Kotliny v českých hlavách

Obvyklý záchvat vzbudil u některých českých komentátorů a části veřejnosti případný, i když v kontextu stavu světových oceánů vyloženě opožděný návrh Evropské komise zastavit výrobu těch nejškodlivějších jednorázových plastů. Poradce premiéra v demisi Aleš Michl si v tradici pomazánkového másla vybral ten nejnepatrnější z nich a sepsal pro iDnes.cz „nekrolog vatové tyčinky“, korunovaný královským argumentem: „My tady v Česku oceán a moře nemáme.“

Ironická je už skutečnost, že vatové tyčinky dle odborníků patří vůbec k nejhorším nástrojům ušní hygieny a naše zvukovody spíše ucpávají než čistí, což by vysvětlovalo hluchotu k racionální argumentaci vynahrazovanou neohrabaným humorem. Daleko spíše však jde o nejnovější projev toho, co už ve své knize Mnichovský komplex historik Jan Tesař pronikavě popsal jako „kotlinu českého myšlení“. Každý, kdo někdy navštívil povrchový důl, ví, že zatímco zvnějšku lze díru v krajině pozorovat v kontextu jejího okolí, po sestupu pohltí zcela zorné pole jáma.

foto: archiv F

Stejně se to má s kotlinami v našich hlavách, jež jsou zpravidla hloubeny podobně vynalézavě hloupými výmluvami. Schopnost popřít, že dno naší mísy je vybaveno odtokem, jímž odchází odpad do moří, představuje svého druhu nový rekord. Ještě že duševní předchůdci dnešních chytráků nedostali na Versailleské konferenci onen proslulý koridor k Jadranu, protože jinak bychom snad museli dobrovolně přistoupit na to, že si budeme ucpávat uši vatou namotanou na tyčinkách z papíru.

Přitékají zdroje, odtékají odpady

O poznání zákeřnější je analogicky nesmyslné, a zřejmě proto oblíbené tvrzení, svého času omílané také Andrejem Babišem, že Česká republika by neměla mít politický, nedej bože morální závazek pomáhat lidem prchajícím před válkou či chudobou, protože jsme kromě moře neměli nikdy také kolonie. Ne že by je mnozí, právě jako ten koridor, svého času nechtěli. Nemilé povinnosti připomínat si dnes hrůzy československého Toga nás zbavily spíš okolnosti a pragmatický smysl velmocí i Masarykova vedení pro politickou realitu — jistě ne naše humánní ohledy.

Milosrdná dějinná souhra, díky které nepatříme mezi státy s přímou koloniální minulostí, ale nemůže zastřít skutečnost, že se naše společnost vyvíjela v zeměpisném prostoru bohaté, industrializované Evropy, a strukturálně tak těží nejen z kolonialismu historického, ale především z brutálně ekonomicky i ekologicky nerovné výměny dnešní.

Rétorika věčného pomáhání chudým zemím zakrývá, že ve skutečnosti i nadále přitéká z chudého Jihu na bohatý Sever až dvacetinásobek veškerých nákladů na takzvanou rozvojovou pomoc. A to nemluvíme o surovinách. Blízký východ by dnes sotva byl ve stavu, v jakém je, nebýt imperiálních mocenských her o zásoby ropy, jež pohánějí mimo jiné naše automobily. Kongo by se stěží zmítalo v bludném kruhu občanských válek, nebýt střetů o koltan pro naše chytré mobily a další nerosty. Mohli bychom pokračovat.

Všechno ještě zhoršují změny klimatu a další projevy ekologické krize — včetně znečištění moří plasty. Ty mají tendenci dopadat obzvlášť vážně na ty, kteří k jejich zapříčinění přispívají nejméně a jejichž emise skleníkových plynů jsou oproti těm našim zlomkové. Naopak k dnešní prosperitě industrializovaných států mimo jiné vedla dlouhá historie fosilními palivy poháněného průmyslu.

foto: Oilseed Rape

Také česká společnost přispívá k oteplování planety jedněmi z nejvyšších emisí na hlavu v rámci Evropy, také kvůli byznysu s uhelnými elektrárnami a nesmyslně vysokým vývozům elektřiny. Právě před extrémními klimatickými podmínkami přitom podle prognóz stále větší množství lidí prchá a do budoucna se mohou stát vůbec nejvýznamnější příčinou migrace na světě.

Dělat politiku světovou

Nejde o otázku nějaké věčné viny, kterou bychom se měli v soukromí trápit. Nikdo nechce, i když by se to mohlo z jejich nářků zdát, nutit Petra Hampla a jeho přátele, aby se svlečení do půl těla procházeli po Staroměstském náměstí, bičovali se po zádech předpisově zakřivenými banány a prosili Brusel o odpuštění za to, že jsou bílí heterosexuální muži. A nechce se tím ani popírat, že obrovské nerovnosti existují také v české společnosti. Vždyť kupříkladu ze zmiňovaného uhelného byznysu těží převážně hrstka za privatizace zbohatnuvších uhlobaronů a mezi poražené patří také obyvatelé regionů, kteří musí trpět znečištěným vzduchem.

Jde o schopnost připustit si, že jsme se jako společnost — navzdory propastným vnitřním rozdílům —, ocitli v privilegovaném postavení ve všeobecně nerovném, nespravedlivém a ekologicky až sebevražedně pošetilém systému. Či ještě pragmatičtěji, že ať si vymyslíme výmluvy sebevynalézavější, okolní svět kvůli tomu existovat nepřestane a důsledky, časem jedině závažnější, nakonec tak jako tak zasáhnou i nás. Nepomůže vata v uších ani dráty na hranicích.

Smysl má jedině účastnit se snah o to, abychom výzvy jednadvacátého století překonali a nemuseli vůči obyvatelům dnes vykořisťovaných zemí cítit dluh. Pomáhat uprchlíkům i překážet uhlobaronům má v těchto snahách své místo.

Jedno z nejdůležitějších poučení z naší historie v minulém století, které má smysl připomínat nejen v souvislosti s řadou letošních výročí, je, že těch nejlepších výkonů — první republika, odboj, osmašedesátý — jsme byli jako společnost schopni tehdy, když naší aspirací nebylo zachovat pouhou existenci „národa“, jako by to byl účel sám o sobě, nýbrž přispět k úsilí o svobodnější a spravedlivější existenci celého lidstva. Možná i na počátku století našeho se vede nejdůležitější dělící linie v našem veřejném životě podle toho, nakolik jsme schopní vyhrabat se ze svých kotlin, a jednat, jako by záleželo i na jejich okolí. Masaryk tomu říkal „dělat politiku světovou“.

Autor je redaktorem Deníku Referendum a studuje na Ústavu politologie při Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Text původně vyšel 7. června 2018 na webu Deníku Referendum.