„V okamžiku, kdy své jednání neměříme přírodou nebo Bohem, stáváme se nebezpečnými sami sobě,“ říká profesor ekonomie Lubomír Mlčoch. Nahradí ekonomický směr, který pomáhá v Česku zavádět, ekonomii středního proudu? A pokud ano, bude to dobře?
V knize rozhovorů s Janem Bártou Čas pravé radosti (Portál, 2007) vzpomíná Lubomír Mlčoch na své dětství v Troubkách na Hané, kde se roku 1944 narodil jako sedmé z osmi dětí: „U nás se nejčastěji kupily problémy kolem prostředků na živobytí… Nebýt naší zahrádky a malého políčka, na němž jsme pěstovali nezbytné produkty určené na náš skromně prostřený stůl, nemohli bychom se uživit.“ S materiální chudobou kontrastovala bohatá rodinná i sousedská pospolitost i krajina oživená zvěří a ptactvem a protkaná polními cestami s božími mukami. Jeho vlastní cesta nicméně směřovala do Prahy. Vystudoval tu ekonomii, slibnou kariéru mladého vysokoškolského učitele na VŠE však přerušil šok: v roce 1973 byl vyhozen a dalších patnáct let strávil jako plánovač v Tesle Holešovice.
Nářky proroka Jeremiáše
Zpočátku trpěl skepsí a depresemi, pak ale znovuobjevil víru svého dětství, která hluboce ovlivnila jeho hodnoty a pohled na svět.
V knížce zmiňuje i druhou vážnou krizi svého života: rozvod s manželkou Arnoštkou, kterou si bral ještě za studií a s níž má dvě dcery. Po šesti letech odděleného života se jim podařilo vztah obnovit, znovu se vzali a z fotky v knížce se na čtenáře usmívají obklopeni pěti vnoučaty.
Ještě v době svého působení v Tesle zaujal Lubomír Mlčoch obec českých ekonomů texty, v nichž s humorem nahlížel tehdejší ekonomickou realitu prizmatem psychologie (knížka Ericha Berneho Jak si lidé hrají) či biblických textů (nářky proroka Jeremiáše). Po roce 1989 začíná působit na nové Fakultě sociálních věd UK, kde je šest let děkanem, přichází s klíčovou myšlenkou restitucí zabaveného majetku, kriticky se účastní diskusí o průběhu privatizace, ale s postupem času cíleně přenáší těžiště své aktivity do vzdělávání studentů (k nimž patřil i Tomáš Sedláček, autor knížky Ekonomie dobra a zla).
Nepřítel je za branami
Čteme-li Mlčochovy texty, zejména zmíněnou knihu rozhovorů, nabízí se srovnání s ekonomickými disidenty, jako byl Gándhí, John Ruskin či E. F. Schumacher, kteří vycházeli z etických kodexů své víry či filozofie. Prapříčinu potíží v ekonomické praxi vidí Mlčoch v morálním selhání, v zanedbávání „vertikální smlouvy“ s Hospodinem. Bez ochoty dodržovat morální kodex však trpí i naše ostatní, „horizontální“ smlouvy, bez duchovní dimenze ulpíváme na konzumu a nejsme schopni vytyčit hranice naší svobody tak, abychom neohrožovali planetu. E. F. Schumacher v 70. letech hovoří o tom, že pokud někdy porazíme přírodu, ocitneme se na poli poražených. O čtyřicet let později říká Mlčoch: „Kapitalismus zvítězil, teď už může být ohrožen jen sám sebou. Nepřítel je za branami.“
Ekonomie důvěry a společného dobra
Lubomír Mlčoch je ale profesor ekonomie, a tak nezůstává jen u obecných morálních apelů. V publikaci Ekonomie důvěry a společného dobra (Karolinum, 2006) rozpracovává pojem společné dobro, s nímž pracoval Aristoteles, papežské encykliky, ale třeba také český národohospodář Karel Engliš, který jej řadil k věčným ideálům lidstva. Podle Mlčocha ekonomie nevystačí s představou homo economicus, modelem člověka, který uspokojuje pouze vlastní potřeby. Nekontrolovaný egoismus nakonec škodí i těm, kterým v první fázi zdánlivě pomáhá.
Ekonomické myšlení by proto mělo přijmout jako jeden z výchozích principů přesvědčení, že „žádná lidská osoba nemůže nalézt naplnění sebe sama mimo skutečnost, že existuje s ostatními a pro druhé“. Další důležité téma knížky je důvěra. Vzájemná důvěra je podle Mlčocha (který vychází z řady autorů včetně Kennetha Arrowa a Francise Fukuyamy) neviditelný kapitál, bez něhož nemůže existovat prosperita, protože tam, kde chybí důvěra, neúměrně rostou „transakční náklady“. Ale co jsou to transakční náklady?
Trh jako instituce
Pojem „transakční náklady“ zná i mainstreamová ekonomie, pracuje s ním však hlavně nepříliš známý, ale o to zajímavější ekonomický obor: ekonomie institucionální, které je Mlčoch u nás průkopníkem. Transakční náklady jsou zde klíčovým pojmem. Uveďme příklad: dejme tomu, že nejste příliš spokojeni se svou bankou, která si účtuje vysoké poplatky či má nepříjemné úředníky. Nechce se vám ale měnit váš peněžní ústav, protože byste museli hledat, který je lepší, vyjednat si změnu běžného účtu, uhradit poplatky za zrušení trvalých příkazů, získat novou kreditní kartu atd. Institucionální ekonomové by řekli, že vám ve změně peněžního ústavu brání vysoké transakční náklady.
Ty jsou podle nich v ekonomice všudypřítomné, ztěžují obchodní transakce, čímž popírají mainstreamový model dokonale konkurenčního trhu, kdy vševědoucí firmy a jednotlivci kmitají v homogenním matematicko-fyzikálním prostoru a ve zlomku sekundy uzavírají vzájemně výhodné obchody.
Z nebe zpět na zem?
Svět institucionálních ekonomů je jiný: naše obyčeje, společenské konvence a vzorce chování, vycházející z určitých hodnot, v něm zvolna krystalizují a tuhnou v instituce. K institucím patří jazyk, rodina, náboženství, ale také peníze, formy vlastnictví a samotný trh (který je sám složitým systémem vzájemně provázaných formálních a neformálních institucí). Také výrobní firmy jsou institucemi a stejně jako všechny ostatní instituce, navzdory své zatuhlosti (či zatuchlosti), se v čase mění a vyvíjejí.
Zdá se, že institucionální ekonomové vracejí studium ekonomických otázek z nebe matematických abstrakcí na zem. Přiznávají, že ekonomiku tvoří lidé, jejich hodnoty, zvyky a psané i nepsané zákony. Přiznávají, že se tato ekonomika v čase mění, a co víc — tyto změny závisejí jak na předchozím vývoji, tak na zájmech jednotlivých skupin, které se ve společnosti pohybují. Institucionální ekonomie tak vpouští do ekonomie další novum: přiznává existenci ekonomické moci. Aktéři na trhu se snaží měnit podmínky, za nichž fungují (zákony, politické priority, pravidla fungování institucí, mediální obraz problémů) a daří se jim to tím lépe, čím jsou „kompaktnější“ zájmovou skupinou.
Tak například skupina bankéřů či výrobců automobilů bude kompaktnější než skupina daňových poplatníků či žen na mateřské dovolené. Když píšu tyto řádky, dívám se na webovou stránku BBC, která shrnuje jeden z následků finanční krize: drakonické omezení britských státních výdajů, ve všech rezortech v průměru o 19 %. Banky také něco zaplatí: roční daň z obratu ve výši 0,04 %. Institucionální ekonom by zřejmě rozdíl v procentech glosoval poznámkou, že banky jsou velmi kompaktní zájmovou skupinou.
A co příroda?
Když jsem se pustila do Mlčochových skript Institucionální ekonomie (Karolinum, 2005), zajímalo mne, nakolik by tento proud mohl být alternativou mainstreamu a nakolik rezonuje se zelenými směry myšlení v ekonomii. Některé jeho aspekty, zmíněné výše, jsou rozhodně nadějné. Mlčoch sám ale trefně shrnuje limity svého oboru: „Je to disciplína individualistická, racionalistická a konsekvencionalistická. Jde opět o model člověka, který je veden svým vlastním zájmem… Jeho cílem je stále co nejvyšší uspokojení ekonomických cílů: maximalizace spotřeby, zisku, hodnoty naakumulovaného bohatství, majetku.“
Nechme stranou otázku, zda ekonomické cíle musí být nutně totožné s maximalizací spotřeby a zisku (já si myslím, že ne) a zeptejme se, kde se v institucionální ekonomii skrývá příroda. S překvapením zjišťujeme, že na rozdíl od ekonomie středního proudu zde chybí úplně, neboť jak známo, příroda netvoří instituce. Institucionální ekonomii tedy chybí aparát k nahlížení problémů, jako je vyčerpání zdrojů, úbytek biodiverzity, znečištění prostředí či globální oteplování. Pokud bychom se zeptali, jak tyto problémy řešit, dozvěděli bychom se nejspíš, že přírodu je třeba privatizovat. Bude-li jasný vlastník, bude o ni dobře postaráno. Zde je paleta institucionální ekonomie velmi chudá.
Jak je patrné i z tohoto článku, myšlení profesora Mlčocha obzor institucionální ekonomie (kterou pomohl institucionalizovat založením její katedry na FSV UK) v mnoha směrech přesahuje. Na druhé straně má, jako myšlení nás všech, i určité limity. Nesouhlasila bych s ním ohledně nevyhnutelnosti ekonomické globalizace, uvítala bych hlubší rozbor pojmu ekonomická efektivnost… Přesto si myslím, že tento muž s laskavým pohledem a měkkým moravským přízvukem, ač by se tak možná neoznačil, určitě patří k nemnoha našim ekonomickým disidentům.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář