Luční údolí

Přestože ekologičtí zemědělci už hospodaří na území, které má o něco větší rozlohu než polovina Olomouckého kraje, zeleninu pěstují jen na ploše odpovídající pražské Stromovce. Biozelenina vyrůstá zhruba na třech setinách procenta certifikované půdy, proto se s ní v obchodech můžeme setkat opravdu jen zřídka, a pokud už — většinou nese stejnou značku: Zahradnictví Luční údolí Velehrad.

Nenasycení zákazníci

„Snadnější je samozřejmě vyhnat dobytek na pastvu než se starat o zelinářskou zahradu,“ konstatuje Petr Weidenthaler, majitel velehradského zahradnictví. „Ta práce je hodně náročná a musí se dělat převážně ručně. Zelinaření se u nás věnuje pár lidí, které bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky.“ Petr Weidenthaler hospodaří na dvou hektarech orné půdy se dvěma velkými fóliovníky, na dalších čtyřech postupně buduje ovocný bio sad. Padesáti druhy zeleniny zásobuje pět pražských a tři brněnské obchody. Klíčovým odbytištěm je však zlínská tržnice Pod Kaštany.

Petr Weidenthaler se vedle zahradničení věnuje i distribuci výpěstků, a to nejen svých. Funguje de facto jako spojka mezi biozelináři a obchodníky. Nedostatek kvalitní české biozeleniny řeší nákupem ze zahraničí, například z Rakouska. Aby uhasil stále rostoucí žízeň pro produkci z šetrně hospodařících farem, spojil se letos s bioovocnářem Jiřím Kargerem. Společně dovážejí ovoce a zeleninu z celého světa. „Přiznám se, že jsem vnitřně hodně sama se sebou bojovala, jestli je nabízení dovozové zeleniny a ovoce správná cesta,“ vzpomíná Hana Zemanová z pražské společnosti Albio, jejíž obchody a restaurace se zaměřují na potraviny v kvalitě bio. „Po dlouhém rozhodování převládlo, že chceme, aby Albio motivovalo i ekologií dosud nijak nezasažené spotřebitele. Pokud nebudeme mít širokou nabídku, nepřesvědčíme je, že je bio skvělé řešení pro celou rodinu, a vrátí se zase ke konvenčním potravinám.“

Poptávka po biozelenině převyšující nabídku českého trhu svádí k jednoduchému řešení: rozšířit Luční údolí o nějaký ten ar. Praxe je však mnohem složitější. „Abych zaplatil svého zaměstnance a sezonní brigádníky, musím vypěstovat víc, než prodáme ve Zlíně. A abych mohl prodávat i jinde, musím se o obchody starat. To zase stojí čas a peníze. Takže kdybych věnoval větší úsilí pěstování, měl bych sice víc zeleniny, ale míň bych jí prodal.“ Podle velehradského zelináře by vykročení ze začarovaného kruhu mohlo vést buď přes zdražení zeleniny, nebo kdyby se zvýšila poptávka spotřebitelů — ovšem v místech, kde už se jeho výpěstky prodávají. „Zájem zákazníků je velmi roztříštěný. A když se na nás obracejí odjinud, než kde už zeleninu vozíme, nemůžeme jim vyhovět. Nejsme schopni zařídit dopravu a v současné situaci ani množství zboží,“ shrnuje Petr Weidenthaler a dodává: „Ve velkém by se daly pěstovat třeba biomrkev nebo biocibule, protože vydrží a mohou se dlouhodobě skladovat. Jiné zacházení však vyžadují třeba ředkvičky nebo saláty. Jsou velmi jemné a nedá se s nimi jezdit přes půl světa. Odpoledne je sklidíme a ráno už musí být na trhu.“

Šlágr — dýně hokkaido

Mezi důležité odběratele velehradské zeleniny patří již zmíněné Albio. Výpěstky Petra Weidenthalera se staly nedílnou součástí jídel připravovaných v biorestauraci na Truhlářské. „Vždy používáme vše, co je v danou dobu v nabídce. Samozřejmě doplňujeme některé druhy i od jiných ekofarmářů,“ říká Hana Zemanová z vedení Albia. „Přesto, že se snažíme vařit co nejvíce ze sezonní zeleniny, v restauraci našeho typu nemůžeme po několik zimních měsíců nabízet jen mrkev, brambory a cibuli, takže jsme byli nuceni kupovat i konvenční zeleninu.“ Proto rozšíření sortimentu o dovozovou zeleninu oceňuje, nicméně by raději uvítala, kdyby potraviny pocházely od českých sedláků.

„Mezi hlavní spotřebitele biozeleniny zatím stále patří rodiny s malými dětmi,“ analyzuje zákazníky tří prodejen Albia Hana Zemanová. „Často slýchám, že ji kupují hlavně pro děti a na sebe tolik nedbají, což je chyba.“ O tom, že je o Weidenthalerovy výpěstky zájem, svědčí i následující čísla. Jen v jednom obchodě na Truhlářské v sezoně z pultů zmizí na čtyři sta svazků mrkve či třeba 250 až 300 salátů měsíčně. Pozornosti se vedle klasických druhů zeleniny těší tuřínky, jarní cibulky a především dýně hokkaido. „Tu bychom vyprodali snad v jakémkoliv množství,“ dodává Hana Zemanová.

Podobné zkušenosti s velehradskou zeleninou má také Renata Číháčková, vedoucí brněnské prodejny Zdravá výživa u Měnínské brány: „Na jaře jdou nejvíc na odbyt tuřínky, které běžné obchody vůbec nenabízejí. Navíc se dají použít celé, a to včetně listů, ze kterých je možné připravit výborný salát. Hodně se prodávají také saláty, kedlubny, mrkev, později červená řepa a na podzim nejvíc dýně hokkaido.“ Podle Renaty Čiháčkové počet zákazníků rok od roku roste. „Myslím, že už značka bio trochu vešla do povědomí lidí.“ U Měnínské brány lákají na biozeleninu také ochutnávkami. Lidé si mohou vyzkoušet, zda se například šetrné pěstování kedluben odrazí jen v ceně, nebo i v chuti. „Když jsme ještě v obchodě neměli ředkvičky, koupila jsem si je na trhu. Chuťově se ale nedaly vůbec srovnat s těmi, které prodáváme z Velehradu. Ředkvičkou ani nevoněly. Byla z nich cítit jen chemie a voda.“

Bio. Jak jinak?

„Vždycky jsem k ekologii nějak inklinoval,“ vysvětluje Petr Weidenthaler, proč se pustil právě do certifikovaného zemědělství, „a zelinaření je moje profese.“ Za minulého režimu vedl zelinářské středisko tehdejšího brněnského JZD. Ohleduplné chování k přírodě pokládá za jakýsi trend svého života, který nastartovali už jeho rodiče. „Když jsme chodili do lesa, nesměli jsme tam řvát, nesměli jsme trhat kytky. Na druhou stranu jsme věděli, jak se jmenuje který strom, rostlina či zvíře,“ vzpomíná na své dětství. „Ekologie je pro mě cosi samozřejmého, a když mám možnost, snažím se to uplatňovat také v praxi. V družstvu jsem se třeba staral o to, abych ledkem nepřihnojoval v posledních fázích vývoje rostlin, ale jenom tehdy, kdy to nutně potřebovaly. Dohlížel jsem, aby se dodržovaly ochranné lhůty po postřicích — jednoduše, aby se jeden den nestříkalo a druhý nesklízelo. Snažil jsem se zkrátka zeleninu pěstovat tak, aby to bylo co nejméně jedovaté. A když po revoluci vznikla možnost zelinařit úplně bez jedů, pustil jsem se do toho.“

Počátkem roku 1994 si pronajal zahradnictví nedaleko Zlína a na čtyřech a půl hektarech začal pěstovat pětadvacet druhů zeleniny, vše podle přísných kritérií ekologického zemědělství. „V té době se o biozemědělství zajímala i média. A tak u našeho stánku na zlínské tržnici rostly fronty, jiní prodejci se naopak takové přízni netěšili. Mohli jsme si proto dovolit zvýšit ceny a vrátit půjčky,“ vzpomíná Petr Weidenthaler na počátky svého podnikání. Po čtyřech letech přesídlil na Velehrad. Jeho zelinářská zahrada leží vedle Salašského potoka na úpatí Chřibů, asi tři kilometry od slavného poutního místa.

Zelenina v kondici

„Plevel? To je věčný boj kdo s koho,“ říká Stanislav Vaculík, který v Lučním údolí pracuje na plný úvazek jako zahradník, „místo postřiků však používáme motyky.“ Petr Weidenthaler vidí velký rozdíl mezi konvenčním a ekologickým zelinařením právě v likvidaci plevelů. „Postřiky herbicidem samozřejmě nějaké peníze stojí, ale odstraňovat plevel plečkováním a ručně motykou je desetkrát i vícekrát dražší.“

Ničení nežádoucích rostlin napomáhá také způsob obhospodařování. Ze dvou hektarů orné půdy používají pro pěstování zeleniny jen jeden. „Vlastně sklízíme z hektaru a půl. Ředkvičky a salát zasejeme brzy zjara, sklidíme je začátkem léta, a tuto plochu osázíme ještě jednou čínským zelím,“ upřesňuje šéf velehradského zelinářství. Druhý hektar osévají směskou ovsa, pelušky a svazenky na takzvané zelené hnojení. Jakmile tyto plodiny vyrostou, zaorají je a celý cyklus zopakují ještě jednou. „Tím, že se půda dvakrát do roka přeorá, se velmi tlumí především vytrvalé plevele jako pýr, pcháč a šťovík. Oslabují se ale i ty jednoleté, které vzcházejí ze semínka a ještě ten rok jim uzrají nová. Když oráme za zelena, část těchto plevelů nestačí vůbec dozrát,“ popisuje Petr Weidenthaler. Dodává však, že jeden plevel sice zaoráním zničí, nicméně další si na pozemek navezou s koňským hnojem. Používání průmyslových hnojiv totiž pravidla ekologického farmaření vylučují.

Dalším tvrdým oříškem v životě ekologických zelinářů jsou choroby, jež mohou dramaticky ovlivňovat výnosy plodin. Postřiky pesticidů samozřejmě patří v šetrném zemědělství mezi tabu. „Vloni jsme místo očekávaných pěti tun rajčat vinou plísně sklidili zhruba 300 kilogramů. Člověk počítá s výnosem sto tisíc korun, a nakonec prodá jen za šest tisíc,“ říká velehradský zahradník. S tím souvisí i velmi rozšířené klišé, které k ekologickému hospodaření automaticky přiřazuje nižší výnosy. „Někdy jsou nižší, ale někdy ne. Certifikované zelinaření je spíš méně spolehlivé. Kvůli škůdcům a chorobám ne všechno vždycky vyjde.“

Musejí tedy biozelináři jen trpně přihlížet, zda jim plísně zdecimují úrodu, nebo mají v rukávu nějaké trumfy? „Když je někdo choulostivý, padne na něj jakákoliv choroba. Choulostivost ale nepramení jen z genetického základu, ale také ze způsobu života. Proč chtějí lidé žít zdravě? Aby nebyli nemocní. Proto také my usilujeme o to, aby naše rostliny byly zdravé,“ vysvětluje strategii Petr Weidenthaler. Snaží se zelenině vytvořit co nejlepší přirozené podmínky, například nepřehnojuje a používá koňský hnůj, ze kterého živiny přecházejí do půdy postupně v závislosti na teplotě a vlhkosti. „Když je teplo, živiny se uvolňují rychleji, protože mikroby, které hnůj v půdě rozkládají, jsou aktivnější,“ vysvětluje velehradský zahradník. „Ledek, kterým hnojí v konvenčním zemědělství, se rozpustí ve vodě, i když je pár stupňů nad nulou. Rostlina tak získá dostatek živin i v podmínkách pro ni nepříznivých a začne růst. Jenže její pletiva nejsou v optimální kondici, protože byla narušena rovnováha,“ popisuje Petr Weidenthaler, jak se plodiny stávají náchylnějšími k chorobám a bezbrannějšími vůči škůdcům. „Naše zelenina roste za přirozených podmínek, je tedy i přirozeně odolnější.“

Investice do budoucnosti

„Od začátku fungování Albia je pro nás zelinářství pana Weidenthalera klíčovým partnerem,“ hodnotí spolupráci Hana Zemanová, „zejména kvůli tomu, že jako jediný byl schopný nám na začátku dodávat poměrně široký sortiment ve velkém množství a v exkluzivní kvalitě. Díky tomu se nám daří bořit mýtus, že biozelenina musí být ošklivá a svraštělá.“ Dodává však, že přitažlivý vzhled a velikost například velehradských mrkví vzbuzují naopak podezření, zda byly skutečně vypěstovány šetrně bez umělých hnojiv a pesticidů.

Výjimečná jakost zeleniny z Lučního údolí se odráží také ve vysoké ceně. „Zvyšuje se ještě tím, že si ji během sezony musíme každý týden z Velehradu dovážet,“ říká Hana Zemanová, „ziskové to pro nás příliš není, ale věříme, že je to investice do budoucna.“

—

Článek vznikl díky laskavé finanční podpoře Nadace Veronica.