Snyderova praxe divočiny

Gary Snyder se narodil 8. května 1930 v San Francisku, ale většinu svého dětství strávil na malé rodinné farmě poblíž Seattlu. Již jako třináctiletý se vydával na dlouhé túry do přírody a v sedmnácti letech měl za sebou výstupy na většinu hlavních vrcholů na severozápadě USA. Byl členem horolezeckého klubu (Mazamas Climbing Club) a Společnosti divočiny (Wilderness Society), u jejíhož počátku stál například Aldo Leopold. Vystudoval literaturu, antropologii, japonštinu a čínštinu, pracoval v docích, studoval buddhistickou filozofii, skládal básně a brzy se stal jedním z představitelů beatnické generace. Mezi jeho přátele patřil Allen Ginsberg a Jack Kerouac, jehož obdiv k Snyderovi vyústil po jejich společném výstupu na vrchol Matterhornu v severní části pohoří Sierra Nevada do ztvárnění Snydera v postavě hlavního hrdiny Kerouacova románu Dharmoví tuláci, Japhyho Rydera.

Kontrakulturní Dionýsos

Z jistého pohledu se dá o Snyderově životě říci, že byl divoký. Dlouhé pobyty v horách a divoké přírodě střídaly bujaré večírky, alkohol a dívky. Toto období jeho života přesně odpovídá kontrakulturní revoltě, ke které došlo v 60. letech v řadě západních zemí. Tato kontrakulturní divočina a vzpoura proti Řádu a Systému zasahovala různé stránky společenského života od poezie přes experimentování s drogami až po zakládání komunit a volnou lásku. Lze na ni nahlížet jako na dobové vyjádření střetu dvou protikladných principů, osobního života a sociální organizace. Tyto protichůdné síly symbolicky vyjádřil německý filozof Friedrich Nietzsche v protikladu Apolóna a Dionýsa.

Apolón je uvážlivý, soudný (a soudcovský), klidný, racionální, opatrný, bdělý, ukázněný a zdrženlivý. Vytváří a dodržuje zákony. Nikdy „neztratí hlavu“. Je vynikající diplomat a příklad ideálního úředníka. Jeho chování je uspořádané, předvídatelné a zcela pod kontrolou. Dionýsos naproti tomu nezná hranice a odmítá spořádanost. Je extravagantní, nepředvídatelný, nezkrotný. Tam, kde Apolón vytváří zákony, Dionýsos sní nebo se ospale probírá z opojení. Kde Apolón pěstuje krásné a zdravé tělo, tam se Dionýsos poddává narkotickým vizím.

Nietzsche spojuje dionýsský živel se stavem opojení, kterého lze dosáhnout požitím alkoholického nápoje (či obecně jakékoli omamné látky), či který sám přichází společně s jarem slastně pronikajícím veškerou přírodou. V tomto opojení se ztrácí veškerá subjektivita příznačná pro apolónský živel a individuum je zničeno (či spaseno) v mystickém pocitu jednoty. Toto ničení individualizace nabývá podoby mohutné erupce všech potlačovaných energií a směřuje proti ustavenému Řádu.

Stejně je tomu tak i v případě středověkých karnevalů. Karneval se podle Michaila Bachtina slavil v opozici k oficiálnímu svátku a byl chápán jako dočasné osvobození od panující pravdy a stávajícího řádu, jako dočasné zrušení hierarchických vztahů, privilegií, norem a zákazů. Proti vážnosti, spanilosti a vznešenosti všeho oficiálně Uspořádaného vypuká rej karnevalového smíchu a hry, ve kterém jsou překročeny všechny hranice a diferenciace. Ke slovu se dostávají osoby, které jsou oficiálním řádem vnímány jako blázni a hlupáci. Z hlediska Systému jsou dionýsské orgie a smích karnevalu šílenstvím nerozlišitelnosti, tělesnosti a divokosti.

V moderním světě Apolón ztělesňuje svět hierarchických a byrokratických struktur – politických stran, ekonomických koncernů, armády, policie a církví. Proti němu se vytváří dionýsský chaos sociálních hnutí, komunit, pouličních průvodů, sekt a kultů. Dionýsská extatičnost stojí v protikladu vůči apolónskému ritualismu. Apolónská hierarchie, založená na řádu, symetrii a rovnováze, se řídí formalizovanými, standardizovanými pravidly a jasně předepsanými formami chování, čímž tíhne k ritualismu. Dionýsská enkláva odmítá sociální, politický a morální systém okolní společnosti a tíhne k sektářské argumentaci s ostře polarizovaným viděním dobra a zla, s psychologizujícím a idealizujícím přístupem k sociálním a politickým problémům, se značně zjednodušenou metafyzikou a s antiintelektuálním odporem vůči jakémukoli teoretickému vyjadřování. Je výrazem vzrůstajícího antiritualismu.

Romantické objevení přírody

Napětí mezi apolónskou a dionýsovskou kulturou je možné sledovat v průběhu celých lidských dějin. Jsou však období, kdy se vzpoura proti panujícímu sociokulturnímu řádu stane viditelnou. Jedním z těchto projevů je bezesporu romantismus. Toto umělecké hnutí se zformovalo přibližně v 18. století a může být nahlíženo jako přímá reakce na politické prosazení principů moderní společnosti.

Nwcamera1, Wikimedia Commons. Indian Heaven, Washington. 

Romantická perspektiva je nesena étosem rozpolcenosti a ztráty jednoty – svět se rozpadá na „já“ a „ne-já“, na jedince a sociální systém. Jedním z řešení jak tuto rozpolcenost překonat je spiritualizace světa, proniknutí lidského ducha do světa přírody, mystické splynutí Já s univerzem. Právě proto můžeme v obdivu vůči divočině najít některé spirituální motivy a příkré odmítnutí stávající západní kultury.

Zřetelně se tato pozice projevuje u klasika německého romantismu Friedricha von Hardenberga, známého spíše pod jeho uměleckým pseudonymem Novalis. Již v jeho raném díle, nedokončené povídce Učedníci saiští, se projevuje přesvědčení o zásadním dějinném rozporu mezi kulturou a přírodou, který nabývá podoby ničení přírody a neúměrného zasahování člověka do přirozeného řádu věcí. Fantazijní a pohádkové prvky tohoto díla harmonizují s Novalisovým a obecně romantickým přesvědčením, že moderní vědecká racionalita zásadním způsobem ničí opravdový duchovní kontakt se světem a že umění je jedinou sférou, v níž lze dosáhnout ztracené jednoty.

Tento přístup se projevuje v různých oblastech romantického umění, včetně krajinomalby. Jak píše Hana Librová v knize Sociální potřeba a hodnota krajiny: „Krajina se stává v období romantismu prvním námětem schopným vyjádřit romantické nálady. Malíř nejčastěji ztvárňuje divokou přírodu, horské pohledy, noční scenérie. Typickými atributy romantických krajin jsou zříceniny, měsíc, noční bouře, skály, vodopády, hřbitovy, z figurálních stafáží noční jezdec, osamělý poutník.“

S evropským romantismem má mnoho styčných bodů americký transcendentalismus, jehož panteismus a obdiv k neporušené přírodě vyústil v americký obdiv k divočině, na který později navázal i Gary Snyder. U transcendentalistů zůstává člověk ještě apriorně centrem dějin světa a příroda jen nástrojem „zduchovnění“ člověka. Zřetelně se tato pozice projevila již v Emersonově eseji Příroda, který lze chápat jako manifest amerického transcendentalismu. Ralph Waldo Emerson byl přesvědčen, že život zvířat nemá sám o sobě žádnou důležitost. Získá ji však, existuje-li nějaký vztah mezi člověkem a životem zvířat, neboť teprve tento vztah umožňuje, aby se život zvířat stal pomocníkem v duchovním životě člověka. Materiální přírodní jevy (hory, vlny, obloha) nemají jiného významu, než jaký jim přikládá člověk, který je užívá jako obrazy svých vlastních myšlenek.

Podle Emersona však existuje primární univerzální řád, který se odráží v řádu přírody. Příroda každou svojí částí vypovídá o božích přikázáních a každý přírodní pochod je překladem morálního ponaučení. Morální zákon leží v samém středu přírody a chce-li se člověk stát lepším, musí se od přírody učit. Emerson je přesvědčen, že morální cit, který „voní ve vzduchu, roste v zrnu a nasycuje vodu“, nebyl člověkem plně pochopen a došlo k odklonu člověka od Boha a přírody. Poselství Emersonova eseje je zřejmé: dnes je nanejvýš nutné obnovit jednotu člověka a Boha, čehož lze dosáhnout obnovou jednoty člověka a přírody.

Ralph Waldo Emerson v roce 1846, autor: Eastman Johnson. Wikimedia Commons. 

Emersonův esej měl velký vliv na další generaci amerických transcendentalistů, mezi nimiž zcela jistě zaujímá přední místo Henry David Thoreau, jenž naplnil Emersonova slova „v lesích vracíme se k rozumu a víře“ praktickým skutkem – poblíž rybníka Walden asi dvě míle od Concordu si uprostřed přírody postavil srub a dva roky zde žil. Jakkoli měli Emerson a Thoreau k sobě navzájem blízko, v jejich postojích je patrný zřetelný posun – pro Emersona byla příroda elementem, který odrážel a vyjadřoval vzorce lidského myšlení a pociťování, kdežto Thoreau považuje přírodu za hodnu samostatné existence. Odtud také plyne jeho úcta k divočině, ve které nachází to, co později Mircea Eliade nazval vyjevováním posvátného (hierofanie), tedy projevem samostatné, od světa esenciálně odlišné reality. Mravní a spirituální dimenze je v Thoreauově myšlení úzce spjata a umožňuje mu mimo jiné proklamovat občanskou neposlušnost a nezávislost na sociopolitickém uspořádání, což jsou prvky přítomné v každém kontrakulturním vzepětí.

Divočina v nás

Na Thoreaua navazovala a dodnes navazuje řada environmentalistů, mezi nimiž výsadní místo zaujímá právě Gary Snyder. Pro mnohé z nich je skutečným vzorem, a to nejen kvůli jeho názorům, ale také díky způsobu života – od svého návratu z Japonska v roce 1969 žije Snyder ve vlastnoručně zbudovaném domě v horách nedaleko Sacramenta, píše poezii a eseje a přednáší.

Snyder je přesvědčen, že sebestředné vědomí civilizovaného člověka sice postupně zvyšuje jeho materiální potenciál k přežití, ale současně ho zbavuje spontánního pocitu sounáležitosti s přírodou. Nadešla doba, kdy se stává nutností začít studovat náš vztah k objektům, které díky na sebe soustředěnému vědomí považujeme za vnější, existující mimo nás, mimolidské, neinteligibilní a neplnohodnotné. Jedním ze zdrojů, které silně vypovídají o hlubokém pocitu sounáležitosti a dorozumění s přírodou, jsou podle Snydera projevy šamanů. Ve zpěvu šamana se ozývají mimolidské bytosti – jeho ústy promlouvá divoká zvěř, duše rostlin, hor a vod. Poznání sounáležitosti s přírodou a moudrost starých kultur jsou obsaženy též v ústní slovesnosti, baladách, bájích, mýtech a písních. Zde můžeme najít koncentrované poznání lidského rodu, které se nashromáždilo během posledních padesáti tisíc let, z nichž obrovskou většinu prožil člověk v přímém kontaktu s přírodou, ať již jako lovec či sběrač, což vyžadovalo značnou a nepřetržitou bdělost.

Zájem o kultury premoderních společností se u Snydera projevuje především v jeho studiu kultury původních obyvatel Ameriky a v zájmu o šamanismus. Snyder je přesvědčen, že rostliny, zvířata, lidé a dokonce i kameny jsou naši předkové a všichni společně vytvářejí společenství. Člověk se však od tohoto společenství oddělil, což neprospívá nikomu z tohoto společenství, a proto je třeba obnovit vzájemnou mezidruhovou komunikaci. Lidé, kteří svoji schopnost mezidruhové komunikace obnovili, by měli převzít roli politické reprezentace přírody, neboť rostliny a zvířata jsou částí našeho politického společenství. S odkazem na americké revoluční tradice a význam zastupitelské demokracie chápe Snyder, který „slyší hlasy stromů“, svoje poslání v tom, že působí jako příležitostný mluvčí mimolidského v lidském světě, jako zástupce mimolidských aspektů biotického společenství. Je totiž pravděpodobné, že tak jako Američané povstali proti britskému panství, povstane příroda proti lidem, aby si mimolidské živočišné a rostlinné druhy a krajina uchovaly svoji vážnost a respekt.

Gary Snyder na Kolumbijské univerzitě, 2007. Foto: Fett, Wikimedia Commons.

Tento přístup proniká celou Snyderovou tvorbou a ústí v pojetí divočiny (the Wild). V poměrně nedávné minulosti lidé vytvořili nenormální dichotomii, v níž na jedné straně stojí městská kultura a na straně druhé přírodní ostrůvky divočiny koncentrované do přírodních parků. Lidé již nejsou obyvateli divočiny, ale pouze jejími příležitostnými návštěvníky, kteří ji využívají ke své rekreaci. Podle Snydera je třeba naši civilizaci radikálním způsobem přeměnit, aby byla schopná tvůrčím způsobem žít společně s divočinou.

Divočina však není jen prales v národních parcích. Je to vše nezkrocené, nekultivované, necivilizované, nepodřízené a neomezené; je to vše svobodné, nezávislé, autentické. Divočina není něco beztvarého, neboť tvoří systém. Snyder používá v této souvislosti poněkud paradoxní termín „systém divočiny“, kterým chce vyjádřit, že divočina je „uspořádání nestálosti“ s vlastními dlouhodobými strategiemi. Oddělovat divočinu od našeho každodenního života je chybným způsobem vidění světa. Divočina je všude kolem nás – je přítomna „v nevykořenitelných populacích hub, mechů, plísní, kvasinek a všeho, co nás obklopuje a co v nás žije.“ Je jí „jedinečný soubor tvorů ve svých energetických sítích, zabydlující úrodné kouty městského světa podle pravidel divokých systémů, očividně houževnaté stonky a kmeny na prázdných pozemcích a nepoužívaných železnicích … bakterie v hlíně i v našem jogurtu.“ Divočina je však také v nás samotných, „obývá nás“ – projeví se v našem bezděčném trhnutí hlavou, když někdo za námi upustí hrníček na zem, projeví se v rozbušení srdce při půlnočním rozdrnčení telefonu, v bezděčné lehkosti krátkého úsměvu, který nejsme schopni vyvolat svou vůlí, protože naše svaly jej vytvářejí automaticky, atd. To vše naznačuje, že naše tělo, ale také mysl, je divočinou.