Hřbitovní zahrádkaření aneb mrkev z dědečka

11. prosince 2012 /
foto: Klára Volková

Když jste se naposledy o víkendu rozhodovali, jestli v neděli vyrazíte trošku okopat vaši zahrádku, nebo vyměnit květiny na hrobě vašich (pra)rodičů, napadlo vás, že světem začíná hýbat trend, který tyto dvě bohulibé činnost spojuje v jednu?

Podle výzkumů se v západní Evropě a Americe zvyšuje procento městských dětí, které nikdy neviděly růst zeleninu. Znají ji pouze z knížek, seriálů či obchodů, kde ji se svými rodiči nakupují. S nadsázkou by se dalo říct, že mnohé z nich si možná myslí, že zelenina roste přímo v přepravkách či případně rovnou mražená v pytlících. Ovoce je na tom lépe, což je dáno tím, že ovocné stromy můžeme vidět růst volně okolo cest, zatímco volně rostoucí zeleninu aby člověk pohledal.

S rostoucí urbanizací příměstských oblastí a zvyšující se koncentrací obyvatelstva se navíc snižuje počet rodin, které mají přístup k jakékoliv vlastní půdě. Přitom nejde jen o vlastnictví velkých pozemků či sadů, ale i malých zahrádek, předzahrádek, a dokonce i obyčejných balkonů, které by snesly nějaký ten truhlík.

Ztráta kontaktu s půdou však není jedinou ztrátou, kterou v posledních desetiletích západní civilizace prožívá. Funerologové zjistili, že od konce druhé světové války se průměrný počet návštěv na hřbitově snížil na sedminu. Ke ztrátě kořenů tak dochází hned na několika rovinách.

Jedním ze současných trendů, nabízejících řešení obou problémů, je takzvané hřbitovní zahrádkaření (na Západě se někdy můžete setkat s pojmem hřbitovní farmaření). Tedy zakládání malých zahrádek na hrobech svých zesnulých.

Závan hřbitovní historie

Pěstování zeleniny či ovoce na hrobech a hřbitovech není výplodem 21. století. Jako spousta jiných současných trendů má i ono mnohem hlubší kořeny. V minulosti byly důvody pro pěstování hlavně náboženské, a to zejména reinkarnační — například Aztékové věřili tomu, že zelenina může díky svým kořenům „nasát“sílu a moudrost zesnulého a pak ji dále přenést na svého konzumenta.

Zatímco v Jižní Americe se hřbitovnímu farmaření vskutku dařilo, středověká Evropa zůstávala velmi pozadu. Ovšem není se zase tak moc čemu divit — místa pro pěstování bylo všude dost a zdejší náboženská situace příliš nenahrávala reinkarnacím skrze dýně. Je sice docela možné, že nějaké pokusy probíhaly i zde, ale jejich aktéři často byli jakožto „čarodějové“ a „čarodějnice“ semleti inkvizicí.

O novodobou renesanci hřbitovního zahrádkaření se starají rozsáhlé západní aglomerace, kde jedinými travnatými prostranstvími jsou buď parky, nebo právě staré hřbitovy. A na rozdíl od parků je možné na hřbitově prokazovat nějaké vlastní „majetkové“ nároky na kusy pozemků.

Opravdu seriózní pasáž

Situace v České republice přesně odpovídá místnímu konzervativnímu pohřebnictví (srovnejte třeba možnosti lesních hřbitovů či pohřbívání na vlastních pozemcích v jiných zemích Evropy, viz 7.G 5/2010), a proto ani hřbitovní farmaření zde zatím není tématem dne. Nutno říct, že oproti západním zemím je u nás situace s dostupností půdy obecně lepší. Děkovat za to můžeme zejména „chalupářsko-chatařské“ kultuře minulého režimu.

Avšak i v tuzemsku se již obdělává několik prvních hrobečků. První průkopnicí je Klára Volková farmařící u Ostravy a pak já, který okopávám hroby svých prarodičů kousek od Letovic. Technické řešení je až hloupě jednoduché — místo těžké náhrobní desky je na hrob babičky navezena ornice a dále se pak postupuje úplně stejně, jako když kedlubny rostly na zahrádce vedle jejího domku.

Když se začne hovořit o hřbitovním zahrádkaření, celá diskuse často sklouzne do absurdních rovin. Je pochopitelné, že většina lidí si pod tímto souslovím představí „humorné“ scénky, kdy si na zahrádku položí čerstvě umrlého dědu, do očí mu napíchá mrkve, do uší petržel a do břicha mu navrtá dírky na dýně. „No a on nám to bude svým rozkladem hezky přihnojovat, že?“, smějí se.

Ač je tato představa velice legrační, realitě je na hony vzdálená. Už ze samotné podstaty je zjevné, že k žádnému kontaktu mezi zeleninou a mrtvolou nedochází — jak by také mohlo, když i mezi tím nejhlubším kořínkem a mrtvolou leží nejen více než metr hlíny, ale také rakev… Navíc by jakékoliv podobné hrátky s mrtvolou byly, alespoň v České republice, protizákonné.

Z diskusí typických pro téma hřbitovního zahrádkaření vybírám následující argumenty pro a proti, přičemž vynechám linky, které to celé berou jako vtip.

PRO

Posílení vztahu k předkům

Zjevné posílení vztahu k zesnulým předkům je snad jediný z důvodů, který nebývá zpochybňován snad nikdy. O tom, že se euroamerická civilizace každou novou generací více a více vykořeňuje, totiž není pochyb. Stále se zvyšující životní tempo zbavuje moderního člověka chuti věnovat se svým prarodičům už za doby jejich života, natož pak po jejich skonu. Přitom právě úcta k zemřelým a vnímání historické stopy, kterou vlastní rod ve společnosti zanechal, patří k jednomu z důležitých prvků, tvořících integritu každého člověka.

A právě i malá zahrádka na dědově hrobě, kterou chodíte několikrát měsíčně navštívit, zalít či okopat, může v člověku postupně znovuobnovit vztah k minulosti a alespoň trošku vyvažovat křehký futurocentrický pohled.

Zesílení vztahu mládeže a půdy

Když ustoupíme od osobních motivací, můžeme celé hřbitovní farmaření vnímat i jako cestu, jak přivést k půdě mládež. Konkrétními cíli zde jsou hlavně takzvaní hipsteři a goth subkultury.

U prvních z nich bude hlavní motivací dělat něco, „co ostatní nedělají“, něco, co je „mimo mainstream“. U těch druhých pak fakt, že celá činnost je z jejich pohledu „temná“, týkající se hřbitovů a mrtvol.

Dospělému člověku můžou tyto důvody připadat zcela irelevantní, ale překvapivě o to silněji mohou v kolektivu mladých působit. Přál bych vám vidět tu radost v očích 15leté metalistky, když mohla mezi svoje stejně zaměřené spolužačky přinést košík rajčat s tím, že byly vypěstovány na jejím předčasně zesnulém strýčkovi. Samozřejmě že ne všichni „mladí hřbitovní farmáři“ získají pravý zájem o půdu a kvalitní potraviny. Pro většinu zůstane farmaření jen další etapou (či spíše pózou?) v jejich dospívání. Ale i kdyby okopávání babiček pomohlo najít cestu několika z nich, je to dobrý výsledek.

Využití hrobu

Čistě racionálně-ekonomický pohled na věc je jednoduchý — když už si člověk platí hřbitovní místo, je hezké, pokud se mu náklady přetaví i v něco reálného. A ve srovnání chutných rajčat a prachu na mramorové desce je vítěz jasný.

foto: Klára Volková

PROTI

Morální pobouření

První argument, který člověk proti hřbitovnímu zahrádkaření uslyší, je nějaká forma vnitřního morálního pobouření nad celou situací. Osobně se mi osvědčilo opakované dotazování na konkrétní důvod — protistrana dost často po určité době zjistí, že vlastně žádné racionální jádro jejich nevole neexistuje. Na „svém“ hrobě, respektive hřbitově jsem měl to štěstí, že jsem znal majitele většiny okolních hrobů, tudíž jsem si s každým mohl zvlášť promluvit a vše vysvětlit. Nakonec se ukázalo, že největším problémem byli moji konzervativní rodiče, avšak i oni nakonec k experimentu svolili. Ovšem s podmínkou, že nebudu prezentovat fotografie z hrobů jejich rodičů…

Narušení piety

Konkrétnější varianta předchozí výtky spočívá v tom, že někteří lidé vnímají jako problém samotný fakt, že na onom posvátném místě — hrobě — roste něco tak přízemního jako mrkev. Proti tomu samozřejmě nejde nic namítnout, míra a forma úcty k hrobům je u každého člověka různá a těžko někoho přemlouvat, co je a co není narušování piety. Za sebe však myslím, že mnohem neuctivější jsou všelijaké „pomníčky“ motoristům — ony bizarní pyramidy z pneumatik, svíček a kamení, které se tak rády vyskytují v okolí snad všech českých silnic.

Infekce

Jedinou opravdu závažnou otázkou tak zůstává: „Není to zdravotně závadné?“, přičemž občas se dokonce vyskytují i obavy z moru…

Vzhledem k tomu, v jaké hloubce pod kořeny zeleniny mrtvola leží a že v cestě stojí víko rakve, není tato obava opodstatněná. Zajímavé je, že část těchto lidí si nakonec vzpomene, jak za mlada chodili „pajtlovat“ ovoce na obecní hřbitovy, a přesto doteď žijí. Samozřejmě je nutné zeleninu před konzumací dobře umýt — ovšem stejné doporučení platí i pro zeleninu ze zahrad nebo supermarketu.

Musím však přiznat, že na mělký hrob, v němž tlí tělo bez rakve, bych pro jistotu nic k jídlu nesázel…

Proč zrovna na hřbitově

Při jedné diskusi se mi dostalo hezkého shrnutí: „Proč si na zahrádkách budujeme tújové hřbitovy a zeleninu si pak musíme sázet na hřbitově?“ Ano, samozřejmě! Pokud si ničíme vlastní zahrádky tupými tújemi, mělo by naším prvním cílem být tento stav změnit. Ovšem lidí, kteří by si tímto způsobem ničili vlastní pozemky a k tomu se zároveň věnovali okopávání hřbitovní zahrádky, je opravdu minimum. Hřbitovní farmaření není (a ani nemá být) vnímáno jako nějaká „módní“ alternativa klasických zahrad, ale jako jejich doplněk či jako možnost pro ty, kteří onou „klasickou“ cestou jít nemohou.

Vandalové

Jedním z velkých problémů hřbitovního zahrádkaření, a bohužel v České republice obzvlášť, jsou vandalové. Ve státě, kde se tu a tam demolují náhrobky a krádeže květin patří téměř mezi hřbitovní kolorit, je pěstování zeleniny poměrně riziková záležitost. Osobně jsem to na své zahrádce řešil cedulí Prosím, prokažte této zelenině stejnou úctu jako těm, kteří leží nehluboko pod ní… P. S.: Záhonek je monitorován kamerou. Nevím, zdali za to mohlo prostředí menšího hřbitova či „výhružka“ smyšlenou kamerou, každopádně s žádnými útoky na své záhonky jsem se nesetkal.

Vůně hřbitovní budoucnosti

Závěrem článku se nabízí pokus o malý výhled do budoucnosti. Masové rozšíření tohoto pěstitelského proudu se asi nedá očekávat, avšak není důvod, proč by po republice nemohlo vzniknout několik desítek či stovek malých záhonků, které budou těšit jak jejich majitele, tak i další návštěvníky hřbitovů. A třeba představa věčného spánku pod zahrádkou některým babičkám, dědečkům a dalším budoucím umrlcům i zpříjemní čekání na smrt. Mně osobně by se tedy s takovou vidinou umíralo mnohem radostněji.

                                    autor: Adam Hrubý

Pokud situaci s nedostatkem vhodné půdy doženeme do extrémů, je hypoteticky možné, že se hřbitovní zahrádkaření postupně stane rovnocennou silou ke „klasickým“ zahrádkám. Pak se dá očekávat i příchod souvisejících módních jevů, ať už komunitního farmaření na rozptylových loučkách, či speciálních certifikátů fairgrave deklarujících, že daný produkt byl vypěstován opravdu na hrobě a při splnění všech dalších podmínek férového farmaření.

Autor je ekologický udržitelný programátor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.