Ibra Ibrahimovič

Vít Kouřil a Jan Miessler

Rebelové s eko-příčinou

Během bezmála dvaceti let od změny režimu můžeme na „ekologické frontě“ pozorovat klid. Zdejší environmentální organizace se profesionalizovaly a s větším či menším úspěchem lobbují v zastupitelských orgánech, ve vládě sedí ministři a ministryně Strany zelených a mediální hladinu čeří jen občasné výlezy na komín, poklidné cyklojízdy či protesty před stavbou supermarketů. Libkovice, Velká pardubická, Temelín či Šumava jsou minulostí. Normalizované „šustění papírů“ v posledních pěti letech chvilkově přehlušilo pouze několik radikálnějších přímých akcí.

Konkrétně šlo o zničení pole s GMO kukuřicí na Znojemsku, majetku firmy BioTest provádějící vivisekci, osvobození divokých ptáků z voliér, vypuštění tisícovky norků a lišek z kožešinové velkofarmy ve Vítějevsi nebo průběžné odnášení slepic z drůbežáren Michalem Kolesárem (viz Velmi umírněný radikál). V domácí mírumilovné tradici zeleného hnutí působí tyto činy — ve srovnání s výše zmíněnými blokádami (viz Blokády jako záchranná brzda?) — jaksi kontraproduktivně a zbytečně agresivně. Mají podobné akce nějaký smysl?

„Teď dochází k rozdělování, jedni jsou spokojení s tím, že jsou zelení poslanci v parlamentu, že ministr životního prostředí naslouchá ekologickým organizacím, že mohou lobbovat a prosazovat různé zákony. Druzí říkají: ano, můžete prosazovat různé zákony, ale mnohé — třeba zákon na ochranu zvířat proti týrání — de facto největšímu zneužívání zvířat v laboratořích nebo ve velkochovech nezabránil,“ zamýšlí se dlouholetý aktivista NESEHNUTÍ Milan Štefanec.

Česko hledá ekoterismus

I pokud těmto činům jisté opodstatnění přiznáme, musíme vzít v potaz jejich společenské důsledky. Radikálnější environmentalisté či stoupenci zvířecích práv (či potřeb) jsou totiž často šmahem vyřízeni jako „(eko)teroristé“. Je to snadné, řízné a populární. A navíc v tuzemsku beztrestné, jak se mohli u soudu přesvědčit i umírněnější aktivisté. Nutno dodat, že se ale — zvlášť v kontextu probíhající „války proti terorismu“ — jedná o nezodpovědný zlozvyk, který neobstojí ani před důslednými definicemi terorismu ani před reálnými ekoteroristickými činy v zahraničí, zahrnujícími infikování masa v supermarketech, vyhrožování smrtí nebo (před)loňské pokládání bomb před dveře lidí napojených na největší britskou laboratoř testující zvířata Huntingdon Life Science. (Události na hranici eko-sabotáže a eko-terorismu viz rámeček Impérium vrací úder.)

Hlavami mnoha zdejších politiků, úředníků, podnikatelů či novinářů strašidlo ekoterorismu obchází mnoho let. Je to ovšem strašidlo dost mlhavé a vzniklo nejspíš jako slovní fixace obav z přílišné moci environmentálních organizací. „Potkat skutečného ekoteroristu je svátek. Takoví lidé v přírodě téměř neexistují anebo se vyskytují výhradně v televizním zpravodajství,“ podotkl v červencovém Respektu Václav Cílek, podle nějž k terorismu netíhnou ani zdejší ekologické špičky: „Nezdá se mi, že by Martin Bursík potají připravoval internační tábory pro příliš liberální ekonomy, podobně ani Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA nemá v garáži (kdo ví, jestli má vůbec garáž!) dílnu na výrobu Molotovových koktejlů a Jakub Patočka určitě neumí za sedm vteřin rozložit a složit samopal.“ Existuje vůbec nějaký reálný český ekoterorismus? A jak takový ekoterorismus vypadá?

Z anketních odpovědí vyplývá, že význam pojmu ekoterorismus není ustálený ani mezi zasvěcenými. Politolog Martin Bastl dosud u nás nezaznamenal žádný akt ekoterorismu, jeho konzervativnější kolega Miroslav Mareš zato hned čtyři a podle jinak benevolentního Pavla Šaradína by mohl být za ekoteroristu označen až slepičí zbojník Michal Kolesár. Přidáme-li pojetí Erazima Koháka, který za ekoteroristický čin považuje například prolomení těžebních limitů, nebo názor Greenpeace, že ekoteroristickou akcí byl útok francouzské tajné služby na její loď Rainbow Warrior, vychází nám z toho významový guláš.

Trojjedinost pojmu

Jedna z mála domácích odborných studií o ekoterorismu z pera brněnského experta na extremismus Miroslava Mareše Ekoterorismus v České republice (Rexter 1/2004; přepracovaně v knize Terorismus v ČR) zmiňuje tři různá pojetí ekoterorismu z knihy Eco-Terrorism & Eco-Extremism Against Agriculture Josepha a Roberta Millerových: za prvé jako teroristickou činnost ve jménu životního prostředí, přírody či alespoň její součásti, například zvířat; dále jako teroristické metody zaměřené na poškození životního prostředí s cílem zasáhnout či zastrašit nějakého protivníka; a do třetice ve smyslu poškozování životního prostředí anebo útoků proti příslušníkům „zeleného hnutí“. Ekoteroristou tedy může být jak eko-aktivista, který by například umístil bombu do chemičky vypouštějící jedovatý sajrajt, tak i ředitel této chemičky, kterému nevadí vypouštění jedovatého sajrajtu, a tím způsobené poškozování přírody i lidského zdraví.

Druhé ze tří pojetí ekoterorismu bývá v odborné literatuře nahrazováno termínem „environmentální terorismus“, pod který můžeme řadit třeba válečné zapalování ropných vrtů či používání defoliantu Agent Orange. Je symptomatické, že Mareš odkládá stranou i pojetí třetí a dále v textu spojuje ekoterorismus jen s činy environmentálních aktivistů. A stejně příznačné je také to, že zatímco případů terorizování životního prostředí či environmentalistů by se našlo ve světě i v České republice dost, mezi „eko-násilné a ekoteroristické“ činy zdejších eko-aktivistů Mareš řadí také zničení poutačů cirkusu Berousek, lepení samolepek „Zabíjení zvířat“ na dopravní značky STOP nebo zalepení zámku řeznictví.

Autor studie tak hází do stejného pytle pojmy, které by měl pečlivě rozlišovat. Směšuje teroristické a násilné činy, hmotné škody a ohrožení životů, neadekvátně připisuje „ekoteroristickým“ akcím symbolický charakter a neuspořádaně spojuje ekoterorismus s blíže nespecifikovanou „částí ekologického hnutí“ v Česku.

Kde ty oběti jsou?

Uveďme si příklad, k čemu taková mlhavost vede. Mezi nejvýznamnější akce českého ekoterorismu Miroslav Mareš řadí dva zmíněné útoky skupiny Animal Liberation Front (ALF) proti firmě BioTest, provádějící pokusy na zvířatech: při prvním útoku byla zničena část majetku a odcizeny věci i finanční hotovost, druhý útok následujícího roku skončil zničením majetku a odcizením počítačů v celkové škodě přes dva miliony korun. Pachatelé nebyli dopadeni a případ byl v roce 2004 odložen, ALF se nicméně k zodpovědnosti přihlásila v prohlášení na internetu.

Zařazení těchto akcí pod ekoterorismus je sice formálně v souladu s definicí terorismu v USA, jelikož při ní byl násilně poškozen majetek firmy podnikající se zvířaty. Můžeme ji ale také srovnat s vymezením terorismu v knihách Introduction to Political Terrorism L. Weinberga a P. Davise („teroristický čin není, jak se někdy má za to… sabotáž veřejného či soukromého majetku“) či tzv. akademickým konsensem OSN z pera Alexe P. Schmida, hovořícím o „bezprostředních obětech násilí“; podle Schmidova pozdějšího návrhu máme pojímat teroristické činy jako ekvivalent válečných zločinů v mírové době. Předloňský panel OSN pak terorismus popisuje jako „čin uzpůsobený usmrtit či těžce zranit civilisty či nebojovníky“. Jistě, definicí terorismu je přes sto a vejde se do nich leccos včetně současné strategie USA v Iráku. Vyjděme proto z paragrafu 95 platného trestního zákona, v němž je podrobná definice teroristického útoku inspirována příslušným dokumentem Rady EU. Lze úspěšně pochybovat, že u zmíněných činů ALF došlo k násilí proti lidem, poškození veřejného zařízení nebo jiného důležitého majetku či k poškození cizího majetku způsobeném požárem, povodní nebo výbuchem, to vše s úmyslem zničit základní hospodářskou či sociální strukturu republiky nebo závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo. Zůstává tak pouze ekologická motivace a neurčité „násilí“, které se dá přilepit téměř na všechno — i na ty samolepky.

Právo libovolně urážet

V praxi jsou ovšem za „ekoteroristy“ hanlivě označováni často už ti, kteří umírněnými prostředky kazí hladký průběh nějakého obchodu či administrace. Přestože nevládní eko-organizace obvykle úzkostlivě dodržují zákony, aby si nepokazily už tak počmáraný mediální obraz, jejich oponenti z řad státní správy, samosprávy či stavebních firem jim neváhají nadávat do „ekoteroristů“ — a není divu, nic se jim totiž nestane. Soudce Alois Svoboda v roce 2000 zamítl žalobu Jana Beránka, Jana Kellera, Stanislava Mirvalda a Jindřicha Petrlíka proti plzeňskému radnímu Marcelu Hájkovi, který dotyčné označil za ekoteroristy v souvislosti s blokováním výstavby dálničního obchvatu Plzně. Podle Svobody totiž ekoterorismus není urážka zákony dodržujících aktivistů, ale „koncentrovaný výraz vyjadřující rozhořčení plzeňské veřejnosti“, který „vyjadřuje přípustnou veřejnou kritiku tohoto stavu“.

Podle předloňského sdělení státního zástupce Jiřího Bednáře pak není obviňování z ekoterorismu ani šířením poplašné zprávy. Senátor a primátor Teplic Jaroslav Kubera totiž v souvislosti s výstavbou dálnice D8 přes České středohoří řekl, že „až se ekoteroristé oklepou, začnou možná znovu útočit. Myslím, si ale, že už nebudou tolik zlobit“. Bednář v reakci na podnět k trestnímu stíhání Kubery pak napsal, že „takovýto výrok však není způsobilý vyvolat vážné znepokojení obyvatel… Označení ,ekoteroristé‘ je v mediálních přestřelkách běžně užívané pejorativní označení ekologických aktivistů, které však není veřejností vnímáno tak, že by ekologové ohrožovali životy lidí a nepochybně tak není ani míněno“. Za tuto interpretaci se postavil i státní zástupce pražského Vrchního státního zastupitelství, podle kterého „výraz ekoteroristé není sdělovacími prostředky ani veřejností vnímán jako označení skutečných teroristů“.

V této situaci se nabízejí dvě alternativy: buď se s inflací pojmu ekoterorismus, neoznačujícího „skutečné teroristy“, smířit a v duchu strategie „na hrubý pytel hrubá záplata“ si ukázat na svého ekoteroristu; nebo termín podrobně definovat, aby jeho stávající vágní výklad nenahrával nesmyslným soudním výrokům i paušalizujícímu osočování na veřejnosti. Zkusme například pracovně a bez vědeckých ambicí navrhnout, že blokády šumavského typu spadají pod občanskou eko-neposlušnost, zalepování zámků kožešnictví pod eko-vandalství, rozsáhlé ničení majetku pod eko- sabotáže a bombové útoky nebo násilné akce zaměřené na lidi za eko-terorismus.

Hrdinové, nebo zločinci?

Zejména ale zkusme navrhnout, prosadit a dodržovat zákony, které by přispěly k šetrnějšímu vztahu k životnímu prostředí nebo by „hospodářským“ zvířatům umožnily žít. Například ve Švýcarsku referendem zrušili klecové chovy slepic a v Nizozemí, Švédsku či Horním Rakousku omezili či znemožnili chov „kožešinových“ zvířat. Výskyt radikálnějších přímých eko-akcí totiž zřejmě souvisí s úrovní environmentálních zákonů a státní ochrany přírody. Například v USA dochází k nárůstu sabotáží během republikánských vlád, kdy i umírnění eko-bojovníci ztrácejí naději v úspěšnost lobbování a volí cestu přímého poškozování „špinavých“ podniků. V posledních letech dokonce ALF či Earth Liberation Front (ELF) čím dál častěji překračují tabu neútočit na lidi (mluvčí americké ALF mluví o „extenzivní sebeobraně“), čímž si vysloužily místo na oficiálních seznamech teroristů.

Otevřené přímé akce Michala Kolesára konané i v řadě jiných zemí jdou naštěstí opačným směrem. „Možná se budou častěji objevovat lidi jako Michal Kolesár, kteří půjdou touto cestou. Zatím se mi spíš zdá, že proud lidí, kteří si myslí, že v rámci systému je možné prosadit aspoň nějaké dílčí věci, je stále stejný. Ale ubývá těch, kteří si myslí, že je možná změna vně systému,“ domnívá se Milan Štefanec. V příštích desetiletích se ukáže, zda budeme lidi jako Kolesár zpětně řadit po bok abolicionistů či aktivistů za lidská práva, nebo považovat za utopisty s cejchem kriminálníků.

---

Impérium vrací úder

Letos v létě skončil v USA soudní proces se členy skupiny „The Family“ svázanými s organizací Earth Liberation Front, kteří v boji proti dřevařskému, masnému či lyžařskému průmyslu mimo jiné založili požár na koňských jatkách, v lesní firmě, lyžařské chatě nebo prodejně SUV automobilů, a způsobili celkovou škodu za desítky milionů dolarů. Ačkoliv při jejich akcích nebyl zraněn ani zabit žádný člověk, státní žalobci poprvé v historii požadovali navýšit tresty o obvinění z terorismu proti federální vládě. Tvrdili přitom, že i když obvinění neútočili proti vládě přímo, tlačili ji svými akcemi ke změně politiky. Podle stávající federální antiteroristické legislativy vzniklé po událostech 11. září 2001 hrozilo každému členu „Rodiny“ až dvacet let s nejvyšším stupněm ostrahy. Soudkyně nakonec letos v červnu uznala, že jejich akce „teroristické prvky“ obsahovaly a udělila nejvyšší trest 13 let. „Když je teroristou každý, není jím pak nikdo,“ konstatovala v květnu pro deník Christian Science Monitor Lauren Reganová z Centra pro obranu občanských svobod v Eugene a dodala: „Čím více rozšiřujeme pojetí opravdového teroristy, tím méně bezpečí skutečně máme. Jestliže je ekosabotér totéž co Usáma bin Ládin, kudy pak vede dělící linie?“

Vloni na podzim mezitím prošel Kongresem, přes protesty liberálního křídla, Animal Enterprise Terrorism Act, který jako teroristické činy považuje poškozování majetku i krádeže zvířat z laboratoří, velkochovů či zoologických zahrad. Michal Kolesár vypouštějící byť jedinou slepici na svobodu by tak byl od letoška v USA považován za teroristu. Ke zpřísnění legislativy došlo i ve Velké Británii, načež byly zatčeny stovky lidí.

ANKETA

Mají podle vás smysl zákon překračující přímé akce, které upozorňují na poškozování přírody, krajiny či zvířat?

Miroslav Patrik, předseda Dětí Země:
Nepochybně. Jako důkaz nějakého antiekologického činu či záměru a k získání zájmu či podpory veřejnosti. Ale nesmí jít o izolovaný a skrytý čin, který není součástí kampaně, ve které byly vyčerpány mnohé demokratické prostředky. Musí být jasné, co je cílem a nutná je i srozumitelnost. Je také potřeba ji provést tak, aby nedošlo k bezdůvodnému ničení životů a ohrožení zdraví osob a zvířat a případně i k rozsáhlým škodám na majetku.

Karel Dolejší, mluvčí české pobočky Greenpeace:
V západních společnostech, kde existuje rozsáhlá tradice občanské neposlušnosti, jsou přímé akce překračující zákon přijímány odlišným způsobem než v Česku. Domnívám se, že u nás jsou takové akce v naprosté většině případů kontraproduktivní a význam by mohly mít jedině tehdy, pokud by prokazatelně vedly k zabránění větší škodě. Obecně jsem toho názoru, že když už někdo do podobné akce jde, měl by předem zvážit, zda kauze spíše neublíží, a předem se rozhodnout, že přijme všechny následné sankce (pokuty apod.). Podle mého názoru se atmosféra v české společnosti od 90. let spíše „normalizuje“ a tolerance většinové společnosti ke kontroverzním akcím spíše klesá.

Jan Keller, sociolog:
Záleží, o jaké akce by šlo. Pokud jde o to, že jsou z klecí vypouštěna zvířata, která v přírodě během 24 hodin zahynou, velký smysl to asi nemá. Pokud by ale například hrozilo rozjetí těžby v Beskydech a místní lidé zahájili blokádu takové stavby, určitě by to význam mělo. Záleží tedy případ od případu. Vždy ovšem platí, že smysl mohou mít jen takové přímé akce, které vyjadřují nesouhlas neagresivní formou v tom smyslu, že neohrožují na zdraví a životě ty, proti nimž jsou namířeny. Ekologické hnutí musí být pacifistické. Jestliže tedy například Martin Bursík prohlašuje, že jeho strana pacifistická není, jenom tím ukazuje, že o ekologii toho moc neví, i když byl jistě ve škole i po ní hodně pilný.

Erazim Kohák, filozof:
Účel nelze oddělit od prostředků a každé narušení zákona je prostředek závažný. Zákon je jedinou obranou slabšího — a ve sporu s nadspotřební strategií nadnárodních společností budou ochránci vždy slabším partnerem. Proto nestačí posoudit jen záhodnost přímé akce, ale celý balíček, dopad akce plus narušení zákonnosti. Opatrně s tím!

Jaký ekoteroristický čin byl podle vás v České republice spáchán?

Martin Bastl, politolog, FSS MU Brno:
Pokud je mi známo, v Česku nebyl dosud spáchán ekoteroristický čin. Došlo k výbuchu, k vloupáním, krádežím, poškozování cizí věci či třeba sabotážím, ale nikoliv k teroristické akci. Teroristická akce předpokládá úmyslné násilí, které má vzbudit emoce širšího publika, nejčastěji ovšem zastrašovat. Tento mechanismus nebyl vlastní ani zřejmě největší akci eko-aktivistů u nás, tedy útoku ALF proti firmě BioTest v roce 2003. Pokud by eko-aktivisté napadali a zastrašovali své oponenty, vyhazovali do povětří či zapalovali automobily, jatka, obchody s kožešinami, stříleli po myslivcích, otrávili maso v supermarketech, aby odradili od jeho konzumace, pak bychom mohli mluvit o terorismu. Materiální škody samy o sobě s podstatou terorismu nemají nic společného.

Miroslav Mareš, politolog, FSS MU Brno:
Pokud bude ekoterorismus chápán jako boj teroristickými prostředky za subjektivně pojatou ochranu životního prostředí (se subtypem boje za zvířecí práva), byl to především útok na velín lanovky v Moravském krasu u propasti Macocha v únoru 1995. Podle dostupných informací se vzhledem ke způsobu provedení jednalo o snahu nejenom přímo zničit technické zařízení, ale s ohledem na podpis „Mc Bastards ALF“ i o přihlášení se k širší zastrašovací kampani. Prvky závažnějšího ekonomického zastrašování vůči širšímu publiku, které lze rovněž řadit do oblasti ekoterorismu, byly patrné i v akcích ALF proti BioTestu v září 2002 v Konárovicích u Pardubic a v březnu 2003 v Pardubicích-Rosicích. Tyto akty je ovšem potřeba pojímat jako součást širší transnacionální kampaně mající za cíl zastrašení subjektů realizujících vivisekci a potencionálních zájemců o tuto oblast. S ohledem na zveřejněné prohlášení ALF (pokud je pravdivé) bych zařadil mezi ekoterorismus i akci proti farmě ve Vítějevsi v říjnu 2005, i když zde je to „na hraně“. Terorismus ve stručnosti chápu jako násilnou metodu prosazování zájmů, u níž je primárním cílem zastrašit závažným způsobem širší počet lidí než pouze primární oběti poškození (mrtvé, zraněné, ekonomicky poškozené). Všechny výše uvedené akce však spadají spíše do oblasti mikroterorismu (snad jen akce proti lanovce u Macochy má i určité rysy mesoterorismu). Závažnější akt ekoterorismu, při němž by byly výrazněji ohroženy lidské životy, v Česku podle mých informací spáchán nebyl.

Pavel Šaradín, politolog, FF UP Olomouc:
Odpověď musí vycházet z definice ekoterorismu. Z logiky věci vyplývá, že se jedná o násilnou akci, která má upozornit na možné ekologické poškozování našeho prostředí, popřípadě mu zabránit. Z tohoto pohledu u nás k žádným ekoteroristickým činům nedochází. Výraznější protesty, které si pamatujeme zejména z 90. let 20. století, kdy se mladí lidé připoutávali ke stromům či aktivně bránili vjezdu těžařů či stavařů, také nelze zahrnout pod pojem ekoterorismu. Byly to totiž nenásilné blokády.

Jediné, co by mohlo být považováno za ekoterorismus, jsou některé tzv. přímé akce, které provádí například Michal Kolesár. Jde totiž o násilné proniknutí na soukromý pozemek a násilné zcizení části soukromého majetku. Jako v ostatních případech, kdy se občané snaží zabránit výstavbě chemičky či supermarketu v bezprostředním okolí svého bydliště, se však i zde nabízí otázka, zda Michal Kolesár spíše nedělá to, nač nestačí stát samotný. Ale to už je jiné téma.

Erazim Kohák, filozof:
Za „ekoteroristický“ považuji každý počin, který ohrožuje (= terorizuje) ekos (osvětí čili životní prostředí), zvlášť pokud činitel užívá násilné prostředky. K takovým činům počítám například prolomení omezení těžby a další činy, za které Děti Země udělují cenu Ropák. Za neméně závažné, byť méně dramatické, považuji výroky, které zamlžují ohrožení životního prostředí (tzv. Zelené perly), například popíráním vědecky prokázaného globálního oteplování, i činnost, která takové počiny podporuje, například spoluúčast na ekologicky škodlivé vládě.

Jan Keller, sociolog:
Na to se musíte přeptat u plzeňského soudu. Jsem mezi těmi, kdo od něj mají přímo úředně potvrzeno, že jsou ekoteroristé. Když jsme se před soudem bránili, že terorismus přece znamená hrozbu násilím nebo jeho použití, soudce nám oznámil, že tyto znaky nepochybně splňujeme, protože některým z nás bylo v souvislosti s plzeňským obchvatem vyhrožováno smrtí. Jelikož žijeme v právním státě, je z toho patrné, že ekoterorismus u nás jen kvete. Podobně jako blbost, a možná i ještě hýřivějšími barvami.

Miroslav Patrik, předseda Dětí Země:
Ze sledování českého mediálního prostoru vyplývá, že od roku 1990 jich byla velká spousta. A co je nejohavnější, nebyl za tyto odporné činy snad ani nikdo odsouzen! Proto se nelze ani divit, že skoro každá větší přímá akce, jako je blokáda, demonstrace či happening nebo vyslovení nějakého názoru na podporu ochrany životního prostředí a přírody, pak nese všechny smyšlené znaky ekoterorismu. A důkaz? Už po 17. listopadu 1990 byli za ekoteroristy označeni všichni, kteří prohlásili třetí novomlýnskou nádrž na jižní Moravě za zločin na přírodě a během sto dní požadovali její dočasné vypuštění. Naštěstí se pak v únoru 1991 zalekli odporu a od vypuštění upustili. Obhájci vodního díla je totiž na jejich demonstraci u nádrže svými transparenty jako například „Ekoteroristi! Ruce pryč od přehrady!“ či výkřiky „Zelení na šibenici!“ zcela paralyzovali. Škoda jen, že v záplavě mnoha obdobných přímých akcí na ochranu přírody se stejně zřetelným antidemokratickým, nelegálním, konspirativním a destruktivním násilím se už pořádně neorientují ani odborníci na (eko)terorismus a řádně je všechny nedokumentují.

Karel Dolejší, mluvčí české pobočky Greenpeace:
Nevím o tom, že by byl v české společnosti spáchán nějaký „ekoteroristický“ čin. Například osvobozování slepic z velkochovů nepovažuji za „ekoterorismus“, protože nejde o čin zaměřený nepřátelsky proti lidskému druhu (podle mě nezbytná definiční vlastnost ekoterorismu). A právnicky řečeno, společenská nebezpečnost takové akce je přece jen poměrně nízká. Asi to není nejšťastnější postup, ale ekoterorismus vypadá jinak. A nemusí ho vždycky páchat lidé, kteří se považují za ekology. Například francouzská tajná služba se při útoku na loď Rainbow Warrior 10. července 1985 jednoznačně dopustila ekoterorismu.

Pokud si vzpomínám, psalo se v Česku o „darkerech“ přerušujících elektrická vedení; to už bych za terorismus klidně označil, jenže v případě hochů, kteří u nás tento „sport“ pěstují, si nejsem vůbec jist, že šlo o něco jiného než adrenalinovou aktivitu v rámci gangu. Nic „ekologického“ v tom jednoduše nevidím.

---

SOUVISEJÍCÍ TEXTY

Velmi umírněný radikál

Blokády jako záchranná brzda?

---

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.