Kde je vůle, tam je cesta

Když Kryštof Kolumbus před více než 500 lety objevil Ameriku, nemohl tušit, že ještě dnes se budeme přít o význam této události. Počet původních obyvatel (indiánů) byl v následujících čtyřech stoletích zdecimován o devadesát procent. Pro Evropany se naopak otevřel zdánlivě nekonečný prostor, který mohli utvářet k obrazu svému. Díky fosilním palivům a vědeckotechnickému pokroku změnili za pár století celý kontinent k nepoznání.

Už několik století dominuje světu euroamerická civilizace díky fosilním palivům, vědě a technice; stopy jejích vlivů nalezneme všude. Můžeme s tím nesouhlasit, ale změnit to nedokážeme. Paradoxem je, že k domorodcům kdekoliv na světě se z naší civilizace a způsobu života derou nejagresivněji spíše ty temnější stránky — alkohol, drogy, vytváření obrazu o našem životě prostřednictvím reklamy a béčkových, spíše však céčkových akčních filmů.

Propojení dnešního světa prostřednictvím silnic, železnic, leteckých spojů, médií či internetu nikdo nezastaví, tudíž je třeba se s ním naučit žít. I ve vlastním zájmu se musíme snažit, aby domorodci kdekoliv na světě měli šanci poznat i lepší stránky naší civilizace a našeho životního stylu. Lepší hygienické podmínky, lepší zdravotní péče, kvalitnější vzdělávání, prosazování lidských práv a svobod, a následně i lepší kvalita života jsou hodnotami, kterými bychom měli vyvažovat negativní průvodní jevy zpětně nevratného střetu civilizací.

Tváře humanitární pomoci

Jedna z možných forem takového hledání rovnováhy je určitě humanitární pomoc a především rozvojová spolupráce (dříve rozvojová pomoc — development aid či development assistance).

Podle Všeobecné deklarace lidských práv má každý „právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“. Cílem humanitární pomoci je tedy záchrana životů a zmírnění utrpení v populaci postižené katastrofou. Ta může být přírodního nebo antropogenního původu, náhlá (zemětřesení, sopečná činnost), náhodná (selhání technologie nebo lidského faktoru, například u jaderné elektrárny), předpověditelná (epidemie nemoci) a úmyslná (genocida, ekologické škody jako válečná zbraň).

Humanitární pomoc má pak podobu materiální, finanční nebo expertní a obsahuje několik na sebe navazujících fází. Člověk v tísni například rozlišuje projekty okamžité pomoci, projekty na podporu komunit v přechodném období a projekty směřující k definitivní obnově (zejména projekty stavební). Zde už humanitární pomoc přerůstá v pomoc dlouhodobější, rozvojovou. Přitom platí jedno zásadní pravidlo: humanitární pomoc poskytujeme bez ohledu na rasu, vyznání a národnost příjemců.

Nejznámější světovou organizací, zabývající se především humanitární pomocí, je patrně UNICEF (Dětský fond OSN), orientující se zejména na ochranu ohrožených dětí a vzdělání. V České republice v tomto smyslu působí Člověk v tísni, Charita či ADRA. Ve zvyšující se míře pomáhá při humanitárních katastrofách také náš stát, často právě prostřednictvím nevládních organizací, loni uvolnil 158 milionů korun, zatímco v roce 1997 jedenáctkrát méně. Peníze jsou sice nutná, ne však postačující podmínka smysluplné pomoci. Jak uvádí ve své letošní diplomové práci Karolína Adamusová (Česká humanitární pomoc po tsunami v jihovýchodní Asii, FSV UK, Praha): „Největším nedostatkem… při poskytování humanitární pomoci ze státních prostředků bylo zdlouhavé řízení výběrů projektů… přes ministerstvo průmyslu a obchodu. Přestože MPO ČR vyhlásilo program již v únoru 2005 a uzávěrka výběrového řízení byla 18. května 2005, výběr projektů byl schválen až v říjnu 2005 a ještě v první třetině roku 2006 nebyly podepsány smlouvy s vybranými realizátory.“

Menší než malé množství pokroku

Podívejme se nyní na rozvojovou spolupráci, která na humanitární pomoc často navazuje a má (nebo by měla mít) ambici řešit nejen důsledky problémů, ale reagovat také na jejich příčiny.

Zatímco vyspělé dárcovské země (členové OECD — Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) poskytují na rozvojovou spolupráci kolem 0,3 % hrubého domácího produktu (HDP), Česko ukrajuje jen 0,11 %. Staré členské státy Evropské unie, které samy dávají přes polovinu celosvětové rozvojové pomoci, by měly v roce 2010 svoji částku zvýšit na 0,51 % HDP a o pět let později přihodit ještě další téměř dvě desetiny. Tento cíl však deklarovala OSN pro rozvinuté země již v 70. letech. Pro nové členské státy EU platí limit 0,17 % HDP do roku 2010 a téměř zdvojnásobení do dalších pěti let.

Celosvětový objem rozvojové pomoci loni dosáhl téměř 80 miliard dolarů, což je jistě úctyhodná suma. Na druhou stranu mějme na paměti, že zadlužení rozvojových zemí přesahuje 2500 miliard amerických dolarů, a jen na úrocích tak odvádějí podstatně větší sumu, než činí objem jim určené pomoci. Ještě více však rozvojové státy dusí nerovné obchodní podmínky a dotace do zemědělství v rozvinutých zemích.

Zdroje jsou

Mezi oficiálně deklarované cíle české rozvojové spolupráce patří eliminace extrémní chudoby a hladu, lidský a sociální rozvoj včetně boje proti závažným nemocem, snížení dětské úmrtnosti, podpora rovnosti mezi muži a ženami, dosažení základního vzdělání, prosazování udržitelného rozvoje a prohlubování globálního partnerství pro rozvoj. Jedná se vlastně o tzv. Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals), k jejichž naplňování se Česká republika zavázala na Summitu tisíciletí OSN v roce 2000. Mimochodem, už dnes je jasné, že tyto cíle splněny nebudou a někdy před rokem 2015 je tedy čeká revize. Toto období se tak přidá k několika minulým rozvojovým dekádám OSN, jejichž ambice plně vykořenit chudobu se minuly s realitou. Tak trochu připomínají nedosažitelné pětiletky za socialismu. Nicméně je asi dobře, že alespoň existují rozvojové cíle, na kterých se všechny státy světa dokáží shodnout. Nutno podotknout, že jejich splnění je reálné, chybí však politická vůle.

Odhaduje se, že k dosažení rozvojových cílů tisíciletí by bylo třeba každoročně navýšit prostředky na rozvojovou spolupráci o zhruba sto miliard dolarů, a to do roku 2015. Tato suma sice vypadá závratně, avšak současná výkonnost světové ekonomiky (hrubý světový produkt) představuje asi 40—60 tisíc miliard dolarů. Jen HDP Spojených států dosahuje 12 tisíc miliard dolarů, obdobné číslo vykazuje Evropská unie, zatímco například Čína má HDP desetkrát nižší.

Globální Marshallův plán

Zastavme se ještě na chvíli u osmého rozvojového cíle tisíci­letí — prohlubování globálního partnerství pro rozvoj. Řada v minulosti vyhlášených partnerství většinou nefungovala. Ale z historie známe příklad, který fungoval velmi dobře a Evropa z něj má užitek dodnes: Marshallův plán. V rámci něj poskytly Spojené státy v letech 1948—1952 Evropě pomoc ve výši 17 miliard dolarů (v přepočtu by to dnes bylo asi sto miliard dolarů) na obnovu válkou zničené infrastruktury a nastartování hospodářského růstu. Marshallův plán přijalo šestnáct zemí, Československo mělo být zemí sedmnáctou. Po cestě tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka do Moskvy jsme však plán k vlastní škodě odmítli.

Myslím, že svět by dnes potřeboval státníky s vizí a schopností prosadit globální Marshallův plán (s touto ideou přišel v roce 1992 Albert Gore). Ať už to nazveme jakkoliv, pravdou zůstane, že potřebujeme koordinovaný, komplexní a na budoucnost orientovaný rozvojový program s definovatelnými, měřitelnými a dosažitelnými cíli. Buďme optimisté a doufejme, že třeba krach rozvojových cílů tisíciletí v roce 2015 přiměje ředitele světa (představitele G8, OSN, Světové banky a dalších klíčových institucí) formulovat a hlavně prosadit plán, který by konečně fungoval.

Všechno je možné

Tradiční dárcovské země, poskytující pomoc už půl století, prožívaly na přelomu tisíciletí tzv. únavu z pomoci (aid fatique). Nově se objevující dárci (emerging donor countries) proto mohou přispět nejen penězi, ale také hledáním nových cest a přístupů, jak učinit rozvojovou spolupráci smysluplnější a efektivnější. Česká republika je malá země, její obyvatelé představují necelé 0,2 % světové populace. Patříme však mezi třicet nejvyspělejších zemí, a to zavazuje, především morálně.

Čeká nás ještě dlouhá cesta. Byť jsme na tom z bývalých komunistických zemí v poskytování pomoci asi nejlépe, stále nemáme vybudovaný legislativní rámec a institucionální zajištění (i když se na tom pracuje). Chybí také politická vůle, protože rozvojové vzdělávání a osvěta jsou i přes nedávnou kampaň Česko proti chudobě zatím ještě v plenkách. Nemáme zkrátka, stejně jako celá Evropa, státníky formátu Trumana a Marshalla, kteří Program evropské obnovy (tak se Marshallův plán oficiálně jmenoval) prosadili i proti tehdejšímu převažujícímu mínění ve Spojených státech. A jen tak na okraj, když poradci prezidentu Trumanovi radili, ať se neodvažuje jít proti „hlasu většiny“, odvětil: „Rád bych věděl, jaké by bylo Ježíšovo učení, kdyby je neustále přizpůsoboval tehdejšímu veřejnému mínění Židů.“

Rozvojová komunita mi dnes připomíná ochranářskou (environmentální) komunitu před čtvrt stoletím. Úsilí o lepší životní prostředí také vypadalo jako boj s větrnými mlýny. Jenže silná idea přitahuje silné osobnosti a nadšence, idealisty, chcete-li, kteří dokáží získat srdce dalších spoluobčanů pro změnu. Někteří uslyší na argumenty typu „solidarita, altruismus, pomoc trpícím“, jiní na „prevenci ilegální migrace“, další možná na „obchodní příležitosti na rozvíjejících se trzích“. Jak říká Dan Brown v Digitální pevnosti: „Všechno je možné. Nemožné jen trvá o něco déle.“