Maluju odpad a připravuju půdu

Vladimír Kokolia (*1956) nás přivítal ve svém domě ve Veverských Knínicích poblíž Brna, kde žije se ženou a s proměňující se množinou dětí a vnoučat. V téměř opulentním stylu — s lahví ryzlinku ročník 2001, melounem a čokoládou raritní odrůdy Criollo (o níž nám na závěr udělal obsáhlou přednášku) — jsme se v parném odpoledni vydali do altánku na zahradě obskládané komposty, svažující se od největší stodoly ve vsi. Malíř, grafik, ilustrátor, první nositel ceny Jindřicha Chalupeckého a od roku 1992 pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vede ateliér Grafika 2, už rozhodně nevypadá jako ostrý rocker křičící s páskou přes oči v kultovních brněnských „Éčkách“. Novopečený prorektor s dlouhým prošedivělým hárem, bílým trikem a lehce pocákanými hnědými kalhotami nás nejprve varoval, že „dělat se mnou rozhovory je strašný“ a že „od tý doby, co mám blog, nemám co říct, protože ho jen recykluju.“ Následující tři a půl hodiny nás pak za výrazného „domalovávání“ myšlenek oběma rukama přesvědčoval o opaku.

V roce 2005 jsem s vámi při brněnské Muzejní noci absolvoval cvičení nazvané Pojďte si poslechnout, co díla vyprávějí. Společně s houfem dalších jsem se pokoušel zaujmout postoj z tchaj-ťi a soustředěně vnímat jakýsi abstraktní obraz celým tělem. Jaký jste tehdy zaznamenal ohlas? Děláte podobné kurzy i pro své studenty?

Netušil jsem, že to mělo takový optimistický název! Ohlas při akci obvykle monitoruju břichem, tenkrát to bylo celkem v normě. Ale vy jste první účastník, který mi o své zkušenosti řekl. Obávám se, že už jsem s těmi principy a souvislostmi tchaj-ťi dávno nesnesitelnej. Roubuju je na kdeco, obtěžuju s nimi kdekoho. Ačkoli svoje studenty ze všech nejmíň. To jen na brněnské FaVU jsem několik let externě učil předmět Stání před stojanem — což v osnovách vypadalo dost patafyzicky.

Jenomže správně se postavit je skutečně docela velká věc. Geometrie postoje je pro život nejmíň tak podstatná jako seřízená geometrie kol. Postoj není jen tak, je k něčemu, ke světu, a když není přesný, celý svět se stane nepřesný. Bude někde ošklivě šejdrem. V tchaj-ťi musíme v každém okamžiku znát a cítit střed. A to přesto nebo proto, že současně pracujeme na vnímavosti k čemukoli, co je na periferii nebo za námi.

Kolem tchaj-ťi vládne spousta nedorozumění a klišé. Například ten typický krouživý pohyb tchaj-ťi ve skutečnosti žádným kruhem není. V každém bodě existuje připravenost na úplnou proměnu situace. U malování je to stejné. Kupodivu mě na tom poli možností nezajímá svoboda výběru. Chci jen jedinou možnost, tu pravou — vlastně tedy nutnost. Člověk pak má pocit, že se to namalovalo samo. To vypadá jako dobrá zpráva pro lenochy.

V roce 1994 jste dělal křížový výslech pro časopis Rock a Pop. Ptali se vás, nakolik improvizujete, a vy jste jim odpovídal, že občas možná něco změníte, ale v podstatě jsou písničky napsané v maximální a jediné možné formě. Takže to platí i pro obrazy? Že malujete jedinou možnou, „dokonalou“ verzi?

Kéž by! Malování má svůj rozum. Člověk musí jakoby přijmout roli hráče té komické zimní olympijské disciplíny, curlingu, a v neskutečném kalupu kmitá okolo se smetáčkama, jen aby tomu připravil co nejhladší cestu. Takže běh věcí malinko předbíháte, ale jen tolik, abyste i v případě náhlé změny směru stačil dráhu ještě včas vycídit. Vlastně se při tom lenošení šíleně nadřete.

Musíte být prostě připravený. Přísahal jsem jako osmiletý pionýr, že budu připravený. Dodneška se zpytuju, jsem-li připravený dostatečně a v každém momentu. Co je připravenost, jsem přitom nechápal tehdy a nevím to ani teď. Vždyť to ještě není nic. Jde o nastavení na cosi, co nevíme, že přijde.

Jakýsi mudrc řekl: „Být připraven znamená nebýt nikdy překvapen.“

To bych s mudrcem polemizoval. Chtějme naopak být „připraveni na překvapení“! To znamená jakoby nepřipraveni… Kdyby připravenost měla být pouhou extrapolací dosavadního stavu a zkušeností, tak nám právě v okamžiku opravdu nepředvídaného překvápka bude úplně k ničemu.

Platí rady o postoji před obrazy i pro diváky?

Před obrazem je nejlepší na své stanoviště zapomenout. Když se vám podaří vypustit vlastní vzdálenost od obrazu, potkáte se s obrazem napůl cesty ve vašem společném prostředí, v pohledu. Ale ani v takové chvíli není od věci mít nad postojem kontrolu — pomůže vám to odstínit šumy.

Celé to dogma o stání před obrazem je od začátku samozřejmě jen nadsázkou a záminkou k něčemu jinému. Obraz je živý, před ním čelíme záhadě za bílého dne, každý ať se s ní vyrovná podle sebe. Já pléduju jen pro to, abychom si tu záhadu čas od času připomínali. I profesionálové na ni mají tendenci zapomínat. Už pár desetiletí mám takovou misi, kterou považuju za málem stejně důležitou jako malování: aby se divák zastavil. Normálně totiž chodí kolem obrazů bokem a vyzobává informace jako rozinky. Musí ale v dívání vydržet stát o pár vteřin déle, než by normálně myslel. Přijde fáze nekonečné nudy, kterou je potřeba vychutnat a překonat. Najednou tane v pohledu, místo informací to prostě vidí. Mám chuť říct, že vizuálně tím viděným skutečně je.

To je ten váš „úplný pohled“? Zdá se mi to jako takový holistický přístup, nesnažit se jenom věnovat detailům, a sledovat i celek…

Ano, ale čemu chceme říkat celek? Detail zabírá celou naši pozornost, v tom smyslu i on je celkem. Jenže se vždycky odehrává na nějakém pozadí. To je další celek — byť pozadí aktuálně „nevidíme“. Avšak pozadí každičkým pohybem zaměřuje též nás samotné. Vlastní oči sice taktéž nevidíme (i když ještě jiným způsobem, než jsme neviděli pozadí.), přesto pozorovatel představuje další celek svého druhu. No a to celé se celkově odehrává v těžko zbadatelném „super-pozadí“, jímž je vnímání. Úplný pohled se nám podaří tehdy, když na věci uvidíme všechny čtyři tyhle vzájemně se obsahující „celky“! Popisuju to asi složitě — ale prostě se podíváme současně jak na věc, tak na to, co je okolo, i na to, odkud vychází pohled, a nakonec na to, že se díváme.

V životopise jste uvedl, že nejstarší vzpomínku máte na naftovou skvrnu na kaluži. Nedá mi to se nezeptat, když jsou média plná jiné naftové skvrny: čím vás tak zaujala?

Byla krásná. Monumentální traktorový vzorek v rezavém bahně, na jeho dně voda pokrytá filmem, jímž se rozkládalo pošmourné světlo do nebeského spektra. Vzal jsem si z toho do života ponaučení, že uprostřed špíny se lze nadát nejčistší barvy. A taky naopak: že mě zajímá jen to božské, které prošlo bahnem přízemnosti a každodennosti. Neurčitě si vybavuju, že jsem byl od své fascinace dospěláckým násilím odtažen.

Tématem tohoto čísla Sedmé generace je situace takzvaných „přírodních národů“, ohrožovaných mimo jiné oněmi naftovými skvrnami. Je pro vás jejich výtvarné umění inspirativním zdrojem?

Především nevím, jestli je v tomhle případě umění to správné slovo. Západní vynález umění se vyvinul do mocné, napůl bankovní instituce, a když do něho v dobré víře a „demokraticky“ zahrnete i nativní kulturu, tak jí sice propůjčíte účast na té moci, ale neprovádíte nic jiného, než kulturní imperializmus. Finance jsou rozhodně magičtější než totemy.

A vás osobně něco z tribálního malířství ovlivnilo?

Jsem tím fascinovaný, asi jako každý. To nelze nebýt. A nechápu to. Nechápání cíleně pěstuju. Kdybych rozuměl, že dotyčný něco dělal proto, aby oslovil místního boha řeky, tak už budu nad věcí. Čím aktivnější je neporozumění, tím je lepší účastenství.

Mluvíte o neporozumění, nejasnosti, překvapení, intuici, na druhou stranu o geometrii, přesnosti. Podobnou dvojakost vidím ve vašich obrazech. Někdo by v tom mohl vidět rozpor…

My jsme v tom výtvarném umění daleko povrchnější a sobečtější, než by člověk myslel. Řídíme se jen zajímavostí — věci mohou být jak pravé, tak falešné, přicházet z intuice nebo z analýzy, z hlubin nebo mělčin, v tom rozpor žádný nevidíme. Jen musí být zajímavé. V první řadě pro nás, následně pro ostatní.

Říkáte, že na obrazy pohlížíte jako na živé. Myslíte si — třeba jako zastánci hypotézy Gaia — že i Země je živoucí organismus?

Živá Země — není to náhodou banalita? Představte si, že by byla mrtvá! To by teprve bylo nepředstavitelné! Život a priori známe, a to, že věci jsou živé, je pro nás výchozí stav, tak proč bychom se měli divit, že je Země živá? Zkuste si vybavit, jak byl svět živý v dětství a zatočí se vám hlava. Dospělácká ignorance, která dokáže svět z velké části umrtvit, je pak v tom světle obrovským výdobytkem. Ocenil jsem to ve dvaceti, kdy se mi podařilo svůj svět znovuoživit, a zhrozil jsem se, co všechno se s tím probudí. Žít v živém světě je šíleně vyčerpávající, nebezpečné pro vaši integritu. Zdálky je to zajímavé, zblízka vás to zajme. Doporučuju jen v přiměřené míře.

Mluvím ovšem jen o té čerstvosti, kterou bez definice každý důvěrně známe a pociťujeme. Ne o životě, jak ho definují biologové. Však se tahle hypotéza ujímá v srdcích ne proto, že by upozornila na nějaké neosobní seberegulační mechanizmy a doložila nějaká vědecká fakta, ale proto, že ze Země činí osobu, velkou matku (jen aby to nebyla zlá domovnice!), jeden z nejhlubších archetypů.

Mluvil jste o vlivu okolí. Pozorujete vliv krajiny Veverských Knínic na malíře Vladimíra Kokoliu?

Dvěma věcem člověk v krajině neuteče: geometrii (už zase o ní mluvím…) a světlu. Když žijeme v krajině, přebíráme všechny její poměry. Kdo žije pod kopcem, má duši jaksi pod kopcem, kdo žije ve středu města, tomu mysl chodí po dně kaňonu ulic. V Knínicích máme pak srdce zrovna tak zvlněné, jak melodické jsou svahy na bocích Boskovické brázdy. Tomu se nedá utéct — a to i proto, že sami si toho na sobě všimnout nemáme prakticky šanci. Jsem čím dál víc přesvědčený, že se krajina v lidech zvnitřňuje takto neodvratně. I kdyby se v české kotlině vyměnilo etnikum, tak i ti noví by byli terénem posléze donuceni ke stejnému vnitrozemskému oportunizmu, hobitím obzorům, sabotování vznešenosti a nadlidskosti, k níž jinde člověka přivádějí velehory nebo moře.

Stejně neodvratně se do nás z krajiny ukládá světlo — které v Knínicích není ani stepní, „asijské“, ani takové to tetelivé z Kameniček, je spíš objektivní, uměřené, s bohatými středními tóny a jako by vyzařovalo ze zdejšího stříbřitě šedého polního kamene.

Avšak je-li vliv krajiny tak doslovný, jak naznačuju, pak kdejaká předimenzovaná hliníková piksla působí nelad nejen na pohled, ale svou ošklivost aktivně propasíruje až do nás samotných. To nemluvím jako estét! Jestli nás krajina vnitřně tvaruje, pak fakticky hrozí, že se ta ošklivost stane regulérní součástí našeho srdce.

Myslíte, že se zdejší nálada, barevnost nějak mění v čase? Například když srovnáte dnešek s tím, jak jste maloval krajinky v sedmdesátých letech?

V normalizačních letech jsem vyčítal otci, který je zemědělec, velké vyžehlené lány kolem Knínic. Dělalo se mi z nich mdlo, nikdy jsem je nemaloval. Viděl jsem v nich vítězství estetiky kvádra — jako by od obzoru k obzoru byly rozložené obleky soudruhů z aparátu. A zbyla-li mezi poli přece nějaká zmola nebo křák, bylo jasné, že příště se na ten diverzní prvek zaměří a látku pěkně vyčistí, aby to měli ještě hladší.

Tohle naštěstí pominulo. Ale půda, a vlastně krajina, mizí celkově, a lidi jako by si to uvědomovali teprve v posledních letech.

Když už jsme zmínili krajinky 70. let — vyjdete si ještě někdy malovat do plenéru?

Krajinkaření za našich studií bylo synonymem pro výrobu „střeliva“, upsání se komerci. Před osmi lety jsem ale v Blansku schválně udělal výstavu čistě krajinářskou, staré i novější věci. Tenkrát mi došlo, jak dokonale se situace obrátila. Z mého autentického nekomerčního tvoření se v průběhu času stala drahá komodita, a naopak akvarely krajin si maluju jen tak a žádný byznys je neohrožuje.

Malujete i les, když máte za obcí ten svůj rodinný?

Před pár lety jsem si vytvořil takovou metodu, že jsem v lese nebo kdekoli dělal „až do nevidím“. Prostě jsem se potřeboval ničit fyzickou prací, přemoct se, moc nevnímat. A pak náhle, pro sebe nečekaně, se člověku otevřou oči a spatří nějakou scénu. Ten pohled se vpálí do hlavy, už je tak napůl obrazem, takže se mi tím polovička práce na malování ušetří.

Doplňuje se práce v lese s malováním ještě nějak?

Má to i pedagogický rozměr. Lesáci znají pojmy negativní a pozitivní výběr a další, které by při aplikaci na umělecké školství způsobily řadu provokativních otázek. My taky v ateliéru bádáme, jestli podporovat solitéry anebo zvyšovat úroveň průměru, jestli vsadit na jednu tendenci nebo pečovat o diverzitu. Ke vzdělání patří děsivé slovo selekce, učitel je manipulátor. Akorát nemanipuluje s geny, jen s memy. Vysokoškolský diplom není než varování, že jde o memeticky modifikovaného jedince. Jiné slovo pro kulturu zní umělost. Původní les je stejně umělý konstrukt jako autentický umělec. Konstruujeme přírodňáky a pěstujeme divočinu. No, ale jestli je naší přirozeností nepřirozenost, tak to ani jinak být nemůže.

Dbáte ve vlastním lese na ekologicky šetrnější hospodaření?

Nejsem sentimentální, v tomhle mám asi normální sedlácký rozum. Ale čirou náhodou to dopadá tak, že co se dneska považuje za ekologický postup, se v podstatě shoduje s tím, jak to děláme. Pozoruju, že i profesionálové jsou dneska k určitým věcem celkem účinně tlačení. Když jsem před pár lety nechtěl jenom smrky, byl jsem u nich idealista zblblej knížkama, teď se vůbec nediví a sami mají iniciativu.

Co ta nesentimentálnost znamená? Že když potřebujete dřevo, tak si ho prostě vezmete?

Jen se bráním přílišné útlocitnosti. Poražený strom je mocný symbol, petici proti kácení vám podepíše snad každý, i kdyby jinak bláznivě plýtval papírem a vším. Já se snažím symbolům trochu odolávat, i když tu nekonzistentnost člověk nejlíp vidí na druhých. Někdo je nervózní, aby omylem nepožil nějaký GMO produkt, přitom sám třeba kouří jak fabrika. Někdo nejí maso, protože mu je líto zvířátek, ale vlastní děti terorizuje až k neuróze třeba zrovna tím vegetariánstvím, eventuálně nechá rozleptat španělské plzáky v soli.

Já taky každý strom málem opláču, ale nikomu to neříkám. Jen čtenářům Sedmé generace. Stromy mají osobnost, to přece vidíme na první pohled. Jeden lesák se mi prořekl se svou předtuchou, že se mu všichni ti poražení velikáni jednou pomstí.

Jste prý posedlý kompostováním, v kuchyni jsme zahlédli váš diplom Miss Kompost 2007. Jak se ona posedlost projevuje?

Hlavně nemístnou pýchou. Správně by to asi mělo vést ke skromnosti, ale se mnou od té doby není řeč skoro o ničem jiném. Teď už mám kompostů jen asi sedm, ale mamon, který mě ovládne, když shromažďuju další várku organického materiálu, se nijak nezmenšuje.

Obracejí se na vás lidé s radami? Sloužíte jako takový „kompostní expert“?

No právě. Kdysi se mnou lidi mluvili hlavně o malování, ale pak už se ptali jenom na hraní, potom na věci kolem AVU, následovalo období dotazů na tchaj-ťi, později zase dominovala výživa, nato počítače Apple a redakční systém Drupal. A dneska se mě všichni ptají jenom na kompost. Bezpochyby by se na to daly výborně balit holky. Kompostování je ve vzduchu, lidi začíná vzrušovat představa, že rozkládající hmota se promění v něco báječného.

Kompost je ale odedávna i moje hlavní pedagogická metoda na AVU: svou roli vidím víc v tom, že připravuju pro studenty půdu, než že bych je vedl k tomu, aby plodili takové či onaké ovoce.

Jste také vegetariánem — nechtěl jste se někdy stát dokonce veganem?

To bych musel nejdřív sám vědět, proč maso nejím. Mně se to jednoduše před čtvrtstoletím přihodilo, stalo se to faktem, až dodatečně jsem pro to dohledával důvody. Dřív jsem se přecpával, svou dávku vepřů jsem už snědl. Nezabil jsem mouchu už asi čtyřicet pět let, avšak kvůli zabíjení tvorů to taky nebude. Lidi mi vždycky řeknou: aha, ty vlastně maso nemůžeš. Ale já je můžu, jenom je nejím.

V knižním rozhovoru s Janou Klusákovou jste vyřknul několik ekologických poselství: „nepěstovat monokultury“, „nedávat chleba do igelitu“, „vypínat zvuk u televizní reklamy“. Co byste k nim po pěti letech doplnil, přidal nebo naopak ubral?

Vlastně nedělám nic jiného, než že vymýšlím instrukce a příkazy. Od způsobu, jak opřít hrábě, přes nedočítání dobrých knížek, aby nikdy neskončily, až po nekupování čokolád, ve kterých j e j iný tuk než kakaové máslo. Zahrnuju jima rodinu i studenty, už jsou ze mě všichni hotoví. Právě dokončuju rodinný webový portál, pro studenty jsem sepsal Slovník Grafiky 2 a Kánon Grafiky 2.

Působíte takto osvětově i na lidi ve vsi?

To bych asi musel začít chodit do hospody. Píšu alespoň Knínický zpravodaj, v němž se to jen hemží přikázáními všeho druhu. Osobní příklad je v mém případě kontraproduktivní — když mě občané vidí přehazovat celou obrovskou zahradu přes jemné síto, tak se jedině utvrdí, že jsem pošuk. I ten hrdý titul Miss Kompost můžu přiznat pouze nejbližším sousedům. Jinak bych okamžitě obdržel, jak je v obci zvykem, nějakou příhodnou přezdívku, třeba Mulč nebo Humus.

Navážu tradiční sedmogenerační otázkou: V jaké podle vás žijeme společnosti? Co je pro ni charakteristické?

Tahle společnost je přece splněnej sen! Říká se, že přijímat je těžší než dávat. V naší písničce Slabá zvířata se zpívalo: „mají starost, aby měly radost“. Dnešní imperativ zní přijímat, ale není to už konzum ve smyslu shánění věcí, nýbrž přímo v povinnosti konzumovat. Jako když rozmrzne mrazák a musíte zlikvidovat zásoby. Strávit to, užít si to, degustovat, mít zážitek, být zábavní, prezentovat se. Máme odpovědnost za konečnou a vrcholnou fázi produkčního řetězce. Idolem doby je moderátor. Život se bere jako pořad. Nejvíce žijeme při lifestylové konverzaci, při pohodové talkshow. Tady na vesnici je příznakem třeba to, že sousedi už skoro nepěstují zeleninu, prý se jim nevyplatí. Ale vyplatí se jim nákladně pečovat o anglickej trávník.

V době mého mládí si člověk za účelem pocítění života musel naordinovat existenciální trauma, což byla možná stejná trapárna jako tohle debužírování, jen s opačným znaménkem. Teď tušíme, i když si to naplno ještě nepřiznáváme, že nám svět při své nadcházející grandiózní proměně připomene život daleko pádnějším způsobem. Holky, které si vybraly partnera, protože vypadal jako bavič, možná budou litovat, že si radši nenašly nemluvného dříče a makáče.

Na jakou společnost se vlastně máme připravit?

Že tento svět končí, hlásám už někdy od sedmdesátého roku. Ale ono mi to nakonec jednoho dne vyjde… Karel Kosík psal o síle každodennosti, které stačí pár dnů, aby překonala i výjimečný stav. Každodennost tady bude vždycky, o to se bát nemusíme. I kdybychom měli zažít skutečnou tragédii, jakou by zajisté bylo, kdyby nám odstřihli internet a mobilní sítě. Na příští společnost nás neomylně připravují hollywoodské filmy, zvlášť ty béčkové, tak, jak nás připravily na 11. září. My vlastně víme, co přijde, jen se nám to zdá příliš pitomé.

Přesvědčení, že tento svět končí, bylo myšleno na starý režim, nebo se už tehdy rodilo vaše ekologické povědomí?

Nikdy jsem nevěřil, že minulý režim skončí. Podle toho berte i mé ostatní předpovědi.

To ekologické povědomí má u mně obsesívní základ, obávám se. Od dětství chci být neviditelný, nezanechat po sobě žádnou stopu, nic nestát. Při setkání s lidmi doufám, že tam vlastně nejsem, že jsem jenom duch. To i právě teď. Zvířata nezabíjím možná proto, že to by byl důkaz, že existuju. V hlavě mám hromady odpadu, ze kterého tahám matroš pro své kreslení, sebenesmyslnější myšlenku recykluju. Ještě jsem nenašel důvod, proč za léto vždycky přesiju přes několik sít desítky kubíků hlíny a stavebního materiálu. Vykazuju tedy některé jakoby ekologické rysy, ale v podstatě to je jenom můj problém, a neměl bych obtěžovat ani s tímto.

Před květnovými volbami do sněmovny jste na svém blogu http://bloguje.kokolia.eu/ vyjádřil podporu Straně zelených. Co udělali špatně, že tak propadli?

Já nevím, kdybych měl zeleným po bitvě radit, co měli udělat jinak, stejně by ze mně nic nevylezlo. Podle mě udělali víceméně všechno, co měli a mohli. Od podporujících osobností přes sociální sítě až třeba po slaňování billboardu. Pro oblak těch volatilních voličů, kteří od vzniku Česka stále ještě nenašli stálou stranickou základnu, a kteří posledně dostali zelené do sněmovny, zelení inzerovali přesně onu potřebnou humanisticko-liberálně-ekologicko-evropsky-idealisticky-věcnou směsku. Předpokládal jsem jedině, že příznivci SZ přečíslí všechny ty trolly, hňupy a grafomany v internetových diskuzích, což se mám dojem nestalo.

Říkám si, v jaké žiju bublině! Koho znám, všichni dali hlas zeleným. Výsledek jsem nepředvídal ani trochu. Psal jsem ten článek vysloveně s tím, že zelení budou mít těsně k pěti procentům a ten nepatrný rozdíl nás bude šíleně mrzet. Jako když ujede vlak o patnáct nebo pět vteřin. Což je horší, než když ujede o půl hodiny.

Jste ke Straně zelených poměrně dost vlídný. Přece jen se s ní ale neshodnete na stavbě rychlostní silnice R43, kvůli níž zřejmě tak často píšete do Knínického zpravodaje. Brněnští zelení prosazují variantu zmiňovanou Boskovickou brázdou, neboť druhá varianta by křižovala městskou část Bystrc. Proč s nimi nesouhlasíte?

Dopady na životní prostředí jsou v obou variantách srovnatelné, ale varianta Boskovickou brázdou dopravní situaci — zajisté vlastní důvod stavby — příliš neřeší. Dopravní zátěž ze severu si totiž podstatnou měrou způsobují sami Brňáci.

Za druhé je tu něco jako vizuální ekologie. Když v panenské krajině postavíte jeden objekt, naprosto to stačí k vizuálnímu znehodnocení. Stejný objekt v krajině městské či industriální bude jedním z mnoha. V případě R43 by Bystrčákům dokonce jeden objekt, takzvaná Hitlerova dálnice, ubyl. Místo ní má nad zahloubenou silnicí vzniknout široký pruh parkové zeleně přes celou čtvrť, spojující její nyní oddělené poloviny.

Mám tady knížku od Roberta Jungka Atomový stát. Dlouho jsem ji měl doma a vůbec si neuvědomil, že jsou v ní vaše ilustrace. Byla spolupráce s vydavatelem, Dětmi Země, čistě profesní, nebo zastáváte protijaderné postoje?

Mě tenkrát z Jungkovy knížky nejvíc oslovila teze, že atomová elektrárna vyzařuje určitý způsob myšlení. Bezpečnostní rizika stimulují vznik do sebe uzavřeného systému, instituce se nadřadí lidem, v podstatě vzniká enkláva jednosměrné státní moci. Atomovka se tyčí v krajině jako ostrov nějakého šílence z Jamese Bonda, kde všichni ti statisti pošašeně pobíhají po rampách v bílých kuklách a zmírají po stovkách.

Možný budoucí tchán mého syna ale dělá v Dukovanech a musím uznat, že na něm žádné příznaky nějakého jednosměrného myšlení nepozoruju. Zato je nacházím jinde, v oblastech s atomem nijak nesouvisejících.

Jste tedy pro, nebo proti dostavbě Temelína?

Byl bych pro jedině v případě, že by se už opravdu vyčerpaly všechny ostatní způsoby, jak pro tuhle zemi zajistit energii. Momentálně ale v takové situaci nejsme, stále ještě se dá množství energie prostě ušetřit, přičemž dostavbou elektrárny se směřuje možná spíš k tomu, že se elektřina bude exportovat. Peníze jsou skvělé, ale ne za takovou cenu.

V energetice platí dlouhodobé plánování, ale já bych se na druhou stranu vůbec nedivil, kdyby se v krátké době dvou tří let zničehonic objevil princip, který bude použitelný lokálně, v každé domácnosti, prostě elektrika v prášku nebo ještě nějaká větší utopie a blbost. A my v tom momentě přestaneme chápat, jak mohl svět celou dobu existovat bez toho.

Vy zníte až nechutně optimisticky, skutečný „ex-katastrofista“…

No nevím. Představte si ty katastrofické důsledky toho vynálezu na průmysl a tím i na lidské osudy. Neřekl jsem, že se tím naplní ideál a budeme všichni šťastni.

Přijdete mi jako takový osamělý eko-sympatizující vlk, který nerad oficiální ideály ekologického hnutí — je to tak?

Enviromentalistické myšlení čerpá z ideálu obrovský étos. Každý ideál ale degraduje současný neideální stav na ubohé provizorium. Budeme plně žít, až… Ale já nechci život odkládat a žít až jednou. Zároveň odmítám žít v horizontu jednoho dne, eventuálně jednoho volebního období. Takže přízemnost se musí s ideálem neustále vzájemně stimulovat, přímo nasírat; myšlení o prostředí nemůže zůstat ani na jednom z těch dvou pólů, ani na nějakém jejich fixním poměru. Toto je malinko protivná představa, zřejmě odlišná od blahosklonné vize New Age a podobných myšlenkových proudů, které se k enviromentalismu přimykají.

Obhajobou přízemnosti věru každého nepotěšíte.

Když chci své ekologicky smýšlející blízké opravdu naštvat, tak jim řeknu, že ekologie je v podstatě zbabělost. Strach před životem, tedy před jeho nevábnou stranou, kde dominují špína, nemoci, ošklivost. Kdybychom byli frajeři, tak bychom do sebe kopli tuhle dávku těžkých kovů, tady bychom chlístli kanystr sajrajtu do spodních vod nebo alespoň pustili radiátory naplno při otevřených oknech. Ukázali bychom, že nám nezáleží, jestli se svět zboří nebo jestli tady budeme ještě dalších padesát let. Řeknete si, co to popisuju za primitivy — ale když je válka, tak možná takovým říkáme hrdinové.

Může se přece přihodit, že se v životě naskytne nutnost vykonat velkou věc — a věc je velká proto, že se jí musí něco obětovat. Dokonce je přesně tím větší, čím větší je oběť. Nebudu zdržovat uváděním příkladů — jestli je neznáme ze života, známe je alespoň z filmů. Anebo z bagdádských veřejných prostor. Velká věc nemusí být hned havlovsky smysluplná, ale vsadím se, že bude smyslem-naplňující. Dodá smysl životu, nasměruje ho k dalekému úběžníku. Ano, vylítne přitom do vzduchu

naše permakulturní zahrádka, kterou jsme zásobovali vymazleným kompostem, ale to je součást oběti.

Pyramidy a podobné „velké věci“ ale stály spoustu lidského i přírodního utrpení…

Je mi jasné, jakou jednostrannost se pokouším prezentovat. To jen abych ukázal, že běžné „harmonické“ chápání péče o prostředí je jen jedním pólem. Velká věc ovšem nemusí být jen okázale titánská, může mít formu úplně obyčejného života, může být na mnoho způsobů zvnitřněná. Ale i nesnesitelní mačové mají svoje místo na slunci, nebo ne?

Bohužel. Čím ještě ty své ekologické blízké trápíte?

Ptám se, jestli jejich ekologické naladění není dáno čistě typem jejich osobnosti. Alespoň mně se zdá, že u mladých mužů typu jinoch a mladých žen typu víla, eventuálně vědma, existuje větší pravděpodobnost, že se přihlásí k environmentalistickým ideálům, než u jiných typů. Neznamená to pak, že jsou jen pasivní obětí vlastního fyzického a duševního ustrojení? Ale já bych chtěl, aby se ekologické myšlení stalo vlastní i „nevhodným“ typům podnikatelským, floutkovským, technokratickým a dalším.

Ve zmíněné knize rozhovorů říkáte: „Jsem dobrý v udržování rozpětí“. To tedy teď prokazujete…

Diverzita se nám nemusí líbit, protože z principu přesahuje naše limity. Jako třeba biolog Jiří Sádlo a podobní najednou objevují provokativní fakta, třeba že u jedovatého jezírka může být biodiverzita i vyšší. Je to protivné, doufám, že se toho nechytnou chemičky. Ale ten pojem zahrnuje nejen věci, co mi sedí, ale nutně i ty, při kterých se ošívám.

Na webu máte naskenovaný archiv rodinných fotografií. Vzhledem k názvu našeho časopisu se musíme zeptat: nakolik je pro vás důležité být členem rodu Kokoliů a uchovávat rodovou paměť?

Celé dětství jsem se za to divné jméno styděl. A v příbuzenstvu nebyl nikdo, kdy by maloval. Pak jsme zjistili, že nějaký Tripon Kokolia byl nejslavnější chorvatský barokní malíř. Moji chorvatští studenti o něm nikdy neslyšeli… Narodil se v Perastu v Černé Hoře a jmenoval se Kokolić. Pak se vyučil a žil v Benátkách jako Cocoglia. Nejstarší předek, kterého jsme dohledali, se narodil 1713, což je i rok Triponova úmrtí. Ale mezičlánek zatím chybí. Je docela možné, že existuje, v té době zrovna Chorvati na Moravu přicházeli.

Teda, ne že bych se k tomu nadmíru upínal. Nakonec on taky nebyl moc dobrej malíř. V Boce Kotorské vymaloval jeden kostel, trochu toporně, s malířskýma chybama. Ale jsou mi jaksi povědomé, bojoval jsem s týmiž.

Takže otcova linie pochází z Černé Hory a ve Veverských Knínicích jste od…

Od mého pradědečka.

Což dělá s vnuky šest generací… A všichni jste Vladimírové?

Jen poslední čtyři. Z konspiračních důvodů. Podobně jako údajný zakladatel tchaj-ťi, nějaký San Feng, co v horách Wudang objevil recept na nesmrtelnost. Záznamy o San Fengovi se vyskytují v análech v rozpětí víc než dvou set let. Až se ty matriky zase polijou kafem, tak se ti prozatím čtyři Vladimírové Kokoliové sloučí: původně se věnoval zemědělství, ale pak se obrátil k malířství… Pro jistotu i moje sestra je Vladimíra.

Díky vaší otázce mě právě došlo, že člověk může mít štěstí a dožít se svých pravnoučat, zároveň si možná pamatuje, že sám byl kdysi pravnouče — a tak za život překlene právě těch vašich sedm generací… Je to tak myšleno?

No Irokézové to mysleli jinak, ale má to svůj půvab. V čem jste se v životě nejvíce mýlil — profesně či obecně?

To je strašná otázka. Až si uvědomím odpověď, hodím si mašli.

Naštěstí mám dobře rozvinutou tu oblast v mozku, kde se vymýšlejí výmluvy. Takže jsem prakticky neomylnej. Tu a tam se přece jen spletu, jako když jsem kdysi myslel, že malování je nejdůležitější věc na světě, kvůli které musí jít všechno stranou. Najednou jsme ale měli děti a mě došlo, že ta robátka, i když přišla proto, aby se v životě osamostatnila, dávají mému žití větší smysl, než to absolutno, které jsem nacházel v obraze. Bylo to svým způsobem ponižující.

A ve výtvarné tvorbě? Neřekl jste si: „Dvacet let jsem to dělal špatně…?“

No, já se skoro nikdy nerozhoduju, nemám tedy čeho litovat. Ale jedno rozhodnutí, pro mě docela velké, zrovna přes dvacet let staré, jsem v malbě učinil. Do té doby jsem se vědomě vedl k tomu, abych každý

obraz dělal bez čehokoli předem daného. Zní to dobře, přesto je v logice věci, že většina těch obrazů vypadala děsně a nejvíc ze všeho znázorňovala mou vlastní omezenost a neschopnost. Zapřísáhl jsem se, že si z mnoha možností vyberu jeden segment a budu fárat jen do jeho hlubin. Skutečně od té doby maluju v principu jediný obraz — i když asi pokaždé vypadá hodně jinak. A klidně můžu v následujícím okamžiku dojít k tomu, že jsem to „dvacet let dělal špatně“.

Taky je vlastně fakt, že jsem pár věcí nerealizoval čistě jen vinou své lenosti či nepraktičnosti. Od začátku osmdesátých let jsem narážel na stereoskopické znázorňování — toho typu, jako později zlidovělo na obrázcích Magic Eye. To jsem hloupě prošvihl. Anebo mi brzy uteče používání strukturních barev, na které se taky chystám asi sto let. Nemyslím barevné pasty, ale jev, kdy barva vzniká díky své mikrostruktuře — a nikoli v závislosti na chemickém složení. Jako třeba na motýlích křídlech nebo na cédéčku. Nebo na naftové skvrně.

A na závěr ona nesmrtelná: „Na čem právě pracujete, Mistře?“

Teď zrovna maluju kytičky.

Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.