Jsme spíš hodně roztěkaní

19. listopadu 2008 /

Do příjemně tichého, nezakouřeného a nemoderního Kafé Medúza přichází s mírným zpožděním. Mluví lehce překotně a se sklony k pábitelskému odbíhání. V posledních letech patří k nejvíce skloňovaným jménům nastupující literární generace. Pro některé je cool a přesný, pro jiné moc pop a přelétavý. Jaroslav Rudiš (1972), rodák z Turnova, absolvent pedagogické fakulty v Liberci a muž mnoha zaměstnání včetně hotelového portýra, zedníka, reklamního agenta Staropramenu nebo kulturního editora Práva, obdržel před šesti lety Cenu Jiřího Ortena za debutový román Nebe pod Berlínem. Následný příběh zpod Ještědu Grandhotel byl zfilmován, stejný osud brzy potká i komiksovou trilogii o sudetském nádražákovi Aloisi Nebelovi, kterou Rudiš tvoří s výtvarníkem Jaromírem 99. S německým spisovatelem Martinem Beckerem pak napsal rozhlasovou hru Lost in Praha a libreto k českoněmecké tragické operetě Exit 89. Kromě své kultovní skupiny U-Bahn občas vystupuje s „nejhorší kapelou na světě“ The Bombers. Má rád vlaky, Sudety, Berlín a punk. A ticho. Někdy. Po dvou sympatických hodinách nastoupil do tramvaje číslo 22, v níž se odehrává část jeho posledního románu Potichu.

Podle literárního kritika Jiřího Peňáse držíte prst na tepu doby. Tedy: jaká tato doba je?

Mám pocit, že především hlučná, což se mně také stalo tématem románu Potichu. Hluk a rámus v něm vnímám ve více polohách: jednak jako vztahový neklid, vztahovou roztěkanost, jednak jako agresivní civilizační hluk. Například v Praze v podstatě neexistuje místo, kde byste se schoval a neslyšel město. (Mimochodem pak jsem navštívil New York a zjistil jsem, že Praha je nejklidnějším městem na světě, po týdnu na Manhattanu jsem byl úplně vyřízený…) Ale nejedná se jenom o města, když chodíte třeba do hor, je čím dál složitější najít místo, kde slyšíte jenom přírodu nebo sám sebe. Ještě to funguje třeba v Rychlebách nebo Jeseníkách, ale v Krkonoších už ne. Ale i v těch Jeseníkách nad vámi přeletí letadlo.

Ticho je dnes možná takový svatý grál, který všude hledáme. Váš románový hrdina, bývalý filharmonik Vladimír, to bere zkratkou a čistí Prahu od hluku tím, že přestřihává lidem šňůry od sluchátek a vytahuje v restauracích kabely z reprobeden. Měl jste v postavě tohoto „ekobojovníka“ nějaký reálný předobraz?

Neměl. Nápad vznikl tak, že jsme po autorském čtení seděli v liberecké kavárně s nakladatelem Joachimem Dvořákem a kytaristou Priessnitz Petrem Kružíkem, a z rádia tam řval nějaký europop. Má přítelkyně se zeptala, jestli by to nemohli ztlumit nebo vypnout. A oni, že to vypnout nejde, ale změnit jo, a pustili tam přihlouplý rock, něco jako Bon Jovi. A to už můj nakladatel nevydržel, postavil se na židli a vytrhl z bedny dráty. A v tom našem koutě bylo najednou ticho. A navíc si toho nikdo nevšiml, seděli jsme tam pak ještě asi tři hodiny. V ten okamžik mě to napadlo.

Teď mi ale kamarád z Dopravních podniků města Prahy přeposlal emailovou stížnost nějakého bývalého hudebníka, který si stěžuje na to, že v tramvajích a autobusech řve hudba ze sluchátek a že dopravní podnik by měl lidi upozorňovat, aby tu produkci ztlumili a neobtěžovali své okolí. Takže v podstatě ta postava skutečně existuje.

Věděl jste při psaní, že ve světě jsou organizace, například No Muzak v Británii, které proti hluku bojují? Sice ne tak podvratně, ale třeba psaním petic, pořádáním happeningů a podobně?

To jsem rád, že existují, i když jsem to netušil. Postava Vladimíra mě napadla až jako poslední, předtím už jsem měl napsané charakteristiky čtyř jiných hlavních hrdinů a zápletku; vlastně původně jsem chtěl psát příběh spojený tramvajemi a tramvajáky. Ale čím větší mám od románu odstup, tím se pro mě Vladimír stává postavou nejzásadnější. Možná — ale to je takové kdyby kdyby — bych teď text psal hlavně o něm a z ostatních udělal okrajové figury. A možná kdybych text v budoucnu přepisoval do filmového scénáře, také bych se na Vladimíra víc zaměřil.

Dá se z hluku vůbec nějak uniknout, když se dnes hluk i ticho poskytují jako zboží, a celý systém vlastně funguje na jejich vyvažování?

Uniknout člověk nemůže. Ale já tady vůbec nechci mít vztyčený prst a volat „Buďme zticha!“, protože si uvědomuju, že v hluku je na druhou stranu i energie, třeba v rockové hudbě, hluk může přinášet pozitivní emoce a vášeň. Tichá vášeň, to moc nejde dohromady. Jiná otázka ale je, jestli mají lidi vůbec zájem hluku uniknout, protože oni se vlastně ticha bojí, bojí se být sami.

Ticho totiž evokuje pomalost, stáří, pasivitu…

Přesně tak, ticho není úplně sexy, i když Einstürzende Neubauten natočili skvělou desku Silence is sexy. Tu jsem mimochodem poslouchal, když jsem Potichu psal.

Vyhledáváte s narůstajícím věkem víc ticha?

Neřekl bych. Střídám ticho a hluk, a i když rád chodím do lesa a na hory, ticho by mě dlouhodobě nudilo. Moje oblíbené vlaky i oblíbená muzika jsou hlučné, nakonec i naše literární kabarety EKG v Divadle Archa nejsou zrovna tichou záležitostí. Takže mezi tichem a hlukem těkám jako každý a hledám onu harmonii, soulad. A protože pocházím z Podkrkonoší, furt řeším ta velká města, Prahu, Berlín.

Všechny tři vaše romány jsou vlastně městské, proč nepíšete o venkově?

Musel jsem se vyrovnat s městy, ve kterých jsem žil. Ve všech těchto textech se město stalo součástí příběhu, ovlivňuje ostatní postavy, není jenom místem děje. Na městech mě baví všechny ty subkultury, baví mě dopravní prostředky — moment náhody, kdy jedete metrem a nevíte, kdo k vám přistoupí a jaký rozehraje příběh. I když, loni jsem byl v New Yorku sice z toho všeho napůl nadšený, ale taky napůl „hotový“ z toho hukotu, a strašně rád jsem se po týdnu vrátil.

Jedna z organizací bojujících za ticho uvádí, že ve velkých amerických městech se za posledních pár desetiletí zvedla hladina hluku šestkrát…

No v New Yorku, i když jste uvnitř bytu, furt něco slyšíte, třeba hučící klimatizaci za oknem. Manhattan je prostě šílený, pořád tam troubí taxíky, hasiči, policajti. Spal jsem se špunty v uších, jinak bych neusnul, nekecám. Možná, že někde v Brooklynu by to bylo lepší, nevím. Na druhou stranu musím z New Yorku zmínit fascinující metro. V jeho útrobách údajně žije dva a půl tisíce lidí, bezdomovců, ztracenců v šachtách a podobných existencí.

Možná v podzemí budují armádu, která čeká na svou šanci podobně jako blaničtí rytíři…

… a pak vyjedou nahoru a rozsekaj’ to tam, jasně…

Metro a vlaky jsou vašimi oblíbenými prostory. Máte v nich chuť taky přestříhávat spolucestujícím sluchátka?

Oceňuju třeba vynález německých drah, které mají ve vlacích ICE takzvané tiché vagony, kde je zakázáno používat mobily, sluchátka a podobná rušidla. A pak mají vagony se zesíleným signálem.

A za obojí se připlácí?

Zatím pokud vím ne. Sám jsem ale začal jezdit ve vlaku spíše jedničkou, protože je v ní víc ticha a člověk je tam trochu víc sám. Na vlaky nedám dopustit, i když je fakt, že jsem si nedávno koupil auto, což částečně souvisí s očekávanou rodinou a částečně i s pohodlností.

Takže za ticho a soukromí jste si nakonec připlatil, podobně třeba jako obyvatelé luxusních čtvrtí na okrajích měst.

Počkejte, to se teď totálně mění. Třeba curyšské letiště muselo po protestech z Německa část letů stočit nad město, a shodou okolností to odnesla jedna z nóbl čtvrtí, a lidi se tam teď můžou ustěžovat. A to přijde i k nám, až třeba postaví druhou dráhu Ruzyně. Moje kamarádka bydlí v Horoměřicích v nové vilce, a když jsem se jí ptal, jestli je letadla neruší, říkala, že si zvykli, ale když mají v létě otevřená okna, musí při průletu zesilovat televizi, tedy zhruba každých pět minut. Vím, co to je hluk. Bydlel jsem čtyři roky na Žižkově u vjezdu na hlavní nádraží, takže mi tam každé tři minuty jel vlak na Nymburk nebo do Hradce a podobně. S tříapůlhodinovou přestávkou v noci. Ale víc než vlaky mně stejně vadila pražská magistrála, která byla sice dál, ale vyráběla konstantní hluk a šum.

Vaše sympatie k vlakům vychází z dětství, nebo má i environmentální rozměr?

Má. Já jsem samozřejmě v dětství strávil hodně času na nádraží, protože můj děda Alois — odtud Alois Nebel — byl výhybkář v Sudetech a můj strýc byl výpravčí a pak přednosta stanice. Ale dráhy si cením i jako dopravního prostředku, který má nižší ekologické dopady. I když jsem teď samozřejmě ekology zklamal tím, že mám auto. U Českých drah mám akorát problém s tím, že by lidem za tu cenu mohly dát větší ne luxus, ale pohodlí, třeba přípojky na elektriku a internet. A vlastně i víc ticha, české vlaky jsou dost hlučné.

Jak je jde ztišit?

Několika způsoby. Jednak lze upravit železniční spodek a svršek, vyměnit koleje a upevnit kolejnice na odpružené podložky, jednak moderní lokomotivy a vagony používají nové technologie brzdění a jsou také lépe odpružené i izolované. Problém samozřejmě zůstává u nákladních vlaků, které potkáváte po cestě, ale když teď jedete z Prahy do Brna, už odpadá to klasické drncání právě díky novým kolejím. Ale celkově mám pocit, že vlaky jsou i tak mnohem tišší než auta. Myslím si, že je lepší bydlet u trati než na výpadovce z Prahy na Brno, jako ti chudáci za Nuselským mostem, co se dlouhodobě soudí s městem kvůli randálu.

Zlepšila by služby Českých drah privatizace, jak si myslí liberálové?

Byl bych pro, aby na dráhy vstoupilo víc přepravců, třeba na trase Praha—Brno. Ale jinak si myslím, že se dráhy za poslední roky hodně zlepšily, třeba spoustu příměstských vlaků kolem Prahy tvoří moderní patrové soupravy zcela srovnatelné s tím, co jezdí v Německu nebo v Rakousku.

Ale aby nedošlo k omylu, mně vůbec nevadí individuální automobilová doprava, když se používá s mírou, štvou mě spíš kamiony. Byť je mně trochu líto těch kamioňáků, takže jsme z nich v divadelní hře Exit 89 udělali hlavní postavy. Když jsme s režisérem Jirkou Havelkou rešeršovali, povídali jsme si s nima na jedné benzínce a myslím, že ten džob — i když je relativně dobře zaplacený — by nechtěl dělat nikdo. Jsou třicet dní v kuse někde na cestách, pořád je někdo komanduje z vysílačky. A pak mají dva týdny volno.

Souhlasíte tedy s požadavkem, aby se přeprava zboží do velké míry vrátila na železnici?

Samozřejmě. Výmluvy manažerů, že dráhy nedokáží plnit časy a převážet spolehlivě, nejsou opodstatněné. Na německých železnicích už třeba docela funguje systém „just in time“, tedy že do fabriky vlakem dorazí přesně ta součástka nebo komponent, kterou právě potřebují. Kamiony na dálnicích jsou největším zdrojem hluku, a přijde mi strašně legrační, že se mluví o tom, že je nutné rozšířit dálnici D1 o jeden pruh. Když si uvědomíte, kolik aut tam jezdilo před pěti lety a kolik teď, je jasné, že za dalších pět let ten nový pruh znovu nebude stačit. Musí se tedy něco změnit, protože jízda po D1 je už dnes ruská ruleta.

Ale znovu dodávám, že nemám nic proti automobilové dopravě nebo proti výstavbě dálnic a obchvatů, protože auto používám a lhal bych si do kapsy. Ale cestovat po Praze nebo Berlíně autem mi přijde ujetý. Zvlášť když je pražské metro docela rozvinuté a třeba oproti tomu berlínskému mnohem modernější a rychlejší. Ano, mohlo by jezdit víc souprav, aby tramvaje nebyly tak narvané, ale často jsou to ze strany automobilistů jenom výmluvy.

Jak se díváte na snahu pražského magistrátu zrušit Masarykovo nádraží nebo na plánovaný přesun brněnského hlavního nádraží na jih?

Obojí mi přijde jako nerozum, ale situaci v Brně úplně neznám. V Praze to myslím byl takový nechutný pokusný balonek ze strany politiků, aby viděli, jak na to lidi zareagují. Mám obavu, že pokud to budou chtít prodat, tak to udělají. Ovšem Masaryčka je nenahraditelná, denně z ní přijede a odjede několik desítek tisíc lidí. Oni sice mluví o tom, že by v horizontu dvaceti až třiceti let postavili podzemní stanici pod hlavním nádražím a novou vnitřní linku, ale je to samozřejmě trošku legrace. Tvrdí, že takovým hlavovým, tedy koncovým nádražím odzvonilo. Ale podívejte se třeba na nádraží v Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem, Lipsku nebo v Helsinkách, kam jsem teď jel autovlakem.

Což je…?

To zajedete večer v Rovaniemi v Laponsku autem do vlaku, ujedete 800 kilometrů, vyspíte se v pohodlném kupé, nasnídáte se, vystoupíte a pokračujete autem… Žije tam málo lidí ve velkých vzdálenostech od sebe, takže Laponci jezdí většinou auty — mimochodem populární jsou tam škodovky — nebo občas autobusy.

Ale k těm nádražím: to všechno jsou koncová nádraží v centru měst. Masarykovo nádraží i to brněnské jsou skvěle položené v centru města, mají úchvatné budovy s nespornou historickou hodnotou a stále dobře fungují. V obou přesunech tedy musí být v pozadí silné ekonomické, politické a developerské tlaky.

Tady se vlaky furt berou jako něco, co je zastaralé a co není cool, ale v Německu nebo ve Švýcarsku je naprosto běžné, že vlakem jezdí manažeři. Samozřejmě tam také nabízejí o něco vyšší standard.

Mimochodem, koupil jste si aspoň auto s hybridním pohonem?

Ta technologie vypadá zajímavě, a kdyby to nebylo tak drahé, koupil bych si ho. Takhle jsem si pořídil ojetého Saaba. Saab nebo Volvo se snaží být progresivní v přírodě šetrných technologiích — nebo mají aspoň takovou image. Mimochodem Švédové mě překvapili, jak systematicky třídí odpad. U nás se ale už také třídí čím dál víc a ze svého okolí mám pocit, že se z toho stává automatická věc.

Říká se to, ale statistiky tvrdí, že každým rokem tady jde do spaloven více odpadu, a relativní podíl vytříděného odpadu neroste.

Hm, já teda třídím, tak aspoň v tomhle mám čisté svědomí.

To dnes říká každý… A co třídíte?

No ty tři druhy — papír, plasty a sklo.

V Praze se třídí plasty? Myslím mimo PET lahví? V Brně kontejnery na plasty nejsou.

To si nejsem jistý, možná jenom PET lahve. Teď jste mě nachytal, nebo tam jsou všechny plasty? Že by se plasty ještě dělily dál? (úsměv) Obaly od jogurtů dávám do plastu, ale víčka trhám a dávám je do normálního odpadu. A baterky dáváme do elektra a ještě kartony a obaly od džusů se dávají zvlášť (úsměv).

No jestli jsou ta víčka hliníková, tak patří do hliníku, a jestli ne, tak do plastu…

Ale hliník se tady nesbírá.

Ale jde odevzdávat na specializovaných místech, plošný sběr tady neexistuje.

Aha. To je zajímavé. Pamatuju si, že když jsem se s tříděním poprvé setkal ve Švýcarsku, tuším v roce 1994, říkal jsem si: tý jo, to těm lidem stojí za to vozit? Možnost třídění byl jeden z malých kulturních šoků, který jsem zažil. Tady se snad tehdy spalovalo všechno.

My jsme přece jako malí žáčci závodili v třídění papíru.

Jo, to jsme dělali taky. A moje máma dokonce dávala bioodpad na kompost…

Teď už se podle nové vyhlášky můžou vytvářet obecní biokompostoviště, takže máte šanci i v Praze.

To jsem teda zvědavý, zatím u nás na Žižkově asi nic není. Ale biokompost pod žižkovskou věží, to by byla hustota hmoty, jak říká jeden známý.

A když už jsme v tom kompostu, o ekologické stopě jste slyšel?

Ano, vím o ní velmi dobře. Mám ji asi strašnou, protože jsem několikrát letěl letadlem, i když do zahraničí jezdím nejradši a nejčastěji vlakem. A teď mě znovu čeká New York, to abych na to třídil dva tisíce let… Uvědomit si, že žijeme na úkor jiných, je docela šílené…

Ještě abyste začal psát z pocitu viny…

Ne, to já vůbec nedělám. Jen si uvědomuju naši kliku. Sice jsou mi veškeré ekologické iniciativy a Strana zelených velice blízké, ale zároveň vím, že je to do určité míry alibismus, že úplně skromně rozhodně nežiju, rád si dopřávám. Přijde mi třeba legrační móda biopotravin, které samozřejmě také kupujeme, v Berlíně je to hodně moderní, dokonce tam stojí obří bio-hypermarket. Dnes všichni zelenají, mám pocit, že i u McDonald´s budou mít brzo bioburger. Ale když se třeba kouknete na to, odkud ty bioprodukty jsou, zjistíte, že sýry jsou z Rakouska a že i toto zelené zboží putuje kamionama po Evropě. A navíc v neekologických obalech.

Lepší by bylo, kdyby biovýrobek byl zblízka. A pokud je z dovozu, aby byl třeba Fair Trade.

Což je strašně těžký, to bych nic nenakoupil, když jdu do toho Alberta…

Můžete si ale brát zboží rovnou od domácích biofarmářů, buď individuálně, nebo přes družstvo.

Moji kamarádi v Lipsku před časem začali nakupovat od biozemědělců v okolí, takže snad to půjde i v Praze. Já mám navíc další minus, jím maso, mám rád třeba dobré steaky. Fakt jsem zkoušel maso nejíst. Náš Alois Nebel tým pravidelně chodí do vegetariánské restaurace, ale já to pak stejně dlouho nevydržím a dostanu chuť vykrást řeznictví. Nedá se s tím nic dělat. A vy jíte maso?

Ne. A ani na něj nemám chuť.

Petr Pýcha, se kterým píšu divadelní hry, nejí maso už patnáct let, a nedávno jsme zjistili, že na něj díky tomu nejdou třeba komáři. Jdou na vás komáři?

Bohužel jdou…

Mám pocit, že i dokonce dalajláma se přiznal, že maso jí, ale že by člověk měl předtím umět to zvíře zabít. Což já neumím. Mám problém zabít i vosu. To je dobrý rozpor… Ne, maso zkrátka jím a nedokážu se toho zbavit, možná to je nějaká závislost.

A pozor. Občas jdu i do toho McDonaldu, což je další minusový bod, už mám spoustu minusových bodů… Ale radši než burger si dám kebab — v Berlíně se údajně prodá za noc víc kebabů než hamburgerů. Mimochodem v Americe jsem byl v šoku z jedné věci, že se tam nedá vyhnout velkým řetězcům — na Manhattanu třeba narážíte jenom na sítě kaváren jako Starbucks nebo Café Europe, a i když jdete třeba k nějakým těm Portorikáncům, dostanete kafe stejně do kelímku na jedno použití. Za týden jsem tam vyprodukoval tolik odpadu, co tady za měsíc. Kam ten odpad asi mizí, to musí být nějaké megaspalovny. S tříděním to tam totiž asi nebude žhavé, našli jsme tam tuším jen jednu popelnici na plastové lahve, rovnou jsme si ji vyfotili.

Asi proto nemají environmentalisté moc v lásce americkou konzumní společnost.

Zase nechci Ameriku moc pomlouvat, protože současná americká literatura je skvělá a hudební a filmová scéna je také strašně napínavá a inspirativní. Mě Amerika určitým způsobem fascinuje, i když jsem byl jenom v New Yorku a hodně lidí říká, že to vlastně není Amerika.

I díky New Yorku se teď americkým prezidentem stal levicový Barack Obama. Vy jste před čtyřmi lety říkal, že jste levičák ve smyslu sociální demokracie a zelených. Kam se řadíte dnes?

To už úplně neplatí. Ze sociální demokracie se bohužel stala taková málo liberální, ale hodně dogmatická, velkohubá one man party. Mám pocit, že jí jde o moc za každou cenu. V současné době mně přijdou jako jediná volitelná strana zelení. Nevnímám je ale jako stranu čistě ekologickou, zamlouval se mi třeba jejich postoj k olympiádě v Číně, je mi sympatický jejich důraz na Evropu, který se u nás z politiky vytrácí kvůli trapně lokálním půtkám Topolánek versus Paroubek.

Vládní reformy, které zelení prosazují spolu s ODS, jsou pro vás tedy ještě únosné?

Ano, já jsem takový středový levičák.

Dovedete si představit, že by němečtí zelení šli do koalice s pravicovou CDU-CSU?

Tam si to upřímně moc představit neumím. Tady jsem si to vlastně taky nedovedl představit, ale pořád jsem věřil, že zelení můžou trochu korigovat velmi anti-zelenou politiku ODS. Líbí se mi na nich, že jsou názorová platforma pro lidi, kteří nedokážou volit ODS, socany nebo vyprázdněnou Unii svobody. Jsem ale zvědavý, jak to s nima dopadne. Možná že ta srážka politického idealismu a realismu je drsná, ale čekal bych od zelených větší tlak třeba na to, aby z vlády zmizeli lidi jako ministr dopravy Řebíček, na omezení jízd kamionů nebo na podporu nákladní železniční dopravy. Je otázka, jak dlouhý bude nakonec seznam věcí, které se jim podaří ve vládě prosadit.

Jedním z důvodů, proč jsou zelení v pravicové, a ne levicové koalici, je role komunistické strany. Jak se díváte na to věčné dilema „mluvit, či nemluvit s komunisty“?

Ta strana mně přijde silně de mode, spolek prudivých a frustrovaných nostalgiků. Má sice nějakou voličskou podporu, ale mám pocit, že i tyto krajské volby potvrdily, že ji volí v podstatě odcházející generace. Je pravda, že krajské koalice ČSSD s KSČM jsou divné, ale je to i prohra ostatních stran, že se nedokázaly se socdem na nějaké podpoře domluvit.

Přijde mi, že se za těch 20 let komunisti nijak nezmodernizovali, na rozdíl třeba od post-komunistů v Německu Die Linke, kteří mají úplně jiný myšlenkový trast. Nejsem si třeba vůbec jistý, jak to mají čeští komunisti s Evropou, kdežto Die Linke jsou proevropští a jasně se odstřihli od minulosti.

Jedno z témat, které Strana zelených před volbami zdůrazňovala, byla větší podpora kultury. Co říkáte na dnešní státní podporu kulturních aktivit, třeba i ve srovnání s Německem?

Ať to zní komerčně, jak chce, mám pocit, že Němci si víc uvědomují, že podporovat současnou živou kulturu je něco dobrého pro image měst, spolkových zemí, celého státu. Berlín má díky státní i magistrátní podpoře image živého akčního města, kde se něco děje, kde žijí zajímaví spisovatelé, jsou tu skvělé galerie, progresivní divadla. Tamní umělci si sice samozřejmě stěžují, že dostávají strašně málo, ale nechápou, že u nás jsou třeba víceleté granty na podporu psaní prakticky neznámé nebo finančně neporovnatelné — já jsem například dostal od nadace Český literární fond pětiměsíční stipendium na 5000 korun měsíčně, z čehož v Praze nezaplatíte ani nájem.

Při spolupráci s Divadlem Archa na hře Exit 89 jsem si taky uvědomil, že tyto kulturní instituce jsou vzácné i tím, že překračují hranice zemí — Archa spolupracuje s Němci a Holanďany — což ti noví šíbři jako pražský radní Richter nedokáží pochopit. Ohromuje mě myšlenková i intelektuální slepota těchto nových kádrů. A byl jsem hrozně překvapený, že proti jeho politice nějak razantně nevystoupili socani a že jasně proti byli jenom zelení a evropští demokraté. To je patrně pozůstatek velké pražské koalice ODS s ČSSD.

Takže si nemyslíte, že si umělci musí na sebe vydělat sami?

Ne. Sice si na sebe sám vydělávám a jsem v tom trochu individualista, ale myslím si, že kulturní dotace se společnosti vracejí zpátky. Například Divadlo Komedie by bez grantů nemohlo přežít. A právě Divadlo Komedie spoluvytvořilo skvělé představení Zmatky chovance Törlesse, které se v koprodukci s renomovaným berlínským Deutsches Theater hrálo na velmi prestižních divadelních slavnostech v Salcburku, mělo padesát repríz v Berlíně a velmi kladné recenze. To jsou věci, na které by měla být Praha hrdá, ale u nás se o nich ani neví. Praha je v Německu vnímána jako turistické muzeální město, kde je levné pivo (což už taky úplně není pravda), levné řízky (což už taky není úplně pravda) a hezký starý památky, ale nikdo o ní nemluví jako o městě, kde se něco děje, které je pro současnost inspirativní. Spíš se sem jezdí zavzpomínat.

Vzpomenete si na váš největší autorský omyl, za co se třeba stydíte?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel… zatím takový pocit nemám, to asi zjistím až po letech. Někdy si říkám, že bych ty postavy napsal jinak, že by třeba mělo mít Nebe pod Berlínem v sobě větší drama nebo příběh, že je roztříštěné do mnoha historek, ale možná by ztratilo na euforii nebo energii, která tam snad je. Mám tam ale třeba furt dvě chyby, které v dotiscích pořád vycházejí. Jedna z nich je, že Wartburg potřebuje olej, ale třemi čtenáři jsem byl upozorněn na to, že Wartburg je dvojtakt a že olej už je obsažen v benzínu…

Holt musíte všechno předem kontrolovat přes Google…

No to je taky fenomén, my jsme vlastně taková generace rychlého zpravodajství. Nevím, co je to třeba greenwashing (dívá se na obálku SG — pozn. aut.), zadám to do Googlu, vím to, ale zároveň to nevím, protože si to přečtu jen v pěti řádkách.

To pak musíte dohnat z našeho časopisu… Když píšete, vztahujete se k někomu? Říkáte si: to je asi blbé, co by na to řekl Mistr?

Nebe pod Berlínem jsem napsal pod velkým vlivem Hrabala a Kundery, Hrabala jsem měl v Berlíně přímo na stole a snažil jsem se nasát jeho styl vyprávění. Chvilku jsem přemýšlel, jak by o těch lidech psal on. Plus je tam velký vliv Kunderových Směšných lásek, jsou tam i v jednom momentu citované, odkazuje na něj i moje románová kapela U-Bahn, která říká, že hraje písně o nesnesitelné hořkosti bytí. Zpětně si uvědomuju, že i při psaní Aloise Nebela na mě měl Hrabal velký vliv, je tam trochu něco z Příliš hlučné samoty, Obsluhoval jsem anglického krále i z Ostře sledovaných vlaků. Hodně na mě ale mají vliv i filmy, možná jsem viděl víc filmů, než přečetl knih. My už jsme zkrátka ta vizuální google youtube generace.

Beatnici vás neovlivnili? Váš styl autorské četby mně přijde docela ginsbergovský.

Kerouaca jsem přečetl hodně rychle, a od té doby mám rád příběhy, které se odehrávají na cestách. Ještě bych opravdu chtěl napsat dobrý road movie, příběh z auta nebo železnice.

Nebo třeba cyklistickou road movie…

Třeba. To by bylo docela vtipný.

Á propos: vaše kapela U-Bahn tu roky ohlašovanou debutovou desku ještě nevydala?

Ne. A furt se mě na to někdo ptá… Já nejsem moc muzikant, sice hraju s Jaromírem 99 v The Bombers, ale neumím moc zpívat ani na nic hrát. Ale ta kapela byla s Nebem přirozeně spojená, ten román je hodně hudební.

Říkáte, že si při psaní vždycky sestavujete nějaký soundtrack — co posloucháte teď?

Momentálně nic nepíšu, tedy žádný román, děláme s Jaromírem scénář k filmu Alois Nebel. Ke psaní Exitu 89 hrála spousta hudby, třeba Kraftwerk. A s Jirkou Havelkou a Martinem Beckerem jsme napsali pár písňových textů v českoněmčině. Ale poslouchám teď třeba brněnské dívčí duo ČokoVoko. V době, kdy si pražská hiphopová scéna hraje na ostrý gangsta kluky, a stává se tak velmi legrační parodií na sebe sama, přišel tento anti-hip-hop z kuchyně, který mě úplně nadchl.

Na koncert skupiny Jaromír 99 & The Bombers přišlo loni do brněnského Desertu asi sedm diváků včetně mě, což je vzhledem k vaším známým propagačním schopnostem dost překvapivé…

To byl zásadní koncert naší kariéry (úsměv), tam jsme si to vyzkoušeli, a v Praze pak na nás bylo asi 150 lidí. Ale na druhý brněnský koncert už lidí přišlo daleko víc a byl skvělý… A k té propagaci: když něco uděláte, je strašně důležité na dílo upozornit. Na to se tady dost často zapomíná, srovnám-li to třeba s Německem. Jedna věc je knihu napsat, a druhá dopravit ji ke čtenářům, protože v Česku vychází ročně 20 tisíc knih a čtvrtina z nich je beletrie. A upřímně si myslím, že všichni, kdo píšou, stojí o odezvu. Mě hrozně těší, když mě zastaví nějaká holka v metru a řekne, že se jí líbilo Potichu nebo Nebe pod Berlínem.

Je to jeden z důvodů, proč píšete?

To ne, ale potěší to. Pro autora je velmi cenné, když vám někdo řekne nebo napíše, že se ve vašem díle poznal nebo našel. To znamená, že jste se dotkl něčeho, co lidi prožívají. Já tedy nevím, jestli to je cíl literatury nebo není, ale přijde mi to důležité. A úplně nejvíc mě potěší, když mně lidi napíšou, že přečetli Nebe pod Berlínem nebo Grandhotel a vydali se do Berlína nebo Liberce. Nebo že na základě četby Potichu jinak vnímají jízdu tramvají. Samozřejmě jsem toto vůbec nezamýšlel, netušil jsem, že by Nebe pod Berlínem mohlo někoho pořádně zajímat — i když jsem podvědomě cítil, že Berlín má pro Čechy nějaký rajc. Že po něm trochu toužíme. Stejně jako po moři.

Pořád se cítíte být třicátníkem, který „pořád utíká a neví kam a před čím“?

To už snad mám v šestatřiceti za sebou — doufám, že nebudu utíkat od rodiny jako Petr Bém v Nebi pod Berlínem. S Potichu se mi loni uzavřela trilogie románů „utíkajících“ postav, v příští knize bych je chtěl opustit. Ale ty česko-německé vztahy tam asi zůstanou. Vlastně mám ještě napsanou dlouhou povídku o útěku dvou chaotických milenců z Berlína k moři, přemýšlel jsem, jestli ji nerozepíšu do scénáře. A s Petrem Pýchou jsme teď přepsali pro finské divadlo v Kuopiu naši starší „road movie“ Léto v Laponsku, kde se taky pořád někam utíká.

V dětství jste podle vlastních slov toužil po cestování a konzumu. Po čem toužíte teď?

Nevím, jestli po něčem úplně toužím… Jsem spokojený, se psaním, v životě. Nikdy jsem ale nechtěl cestovat po úplně celém světě, stačí mi bohatě střední Evropa, Česko, Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko.

Nejste takový ten středoevropský nostalgik toužící po rakousko-uherském mocnářství?

Samozřejmě není náhoda, že se Lojza Nebel odehrává na železnici, ta postava k nám jakoby mluví z Rakouska-Uherska. Vnímám se jako Středoevropan, v Německu trochu jako Čech, ale když jsem tady, mám s tím češstvím trochu problém. Nejsem na to moc hrdý, protože to znamená být hrdý na traumata, která tady za náma a asi i před náma jsou. Cítím se teda spíš být součástí tohoto neklidného ostrova — když přijedu z Frankfurtu do Bavorska nebo do Drážďan, nebo jsem v Rakousku a na Slovensku, cítím se tu jako doma.

V komiksovém Aloisi Nebelovi hodně čerpáte ze sudetských reálií. Jak se díváte na současný rozvoj Sudet – nebude vám jako spisovateli líto, až ty oprýskané temné kouty nakonec nahradí způsobná zástavba?

Je pravda, že když přejedete z Německa Krušné hory, přejedete z malebných vesniček do vesniček zdevastovaných. Češi se odsunem Němců trochu sami potrestali, protože jim zůstala pustá, rozrušená země, se kterou si moc neví rady. Je fakt, že mě ta rozrušenost nějak rajcuje, že Sudety jsou nejdramatičtější část české kotliny, stvořené pro příběhy ukryté v mlze. Takové střední Čechy jsou oproti Liberecku nebo Jesenicku zoufale nudné. Sice malebné a opečovávané, ale nudné.

Ještě se vrátím k otázce z úvodu, že údajně držím prst na tepu doby, že jsem „pop“: jsem tomu vlastně rád. Jedna kamarádka mi po přečtení Potichu vyčítala, že ty postavy jsou strašný, že je jí z nich špatně, že nikdo neví, co chce. Jenomže takových lidí je kolem spousta, to je realita. My dnešní třicátníci čtyřicátníci jsme vesměs úspěšní, můžeme si v podstatě jezdit, kam chceme, koupit si, co chceme, ale znamená to také, že jsme všichni šťastní? Jsme spíš hodně roztěkaní. Což právě dokazuju v tomto rozhovoru (pozn. aut.: je to tak…).

Vydrží v té roztěkanosti vůbec něco?

No přece láska. Asi. Doufám.

Další 7.G rozhovory najdete tady.

Jeden komentář: “Jsme spíš hodně roztěkaní”

  1. claudius Stibor, Staré napsal:

    Dost dobře jsem nepochopil,jak mohl autor vzít práci v Právu,když názorově je dost vpravo.Zklamal mne svou uniformností v názorech.A ta klišé(..s komunisty se nemluví,opovržení k odcházející generaci,být cool)mne překvapuje.Bára Nesvadbová s koulema.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.