Kdo se potí za naše trička?

Podívali jste se někdy na cedulku svého trička nebo svetru? Vedle popisu materiálu a značky výrobce byste na ní pravděpodobně nalezli i údaj o zemi původu. Větička Made in China, Made in Malaysia nebo Made in Philippines je dnes docela běžně k vidění i na oblečení od známých značkových firem, které se přinejmenším ve svých reklamních sděleních chlubí vysokou kvalitou a evropskou či americkou tradicí. Snaha zvyšovat zisky na úkor výrobních nákladů a zachovat si konkurenceschopnost na přesyceném oděvním trhu vede firmy k přesunu výroby do zemí, které jsou pověstné extrémně nízkými mzdami a nedostatečnými environmentálními standardy. Tento trend má však pro tamní ekonomiku, společnost i životní prostředí velmi rozporuplné důsledky.

Třináct hodin denně sedm dní v týdnu

Pravděpodobně nejkontroverznějším aspektem globalizovaného oděvního průmyslu je téma pracovních podmínek a zcela nedostatečného ohodnocení pracovníků. Rozpor mezi obrovskými finančními prostředky vynakládanými na marketing a reklamu (jen samotná firma Nike utratí za reklamu a propagaci každoročně více než miliardu dolarů) a mezi neúprosnou snahou oděvních firem o snížení výrobních nákladů na vlastní produkt je šokující. Pracovní podmínky v továrně v Bangladéši, která šije oděvy na zakázku i pro známé oděvní značky, popisuje ve svém článku pro The Ecologist (červen/červenec 2004) britská publicistka a zakladatelka firmy The Bodyshop Anita Roddick:

„Ženy pracují od osmi hodin ráno do deseti večer, sedm dní v týdnu. Za poslední čtyři měsíce si mohly vybrat volno jen na jediný den. Jedna dívka přišije jednu kapsu za 36 sekund, to dělá 100 přišitých kapes za hodinu, 1150 kapes za dvanáctihodinovou směnu…. Před odesláním zakázky musí ženy pracovat od osmi ráno do tří hodin v noci, potom několik hodin spí na podlaze mezi šicími stroji. V sedm hodin ráno je probudí hlídač a směna začíná znovu. Dostávají 6 pencí na hodinu…. Ženy si musí vyžádat speciální povolení, když chtějí během směny odejít na toaletu. Mají nárok na celkem dvě krátké pauzy na toaletu denně…. Mladý muž, který pracoval u šicího stroje, utrpěl pracovní úraz — jehla mu prošila prst. Manažer továrny mu vyplatil 10 taka (9 pencí) a propustil ho.“

Otřesné pracovní podmínky v oděvním průmyslu přitom zdaleka nemusí být jen výsadou chudých rozvojových zemí. Existence pololegálních výrobních dílen (v angličtině nazývaných sweatshops), které zaměstnávají v nevyhovujících podmínkách za mzdu hluboko pod zákonným minimem nekvalifikované pracovníky z řad imigrantů, etnických menšin a jiných znevýhodněných sociálních skupin, byla zdokumentována v mnoha zemích východní Evropy a dokonce i v zemích s nejpřísnější pracovní legislativou na světě. Jedním z nejznámějších případů bylo odhalení manufaktury v El Monte na předměstí Los Angeles v roce 1995: bezmála osmdesát thajských imigrantů šilo za ostnatým drátem pod dohledem ozbrojených hlídačů v otrockých podmínkách oblečení pro renomované americké oděvní firmy. Loňská kauza severokorejských šiček v Žebráku dokládá, že ani český oděvní průmysl nezůstal obdobného smutného fenoménu ušetřen.

Exportní oděvní průmysl: šance pro rozvojové země?

Ačkoliv se míra závažnosti tohoto problému v jednotlivých zemích i typech podniků pochopitelně liší, obecným rysem oděvního průmyslu je přinejmenším vysoká nestabilita pracovních míst. Kvůli obrovské prostorové flexibilitě oděvních podniků došlo během posledních desetiletí k několika vlnám masového přesunu výroby; další vlna se zřejmě v souvislosti s uvolněním oděvního trhu chystá. Případy, kdy jsou oděvní továrny prakticky přes noc uzavřeny a bez předchozího varování se přemístí do jiné lokality, nejsou nikterak ojedinělé — překvapení propuštění zaměstnanci se pak zoufale dožadují alespoň žalostných výplat, které jim podnik dluží.

Navzdory špatným pracovním podmínkám a nízkým mzdám je práce v oděvním průmyslu spojena (především v očích venkovského obyvatelstva rozvojových zemí) s jistou prestiží — v některých oblastech, kde je šance nalézt placenou práci minimální, vyvíjejí rodiny na dívky a mladé ženy tlak, aby odešly do měst a hledaly práci ve volných obchodních zónách nebo městských továrnách. Plat zaměstnance v oděvní továrně — byť i na místní poměry nízký — pak bývá hlavním peněžním příjmem těchto venkovských rodin, které se jinak živí samozásobitelstvím.

Potíže nastávají ve chvíli, kdy továrna ukončí činnost. Oděvní průmysl, v němž ve většině zemí působí především ženy, je v mnoha částech třetího světa jediným výrazněji zastoupeným průmyslovým odvětvím. V Bangladéši je například kolem 90 procent pracujících žen zaměstnáno právě v oděvním průmyslu. Když ženy ztratí možnost uplatnění v tomto odvětví, ocitají se v nepříjemné situaci. Jinou placenou práci neseženou, a vracejí se tedy zpět do venkovských oblastí, kde platí přísně tradiční uspořádání společnosti. Během samostatného pobytu v městském prostředí si zvykly na odlišný způsob života, setkaly se s novými hodnotami a názory, což může vést ke konfliktům v rámci rodiny a místního společenství.

Podobně jako zaměstnanci, kteří z exportního oděvního průmyslu nijak zásadně a dlouhodobě neprofitují, jsou na tom i ekonomiky rozvojových zemí. Většina z nich ve snaze přilákat zakázky protežuje zahraniční oděvní firmy formou daňových úlev, bezcelních zón či budování dopravní a jiné infrastruktury ze státního rozpočtu. V důsledku vysoké mobility oděvních zakázek však může být konečný souhrn přínosů pro cílovou zemi minimální či dokonce záporný.

Výrobci bez továren

Z liberalizace světového oděvního průmyslu získávají především velké oděvní koncerny, které bezstarostně využívají konkurenčních výhod jednotlivých zemí a regionů k tomu, aby do nich za výhodných podmínek umístily jednu či více fází výroby. Mezi jednotlivými úkony může oděvní polotovar procestovat i několik tisíc kilometrů — obyčejné džíny, respektive suroviny na jejich zhotovení, urazí až 19 tisíc kilometrů, než se dostanou do maloobchodní sítě.

Oděvní korporace si ponechávají ve vlastní režii pouze nejziskovější části výrobního a obchodního řetězce — předvýrobní design a povýrobní marketing. Na manuální práci velmi náročné a strojově prakticky nenahraditelné šití nejčastěji zadávají formou jasně specifikovaných zakázek samostatným podnikům v zemích s nízkými výrobními náklady a dalšími výhodami. Tím se zbavují mimo jiné přímé zodpovědnosti za dodržování pracovních a environmentálních standardů při výrobě. Postupně tak dochází k proměně řady značkových výrobců v pouhé organizátory výroby a obchodu, „výrobce bez továren“.

Oděvní průmysl z ptačí perspektivy

Současný oděvní průmysl v mnoha směrech ukázkově charakterizuje přetrvávající napětí mezi ekonomicky vyspělými a rozvojovými zeměmi ohledně pravidel mezinárodního obchodu. Rozmístění oděvní výroby v globálním měřítku bylo a stále je do značné míry odezvou na podněty spojené s mezinárodním systémem dovozních kvót. Nikoliv náhodou byl mezinárodní obchod s oděvy a textilem až do konce loňského roku jediným odvětvím, které podléhalo zvláštním obchodním pravidlům, omezujícím dovoz tohoto zboží z rozvojových zemí do Evropy a USA, a chránila tak evropské a americké výrobce.

Každý významný producent ze skupiny rozvojových zemí dostal v rámci tohoto systému přidělen maximální limit pro objem vývozů na trhy vyspělých zemí. Na nejméně rozvinuté země se omezení nevztahovala. Oděvním a textilním firmám tak po dosažení limitu v jedné zemi nezbylo než přesunout část výroby jinam. Někdejší systém kvót tak přispěl k rozvoji textilního a oděvního průmyslu v ekonomicky nejzaostalejších regionech světa, například v Bangladéši, na Filipínách nebo v Kambodži. Tyto země by jinak zůstaly na okraji zájmu oděvního průmyslu.

Nejen evropští výrobci, ale i mnohé rozvojové země proto s napětím očekávaly příchod roku 2005, na jehož počátku byl mezinárodní obchod s oděvy uvolněn. Předpovědi hovoří o tom, že země jako Indonésie nebo Bangladéš ztratí desetitisíce pracovních míst ve prospěch čínského a indického oděvního průmyslu. Oba tito asijští giganti totiž disponují jak velmi levnou pracovní silou, tak na rozdíl od většiny nejméně rozvinutých zemí i dostatečnou infrastrukturou. Výrobci z menších asijských, afrických a latinskoamerických zemí proto budou muset podle zprávy Světové obchodní organizace „čelit mnohem větším výzvám než dosud“. V souvislosti s liberalizací obchodu oděvy lze očekávat zvýšený tlak na výrobní náklady a flexibilitu dodavatelů z těchto zemí.

Co s tím?

Palčivé problémy, které vyplývají z povahy globalizovaného oděvního průmyslu, jsou pro mnoho lidskoprávních organizací i jednotlivých spotřebitelů neakceptovatelné. Od 80. let proto začíná ve světě vznikat široké spektrum iniciativ, které usilují o zlepšení současného stavu.

Mediálně nejvděčnější a pro běžného občana nejsrozumitelnější práci odvádí spotřebitelské kampaně a organizace, které za nimi stojí. V západní Evropě se etablovala organizace s názvem Kampaň za čisté oblečení (CCC — Clean Clothes Campaign), kterou tvoří koalice nevládních organizací, odborů, církevních organizací apod. V USA se podobně angažuje SweatshopWatch, v Kanadě například Maquila Solidarity Network. Jejich společným východiskem je, že za hlavní viníky nepřijatelných výrobních podmínek označují zadavatele zakázek, tedy oděvní firmy, které objednávají zhotovení oděvů a určují cenové, dodací a další podmínky, za kterých kontrakt proběhne. Mohutné protesty proti firmám Nike, The Gap, Tommy Hilfiger, H&M a mnoha jiným již od začátku 90. let požadují, aby tyto prestižní oděvní koncerny přiznaly svůj díl odpovědnosti za výrobní podmínky u svých dodavatelů a učinily kroky k nápravě.

Značkové oděvní firmy, které se na dobrou „image“ spoléhají více než který jiný sektor, na kampaně a s nimi spojené nebezpečí odlivu zákazníků zareagovaly. Počínaje firmou Levi’s v roce 1992 zahrnuly postupně prakticky všechny významné oděvní koncerny do své firemní politiky tzv. etické kodexy, které upravují vztahy s dodavateli. Hovoří o zákazu využití dětské a otrocké práce, vyplácení alespoň minimálních mezd a dodržování pracovního práva. Dobrovolné etické závazky firem se však ukazují jako poměrně bezzubý nástroj — aby měly firemní kodexy reálný dopad na úroveň výrobních podmínek, musely by být formulovány konkrétněji a obsahovat alespoň jasné principy monitoringu jejich dodržování, když nic jiného. Jinak zůstávají především marketingovým trikem tvůrců.

Na neutěšenou situaci v oděvní výrobě a na fakt, že konvenční firmy vesměs nejsou schopny svými dobrovolnými závazky zajistit zlepšení výrobních podmínek, reagovalo hnutí Fair Trade, které usiluje o vytvoření alternativního obchodního modelu s dodavateli z rozvojových zemí. Na rozdíl od kávy, kakaa, čaje nebo banánů však oděvy zatím nepatří k výrazně zastoupeným Fair Trade produktům. Nedávné schválení standardu pro certifikaci bavlny by však do budoucna mohlo usnadnit běžnější rozšíření Fair Trade oděvů i mimo specializované obchůdky.

Český módychtivý spotřebitel, který by se chtěl vyhnout riziku „neetického“ oblečení, si však zatím na mnoho alternativ nepřijde: Fair Trade oblečení je u nás dosud dostupné jen ve velmi omezené míře. Nezbývá mu tedy než využít pověstnou českou vynalézavost a hledat jinde. Možností se nabízí hned několik: důsledně upřednostňovat oděv vyrobený českými firmami v České republice, kde je riziko otřesných výrobních podmínek přece jen nižší; spokojit se s oblečením ze secondhandu, u něhož leží „vina“ za podporu nepřijatelných výrobních podmínek především na původním majiteli; využít služeb některého z mizejících krejčovství anebo vzít do ruky jehlu a nit a svůj vysněný model si spíchnout sám. A pokud dá jen tak mimochodem na vědomí významné značkové oděvní firmě, z jakých důvodů se pro tuto alternativu rozhodl, jistě také nic nezkazí.

—

Další informace: www.cleanclothes.org — Kampaň za čisté oblečení (CCC); www.sweatshopwatch.org — Sweatshop Watch, americká obdoba CCC; www.fairtrade.net — Mezinárodní organizace pro Fairtrade značení (FLO).