Folklor atomového věku

Někdy kolem poloviny 80. let nás, venkovské žactvo, svážel autobus z jihomoravských vesnic do brněnského Mahenova divadla na tamní školní představení. Událost to bývala očekávaná a vítaná, leč pro mnohé z nás současně i poněkud nudná. Učitelé přítomných škol tak mívali co dělat, aby v hledišti udrželi alespoň elementární řád. Při jedné takové návštěvě však došlo k události bezmála skandální. Jeden z našich spolužáků vystřelil během představení na herce podomácku vyrobeným miniaturním prakem — takzvaným skobičákem. (Naproti tomu pro „prak“ běžné velikosti dodnes používáme v Drnovicích zásadně výrazu šicguma, zkráceně též šéza.) A trefil se herci přímo do tváře! Nastalo všeobecné pozdvižení a vyšetřování, které kamarádovi vyneslo trojku z mravů a naší škole exemplární ostudu.

Kde bych byl tenkrát pomyslel, že se po čtvrt století půjdu na tuto oblíbenou dětskou zbraň a další jí podobné podívat do Národního muzea v Praze!

Céčka v „Národním“

Autoři Petr Janeček a Adam Votruba zde svojí výstavou Nové pověsti české připravili návštěvníkům nevšední zážitek. Už obří kopie Rubikovy kostky ve vestibulu empírového Letohrádku Kinskýchv Praze na Smíchově navozuje u návštěvníka mírné vzrušení, u národopisné instituce nepříliš obvyklé. A skutečně, namísto relikvií tradičního selství dívčí památníky a céčka, místo vyšívaných regionálních krojů olezlý oděv příslušníků metalové, punkové a skinheadské subkultury. Návštěvnická zkušenost vskutku netradiční: vždyť jak často může člověk v muzeu (natožpak Národním!) obhlížet exponáty, se kterými sám nedávno vyváděl alotria a dost pravděpodobně mu ještě leží v zaprášené krabici pod postelí? Nebo číst nápisy a říkanky, které nás nutí ke vzpomínce, komu že jsme podobný text načmárali na školní lavici, případně (ti divočejší z nás) na zeď školních toalet?

A tím je právě výstava neobvyklá. Nutí návštěvníky promýšlet, co je vlastně folklor, jak se rodí a kde jsou jeho hranice. Těžko bychom hledali lepší způsob, jak k takovým úvahám návštěvníka inspirovat, než zaplést jeho každodenní životní příběh s muzejní vizualizací. Ta má ovšem své meze. Snadno lze vystavit například působivé výtvory domácího umění — chemlonové papuče, Ferdu mravence ze železného drátu, případně zajíčka vytvořeného z pivních uzávěrů. Rekontextualizace slovesných, písňových a pohybově-herních projevů do muzejních vitrín už je věru problematická a ve vší parádě, nutno přiznat, i nemožná. Skutečnost, že četnost vystavených exponátů není nijak ohromující, tak nezažene pouze podezření, že národní sbírkové fondy jsou v tomto směru teprve v plenkách. Autoři výstavy zřejmě sbírali, kde se dalo. Kdo nepopíjel s přítomnými víno na prosincové vernisáži, už se pochopitelně nedozví, který významný etnolog z Akademie věd ČR nosil v pubertě punkovými symboly vyzdobenou odrbanou koženou bundu, dominantní artefakt části expozice věnované hudebním subkulturám.

Namažeme školu špekem

Petr Janeček s Adamem Votrubou se k tématu výstavy dostali skrze svůj dlouhodobý zájem o dnešní slovesný folklor. Kdo ze čtenářů nezná alespoň některou ze tří Janečkových knih — Černá sanitka a jiné děsivé příběhy (2006), Černá sanitka: druhá žeň (2007), Černá sanitka: třikrát a dost (2008) — o současných pověstech a fámách? Příběhy zde uvedené mají, nejen díky svému zpracování do populárního televizního seriálu, jen krůček ke svému sekundárnímu zlidovění. Při jejich čtení si můžeme, ať už s radostí nebo trapností, připomenout, jak jsme kdysi i my naletěli zaručeným zprávám o žiletkách v tobogánu, o spermatu v kebabu a škvorech zalezlých do ucha — „musí to být přece pravda, vždyť u toho byla máma mého nejlepšího kamaráda!“

Zatímco urbánní legendy a fámy Petra Janečeka mají široké tematické rozpětí, jakož i pestré sociální charakteristiky svých vypravěčů, jeho kolega Adam Votruba se ve své práci zaměřuje především na současnou folklorní poezii dětí. V jeho knize Namažeme školu špekem (a samozřejmě i na výstavě) si připomeneme školní říkanky a písničky. Ovšemže pouze takové, které se z pochopitelných důvodů do školních slabikářů nedostaly. Jsou to právě ty, které jsme se kdysi učili zpaměti zcela dobrovolně a rádi, na rozdíl od těch oficiálních. Za těch pár uplynulých desetiletí se pak snad ani nemůžeme divit, že když, „prší, prší, jen se leje“, nesměje se dnes z okna ani z textu Sandokan, ale Harry Potter.

No, a do třetice nelze ze stejného badatelského okruhu (mají to ale dnes etnografové legrační práci!) nezmínit v Čechách a na Moravě hojně rozšířenou zálibu v latrináliích. Jedná se o nápisy typu „Servít je vůl.“, „Kdo je inteligent, ať se tu podepíše“ aj., anonymními návštěvníky zvěčněné na zdech veřejných toalet. K tématu lze doporučit sbírku Patrika Ouředníka Klíč je ve výčepu — z folklóru WC (2000). Nutno poznamenat, že v uvedené publikaci se těžko hledá nápis, který by se dal beze studu v tomto textu použít jako ilustrace. Vulgarita a lascivnost jsou i jinak často typickými znaky neoficiálního folkloru obecně. Ať už se jedná o insitní poetiku kultury vojáků základní služby, dětské říkanky nebo po hospodách a v zaměstnání vyprávěné anekdoty.

(Pře)žije folklor?

Lze však výše popsané projevy lidové tvořivosti vůbec považovat za folklor? Má takový „šlendrián“ místo v muzejních vitrínách a vědeckých knihách? (Není dost na tom, že nám s tím děti chodí ze školy?!) Co má společného liščí ohon trampského širáku s pentlí klobouku hanáckého kroje? To jsou otázky, ke kterým návštěvníky instalace v Musaionu vybízí. Jednoznačné odpovědi budete ale hledat v historických prostorách Národopisného muzea marně. Autentický lidový folklor je, na rozdíl od folkloru umělého, živel, který se do sítí vědeckých definic a naleštěných zasklených skříní polapit nenechá.

Leckdo by též mohl namítnout, že vystavením všednodenních artefaktů a laciných průpovídek ve ctihodné instituci se zadělává na jejich glorifikaci, a tím pádem souběžně i na ztrátu jejich kouzla. Cestou z expozice vás ale šumící pražská ulice, nejbližší tramvajová zastávka, případně mlčenlivé naslouchání ve vagonu metra či azyl nahodile navštíveného bufetu snadno přesvědčí, že autentický folklor je i v éře iPodů a internetu nesmrtelný.

Autor je sociolog, působí na Katedře environmentálních studií MU v Brně.