Tváří v tvář zázraku světa

Významná americká básnířka a citlivá pozorovatelka přírody Mary Oliverová se v jedné ze svých lyrizujích esejí doznává, že by jen stěží mohla být tím, kým je — tedy autorkou poezie — bez přírodního světa. „Dveře do lesa jsou pro mě dveřmi do svatyně,“ píše. Něco podobného je možno bez přehánění říct i o Terrenci Malickovi — přírodní svět nejenže hraje nebývale významnou úlohu v každém z jeho dosavadních filmů (u nás známe zejména jeho Tenkou červenou linii, Nový svět a Strom života), on sám je nadto vášnivým pozorovatelem ptactva a velkým znalcem americké přírody. Patrně tedy nijak nepřekvapí zjištění, že jedním z největších Malickových životních snů— a to již od dob jeho raného mládí — bylo natočit film, v němž by středobodem zájmu učinil přírodu samu a za pomoci nejmodernějších filmových technologií i soudobých vědeckých poznatků vypověděl její věkovitý příběh. A právě snímek Voyage of Time (česky Cesta času) tento dávný sen naplňuje.

Tao přírody

Nebývale rozmáchlé dílo, po vzoru velkolepé symfonie rozčleněné do jednotlivých vět s odlišnou náladou a tempem, postihuje vývoj známého vesmíru od jeho zrodu před necelými čtrnácti miliardami let přes formování sluneční soustavy až po evoluci pozemského života se všemi jejími klíčovými živoucími aktéry i zlomovými okamžiky, moderní technickou civilizaci nevyjímaje. Toto epické drama přitom režisér vypráví prostřednictvím nákladných počítačových simulací, makro- i mikroskopických přírodních obrazů ze všech koutů světa, někdy pořízených již na konci sedmdesátých let, kdy Malick začal na snímku — tehdy ještě pod odlišným názvem — se zanícením sobě vlastním pracovat; a též i pozoruhodných hraných pasáží, například dlouhé sekvence s pravěkými lidmi kdesi v rovníkové Africe, kterou nasnímal Malickův věrný spolupracovník Jörg Widmer.

Podstatnou část filmu tvoří bierstadtovsky opulentní kosmické obrazy (Albert Bierstadt byl slavný americký krajinář 19. století — pozn. red.), jako je srážka a splynutí dvou galaxií, vznik prvních hvězd, výbuch supernovy či průlet měsíce Europa přes Jupiterovu Velkou rudou skvrnu. Vedle obrazů z chladných a temných rozloh kosmu však snímek ukazuje také nepřeberné množství žijících i dávno vyhynulých živáčků a rostlin — od lišejníků, řas, hlenek, přesliček a obojživelného diplocaula až po africké kočkovité šelmy, slony, žirafy, šimpanze, pštrosy či prastaré sekvojové lesy. Nápadně velký prostor — a to z vcelku prostých důvodů: převážná část evoluce a počátek života se totiž odehrávaly pod mořskou hladinou — dostávají namnoze rozmanití obyvatelé moří a oceánů, kupříkladu ostrorepi, salpy, korály, sépie, krabi, tuleni, plejtváci, nespočet druhů ryb, a obzvláště pak snově vyhlížející medúzy. Ty jsou ve svém takřka dokonalém souznění s rytmy a prouděním oceánu pro Malicka ideálním ztělesněním „Taa přírody“ — věčného plynutí všeprostupující životní energie, o jejíž zachycení a zviditelnění usiluje ve Voyage of Time především.

Co znamená tento svět?

Ačkoli na snímku spolupracovala řada profesionálních přírodopisných kameramanů, podílejících se na známých populárně-naučných sériíchBBC či National Geographic (namátkou hlavní kameraman filmu Paul Atkins či dlouholetý specialista na africkou faunu Mark Deeble),a National Geographic Societyposkytla na jeho dokončení zvláštní grant, Voyage of Timemá svým pojetím mnohem blíže k umělecky laděným přírodopisným filmům francouzské provenience jako Oceány, Mikrokosmos či Svátek divočiny. S těmito díly pojí Malickův kosmogonický opus (kosmogonie je nauka o vzniku kosmu — pozn. red.) především snaha přiblížit dokumentární formu poezii a hudbě — tedy poskytnout divákům zážitek založený spíše než na popisnosti a faktech na prožitcích, pocitech, nejednoznačnosti a naznačování. Stejnou měrou se ale Malick snaží odpoutat od stylistických klišé přírodopisných filmů, například doslovně ilustrativního hudebního doprovodu nebo představivost omezujícíhovýkladového komentáře.

Ve srovnání s běžnou televizní přírodopisnou produkcí upoutá Voyage of Time zejména nezvyklým důrazem na užití širokoúhlých objektivů, které snímané živočichy (ale kupříkladu i proud pomalu tekoucí lávy) přibližují divákům prakticky na dotek. V nápadné výtvarné stylizaci dominují typicky „malickovské“obrazy se Sluncem na pozadí; hudební stopa pak zaujme převážně symfonickými a chorálními skladbami duchovního rázu. Nejvíce osobitým prvkem filmu je však bezpochyby básnivý, modlitbu připomínající komentář v podání australské herečky Cate Blanchett (s Malickem spolupracovala již na filmech Knight of Cupsa Song to Song), který se prostřednictvím naléhavých i dětsky zvídavých otázek typu „Kdo jsi? Dárkyně života? Přinašečka světla?“— „Kdo mě sem přivedl?“— „Co znamená tento svět?“obrací k tajuplné, blíže neurčené „Matce“— zosobnění jakéhosi univerzálního tvořivého principu, který dává vznikat všem vnímatelným přírodním podobám a tvarům.

Nesobecký gen

Od běžných přírodopisných filmů se ale snímek odlišuje i v jiném, neméně důležitém směru: způsobem, jímž portrétuje přírodní svět, respektive jeho živoucí obyvatele. Zatímcomnohé televizní přírodopisné filmy podléhají hrubě reduktivnímu výkladovému rámcidarwinistické biologie, která celý přírodní svět chápe de facto jako jedno velké krvavé bojiště a udivující pestrost pozemského života vykládá toliko jako produkt náhody a nutnosti, Voyage of Time nabízí poněkud odlišný a barvitější pohled na věc. Krása a rozmanitost života není v Malickově podání jen výsledkem slepého boje o přežití a touhy po sebezachování na úkor druhých, ale od jeho nejranějších počátků především spolupráce a nesobeckosti (Malickovým jazykem: lásky). Vzájemnost coby jednu ze základních sil evoluce všeho živého přitom režisér ilustruje nejen na dobře známém příkladu vzniku eukaryotických buněk, ale rovněž na dinosaurech, kteří byli ještě v relativně nedávné historii (viz například snímek The Animal World z roku 1956) líčeni jako chladnokrevné bestie neschopné jakýchkoli jemných citů. Snímek konkrétně zachycuje projevy mateřské něhy dospělé samičky býložravého muttaburrasaura vůči svému mláděti.

foto: z filmu Voyage of Time: Life’s Journey

Stejně tak na rozdíl od většiny přírodopisných filmů nestaví Malick svůj příznačně citlivý a uvážlivý příběh na neutuchajícím přívalu akce a dramatu ve stylu agresivních a hlučných hollywoodských férií, na spektakulárních honičkách či krvavých loveckých výjevech; ačkoli ani zde lov nechybí — vidíme například záběry lovících marlínů a terejů. Malick však sází především na pomalost, prodlévání a obrazy tichých a poklidně vznešených krajin.

Niterná výprava do lůna stvoření

Ten největší rozdíl oproti konvenční přírodopisné tvorbě ale v posledku tkví v tom, že Voyage of Time není (a nemá být) jen okázalou exkurzí do dávno zašlých věků přírodní historie, jak by se snad mohlo leckomu z výše řečeného zdát, nýbrž skutečně provokativním duchovním, ba možno říci až existenciálním dílem, které v duchu nadčasových esejí a knih filosofujícího paleontologa Lorena Eiseleyho (1907—1977) konfrontuje diváka se základními otázkami lidského a obecně přírodního bytí, ať už jde o přítomnost násilí/zla ve světě, či paradoxní povahu života samotného — onoho neklidného, věčně se proměňujícího poutníka, jehož hýřivá nádhera nevyhnutelně vyrůstá ze smrti, rozkladu a utrpení.

Voyage of Time je láskyplnná aradostná, úžas probouzející oslava planety Země a života ve všech jeho závratně bujivých podobách, zároveň ale poetická, rozjímavá a hluboceniterná výprava do samého lůna stvoření. A též filosofické i nepokrytě mystické pátrání po nejskrytějším prameni a (prvo)počátku veškeré existence. Především jde ale o dílo, které šíří svého záběru i neotřelým přístupem nemá mezi soudobými (nejen) přírodopisnými filmy obdoby. A jako takové si zasluhuje zvýšenou pozornost každého, kdo to s přírodou i filmem myslí alespoň trochu vážně.

Voyage of Time: Life’s Journey. Režie Terrence Malick, USA/Německo 2016, 90 minut. Další články o filmech najdete TADY.