Kdo se nepřizpůsobil, zahynul

Českou debatu o globálních změnách podnebí komplikuje názor některých komentátorů, že si musíme vybrat: snižovat exhalace, nebo se přizpůsobit — adaptovat — na výkyvy klimatu.

Pregnantně to formuloval Václav Klaus v projevu před OSN: „Každá země by si měla vytvořit svůj vlastní program, jak se stavět k důsledkům případných klimatických změn.“    Což je samozřejmě nesmysl. „Myslím, že jeho doporučení obzvlášť ocení například obyvatelé Bangladéše,“ komentoval tehdy prezidentův koncept vnitrostátního řešení Jan Rovenský z Greenpeace. Globální oteplování by v Bangladéši — chudé zemi s rozsáhlými nížinami, jež leží jen pár desítek centimetrů nad mořskou hladinou — mělo mnohem dramatičtější důsledky než v Evropě. Nicméně na jednoho obyvatele zde oproti České republice připadá padesátkrát méně emisí. Bangladéš se tudíž může úplně svobodně a suverénně rozhodnout, že vzhledem ke škodám, které by utrpěl, chce raději snižovat emise než se adaptovat. Jenomže mu to vůbec k ničemu nebude. O tom, zda oceány stoupnou, totiž rozhodují Češi, Američané, Číňané a další — nikoliv Bangladéšané.

Adaptace je nesporně tématem do rozpravy. Snižování emisí nestačí. Dokonce i kdyby ze dne na den ve vzduchu přestalo přibývat skleníkových plynů, teplota ještě stoupne asi o 0,6 °C. Cílem Evropské unie je udržet růst teplot na hranici plus dvou stupňů Celsia. Pro ilustraci: výkyvy klimatu v posledním tisíciletí činily dohromady asi jeden stupeň.

Proto se musíme připravit. A také to děláme. Běží tisíce programů a projektů, které pomáhají adaptovat se na očekávaný rychlý a poměrně velký růst teplot. Dva stupně jsou hodně (rozdíl mezi dneškem a poslední dobou ledovou činí jen 4—7 °C, samozřejmě opačným směrem) a my s tím musíme počítat. Po celém světě se stavějí hráze, obnovují lužní lesy podél řek, aby se do nich mohly rozlévat častější povodně, zakládají mokřady kvůli udržování vody v krajině, hledají nové odrůdy zemědělských plodin, vylepšuje varování před hurikány a tak dále. Třeba právě Bangladéš pořizuje levná, nenáročná zařízení na odsolování podzemní vody. Bude je potřebovat.

Jenomže to není tolik vidět v novinových titulcích. Adaptační opatření jsou z podstaty věci místní. Není na ně potřeba spektakulární globální smlouvy. Proto má spousta lidí mylný dojem, že se svět soustředil pouze na snižování emisí

Přitom ani tohle není úplně pravda. Jednu věc totiž musíme vyřešit na světové úrovni: finance, které s adaptacemi pomohou roz-vojovým zemím. Proto peníze pro chudé státy, jež na potřebná opatření nemají, jsou jedním ze tří hlavních bodů ve vyjednávání o nové smlouvě, která koncem roku naváže na Kjótský protokol.

Leč adaptace má své meze. Ne všichni postižení na ni mají peníze. A hlavně: něčemu se dá přizpůsobit, něčemu už jen stěží. Razantnější výkyvy podnebí by vyvolaly nezměrné humanitární škody. Adaptace by byla částečně nemožná, částečně extrémně drahá. Proto musíme určit hranici, na které chceme růst teplot stopnout.