Dýchánek s vlčím pábením

25. prosince 2010 /
foto: Karel Brož

První setkání s Jaroslavem Monte Kvasnicou (57) si pamatuji docela dobře. I když je to už hezkých pár měsíců a trvalo jen pár sekund, a možná ani to ne. Jen jsme se kolem sebe mihli ve dveřích brněnského knihkupectví Skleněná louka a v hlavě mi utkvěl poněkud rozostřený obraz vyššího rozevlátého muže, tak trochu divocha. Něco jako Krakonoš. Tehdy jsem ještě nevěděla, o koho jde. Někde o něm napsali, že mezi indiány by dostal jméno „tenstěmipsy“. Výstižně zní taky označení velký český vlkolog. Anebo ho můžete prostě zaškatulkovat jako autora knih Krajina s vlky — Rapsodie šedých stínů a Krajina s vlky — Honba za přízrakem Gévaudanu.

Na můj dotaz, zda svolí k článku, Monte (přezdívka se k tomuto muži hodí přece jen více než škrobené Jaroslav Kvasnica) odpověděl: „Vše, co pomůže vlkům, vítám.“ Nedlouho nato, jednoho příjemně teplého podzimního dne, postáváme s fotografkou před jeho rozlehlou zahradou v Brně-Slatině a čekáme, až si nás vyzvedne. Něco ve vzduchu předvídá, že před sebou máme příjemné setkání.

Vítá nás velmi uvolněný a vstřícný člověk. Své delší bělavé vlasy zkrotil hippie čelenkou. Nažloutlý knír v hustém plnovousu prozrazuje vášeň ke kouření dýmky. Jinak má na sobě košili, vestu a kalhoty s kapsami, vše v různých odstínech zelené barvy. Jeho image ještě dokreslují dva vlčí přívěsky a tři prsteny — dva z nich s motivem vlčí hlavy. Jeden mu prý došel anonymně asi před dvěma lety ze Spojených států. „Dostal jsem k němu dopis s poděkováním za to, co dělám pro vlky. Má ho údajně asi deset lidí na světě,“ vysvětluje.

Korunu tomu všemu však nasazují křiklavě růžové hodinky, na jejichž adresu říká: „Před pár dny jsem si rozšlápl svoje normální. Když se pak moje dcera hrozila, co to mám, odpověděl jsem jí: děvče, když máš sebevědomí, můžeš v nich přebírat i Oscara.“

Kráčíme zahradou k několika plastovým židličkám a dvěma psím boudám, kde se dlouze vítáme s jeho oddanými aljašskými malamuty Framem a Mischou.

První setkání

Na „své“ první vlky ve volné přírodě si Monte pamatuje dobře dodnes, i když mu tehdy bylo nějakých devatenáct let. Ukázal mu je jeden z významných polských spisovatelů, Edward „Sted“ Stachura. „Chodil jsem tehdy s Polkou z Gdyně a jezdíval za ní stopem. Sedíme takhle s několika lidmi v jedné kavárně, povídáme si o přírodě a já asi zmínil něco o vlcích. Sted se mě zeptal: a viděl j si vlky v Polsku? Na druhý den mě vzal do Běščad, kde v té době žili jen staří Lemkové a pár mániček. Sted tam pracoval jako lesní dělník. Na vlky jsme asi po třech dnech skutečně narazili,“ říká Monte.

Ovšem to předbíháme. Monteho psí a později stále více vlčí příběh se začal psát v jeho sedmi letech. Psy sice miloval podle svých slov už jako mrně, ale hladil je jen v rukavičkách. „Otec asi nechtěl mít kluka dementa, tak mi koupil německého ovčáka,“ vzpomíná. Něco tomu ale chybělo. „Vadilo mi, že s ním nemůžu mluvit, že nejsme na stejné vlně, tak jsem se začal zabývat psovitýma šelmama.“ Malý Jaroslav hltal všemožnou přírodopisnou literaturu z bohaté knihovny svého otce-kotelníka a chodil do zoologického kroužku učitele Bruna Valouška, zakladatele výchovných a vzdělávacích aktivit brněnské ZOO. Ještě než dosáhl dvacítky, seznámil se taky s profesorem Zdeňkem Veselovským, bývalým ředitelem ZOO v Praze, zakladatelem české etologie a žákem Konrada Lorenze. „To byl ten nejúžasnější chlap, kterého jsem mohl potkat. Nasměroval mě na další lidi, například Erika Zimena, původem Švéda, který měl veliké vlčí obory v Bavorsku. Někdy za mnou přijel přes hranice na koni a doprovázelo ho dvanáct vlků,“ vzpomíná Monte.

foto: Markéta Jedličková

 

Krom těchto lidí Monteho zasáhla také kniha Nedělejte poplach, v níž biolog Farley Mowat (viz recenze Neobyčejný příběh z vlčí nory v 7.G 6/2012) rozehrává na 120 stranách humorný příběh vlčího chování.

Jak se žije vlkům

Vedle jména Jaroslav Monte Kvasnica často stojí označení spisovatel, ale i cestovatel či dobrodruh. Přezdívka Monte, neboli hora, odkazuje na jeho horolezeckou minulost. Právě díky ní se dostal za minulého režimu několikrát bez problému za hranice, často s předními slovenskými horolezci. „Stálo to pár korun a nemusel jsem žádat o žádný devizový příslib. Nejvýš se mi podařilo vystoupit na sedmitisícovky Pik Komunismu, Pik Lenina a Pik Korženěvské. Ale rozhodně nejtěžší výstup byl pro mě Chan Tengri v pohoří Ťan-Šan,“ říká.

V devadesátých letech pak cestoval spíš za vlky. Před patnácti lety zavítal na Sibiř, před jedenácti na Kamčatku. „Mám z toho samozřejmě úžasné zážitky, ale uvědomil jsem si, že to dělám hlavně pro sebe. Takže teď se věnuju spíš evropským migračním pruhům Francie-Itálie, Polsko-Německá Lužice, Slovensko-Česká republika,“ dodává.

Jak se žije vlkům v Evropě? Nejlíp to podle Monteho vypadá právě v Lužici, kde šelmy našly útočiště ve vojenském újezdu. Vlčata si tam sice hrají trochu bizarně například v kolejích vyjetých tanky, ale celkově tam mají klid.

Dobře se situace vyvíjela i ve Skandinávii, ale Norsko povolilo v roce 2001 odstřel. Švédsko následovalo letos, po 45 letech. Na Slovensku zase loni období lovu prodloužili o další měsíc, dohromady tedy na čtvrt roku.

Za svým způsobem vlčí ráj můžeme podle Monteho považovat Rumunsko. „Fagaraš, Maramureš, Lotru a další pohoří, stále je to tam dost opuštěné a žije tam velká populace vlků. Místní nemají moc peněz, a tak si raději střelí laň nebo kance. Naopak k velkým prasárnám dochází v Bělorusku. Zatímco Poláci chrání vlky jako oko v hlavě, za hranicemi mají cestovní kanceláře, kde si ulovíte za velké prachy losa, a pokud se vám to podaří, jako bonus dostanete hon na vlka,“ komentuje znechuceně.

Národní poklad?

Zvrávorat se podařilo i vlkům v Itálii, nicméně jedna z čerstvých informací říká, že v Toskánsku je považují za přemnožené a volají po odstřelu. „Přitom to je nesmysl. Vlk se nemůže přemnožit. To prostě nelze. V každé oblasti může žít jen tolik vlků, kolik se jich tam reálně uživí. Jinak se stěhují dál, pokud mají kam,“ vysvětluje Monte energicky. Tímto způsobem se vlci rozšířili v roce 1994 ze Slovenska k nám do Beskyd — po osmdesáti letech. Posledního z původních beskydských vlků ulovil 5. března 1914 František Jež. „Naivně jsme si mysleli, že se vlci začnou šířit do Hostýnských vrchů, Jeseníků či Bílých Karpat, ale houby. V roce 1998 došlo k nelegální naháňce u vesnice Bílá. Pytláci zabili jedenáct vlků. Na Bílém kříži dalších pět,“ dodává Monte. Po šestnácti letech ochrany si tedy můžeme být jistí, že u nás žije pouze pět vlků.

A ačkoliv nám Monte prozradil, že letos u nás vlci vyvedli mladé, o přesné lokaci raději pomlčíme…

Silnice, pytláci a Červené karkulky

Co si vlastně máme pod ochranou vlků představit? Spíš si nejdřív řekněme, co brání jejich normálnímu životu. Jde především o rozkouskování krajiny. Čechy a Moravu protkává hustá síť cest, které sahají až vysoko do hor. Zvířata, nejen vlci, se kvůli nim nemohou volně pohybovat a šířit. Právě proto se staví takzvané ekodukty. Jeden takový například před nedávnem otevřeli mezi Jablunkovem a Mosty u Jablunkova.

foto: Karel Brož

Druhou stranu mince představují pytláci. „Velmi se kořím dobrovolnickým Vlčím hlídkám Hnutí DUHA, které se v zimě snaží pytláky v lesích odpuzovat. Když mě poprvé pozvali, nadchlo mě, že se v jednom sále sešlo dvě stě lidí od Beskyd po Karlovy Vary,“ vzpomíná Monte. Nepřekvapuje mě, že vkládá velkou naději do mladé generace. Při sedmogeneračních výpravách totéž slýchám pravidelně, naposledy i od Vladimíra Buřta (viz reportáž Žít, nebo těžit, to je, oč tu běží v 7.G 5/2010).

Ve svých knihách se Monte snaží vlky také demytizovat. Například současná panika v Toskánsku podle něj dokládá, že se lidé těchto šelem stále ještě bojí. Ostatně všichni napříč evropskými národy známe pohádku O Červené karkulce nebo hrůzostrašnou postavu vlkodlaka. Vlčí hysterie prošla svého času i Českou republikou. Televizní stanice přinášely zhruba v letech 1997 a 1998 série zpráv o šíření vlků či stržených ovcích. „Pak už jen stačí ukázat vystrašenou matku, která říká, že se bojí o své děti.“

Šéfové a podřízení

Monte si pěchuje tabák v dýmce, klidnější světlý Mischa spí ve své boudě a energický černobílý Fram se ode mě nechává drbat v hustém a hebkém kožichu. Ptám se Monteho, zda už svého cíle porozumět psímu, respektive vlčímu jazyku dosáhl. Hned mě vyvádí z omylu. Vlci ho neustále překvapují. V poslední době například vzájemnou solidaritou ve smečce. „Dříve se myslelo, že slabší členové jdou na odpis, ale objevuje se stále více případů, které tuto domněnku podkopávají. Například vloni pitvali na brněnské veterině velmi starou a téměř bezzubou vlčici. Sama nemohla jíst, ale přesto byla ve velmi slušné kondici. Zbytek smečky ji tedy musel krmit natrávenou potravou, tak jako mláďata,“ popisuje a dodává krátkou úvahu, čím si stará vlčice tolik starosti vysloužila. Vlci jsou podle něj nejen velmi společenští, v rámci smečky se prostě milují.

Se zájmem poslouchám také vyprávění o rozdělení dominantních a submisivních rolí v rámci smečky. Jen díky tomu může skupina fungovat jako celek. Vůbec poprvé se dovídám o takzvaném omega vlkovi, obětním beránkovi v napjatých situacích. Můžeme se divit, proč kvůli agresivitě ostatních neodejde, Monte však vysvětluje, že ve smečce je mu zároveň dobře. Omega vlk se stará i o zábavu, může například zahajovat vytí.

Submisivita a dominance se dobře ukazuje i na kontrastu plemenného páru a ostatních samců a samic, kteří zůstávají často i celoživotně v podstatě v celibátu — něčeho se sice vzdají, ale dostane se jim například lepšího přístupu k potravě. Společně se pak dělí i o výchovu mláďat.

Monte-literát

S Monteho životopisem by nejspíš většina lidí čekala, že vystudoval přírodovědeckou fakultu. Jenomže k jeho velkým vášním patřil i český jazyk a literatura, zejména beat generation. Psal také poezii. Na učitelský obor však neměl z politických důvodů přístup, proto si na radu tehdejšího děkana brněnské filozofické fakulty Jana Chloupka podal přihlášku na překladatelství, načež studoval češtinu a bulharštinu.

Po revoluci se stal novinářem. Psal do nejrůznějších deníků, točil dokumenty pro Cabel Plus a nakonec zakotvil na Nově. Od roku 1997 píše na volné noze. Jeho články můžete znát z Koktejlu, Přírody, časopisu Lidé a země či nejrůznějších magazínů pro chovatele psů. Momentálně dopisuje třetí díl Krajiny s vlky. Čtenáři se můžou těšit na povídání o vlcích, co vstoupili do dějin, o vlcích v Beskydech a o vlčí a potažmo psí komunikaci. Chystá ale i knihu o krkavcích.

foto: Karel Brož

Monte Kvasnica je také popularizátorem canicrossu (závodu v běhu se psem) v České republice a vymyslel rovněž dogtrekking, dálkové pochody (80 a více kilometrů), kdy si člověk a pes nesou na zádech jídlo a věci nutné k nouzovému bivakování.

Vlčí pábení

Vlků už prý Monte viděl za svůj život mnoho (i když asi mnohem více vlků vidělo jeho). A neméně má v zásobě poutavých historek. Člověk by si je nejradši vyslechl v horské chatě u roztopeného krbu. Třeba tu, jak s Framem a Mischou přihlíželi lovu vlčí smečky v Bukovských horách na Slovensku. Nebo o tom, jak — když tuší, že vlci mohou být blízko — pouští Mischovi z diktafonu vytí. Světlý malamut pak často začne taky zpívat a někdy se mu začnou ozývat i šelmy.

Ale mimořádně se mi líbilo vyprávění o tom, jak jsou vlci zvědaví. „Třeba právě v Beskydech znám jednoho chlapíka, může mu být 85 nebo klidně 180. Žije na samotě v jedné pasekářské oblasti. Jednou se ho ptám: Dědáčku, jsou tady vlci? A on: Kdepák, Monťásku, tady vlk není. Děda má přitom velikou zahradu a na jejím konci vlci lehávají. A přesně z toho místa je krásně vidět do kuchyně na starou televizi. Děláme si srandu, že se k němu chodí dívat na fotbal.“

A tak se Monteho ptám, zda tomu pánovi o vlcích řekl. „Né, proč bych to dělal? Ještě by to pověděl někomu dalšímu nebo by se bál.“ Takže kdo ví, co všechno ze svých zážitků a poznatků si nechává pro sebe.

Vlčí anketa

Sedmá generace (především) v ulicích Brna zjišťovala, zda se lidé bojí vlků: „Myslíte si, že je vlk nebezpečný?“

Eva Šímová, 42 let

Pokud jsou domestikovaní nebo ochočení, člověku neublíží. V televizi jsem slyšela, že když mají divocí vlci hlad, mohou napadnout domácí zvířata. Ale to asi nastává, když se nemohou dostat k potravě přirozenou cestou.

Milan Novák, 28 let

Myslím, že nejsou nebezpeční. Pokud si jich nevšímáte, oni si nevšímají vás. Nikdy jsem se s nimi ale nesetkal.

Klára Hanzlová, 33 let

Vlci mohou být nebezpeční, když mají velký hlad nebo se přemnoží. Spíš bych ale řekla, že jsou plaší.

Štěpán Sojka, 25 let

Myslím si, že vlci jsou nebezpeční. Když bych je potkal v přírodě, bál bych se, že mi můžou ublížit.

Ivo Drahokoupil, 46 let

Vlci nebezpeční nejsou, obzvláště ne ve volné přírodě. Patří mezi velmi plachá zvířata. Jestliže někomu ublíží v období, kdy mají mláďata, není to jejich vina. Může si za to člověk, který vstoupil do jejich prostoru.

Ivan Dacko, 21 let

Vlci jsou plaší, takže nejsou nebezpeční. Ale kdybych je potkal tváří v tvář v lese, a zejména pak celou smečku, bál bych se.

Roman Černík, 46 let, Ves Touškov

Myslím si, že ne. Naopak by prospěli v péči o přemnoženou srnčí zvěř. V lesích by to pak vypadalo přirozeněji. Les potřebuje víc vlka než člověka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.