Santiago, hlavní hrdina románu Alchymista od Paula Coelha, je pastevcem. Pastevcem, který se vydá za pokladem, o němž se mu zdálo ve snu. Je to jedna z těch knih, co člověka lákají, aby se vším praštil, vydal se za dobrodružstvím a třeba právě i za nečekaným bohatstvím. Když se mi tedy naskytla příležitost stát se pastevcem ovcí a koz někde na loukách Českého krasu, neváhal jsem. Očekávání románově zidealizované zkušenosti vyvrcholilo na začátku října. O rozdílu mezi snem a realitou se můžete dočíst v reportáži Santiagem v Českém krasu v 7.G 1/2012.
Správa CHKO využívá v Českém krasu hned několika stád. ČSOP Alkazar, u nějž jsem se přihlásil k dobrovolnému pastevectví, ovšem zajišťuje pasení dobytka jen v Národní přírodní rezervaci Kalštejn. Nuže tedy na Karlštejn!
První setkání s „mým“ stádem provázejí rozpaky na obou stranách. Kozy a ovce se bojí mne a já se bojím jich. Nakonec posbírám odvahu, přelezu ohradník a začnu rozdávat tvrdé kůrky. „Jo, na chleba si získáš každou,“ konstatuje zkušená pasačka Zdeňka. A jakmile se „rozmečelo“, že mám plné kapsy tvrdých kůrek, byl jsem v obležení.
Ovečky však zůstaly plaché po celý říjen.
Stejně jako Uriáš, syn slavného reklamního Velkopopovického kozla, který se ke mně za celý říjen nepřiblíží ani na dosah ruky. Možná v něm budím přílišný respekt, možná ale budí svými půlmetrovými rohy přílišný respekt on ve mně...
„Když se přes ohradník přežene stádo divokých prasat, kozy se vyplaší a utečou,“ upozornila mě jen tak mimochodem Zdeňka. Ovšem, že je budu hledat celý den po celé NPR Karlštejn hned po první noci strávené v karavanu, jsem opravdu netušil. Když nakonec po celodenním křížokrážovém hledání usedám k odpočinku a začínám se smiřovat s faktem, že kozy budu hledat i zítra, v ten samý okamžik zpozoruji v dáli uprostřed pole pestrobarevný pohybující se flek...
Čerstvá snídaně, oběd a večeře, jistota plných
nádrží na vodu, bezpečnost elektrických ohradníků a starostlivý
pasáček jsou zvířatům každodenní potěchou.
Také jste párkrát bydleli v trochu luxusnějších hotelích? Ovšem zážitek nočních bubenických koncertů padajících žaludů vám jen tak nějaký hotel nenabídne. Navíc chrochtání divokých prasat k tomu dodá teprve ten správný říz.
S říjnem přichází i první mrazíky... V přívěsu, ve kterém se nedá topit, to znamená řadu nových dobrodružství.
Jedním z nich je třeba sušení vlhkých matrací a spacáků, kde se dá. Slunce je ke konci října totiž nedostatkové zboží, a tak je třeba využít i těch dvou hodin z celého dne, kdy zrovna svítí.
Zahřál však nejen pohyb a starost o zvířata, ale i pohled na barvy podzimu.
Podzimní idyla...
Údolí řeky Berounky je pohledné z mnoha míst v Českém krasu. V tomto případě ze zříceniny hradu ve vesničce Tetín.
Velká Amerika nabízí také mnoho podzimních odstínů; zakázané koupání v ní však v tuto roční dobu už nikdo neprovozuje.
Při procházce krasem lze narazit i na opravdu veliká stáda. Tak schválně, kolik si myslíte, že čítá tento na první pohled malý shluk ovcí a koz, o který se přes celou sezónu stará jedna pasačka se psem? Ani třicet, ani padesát, nýbrž sto padesát kusů dobytka!
Mé o poznání menší stádečko (10 ovcí a 12 koz) se však pase na daleko menších prostranstvích, kde by velká stáda udělala více škody než užitku.
Když chutné zeleně na podzim po skromnu jest, je nutno použít roh i pro svou čest...
Vlevo plachý Koziáš, vpravo dojná Jarmila a v pozadí kůzle Pepina.
Julča, sestra od Pepiny, při hrátkách na napaječce...
Umět se poškrábat patří patrně k základním dovednostem – zde v podání dojné kozy Karamely.
A když měsíc říjen končí, v Českém krasu panuje mlha. Paprsky ji začnou trhat teprve okolo jedné hodiny odpolední. V tu chvíli stojí za to vylézt ze dvou spacáků a pozorovat hru světla přímo z místa dění.
Poslední říjnový víkend se zvířata převážejí zpět k majiteli. Když pak stojí v převozníku, trochu mě popadá nostalgie, ale to se asi dalo po tak intenzivní, čtyřtýdenní známosti čekat. Ve vlaku domů začínám tušit, že čas strávený na samotě v karavanu měl svou cenu. Například nebýt chvílí, kdy jedinou možnost, jak se zahřát, představoval pohyb, nebo kdy jsem během vaření ranního čaje hravě přečetl i deset stránek knihy, něvěděl bych, jakým pokladem je záchod bez lopatky či horká voda...
zpět »
Pravidla pro komentáře:
Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění:
publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
