Válka je zlobr

Jen letmý pohled na události posledních měsíců vypovídá o tom, že doba podivně „vře“. Evropa zažívá skrze Ukrajinu největší konflikt od balkánské krize. Izrael a Palestina zabředly do vleklého konfliktu v Gaze, přičemž Izraeli se zde podařilo vytvořit největší humanitární krizi od roku 1967, kdy Gazu obsadil. A konečně mezi Irákem a Sýrií vyrostl nový hráč, který se prostřednictvím videí hromadných poprav chlubí svou brutalitou a agresivitou — Islámský stát. Tyto události si, navzdory takzvanému okurkovému období, našly v médiích bohatou odezvu. Katastrofální situace v Gaze i šokující reportáže o křižování a dalších praktikách přívrženců Islámského státu plnily noviny stejně jako spekulace o pravděpodobnosti vypuknutí globálního konfliktu. V našem veřejném prostoru od Kavčích hor až po nejzapadlejší valašskou dědinu se vede intenzivní debata o podílu Ruska na ukrajinské krizi a vztahy s nabuzeným ruským medvědem jsou obecně nejvyostřenější od dob takzvané studené války. Válka se chtě nechtě opět stává neodmyslitelnou součástí naší reality. Chtě nechtě k ní musíme zaujmout osobní stanovisko — vědět, co válka je a jaká je.

Anatomie války

„War… war never changes…“ říká zastřený hlas na úvod legendární postapokalyptické počítačové hry z poloviny 90. let Fallout 2. Volně přeloženo: „válka je stále stejná“. Ptáme-li se, co je válka, a přijmeme-li uvedený citát, hledáme vlastně její univerzální vlastnosti. Například Freud ji považoval za produkt agresivního pudu, Malthus za mechanismus boje o omezené potravinové zdroje, v rasové teorii a u náboženských fanatiků je válka nástrojem očisty. Ze zmíněných pokusů jsou obzvláště nebezpečné ty směřující k biologickému vysvětlení. Vnucují totiž představu nevyhnutelnosti války, její přirozenosti, a zároveň selhávají ve své logice. U Freudova v podstatě behavioristického vysvětlení je nám představa pudové potřeby války nepříjemná. I kdybychom k ní byli skutečně puzeni, tento vnitřní odpor dokazuje jeho účinnou kulturní či sociální regulaci.

Představa války jako adaptace regulující populaci a nástroj boje o potravinové zdroje je pak zcela absurdní. Válka je na veškeré zdroje natolik náročná, že naopak vyžaduje jejich efektivní kumulaci a nadbytek. Obé umožňuje až sociálně složitě strukturovaná, přinejmenším zemědělská společnost. Krásným příkladem toho, jak komplexní se společnost musí stát, aby vytvořila koncept války, je ostatně Čapkova Válka s mloky. Pro jakoukoliv společnost však platí, že spolupráce je energeticky výhodnějším řešením než válka. Zdá se, že válka je čistě kulturně-sociálním jevem, analogickým třeba nadměrné spotřebě. Aby vznikla, musí na ní existovat určitý konsensus. To je pozitivní zpráva, neboť stejným způsobem může být také odmítnuta.

Hloupé umění válčit

V případě druhé otázky, jaká válka je, si můžeme posloužit širší paletou zdrojů, čítající literaturu všech žánrů a rozličných stupňů odbornosti, bezpočet filmů, obrazů či hudby i osobních zpovědí. A ve výsledku je jen na každém z nás, jaké k ní zaujmeme stanovisko. Stojí ale za to připomenout si některé ze základních vlastností války. Především je až fascinující, jak univerzálním sociálně kulturním konceptem válka je. V historii byla přijata snad každou komplexnější kulturou a případy těch, které ji dovedly odmítnout, by se s nadsázkou daly spočítat na okvětních lístcích sedmikrásky. Západní dějiny jsou bezesporu dějinami válek a impérií, která držela pohromadě precizní vojenská organizace. Ta jim zpravidla také nakonec zlomila vaz. Válka je vlastně produktem vytrvalé snahy vojenské lobby daného státu či impéria, který úspěšně vyklíčí v hlavách těch, co se státem či impériem svázali veškeré své ambice. Ač ovlivňuje většinu, je vlastně nástrojem uplatňovaným menšinou elit.

Americký válečný hřbitov v Normandii, foto: Christopher Libert.

Nehledejme za ní ale pouze lidskou zvůli, válka je totiž schopna, jako mnoho jiných kulturních jevů, reprodukovat sama sebe. Položme si otázku, zda byla dřív válka, nebo vojsko? Bez vojska válčit nelze, ovšem bez války není potřeba vojsko. Jakmile však jednou někdo vojsko postaví a válku rozpoutá, dojde k řetězové reakci. Jiný, aby se bránil, postaví vojsko též. Další, když to vidí, postaví vojsko preventivně. Válka tak ve společnostech zakoření institucionálně — skrze vojsko. A to se dříve či později postará, aby válka zase nastala.

Krom lidského potenciálu zahrnuje válka i ten materiální. V zásadě stačí nahromadit dostatek hmoty, jejíž vahou pak rozdrtíte nepřítele. Zatímco v dobách dřívějších připomínala válka spíše přetlačování, zejména od první světové války jde o obzvlášť krutou vybíjenou. Navzdory Ježíšovu okřídlenému „Kdož jste bez viny…“ se totiž kamenem hází vcelku snadno a je to v mnoha ohledech bezpečnější, než se s někým utkat například v pěstním souboji. Člověk tak ztrácí přímý kontakt s hmotou, kterou k válčení užívá. Zatímco meč poháněly svaly a um majitele, jehož život na obojím bezprostředně závisel, bomby k zemi automaticky táhne gravitace, zatímco pilot (pokud v nastupující éře dronů ještě vůbec sedí v kokpitu) vše sleduje z bezpečné vzdálenosti. Anonymní zabíjení na dálku také vytváří anonymní oběti. Nedochází k potřebné konfrontaci s následky radikálního rozhodnutí usmrtit člověka. Slýcháme a čteme historky vojáků, kteří v očích umírajícího nepřítele vidí najednou sami sebe, člověka se sny, možná s ženou a dítětem, který právě čelí nejkrutější pravdě. Že o to vše přichází. Na takové sentimentální scénáře zapomeňte, vítejte v cynickém 21. století.

Padá listí, zlaté, rudé… a co potom padat bude?

Princip „nahromaď a vrhni“ by mohl být jedním z hlavních environmentálních argumentů proti válce. Pokud by vám někdo vyprávěl o legendárním obru, který během jediného dne přeryl širé lány země a navršil na nich kamenné pole, vysmáli byste se mu. Stejně legendárně neuvěřitelné jsou výkony válečné mašinerie. Například obrovské a děsivé množství letectva a lodí, nasazené spojenci v Normandii, téměř přesahuje limity lidské představivosti. Ještě hrozivěji působí počty svržených pum. Jen na Drážďany jich dopadlo 3900 tun, a to během pouhých čtyř náletů. Spojenci nakonec během celé války shodili zhruba 3 miliony tun bomb, z nichž něco přes polovinu připadá na vojska americká. Ta si svou statistiku vylepšila ještě trojnásobně „lepšími“ výsledky během války ve Vietnamu. Kolik ropy muselo být vytěženo, aby byl tento materiál nahromaděn, přemístěn a shozen? Kolik tohoto materiálu bylo zbytečně vyplýtváno?

Mohlo by se zdát, že alespoň v tomto směru je moderní válka úspornější a volí přesné zásahy „chytrými“ bombami. Odhlédneme-li od rozboru reálné chytrosti těchto bomb, moderní technologie ve vojenském průmyslu s sebou nesou stejnou zátěž jako ty ve vaší kapse. Vzácné minerály, kvůli jejichž získání ve světě teče krev. Můžete se o tom přesvědčit například ve filmu Krev v mobilu Franka Poulsena.

O chemické či biologické válce ani o možnosti úplného vyhubení života na Zemi jadernými hlavicemi raději ani nemluvme. Ne — moderní válka není úspornější ani po stránce materiálu, ani v míře rozpoutané destrukce. Nemůže však válka přece jen čas od času přírodě a životnímu prostředí svědčit?

Nezamýšlená tvořivost války

Ničivý ekologický dopad války si lze snadno domyslet, a to v mnoha směrech. Rozbití křehké rovnováhy zemědělské krajiny za třicetileté války, masivní destrukce původní džungle ve Vietnamu nebo třeba množství ropy uvolněné z potopených lodí v poslední světové válce mluví samo za sebe. Na druhé straně ale existují externality, tedy nezamýšlené produkty války, které mohou přírodě dlouhodobě prospívat. Například izolace rozsáhlých souvislých oblastí, ať již pohraničních pásem, či vojenských újezdů, dopřává přírodě tolik potřebný klid od člověka. V některých vojenských újezdech dochází dokonce k paradoxu: poměrně destruktivní přejezdy vojenské techniky a cvičná střelba přebírají ekologickou roli někdejších velkých býložravců. Ve vojenských újezdech Brdy a Doupovské hory tak místy najdeme zcela unikátní vegetaci vázanou na bezlesí, například prhu arniku či hořec hořepník. Právě tato území se po ukončení lidské činnosti opětovně zalesňují a lukám chybí potřebný ošlap (viz článek Mojmíra Vlašína Ochrana přírody na můj povel!).  

Památník v Hirošimě, foto: Tara Herron. 

Probíhající uvolnění těchto vojenských prostorů a nutnost najít způsob, jak zachovat zdejší unikátní ekosystémy, také výrazně napomohly rozhodnutí reintrodukovat do naší přírody zubra evropského. Přínosy reintrodukce vyzdvihla objemná studie společnosti Česká krajina z roku 2012 a vyvolenou lokalitou se stal vojenský újezd Boletice. Studená válka nám tak nepřímo zachovala unikátní území a umožnila znovuzavedení živočišného druhu, který z naší přírody vymizel před staletími. Nelze také opomenout, že armáda má dostatečné prostředky i lidské zdroje k okamžitému řešení ekologických katastrof, mezi něž můžeme počítat záplavy a náhlé chemické znečištění. Stojí však tyto izolované pozitivní externality za obhajobu války a jejích institucí? Důraz na vojenské pojetí společnosti může člověku přírodu naopak úspěšně vzdalovat. Simon Shama uvádí ve výtečné knizeKrajina a paměť příklad anglického dubu, který se stal národním stromem nikoli pro estetické či ekosystémové kvality, ale protože sloužil jako materiál pro výstavbu ještě „ušlechtilejšího“ loďstva Jejího Veličenstva. Nepřisuzujme proto neopatrně armádě zásluhy za něco, co se udělalo vlastně samo nebo co se mohlo udělat přičiněním jiných.

Vojáci, či humanisté?

Zdá se, že na armádu naše společnost spoléhá ve více ohledech, než je pouhá bezpečnost. Což evokuje zdánlivě nemístnou otázku: je naše společnost militantní? Řada z vás se patrně pousměje nad naivitou autora. Žijeme přece v 21. století, slušní lidé nejsou válkymilovní a fyzické násilí považujeme za nepřípustné. Pokud se ale nad touto otázkou zamyslíme důsledně, vede nás k poněkud nevábným zjištěním. Jistě, v historii bychom hravě nalezli militantnější společnosti. Válku jakožto ušlechtilou a bohulibou činnost zpravidla vyzdvihoval středověk, ideál kalokagathia po více než 2000 let ztělesňoval zpola voják, zpola filosof. Snad jen díky Pierru de Coubertinovi, zakladateli novodobých Olympijských her, dnes na místo vojáka dosazujeme atleta. Jsme v naší pozdní moderně ale skutečně takoví pacifisté, nebo se jedná o humanistické pozlátko, kterým sami sobě zakrýváme drsnější realitu?

Naše společnost je dobrá především v jedné věci — spoléhání se. Spoléháme se, že náš životní standard udrží zdroje zemí (především) třetího světa. Spoléháme se, že vědecký pokrok vyřeší globální oteplování či chudobu. Součástí naší každodennosti je ale především spoléhání na technologie. A právě jejich původ z nás může činit spící klienty válečnictví. Militantnost naší společnosti totiž do značné míry spočívá v tom, že ji technologicky významně posouvá vojenský výzkum a vývoj. Opěvované či zatracované jaderné elektrárny, široká škála materiálů, výpočetní technika, výzkum vesmíru, internet, systém GPS — to jsou jen namátkově vybrané příklady, na jejichž počátku stál armádní výzkum. Důsledná analýza by snad mohla ukázat, že za drtivou většinu dnes zásadních technologií vděčíme právě armádě. Dokládá to například neobyčejný technologický posun během „pouhých“ šesti let Druhé světové války.

V tomto případě také válka významně urychlila proces globalizace. Válkou zapříčiněná akcelerace technologického vývoje a globalizačních procesů nás pravděpodobně připravila o možnost prožít tuto evoluci ke globální hi-tech společnosti pomaleji, uvážlivěji a udržitelněji. Vzhledem ke způsobu, jakým naše globalizovaná společnost vyčerpává planetu, má zdá se válka na své pažbě další „zářez“. Průvodním jevem válečných inovací je rozšíření nedostatečně testovaných výdobytků. V lepším případě se jedná o LSD, v horším o dálkově ovládané drony, které mohou snadno pomáhat při hašení rozsáhlých požárů, ale i při ostraze ulic měst, neviditelné šikaně obyvatelstva či navyšování „vedlejších škod“ bombardování. Neopomeňme též, že všichni pociťujeme „blahodárný“ vliv vojenského průmyslu na ekonomickou kondici našich zemí. Jen v ČR loni přesáhl vývoz zbraní částku sedmi miliard korun. Americká či ruská ekonomika jsou pak v podstatě permanentními vojenskými ekonomikami.Co vše bychom mohli dokázat, kdybychom tyto prostředky investovali do sociálního, kulturního či ekologického rozvoje?

Podle slov poznáte je

Krom tohoto pasivního technologického militarismu ve společnosti hluboce zakořenil také válečný jazyk. Automaticky a absurdně tak vyhlašujeme válku přebytečným kilům, bojujeme proti globálnímu oteplování, jsme bombardováni e-maily, někdy nás to vše žene až k bezpodmínečné kapitulaci. Všední život tak připodobňujeme k válce jako ke známému a pochopitelnému principu. Odstranění válečné terminologie z civilního projevu by bylo významným krokem k demilitarizaci společnosti. Ukazuje se, že válka je jakousi rakovinou. Kromě viditelné, fyzické destrukce na naší společnosti parazituje, omezuje její schopnost jednat samostatně a deformuje myšlení. Její občasné pozitivní výšlehy lze považovat spíše za hořkosladké záblesky tvůrčí síly přírody.

foto: Chris Turner

Předchozí odstavce představily válku značně teoreticky, ale vrátíme-li se k úvodu článku, tedy faktu, že se nás válka najednou osobně týká, je třeba zabývat se ještě otázkou války takzvaně spravedlivé. Pro zjednodušení za ni považujme válku, ve které se jedna země brání agresi ze strany druhé. V takových případech cítíme nutkavou potřebu bránit se. Pokusme se zvážit, zda bráníme opravdu sebe, nebo stát, a zda je obrana státu obranou naší. Nebo zda nemůže být individuální odmítnutí války cestou k obraně státu, jak nám ukázal Mahátma Gándhí.

V každém případě doufejme, že podobné volby — na rozdíl od Ukrajinců a dalších v úvodu zmíněných — v naší domovině hned tak činit nebudeme. Zbývá nám tedy poměrně snadný úkol: neválčit slovy a kritizovat naši závislost na vojenském průmyslu. A popřát zubrovi vše nejlepší do společného soužití.