Guerilla gardening: Ktož jsú boží zahradníci

Tak zní návod na guerilla gardening, prezentovaný pražskými partyzány. Nejde o nic víc než zvelebení vlastní čtvrti nebo města. Když už se denně musíte setkávat s desítkami betonových postkomunistických monster a stovkami aut, chce to i druhou stránku věci: něco zeleného.

Praktický a „každodenní“ guerilla gardening je skutečně v půli cesty mezi okopáváním zahrádky a partyzánským bojem. Vyberete si dostatečně ošklivé místo, nejlépe hodně viditelné. Rozhodněte se, jaké květiny nebo stromky se k němu hodí, a nachystejte si sazeničky. Pokud sázíte na veřejném pozemku, musíte počkat do noci — sázet kytky na cizím je samozřejmě nelegální. Potmě pak sazeničky zakopete, zalijete a můžete se těšit na konspirací opředené ráno. Občas se zajdete na rostlinky podívat a zalít, v tom už vám nikdo bránit nebude.

Partyzáni v míru

V českém prostředí, chudém na aktivity občanské společnosti, se ke guerilla gardeningu hlásí mimořádné množství lidí. Co se týče obliby na Facebooku, jedné z nejznámějších internetových sociálních sítí, je Praha dokonce na světové špičce: téměř tři stovky pražských výsadkářů ji řadí mezi zahrádkářskou elitu. Ve skutečnosti jsou ovšem na čele, co se počtu výsadků týče, velkoměsta jako Londýn, Melbourne nebo New York, sdružená kolem webových stránek lokální komunity. Český guerilla gardening je velice mladý, takže se nemůže opřít o tradici srovnatelnou s newyorským zahrádkařením ani pochlubit úspěchy londýnských partyzánů. Počet a nadšení Čechů ochotných se angažovat jsou každopádně slibné.

Výsledek ovšem do značné míry zkresluje také významem spojení guerilla gardening. U nás jde o příjemnou recesi s dobrým koncem. V západním světě nese tento pojem méně pohodové konotace. Od roku 1973, kdy se poprvé objevil v souvislosti s newyorskou skupinou Green Guerilla, si tento pojem vzalo do úst mnoho organizací k prosazení svých politických zájmů. Nejznámější je londýnský May Day Protest z roku 2000, kdy se několik tisíc aktivistů pokusilo přeměnit park před budovou parlamentu na kvetoucí zahrádku s cílem odstranění kapitalismu. Když se jednomu z aktivistů povedlo instalovat na hlavu sochy Winstona Churchilla organické číro, byla akce rozpuštěna.

Původní filozofie hnutí totiž míří k opravdové guerille — k protestu proti zastavění krajiny, často proti pojetí vlastnického práva. Na východ od Londýna a dál od roku 2000 se ale častěji prosazuje nenápadný, recesistický a pohodový guerilla gardening — jako tichý protest i jako noční zábava.

Sázejte a jezte!

Součástí nejstarší tradice guerilla gardeningu je i propojení s dalším hnutím: freeganismem. Jde o ideální propojení: zahrádkáři se snaží svoje okolí zkrásnět, freegani zužitečnit co do výnosu potravin. Průsečíkem obou snah je sázení zeleniny a ovocných stromků na veřejných místech. Pravidelné procházky k zalití výsadku se tak časem zpříjemní o nějaké to jablíčko nebo mrkev.

Spojení obou směrů má i svůj historický vzor. Od konce 19. století se v mnoha městech Spojených států několikrát uplatnila iniciativa Vacant Lot Cultivation (česky „zvelebení prázdných pozemků“), kdy si místní občané mohli a měli pěstovat potraviny na veřejném pozemku. Došlo k tomu při krizích kolem let 1890 a 1930 a při obou světových válkách. Úřady prostě šikovně využily politické angažovanosti, obvyklé za mořem. Tamější guerilla gardening je dodnes intenzivně propojený s politickými názory.

Na rozdíl od „čistého“ guerilla gardeningu se ovšem sázení užitečných rostlin často setkává s menším pochopením majitele pozemku. A to stále mluvíme o tradičních demokraciích. Sázet jabloně na veřejném pozemku v Česku by byl skutečný unikát hodný bramborové medaile.

Partyzáni versus Béda Trávníček

V horké současnosti se guerilla gardening řadí po bok směrů, postavených na angažovanosti a inspirování okolí: je jakousi alternativou pro street art i jeho podmnožinou. Existuje dokonce mechové graffiti, prostorové, ale jednobarevné. Guerilla gardening umí propojit chuť starat se o svou komunitu a žízeň po uměleckém vyjádření. Sázení kytek (nebo stromků) na veřejných místech je zajímavá performance. Na dav lidí, který tudy denně prochází, zaútočíte přírodou přesně v okamžiku, kdy je nejzranitelnější — při každodenní cestě do práce, do školy, někam. Pokud si tedy vašeho „uměleckého díla“ někdo všimne.

Kdo si guerilla gardeningu začíná všímat, jsou reklamní agentury. Každá partyzánská aktivita má potenciál zaujmout a poskytuje jasnou cílovou skupinu, mladé a nadšené. První, kdo dokázal zkulturnit tento trend ve velkém, byla zřejmě firma Adidas se svou kampaní na ekologické botky loni na jaře. Součástí Londýna se postupně stalo několik stromových soch, využívajících zájem o ekologii obecně a guerilla gardening konkrétně pro svou kampaň. Přestože šlo o poměrně zmatenou směs principů, která sotva držela pohromadě, naznačuje to příjemnou skutečnost: partyzánské snahy o kultivaci veřejného prostoru jsou přijímány pozitivně a postupně se stávají masovějšími.

V Austrálii běží televizní šou Guerilla Gardeners, dokumentující právě dobrodružné výsadky místní skupiny, včetně jejích častých střetů se zákonem. Webové stránky dokumentují tisíce úspěšných zahrádkářských akcí a na serveru YouTube se zase setkáte s desítkami návodů, jak na to. Popularitu této činnosti nejvíc zvedá právě web (celý trend nastartoval Richard Reynolds, když v roce 2004 spustil web guerillagardening.org), který ulehčuje koordinaci i propagaci podobných akcí. Guerilla gardening je tak jeden ze směrů, který postupně vrací veřejný prostor zpět do veřejných rukou. I když možná trochu zablácených.

Sdílet