Joan Martinez-Alier: Konflikt jako naděje

17. února 2011 /

Jsou chudí příliš chudí na to, aby byli zelení? Anebo jsou naopak lidé ve třetím světě, bojující proti degradaci svých zdrojů obživy, ze všech nejzelenější? Otázka katalánského ekonomického disidenta předestírá, že jde o způsob, jakým hledíme na svět.

Dlouho jsem se domnívala, že se jedná o dvě osoby: o jistého Juana Martineze-Aliera, který napsal s Indem Ramachandrem Guhou inspirativní knihu Varieties of Environmentalism, a pak o nějakou jeho jmenovkyni Joan — Janu, která s ním náhodou sdílí příjmení a píše o podobných tématech. Vlastně až loni na jaře na konferenci v Barceloně o nerůstu, kde jsem nenápadného, neformálně oděného pana profesora s odzbrojujícím úsměvem spatřila poprvé, jsem plně pochopila, že jména Joan a Juan patří jedné osobě. Jak říká v jednom rozhovoru: „Za Franca bylo zakázané dávat dětem katalánská jména, proto mě pojmenovali Juan. Své první knihy jsem psal pod jménem Juan, nyní používám jeho katalánský ekvivalent Joan.“

Připouští také, že je to historie jeho rodného Katalánska jako porobeného národa, která v něm probudila větší vnímavost k tomu, co nazývá „environmentálními konflikty“, a co se stalo postupně jedním z jeho hlavních životních témat. Environmentální konflikty spočívají ve zdrojích. Na jedné straně stojí místní lidé, často příslušníci menšin, kteří využívají přírodu ke svému živobytí buď přímo, nebo k peněžní směně na místních trzích. Na druhé straně jsou ti, kteří disponují finančním kapitálem a moderními technologiemi a tytéž zdroje „rekvírují“ pro trhy globální. Často tento proces zahrnuje privatizaci či naopak znárodnění původně komunitně využívaných území (občin či commons). Martinez-Alier ve svém díle takové konflikty podrobně mapuje. V knize The Environmentalism of the Poor například popisuje obranu místních na Filipínách, v Bangladéši, Indii, Ekvádoru a dalších zemích, před proměnou pobřežních mangrovových mokřadů na krevetové farmy (shrimp farms). Ekologicky komplexní mangrovy mají velký význam pro zachování křehké přírodní rovnováhy a jsou zdrojem trvale udržitelné obživy pro místní. Až do poloviny devadesátých let však Světová banka podporovala privatizaci těchto cenných území a jejich proměnu na krevetové farmy s cílem zajistit růst tažený vývozem. Martinez-Alier popisuje jeden z mnoha aktů odporu místních v Ekvádoru, jehož se zúčastnil jako „sympatizující pozorovatel“ a který spočíval ve vypuštění nádrže s krevetami a v symbolickém vysazení mangrovníkových semenáčků.

Různé ekonomické jazyky

Joan Martinez-Alier je však ekonom: vystudoval v Barceloně ekonomii a na katedru nově etablované Autonomní barcelonské univerzity se vrátil (po mnohaletém pobytu na univerzitě v Oxfordu) po skončení Francova diktátorského režimu v roce 1975. O environmentálních konfliktech tedy uvažuje ekonomicky (hovoří o nich jako o ekologických distribučních konfliktech), a přitom s určitým přesahem. Snaží se například do ekonomického uvažování včlenit otázku moci. Moc je podle něj dvojího typu: existuje moc toho, kdo smí činit rozhodnutí. A pak je tu ještě moc, která určuje, podle jakých kritérií se bude rozhodovat. Pokud dojde k environmentálnímu konfliktu, mohou se úřady snažit rozhodovat na základě „objektivních“ kritérií: například pokusit se zjistit finanční hodnotu likvidovaných mokřadů a místním pak nabídnout kompenzaci.

Místní lidé se však často snaží prosazovat úplně jiná kritéria rozhodování, anebo, jak říká Martinez-Alier, jiné „jazyky evaluace“. Takovým jazykem může být odkaz na lidská práva: mohou trvat na tom, že dané území je jejich od nepaměti, a mají tedy právo na něm setrvat a využívat jej podle svých představ. Anebo mohou hovořit jazykem „posvátna“ jako příslušníci osmitisícového kmene Dongria Kondh v indické Odiše (viz 7.G 4/2010) , kteří úspěšně a proti obrovské přesile ubránili svou posvátnou horu před vytěžením.

Ekonomie ve službách aktivistů?

Je to právě obor ekologické ekonomie, který Martinez-Alier pomáhal v osmdesátých letech zakládat a jenž by měl podle něj studovat tyto a další způsoby rozhodování „v přítomnosti distribučních konfliktů, nesouměřitelných hodnot a neřešitelných nejistot“, jak píše v The Environmentalism of the Poor. Ekologická ekonomie ale pro něj není pouhá odtažitá akademická disciplína. Naopak, jak sděluje v dalším rozhovoru, vždy si představoval takovou ekonomii, která by sloužila sociálním hnutím globálního Jihu, jež bojují proti ekologické degradaci svého prostředí. Vyjadřuje radost, že jeden z pojmů z arzenálu ekologické ekonomie využívají například aktivisté ze sdružení drobných rolníků a bezzemků Via Campesina na obranu tradičních zemědělských postupů. Je jím koncept energetické efektivnosti: pokud měříme efektivnost ekonomicky, je průmyslové zemědělství efektivnější než tradiční. Pokud však zvolíme jako kritérium nikoli peníze, ale energii, situace se mění: v poměru k vyprodukovaným potravinám využívá tradiční zemědělství méně energetických vstupů, a je tedy efektivnější než průmyslové. Jak vzpomíná Martinez-Alier, poprvé se s výzkumem, který dokládal tento zdánlivý paradox, setkal již v roce 1973. Velmi jej to zaujalo a nasměrovalo jeho přemýšlení v této oblasti.

Maso a vlnu za kukuřici a brambory

S dalšími výzkumy, které mu pomohly přesáhnout úzký rámec konvenční ekonomie, se seznámil rovněž v sedmdesátých letech v peruánských Andách. Badatelé, zaměření na ekologickou antropologii, zde měřili něco, čemu říkali „vertikální ekonomika“. Sledovali, jak místní horalové směňují maso a vlnu s lidmi z údolí za kukuřici a brambory, a počítali energetický obsah směňovaných produktů v kaloriích. Tehdy začal mladý Joan přemýšlet o energetických a materiálových tocích a o tom, že ekonomické procesy od nich nelze oddělit: bez surovin a energie žádný výrobek nevznikne. Města, země, regiony… všechny mají jakýsi „sociální“ metabolismus a můžeme se snažit změřit, kolik materiálu a energie z nich odtéká a kolik přitéká. Jak se postavit třeba ke skutečnosti, ptá se dnes Martinez-Alier, že Evropská unie dováží čtyřnásobek materiálu, měřeného v tunách na obyvatele, než vyváží, zatímco Ekvádor vyváží šestkrát víc materiálu, než dováží? Co nám to říká o nerovnováze mezi zeměmi globálního Severu a Jihu? Takovými i jinými výzkumy se dnes zabývá mezioborové pracoviště, které Joan Martinez-Alier založil na barcelonské univerzitě (Ecological Economics and Integrated Assessment Unit). Sám se v letáčku svého pracoviště definuje jako „ekologický ekonom, zaměřený na konflikty ekologické distribuce“.

Andělský růst?

A jak sám říká, těchto konfliktů, kterých je dnes už nepočítaně, bude přibývat s tím, jak se bude metabolismus společnosti s ekonomickým růstem zvětšovat. „Nic takového jako andělský růst neexistuje,“ cituje ironickou poznámku jiného ekologického ekonoma Hermana Dalyho, a chce tím říci, že každý ekonomický růst doprovází nárůst spotřeby materiálů a energie. Také proto jeho pracoviště uspořádalo v Barceloně druhou konferenci o nerůstu a toto téma patří k těm, které zkoumá.

V širším smyslu celoživotní dílo Joana Martineze-Aliera dokládá, že ačkoliv se obyvatelé globálního Jihu v environmentálních distribučních konfliktech mnohdy nezaštiťují environmentální ideologií, často hájí přírodní hodnoty, protože současně hájí vlastní obživu. Jinými slovy: chudí jsou často zelení, navzdory tomu, že jsou chudí. Jedná se třeba o obhájce mangrovů nebo indické hnutí Čipko, jehož členové brání stromy vlastním tělem, protože chápou jejich význam pro pastvu, ale i pro protierozní ochranu a vodní režim, nebo ekvádorské indiány bojující proti ropným společnostem. Takovíto lidé jsou s přírodou přímo propojeni svým živobytím. Proto o ni bojují, a když prohrávají, chudnou ještě více. Jestliže tedy ekonomický růst možná snižuje chudobu těch, kteří závisejí na penězích (tedy může řešit problémy ekonomické distribuce), zvyšuje chudobu těch, kteří svou obživou závisejí přímo na ekosystémech (tedy zhoršuje problémy ekologické distribuce). Právě v environmentalismu chudých vidí Martinez-Alier naději pro budoucnost planety.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.