Ladislav Feierabend: pluralitní ekonomika a ekonomická demokracie

7. dubna 2009 /
Byli ekonomičtí disidenti i mezi našimi předky? Ladislav Feierabend, „gentleman pohnuté doby“, začíná být oceňován jako politik, jeho ekonomické myšlení a aktivity však zůstávají ve stínu.

„Hostinský pobídl koně a já jsem zůstal sám proti vojákovi na sněžné pláni. Schoval jsem se do sněhu a omotal bílý ručník kolem hlavy… čekal jsem, až voják bude v budce, a začal jsem skákat ve sněhu v udaném směru ke stohům. Když voják vystoupil z budky, přikrčil jsem se a čekal. Prvních pět set metrů bylo nejnebezpečnějších, poněvadž jsem se k vojákovi stále přibližoval… Asi za dvacet pět minut jsem se dostal k závěji, která se táhla směrem ke stohům. Byl to zavátý příkop nebo úvoz… To byla nečekaná pomoc, a tak jsem se za dalších dvacet minut dostal ke stohům… Poslední stohy už byly na druhé straně svahu, tedy mimo vojákovu viditelnost. Klekl jsem do sněhu a děkoval Bohu za záchranu.“

V této pasáži svých pamětí líčí československý družstevní činovník, národohospodář a státník Ladislav Feierabend svůj útěk před nacisty začátkem roku 1940. Byl členem vlády, a když se prozradila jeho účast v odboji, musel urychleně zmizet z protektorátu. Vedle uvedených přískoků ve sněhu na slovensko-maďarském pomezí to pro něj znamenalo mimo jiné převlečení za topiče lokomotivy nočního vlaku, v němž prchal na Slovensko. Na cestě „ven“ prožil ještě řadu dalších dobrodružství, jež navzdory smrtelnému nebezpečí nepostrádaly humorné prvky. Poutavě vše vylíčil v již zmíněných, dosud málo doceněných pamětech (Politické vzpomínky I—III, česky 1994—1996).

Feierabendův družstevní svět

V době, kdy takto prchal vstříc nejisté budoucnosti, bylo JUDr. Ladislavu Karlu Feierabendovi již 49 let. Měl za sebou úspěšnou životní dráhu ve službách československého zemědělského družstevnictví, do nichž vstoupil v roce 1917. Je třeba říci, že zemědělské družstevnictví nemělo nic společného s tzv. jednotnými zemědělskými družstvy, která vznikla jako produkt kolektivizace let padesátých. Pod zemědělská družstva spadala ve Feierabendově době ta, která založili a svépomocně spravovali obyvatelé venkova. Patřily sem především kampeličky, které poskytovaly svým členům levné úvěry. Dále sem náležela družstva zpracovatelská, elektrárenská a skladištní, jež prodávala produkty svých členů-zemědělců a nakupovala pro ně potřeby. Na konci první republiky bylo družstev téměř deset tisíc. Feierabend zachytil tento fenomén v knize Zemědělské družstevnictví do roku 1952, kterou psal v exilu a anglicky; českého vydání se dočkala až před dvěma lety. Jak bychom se v ní mohli dočíst, družstva delegovala některé pravomoci střechovým organizacím (svazy a jednoty), jež zakládaly obchodní organizace — tzv. centrály. V jedné z nich, Kooperativě, se Feierabend v roce 1930 stal vrchním ředitelem.

Má milovaná družstevní práce

Kooperativa sídlila v Praze, v Dlážděné ulici. V Politických vzpomínkách Feierabend líčí, jak odtud chodil pěšky domů, do vilové čtvrti Ořechovka, aby si vyčistil hlavu v pohnutých mnichovských dnech. Když s manželkou Janou (kterou oslovoval Hano či Haničko) probírali otázku, zda má přijmout místo ve vládě okleštěné pomnichovské republiky, byli si vědomi všech úskalí. Přesto se dohodli, že Ladislav nabídku přijme: „Bylo potřebí, abychom zapomněli na sebe a mysleli na stát a národ.“ Feierabend poté dostal z Kooperativy dlouhodobou dovolenou, nicméně tam i nadále pravidelně docházel. Jako ministr se vzdal i svých dalších funkcí, s výjimkou jediné: „Zůstal jsem členem představenstva Centrokooperativu, vrcholné organizace celého československého zemědělského družstevnictví, poněvadž to byla neplacená funkce a nechtěl jsem přerušit styk se svou milovanou družstevní prací.“

Lavina událostí

Když Feierabend utekl do Anglie, kde se stal ministrem financí londýnské exilové vlády, ovlivnilo to osudy celé jeho širší rodiny. Nacisté je vystěhovali z vily na Ořechovce a manželku Janu za heydrichiády věznili v koncentračním táboře, zatímco děti, Ivo a Hana, zůstaly v péči jejích rodičů. Odvlečen do koncentráku byl i Ladislavův bratr Karel s rodinou včetně osmdesátiletého otce. Všichni přežili, což jeho exilový spolupracovník dr. Jan Mládek komentoval slovy, že to byla asi jediná dobrá zpráva, která Feierabenda doma čekala. Po návratu do vlasti v roce 1945 se totiž stal terčem soustředěné kampaně komunistů, kteří již tehdy měli velmi silné pozice jak v médiích, tak ve vládě. Osočovali ho z kolaborace s nacisty a z dalších smyšlených zločinů, přičemž mu neumožnili adekvátní obranu. Jako bývalý člen zakázané agrární strany se nesměl ani vrátit do Kooperativy. Přesto statečně bránil demokracii na mnoha schůzích a shromážděních. Po únoru 1948 se mu podařilo uniknout zatčení tajnou policií útěkem přes zahradu. Nakonec celá rodina odplula ukryta v labském člunu s dvojitou stěnou do Hamburku, odtud do Británie, a posléze do USA. Komunisté za to dlouhá léta perzekvovali rodinu jeho bratra.

Až do své smrti v roce 1969 pak Feierabend pracoval v rozhlasovém vysílání Hlasu Ameriky ve Washingtonu, po večerech psal paměti i zmíněnou knížku o zemědělském družstevnictví. Popisuje v ní nejen jeho vzestup, ale i likvidaci komunisty. V závěru vyjadřuje názor, že duch solidarity, který byl vlastní družstevnímu hnutí, se komunistům zničit nepodaří, a spolu s demokracií, jejíž je bytostnou podstatou, se v budoucnu znovu prosadí.

Gentleman pohnuté doby

Jedno se však komunistům podařilo: potlačit památku tohoto výjimečného muže, kterého historik Pavel Žáček označuje za „gentlemana pohnuté doby“. Kdo si přečte Feierabendovy knihy, musí být okouzlen jeho osobností. Jeho kolega Jan Mládek potvrzuje, že na rozdíl od mnoha československých politiků se právě Feierabend „daleko méně zajímal o své postavení než o pracovní poslání v exilu“. To prosvítá i jeho pamětmi, stejně jako jeho energie, svědomitost, ale i smysl pro humor a hluboký vztah k rodině. Paměti ostatně psal „pro své děti, aby věděly, až jednou táty nebude“.

Ačkoliv jeho písemná pozůstalost odpočívá v neoliberální Hoover Institution v kalifornském Stanfordu, měl Feierabend daleko k neoliberálnímu pohledu. Naopak, vnímal rizika systému, který příliš upřednostňoval roli trhu, a odmítal jej stejně, jako odmítal komunistický přístup s hypertrofovaným státem. Uvědomoval si, že ekonomická moc výrobních korporací vytěsňuje obyčejného člověka, takže „jeho možnost ovlivňovat dění v průmyslovém soukolí je stále zanedbatelnější“. Feierabend proto věří, že politická demokracie musí být doplňována demokracií hospodářskou a sociální. Cestu vidí v pluralitním ekonomickém systému, v němž by koexistovalo státní, privátní i družstevní vlastnictví. I v knížce o zemědělském družstevnictví hovoří o ekonomické demokracii, přičemž jako její příklad uvádí elektrárenská družstva, která měla v roce 1930 přes 111 tisíc členů. Tato sdružení spotřebitelů byla v jiné vyjednávací pozici vůči dodavatelům elektřiny, než jsou dnešní individuální klienti ČEZ. Družstva často stavěla i vlastní elektrárny. Dokážeme uplatnit myšlenku ekonomické demokracie v dnešních podmínkách rozvoje obnovitelných zdrojů? To je jedna z otázek, které Feierabendův odkaz otevírá.

Obilní monopol

Ladislav Feierabend o svých ideálech jen nepsal, ale také je uskutečňoval v praxi. Stal se architektem tzv. Obilního monopolu a od roku 1934 mu předsedal. Podle jeho slov šlo o „první ekonomický experiment svého druhu na světě“, který se pokusil „spojit státní monopol se soukromým vlastnictvím a ústřední plánovací vůli s iniciativou jednotlivců“. Chtěl pomoci rolníkům, kteří trpěli nízkými výkupními cenami zemědělských plodin a vysokými cenami vstupů — problém, který je aktuální i dnes. Mezi akcionáře Obilního monopolu patřil už zmíněný Centrokooperativ, střechová organizace spotřebních družstev, sdružení mlynářů a firmy obchodující s krmivy a obilím. Monopol řídil obchod s vybranými zemědělskými produkty, přičemž stát měl právo dozoru a veta. Obilní monopol, který měl mimo jiné povinnost přednostně vykupovat obilí od drobnějších producentů, se po počátečních nesnázích stal úspěšným, a jak podotýká Feierabend, „byl příkladem pro podobné státní zásahy v jiných zemích“. Válka tento vývoj přerušila a komunisté jej pohřbili, stejně jako tolik jiných projektů, blízkých Feierabendovu „myšlení a srdci“.

Možná dnes, v době postupujícího rozčarování nejen ze zjednodušujících formulek komunistických, ale i kapitalistických, uzrál čas, kdy nám svět Ladislava Feierabenda může být znovu inspirací a posilou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.