Jak ohlodat poslední neohlodanou kost

Bouřlivý polistopadový přechod socialistické ekonomiky na kapitalistickou se nevyhnul ani lesnictví. Iniciativy se tehdy chopili tři kamarádi, bývalí spolužáci z lesnické fakulty, Jan Mičánek, Jiří Oliva a Pavel Rybníček (MOR), kteří k sobě přibrali ještě ekonoma Zdeňka Domese (D). Nazvali se „reformní skupinou lesníků“ a už v roce 1990 vystoupili s výzvou k privatizaci státních lesů…

…a příběh začíná

„Jejich první koncepce byla: ze stávajících lesních závodů vytvořit akciové společnosti, jim dát na třicet let do pronájmu lesy, které by obhospodařovaly. Z podniku Státních lesů… udělat jakousi fiktivní dozorovou organizaci… Jeden státní lesník by dohlížel na 25 až 30 tisíc hektarů… Těžby a veškeré činnosti by prováděly akciové společnosti, odhad vytěžené dřevní hmoty by si dělali jejich zaměstnanci,“ napsal tehdy Čestmír Hofhanzl, jediný z poslanců České národní rady, který se proti návrhu kvarteta MORD výrazně postavil.

Zděšení však návrh vyvolal mezi lesníky, ochranáři a odborníky. Sdružení přátel lesa a lesnické odbory proto uspořádaly demonstraci. České lesy tehdy přišlo podpořit přes dva tisíce lidí.

I přes protesty vláda návrh ze stolu neshodila. Donutila ovšem MORD ke značným ústupkům. Oproti původnímu záměru zůstala větší část odborné správy lesů pod transformovaným státním podnikem Lesy ČR. Na jednoho revírníka (dříve hajný) připadala správa 1500—2000 hektarů namísto dřívějších zhruba pěti set. Přes kuponovou privatizaci protekla část majetku (například těžařská technika) do rukou nových lesních akciových společností.

Centralizovaný státní podnik, kde o zakázkách rozhodovalo několik lidí na generálním ředitelství, začal veškeré práce objednávat u lesních akciovek. Dřevo jim prodával „při pni“. V praxi to znamenalo, že firmy stromy pokácely, samy si naměřily, kolik toho dřeva je, a zaplatily státu. Ten však v tu chvíli kvalitu dřeva nezná, takže prodává i kvalitnější spolu s méně kvalitním za nižší cenu, než je skutečná. Revírníci prováděli pouze namátkovou kontrolu. Akciovky pak dřevo zpracovávaly a prodávaly, rovněž vysazovaly nové stromky, což jim státní podnik proplácel.

Co se stalo s MORDem? Jan Mičánek zasedl jako předseda v České asociaci podnikatelů v lesním hospodářství, která mimo jiné sdružovala právě nově vzniklé akciovky. Jiří Oliva byl jmenován generálním ředitelem LČR a Zdeněk Domes jeho prvním ekonomickým náměstkem. Pavel Rybníček vše „jistil“ z pozice náměstka ministra zemědělství zodpovědného za lesní hospodářství, majíc v rukou státní správu a legislativu.

Deset let bylo ticho po pěšině. Čas od času sice někteří upozorňovali, že jde o tunel, kterým tečou peníze do kapes lesních akciovek, avšak poslanci jako by neslyšeli. Větší kritiku vzbudil pouze návrh zavést pro akciovky smlouvy na deset let. Ředitel Oliva a MZe od něj proto upustili.

Herkulovo koště

Změnu přinesl až nástup Jaroslava Palase na post ministra zemědělství v roce 2003. Chtěl zrušit tunel veřejných lesů a nastolit transparentní zadávání zakázek. To první se mu podařilo zčásti, to druhé vůbec.

Palas odvolal Olivu z funkce generálního ředitele a LČR postupně přešly na výhodnější prodej dřeva „na odvozním místě“. V tomto režimu se totiž strom prodává až po pokácení, změření a určení jeho kvality. Že státní podnik dříve prodával dřevo nevýhodně, potvrdila i rozsáhlá kontrola NKÚ. Ten také zjistil, že některé akciovky doslova drancovaly lesy. Kácely totiž mnohem víc, než podle smlouvy měly, dokonce až o 40 % — aniž by to revírníci LČR zjistili (nebo oznámili).

Na lepší časy se však blýskat nezačalo. Palasův přítel a poradce Vojtěch Slowik, bývalý člen ÚV SSM, označil veřejné lesy za poslední neohlodanou kost v tomto státě. Zakázky začaly vyhrávat firmy spřízněné se Slowikem. Ostatní lesnickodřevařské akciovky zahájily masivní kampaň, ve které spolu s několika spřízněnými novináři přesvědčovaly veřejnost a politiky, že nastává nové znárodňování, protože stát bere firmám obchodování se dřevem a začíná sám podnikat. Zmatená média jim skočila na špek. Následovala protichůdná stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, žaloby na LČR, arbitráže s Českem, intervence Evropské komise a časté střídání ředitelů. I přes chaos začal hospodářský výsledek LČR stoupat a po větrné kalamitě v roce 2007 dosáhl dvou miliard.

Tehdy se stal ministrem MZe Petr Gandalovič, který se rozhodl vyčistit Augiášovy chlévy. Do funkce generálního ředitele jmenoval Jiřího Holického s tím, aby státu zajistil adekvátní příjem z prodeje dřeva. Holický proto začal zavádět transparentní způsoby prodeje přes komoditní burzu nebo elektronické aukce, jak je v Evropě běžné. Jeho náměstek Vladimír Dolejský navíc nechal udělat audit uzavřených sponzorských smluv a usiloval (neúspěšně), aby peníze neodtékaly do politických stran. Akciovky se pochopitelně vzbouřily, zopakovaly osvědčené divadlo a obvinily Gandaloviče ze zestátňování lesů a braní práce soukromému sektoru. A média — s výjimkou Lidových novin a Respektu — na to opět skočila.

Pod Gandalovičem se začala kymácet židle. Tlak jej donutil uzavřít s Konfederací lesnických a dřevařských společností dohodu, že LČR budou 50 % dřeva prodávat akciovkám „při pni“ a s druhou půlkou budou obchodovat samy „na odvozním místě“. Holický dohodu nepodepsal a posléze rezignoval na post ředitele „ze zdravotních důvodů“. Vystřídal jej Jiří Novák, do té doby ředitel Krkonošského národního parku. I přes svou loajalitu to dlouho nevydržel. Po roce jej „povýšili“ na náměstka ministra zemědělství. Gandalovič jmenoval do třetice, a to Svatopluka Sýkoru, který předtím řediteloval akciovým společnostem Benzina, Agropol či Aliachem.

Bouřlivé období se odrazilo také ve výroční zprávě Bezpečnostní informační služby za rok 2008. Autoři upozorňují na přetrvávající tlaky podnikatelů na státní správu, přičemž jako nejvýraznější příklad jmenují lesnický sektor: „Zatímco v případě MZe šlo zejména o snahy ovlivnit rozhodování ministerstva a jemu podřízených organizací… [u] LČR vlivové skupiny ovlivňovaly zejména personální a obchodní záležitosti podniku.“

Jak řídit státní podnik

Svatopluk Sýkora provedl razantní personální změny na generálním ředitelství i v jednotlivých krajích, kde důležité pozice předal přímo některým představitelům dřevařských firem. Například krajským ředitelem v Jihlavě se stal Václav Šebek, bývalý viceprezident jedné z největších společností CE Wood, která se s LČR a státem soudí. Sýkora začal podnik destabilizovat také prodejem nemovitostí, přičemž bez některých se správa majetku neobejde. Jde například o hájovny revírníků. Pokud budou muset do spravovaných lesů dojíždět, ztratí ještě víc kontrolu nad svěřeným územím i prací akciovek. Letos hodlá Sýkora prodat „nepotřebný“ majetek v hodnotě 400 milionů korun.

Další zářez na pažbě si udělal za sponzoring, který vrátil do starých kolejí. LČR věnovaly devět set tisíc korun na koncert pro uzavřenou VIP společnost v Rudolfinu, který organizoval místopředseda sdružení Zuzany Paroubkové. Z peněz na „výchovu k ochraně životního prostředí“ věnovaly 450 tisíc korun na vycpání ulovených exotických zvířat (kozorožce sibiřského, divoké horské ovce argali a slona afrického) pro veřejnosti nepřístupné muzeum Miroslava Schöna, spolumajitele firmy Mountfield. Sýkora také obešel zákon, který nedovoluje prodej veřejných lesů, a pod záminkou scelování pozemků „směnil“ se souhlasem MZe lukrativní oboru Radějov v CHKO Bílé Karpaty podnikateli Leoši Novotnému, bývalému šéfu firmy Hamé a příteli ministra Jakuba Šebesty.

Nový a ještě lepší tunel

Návrat k původnímu scénáři završil Sýkora vypsáním tendrů. Měly být až na deset let a s nevýhodným prodejem dřeva pro stát („při pni“). Komplexní, dlouhodobé zakázky jsou de facto pronájmem státních lesů dřevařským firmám — což ovšem zákon zakazuje. Státní podnik by tím ztratil kontrolu nad hospodařením ve veřejných lesích. Tento systém jde s trochou nadsázky přirovnat k situaci, kdy bychom nemocnice pronajali pohřebním službám s tím, že v nich ponecháme lékaře, aby dohlíželi, jak zaměstnanci pohřební služby pečují o nemocné.

Dřevařské společnosti budou mít logicky zájem během vymezené lhůty udělat rychlý zisk i na úkor zdravého lesa. Po orkánu Kyrill nakoupily harvestory i další mechanizaci a potřebují ji uplatnit, aby se jim investice vrátily.

Vypsání megatendrů doslova torpédovalo Národní lesnický program (viz 7.G 3/2007), který chce zavést transparentní a ekonomicky efektivní prodej dřeva a přírodě bližší hospodaření ve veřejných lesích. I kdyby o to ale revírník usiloval, jak chtěl, mocnou akciovku k tomu nedonutí. Dokonce ani k dodržování smluv. Za ředitele Olivy, kdy měly akciovky pouze dvouleté či pětileté smlouvy, si revírníci nedovolili poukázat na porušování smluv, aby nepřišli o místo. Vliv velkých akciovek přesahuje revírníka i lesního správce. Podívejme se na analogii s pronajímáním honiteb. Revírníci by měli kontrolovat dodržování smluv s mysliveckými organizacemi, kontrolovat a schvalovat plány lovu. Výsledek? Přemnožená spárkatá zvěř, která likviduje malé semenáčky, zejména listnáčů a jedlí. Revírníci si netroufnou po myslivcích vyžadovat důsledné snížení stavů zvěře, i když je to ve smlouvách i v zákoně o myslivosti.

Odborníci odhadli, že tendry vytvoří penězovod z LČR (potažmo státu) do kapes dřevařských společností v řádu až několika miliard korun ročně. Jejich podmínky navíc Sýkora nastavil tak, že uspět mohlo pouze pár těch největších lesnickodřevařských firem; prakticky zejména jedna — holding Less, a. s., Jana Mičánka. Ten si mezitím postavil v Čáslavi největší a nejmodernější dřevozpracující závod v zemi…

Lesy nedáme

Proti tendrům se však postavily ekologické organizace spolu s odborníky akademie věd a lesnických fakult a vyzvaly ministra Šebestu i předsedy politických stran k jejich zrušení a odvolání ředitele Sýkory. Přidali se také Strana zelených, KDU-ČSL, živnostníci a majitelé menších a středních dřevozpracujících podniků na venkově, kteří by přišli o práci. Šebesta však tendry podpořil: nezávislá komise prý vyhodnotila navržený způsob prodeje dřeva jako pro stát nejvýhodnější. Zapomněl však dodat, že v komisi seděli zejména zástupci dřevařských akciovek. Antimonopolní úřad tendry nejdříve pozastavil, po více než dvou měsících je však pustil s podmínkou určitých úprav zadání. Nad tendry rokovaly rovněž expertní skupiny Národního lesnického programu, které se shodly na staré známé skutečnosti: prodej „při pni“ je zkrátka nevýhodný. A navrhly zásady, při jejichž dodržování by stát o své peníze nepřišel.

Sýkorovy megatendry zdvihly ze židle i českou veřejnost. Odpůrci lesního tunelu se mimo jiné sdružili na facebookové stránce, která nyní čítá přes 7600 fanoušků. Předsedové politických stran, poslanci i vláda začali dostávat desítky dopisů a e-mailů požadujících zastavení tendrů. Ondřej Liška (SZ) — s podporou Cyrila Svobody (KDU-ČSL) a stínového ministra financí ČSSD Bohuslava Sobotky — prosadil otázku hospodaření a zadávání zakázek v LČR do programu Poslanecké sněmovny. Pod tlakem veřejnosti hlasovala drtivá většina poslanců pro usnesení, kterým vyzvala vládu k zastavení tendrů a schválení návrhu, jenž zabezpečí pro lesy zdravé hospodaření a pro stát chytrý prodej dřeva. Takovou podporu poslanců pro návrh na zlepšení životního prostředí patrně parlament ještě nezažil.

Co myslíte, že bylo dál? Ministr Šebesta i vláda usnesení poslanců zcela ignorovali. V parlamentní demokracii skutečně pozoruhodný a navýsost varovný jev. Pohár trpělivosti přetekl. Hnutí DUHA a Sdružení živnostníků v lesním hospodářství svolaly před MZe demonstraci. Přišlo více než dvě stě naštvaných lidí — ochránci přírody, živnostníci, lesníci, turisté. Šebesta se neodvážil vyjít z budovy, jen na schůzce se zástupci organizací řekl, že tendry prostě nezruší. Poslanecká sněmovna má prý špatné informace a názory celé řady odborníků, kteří stávající poměry považují za neúnosné, označil za předvolební kampaň.

Jinak ale situaci vyhodnotily politické strany v zákulisí. Inu, bylo před volbami. Týden po demonstraci ředitel LČR Sýkora tendry zrušil. Jeho tiskový mluvčí Boublík uvedl, že důvodem byla politizace celé záležitosti. A vedení Lesů ČR začalo připravovat nové tendry, které vypíše po volbách.

Pod politickou pokličkou

Ukázalo se, že veřejnost může porazit i gigantické korporace, kterým jde o desítky miliard korun. Alespoň před volbami. Pojďme se tedy podívat, jak se v tendrové kauze chovaly jednotlivé politické strany.

Jako první na možný lesní tunel upozornila SZ, ještě v době, kdy se tendry teprve připravovaly. Po jejich zveřejnění — spolu s KDU-ČSL — požadovala jejich zrušení. Zatímco SZ kladla důraz na ochranu lesů, KDU-ČSL zase na ochranu drobných živnostníků a podnikatelů. Obě strany napomohly tomu, že se proti tendrům postavila Poslanecká sněmovna. Jejich předsedové navrhli text usnesení a svou účastí podpořili demonstraci před MZe.

Jediná strana, která tendry zprvu plně podpořila, byla KSČM. Vojtěch Filip to potvrdil v odpovědi na dopis ekologických organizací a vědců. Komunističtí poslanci se nejdříve snažili zabránit tomu, aby se Sněmovna tendry vůbec zabývala, pak ale pod tlakem veřejnosti i oni vzkázali vládě, ať kontroverzní zakázky zruší.

TOP09 po celou dobu mlčela. Karel Schwarzenberg sice novinářům zmínil, že on jako vlastník lesa by takto zakázky nikdy nezadával, ale oficiální stanovisko z této strany nikdo nevymámil. Neodpověděli ani na dopis ekologů a vědců, a hlasování ve Sněmovně se poslanci této strany vůbec nezúčastnili. Že by to bylo tím, že v předsednictvu sedí starý známý Jiří Oliva?

Ani z ODS nikdo oficiální stanovisko nedostal. Pouze její bývalý předseda Mirek Topolánek, zřejmě ve své slabé chvíli, zvídavé novinářce odpověděl: „Pokládám vaši žádost za připravenou provokaci a velkou drzost… A neříkejte mi, že jste nevinná a děláte to pro dobrou věc. Jsou to kecy.“ A jak si počínali ve Sněmovně? Někteří vystupovali proti tendrům, jiní naopak usnesení požadující jejich zrušení nepodpořili.

A zbývá nám ČSSD. Jiří Paroubek jako první reagoval na dopis ekologů a vědců: „ČSSD i já osobně budeme neprodleně požadovat zrušení této veřejné soutěže na provádění lesnických prací.“ Protože Jakuba Šebestu nominovala právě ČSSD, všichni očekávali, že tendry půjdou do háje. Nešly. Sociální demokraté se však ve Sněmovně přidali k výzvě pro vládu, někteří proti tendrům aktivně vystupovali. Ovšem ministři za ČSSD stejně jako ministři za ODS k usnesení poslanců zarytě mlčeli. Až po ohlášení demonstrace vystoupil stínový ministr zemědělství Michal Hašek a vyzval Šebestu k stopnutí lesních megazakázek.

Co nás čeká po volbách?

Nahlédněme však ještě hlouběji pod pokličku dvou největších stran. Zjistíme, že v dozorčí radě LČR sedí hned tři členové výkonné rady ODS: Libor Lukáš, Pavel Drobil a Radek Vonka. A zároveň i nejbližší spolupracovník Jiřího Paroubka, šéf jeho sekretariátu, Jan Birke (ČSSD). O přípravě tendrů věděli dlouho předem a postup s nimi vedení LČR konzultovalo. Byl to právě ministr za ODS Petr Gandalovič, který „povýšil“ předchozího ředitele lesů Jiřího Nováka, aby mohl do funkce dosadit Svatopluka Sýkoru. Samotné zadání tendrů pak připravovala advokátní kancelář Jansta a Kostka, blízká ČSSD, ve které dříve pracoval dnešní stínový ministr Michal Hašek a jejíž představitel Miroslav Jansta je přítel a právník Jiřího Paroubka. Navíc ředitel Sýkora lesní aféru ustál, a jak budou vypadat nové zakázky, má v rukou právě on… a lidé v zákulisí, kteří ho řídí.

Doohlodají kost po volbách?

—

Autor pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA.