Slovensko v protismere

Když se v roce 1996 stal společně s Erazimem Kohákem prvním laureátem Ceny Josefa Vavrouška, měl za sebou geograf, krajinný ekolog a environmentalista Mikuláš Huba (*1954) výrazné životní stopy. Od 70. let působil ve Slovenském svazu ochránců přírody a krajiny, kde vedl sekci lidové architektury a v letech 1989—1993 i celou organizaci. Na Slovenské akademii věd se zabýval environmentální geografií, spolunavrhl národní park Podunajsko (který nakonec vyústil ve vznik CHKO Dunajské luhy) a byl jedním z hlavních tvůrců publikace Bratislava/nahlas, nelichotivé diagnózy znormalizovaného (nejen) hlavního města Slovenska. Po listopadu 1989 předsedal výboru Slovenské národní rady pro životní prostředí a ochranu přírody a v roce 1992 společně s Josefem Vavrouškem založili Společnost pro trvale udržitelný život. Ani poté však nezahálel: napsal spoustu odborných i publicistických článků a knih, působil na zahraničních univerzitách a v mezinárodních organizacích, získal profesuru, angažoval se v iniciativách Bratislava Otvorene či Nevládním výboru Naše Tatry. Za knihu Ideál, skutočnosť, mýtus, přibližující příběh bratislavských ochranářů v letech 1977—1989, obdržel čestnou Cenu Dominika Tatarky. Procestoval též zhruba 150 národních parků všech kontinentů mimo Antarktidy. Loni se po dvaceti letech vrátil do slovenského parlamentu a v opozičním poslaneckém klubu Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti se snaží korigovat vládní politiku udržitelnějším směrem.