyprávěla do bestseleru Gorily v mlze (1983, česky 1988), který se záhy dočkal i filmového ztvárnění (1986). Druhé dámě, londýnské rodačce Jane Goodallové (1934), letos vydalo pražské nakladatelství Paseka knihu Pohled oknem s výmluvným podtitulem Třicet let se šimpanzi v Gombské rezervaci.

Podobní v dobrém i zlém

Jane Goodallová začala s výzkumem šimpanzů v pralesích dnešní Tanzanie, konkrétně v Gombském národním parku u břehu jezera Tanganika, už v roce 1960 jako asistentka Louise Leakyho. Kvůli chudým rodinným podmínkám si nepřivezla univerzitní vzdělání, avšak zápal, odhodlání a odvaha jí rozhodně nechyběly. Na popud svého vedoucího začala studovat na univerzitě v Cambridge, kde v roce 1965 získala doktorát z etologie. V Gombe vybudovala výzkumné středisko, ve kterém jí pomáhali studenti i místní lidé, jež se ukázali jako nepostradatelní průvodci nováčků terénem i zasvěcení znalci zdejších šimpanzů. V roce 1977 založila Institut Jane Goodallové, jenž má dnes pobočky v několika zemích světa. Napsala bezpočet vědeckých článků a na dvě desítky knih včetně těch pro děti. Když pomineme memoáry (Reason for Hope, 1999), pak k nejprodávanějším titulům patří Ve stínu člověka (1971, česky 1978), přeložený do 48 jazyků, a na něj navazující a tak trochu bilanční Pohled oknem (1990).

Názvem této knihy Goodallová vystihuje odvěký problém lidstva, které chce poznávat realitu, avšak dívá se pouze tím „svým“ oknem, navíc zaroseným „dechem našeho konečného života“. „Je to nakonec totéž, jako bychom se pokoušeli obsáhnout panoráma pouště nebo moře, a přitom se dívali trubkou ze srolovaných novin,“ přirovnává autorka. Svými dlouholetými výzkumy šimpanzů chtěla onen průzor, kterými na primáty pohlížíme, rozšířit. Když počátkem 60. let nastoupila na dráhu etoložky, neslušelo se mluvit o zvířecí osobnosti nebo namísto označení číslem zkoumané jedince pojmenovávat. Dnes už její terénní poznatky i postupy patří mezi klasiku etologických učebnic. A přestože by bylo jistě naivní to zobecňovat na celou společnost, primáti se zkrátka v našem myšlení vymanili z kategorie „věcí“.

Co (i) díky Jane Goodallové víme? Například, že šimpanzi používají nástroje, uvědomují si své já, prožívají emoce podobně jako lidé. Žijí v poměrně složitých společenstvích, kde si dobré postavení vydobude ten, kdo disponuje nejen silou, ale dokáže si získat přátele a podporu. Goodallová také zjistila, že na budoucí úspěch šimpanze má velký vliv výchova jeho matky. Pohodová a společenská šimpanzice dokáže vychovat sebevědomá a ve společenství respektovaná mláďata. Naopak frustrovaná matka, která svým dětem nevěnuje příliš pozornosti, je vytlačuje do pozice loserů. Jak britská etoložka opakovaně upozorňuje, vztahy v šimpanzích rodinách jsou velmi silné. Pokud osiří mládě, obvykle se ho ujme starší sourozenec nebo i jiný člen tlupy. Někdy však mládě po matčině smrti upadne do tak hluboké deprese, že onemocní a záhy zemře. Badatelka též zaznamenala ohleduplnost ke starším členům tlupy, kteří už nestačí tempu, jakým ostatní putují za potravou. Narazila však i na kanibalismus. Po čtyři roky sledovala řádění dvou šimpanzic, které zabíjely mláďata jiným matkám a pak na nich hodovaly. Takové chování si nedokázala vysvětlit.

Ovšem opravdový šok prožila až s válkou dvou sousedních tlup: „Když se však v Gombe ukázalo, že u šimpanzů dochází k násilným střetům mezi jedinci z různých společenství a ke kanibalismu, můj pohled na ně se navždy změnil. Tolik let jsem věřila, že ačkoli se nám šimpanzi v mnoha směrech podivuhodně podobají, v podstatě jsou o něco ‚lepší‘ než my lidé.“

Pozdě, ale přece

Že Pohled oknem vyšel v češtině až po jednadvaceti letech, knize poměrně dost uškodilo. Na počátku devadesátých let ještě mohla být objevným čtením, byť samotná autorka už při jejím psaní řadu poznatků shrnovala ve stylu „tohle přece už dávno víme“.

Poměrně velký časový odstup mezi anglickým a českým vydáním tak trochu, ale opravdu jen trochu kompenzují dva dodatky, přičemž ten druhý evidentně vznikl nejméně o sedm let později než samotná kniha. Škoda jen, že vydavatel nepokládal za nutné k existenci těchto textů cokoli bližšího poznamenat. Oba dodatky rozvádějí devatenáctou kapitolu, jež vybočuje z převážně etologické linky a upozorňuje na nástrahy, vinou kterých patří šimpanzi mezi ohrožené druhy. Ztráta životního prostředí, pytlačení či zavlečené lidské nemoci totiž šimpanzí populaci povážlivě zdecimovaly. Jane Goodallová rovněž velmi vehementně kritizuje kruté zacházení se šimpanzi v laboratořích, přičemž zpochybňuje samotný smysl pokusů. Temno přetrvávajícího barbarství však prosvětlují aktivity typu záchranných středisek pro šimpanze, ocitnuvší se vinou překupníků v zajetí. Opravdovou naději ale vzbuzují projekty, v rámci kterých se lidé kolem jezera Tanganika učí hospodařit tak, aby nemuseli kácet prales, a tím zmenšovat životní prostor (nejen) pro šimpanze. Nebo rozvíjet šetrnou turistiku, jež by mohla posílit místní ekonomiku.

Loni vyšla Jane Goodallové další bilanční kniha s názvem 50 Years at Gombe a nezbývá než doufat, že na její překlad nebudeme muset čekat dalších dvacet let. Obdivuhodné a vytrvalé úsilí této ženy by si u nás nepochybně zasloužilo více pozornosti.

Jane Goodallová: Pohled oknem, Ladislav Horáček — Paseka, Litomyšl — Praha, 2011. Podrobnosti o aktivitách Jane Goodallové najdete na www.janegoodall.org. Knihu koupíte v e-shopu Hnutí DUHA; předplatitelé 7.G mají 10% slevu.