Konspirace o žárovce aneb zatajený příběh plánovaného zastarávání

Porouchal se mi mobil. Špatně funguje mikrofon, hovory přicházejí jenom od některých lidí a baterka se rychle vybíjí. Ve stejnou dobu mi přestala fungovat nabíječka počítače – prý se této vadě říká překlesaný kabel. Počítač po čtyřech letech věrného servisu zpomaluje svoji činnost, načítání stránek trvá více, než by člověk pokoušející se o trpělivost, snesl, a mrznutí obrazovky je každodenní rituál. Při jednom hovoru přes Skype mi obrazovka vypověděla činnost, takže jsem sice mohla plynně konverzovat, ovšem bez obrazu. Ale dávám mu ještě šanci, nehledě na to, že některé sloty na USB už nefungují a postupně se začínají drolit plastové součástky. Kolikrát už jsem si vyslechla rezolutní odpověď v obchodě a IT servisu, že bezpodmínečně potřebuji nový počítač a mobil, protože oprava by stejně vyšla dráž než nový kousek. Ale co když je člověk s oním kouskem spokojen a chce ho jenom opravit, ať už z pocitu ekologické uvědomělosti či prostě šetření? O šetření se ale v tomto případě nedá mluvit, právě finanční stránka nahrává nákupu nového modelu. Před volbou „Nakoupit, nebo opravit?“ se jistě ocitlo mnoho lidí přede mnou a i po mně. V čem vězí ten háček?

Nedávno mi přišel pod ruku nebo spíše pod oko dokument Konspirace o žárovce (The Light Bulb Conspiracy, 2010) německé režisérky Cosimy Dannoritzerové. Zabývá se plánovaným zastaráváním a vychází z předpokladu, že v roce 1924 došlo v Ženevě ke zformování prvního kartelu na světě pod názvem Phoebus (jeho podílníci byli mj. Osram, Philips, Tunsgram, AEI nebo International General Electric), který měl kontrolovat celosvětovou produkci a spotřebu žárovek. Zatímco například Edisonova žárovka z roku 1881 vydržela svítit 1 500 hodin, technologický vývoj umožnil k roku 1924 svit až po dobu 2 500 hodin. Dlouho trvanlivé žárovky však nepřinášely takový zisk, a proto kartel do 40. let 20. století snížil jejich životnost na pouhých 1 000 hodin. Existence tohoto záměru Phoebusu sice nikdy nebyla potvrzena, je však nepopiratelné, že na omezené životnosti různých druhů produktů se podepsal bující kapitalismus spojený s konzumerismem. U zrodu plánovaného zastarávání neboli opotřebování spotřebního zboží po určité době stál americký ekonom Bernard London. Jeho nápad z roku 1932 nastartovat americkou ekonomiku po ekonomické krizi plánovaným zastaráváním však nevyšel a musel si počkat až na poválečná léta, ve kterých se touto strategií proslavil americký průmyslový designér Brooks Stevens.

Právě v poválečné éře se výrobkům začala uměle snižovat životnost a spotřebitel byl tlačen ke koupi nového zboží. Zároveň docházelo ke střetu mezi dvěma tábory – těmi, kteří chtěli vyrábět kvalitní a trvanlivé výrobky, a těmi, kteří dopředu plánovali kratší životní cyklus produktů. K této strategii ovšem existovala alternativa v socialistických zemích, kde kvůli chronickému nedostatku zboží firmy vyráběly produkty s dlouhověkou trvanlivostí.

Dokument, jenž poukazuje na nedomýšlené důsledky nadměrné konzumace (komentované pro čtenáře a čtenářky 7.G známým Sergem Latouchem), končí případem americké právničky Elizabeth Pritzkerové, která se úspěšně soudila se společností Apple o záruční dobu baterií v iPodu. Filmem se též prolíná příběh Marcose, kterému se jednoho dne porouchá tiskárna, ale on se místo nákupu nové rozhodne poruchu vyřešit, což dodává divákům naději.

Konspirace o žárovce přináší zajímavé postřehy, na důvěryhodnosti ji však ubírá absence zdrojů a jednostranný přístup. Ostatně, posuďte sami. Já se mezitím pokusím přijít na nějaké řešení, jak to udělal Marcos.