Musíme zlepšovat zemědělský mainstream

21. června 2018 /
foto: archiv F
Precizní zemědělství nebo také inteligentní zemědělství jsou dvě synonyma pro nový způsob hospodaření s půdou, který do zemědělství zavádí velké technologické změny a zároveň s sebou přináší i značné ekonomické a ekologické výhody. Jaká je minulost, přítomnost a budoucnost precizního zemědělství, co jsou jeho hlavní přínosy a bariéry — o tom jsem hovořila s profesorem Františkem Kumhálou z České zemědělské univerzity v Praze.

Jak byste precizní zemědělství popsal?

Jedná se o využití informačních technologií, jako například navigace, online senzorů, robotů, IoT aplikací (anglicky Internet of Things neboli Internet věcí) až po drony, v zemědělské výrobě. Tyto technologie se aplikují v celém pěstebním cyklu — od sklizně (výnosové mapy) přes zpracování půdy, hnojení, ochranu rostlin až k další sklizni. Jednoduše řečeno, aplikujete jen tam, kde to je potřeba, a jen tolik, kolik je potřeba.

Kde má precizní zemědělství své kořeny?

Na začátku 90. let měla americká armáda systém GPS a někoho napadlo snímat informace o poloze sklízecí mlátičky (kombajnu) na poli a k té poloze přiřadit okamžitý výnos. Zjistilo se, že u polí, která jsou obdělávána uniformně, je výnos velmi nerovnoměrný, rozdíly dosahovaly běžně až 50 procent. Agronomy zajímalo, čím je to způsobené, a výnosové mapy tak vlastně podnítily vývoj precizního zemědělství. Po prvotním nadšení sice tyto snahy opadly, ale dnes zažívá precizní zemědělství renesanci.

Jedná se o zcela novou myšlenku, nebo se jí řídili už naši předkové?

Je to návrat k době, kdy lidé znali své malé políčko. Věděli, kde jsou problémy, například kde roste plevel a co na něj platí. Naše dnešní zemědělství však funguje jinak. Máme hodně velkých podniků, které hospodaří na velkých plochách. Můžeme se bavit o tom, jestli je to správně nebo ne, ale z hlediska precizního zemědělství je to rozhodně výhoda. Zatímco na pětihektarových políčkách nemá precizní zemědělství smysl, na padesáti hektarech ano.

Chápu-li to dobře, scelená pole nevnímáte negativně.

Z hlediska lepšího využití zemědělské techniky, mechanizace a precizního zemědělství je velký pozemek lepší. Nicméně z ekologického hlediska by bývalo lepší, aby na polích zůstaly remízky a meze, které by nebyly rozorány. Dnes nicméně existuje snaha vracet tyto přirozené předěly zpátky a například provozovat pásové pěstování, aby nedocházelo k erozi.

Jak rozšířené je u nás precizního zemědělství?

Stává se mainstreamem. Odhadl bych, že některé jeho prvky jsou u nás aplikovány na více než 50 procentech půdy. Navádění strojů přes navigaci dnes používá téměř každý větší zemědělský podnik. Systémy jako diferencované hnojení a setí už ale tolik rozšířené nejsou — odhadem na 10—20 procentech zemědělské půdy. Nicméně o ně začíná být větší zájem. Dálkový průzkum Země zemědělce zajímá také.

A co využití dronů?

Drony se do zemědělství nehodí, protože toho moc nenalétají. Spíše se používají létající křídla, takzvaná eBee, která zvládnou přelétnout 300 i více hektarů za den. Využívají se také snímky z družic Sentinel 1 a 2, které nad Českem přelétají jednou za tři až šest dní. Problém je, že nad naším územím máme hodně oblačnosti, a tudíž 60—80 procent snímků je oblačných. Na univerzitě se snažíme přijít na to, jak vyřešit i tento problém, radar přes mraky vidí. Poté ještě zbývají letadla, ta jsou však moc drahá.

foto: archív Františka Kumhály

Slyšela jsem už i o polních robotech.

Zatím jsou ve stadiu vývoje, i když některé firmy už nabízejí roboty, kteří například dokážou plečkování a další operace. Na univerzitě máme robotický tým, ale paradoxně se nám špatně shánějí peníze, protože aplikace robotů v zemědělství je stále poměrně daleko, i když kdo ví.

Budou roboti efektivnější než lidé?

V Anglii dělali loni experiment, kdy jeden hektar pole obdělávaly pouze stroje. Jak jsem předpokládal, výnos byl menší, než kdyby do toho zasáhl člověk. Stroje jsou jen stroje a člověk stále hraje důležitou roli.

Jak dlouho podle vás budou v zemědělství pracovat lidé?

Záleží na tom, co očekáváte, že bude člověk dělat. Myslím si, že není možné člověka nahradit úplně. Možná bude v zemědělství lidí ještě méně než dnes, ale pořád tam bude muset být nějaký manažer činící zásadní rozhodnutí.

Mnoho médií píše o nastupující automatizaci a robotizaci. Co si myslíte o zemědělství 4.0?

Vývoj je překotný. Traktor bez řidiče je otázka možná příštích deseti let. Spíše si představuji, že jeden řidič bude ovládat traktory dva. Mít traktor bez řidiče zní skvěle, ale první problém nastane, když jej bude potřeba převézt po silnici. Co když někoho srazí? Kdo za to může? Stroj? Výrobce technologie? Máme mnoho otázek, na které zatím nedokážeme odpovědět.

Faktem však je, že technologický vývoj se doslova žene tryskem a my mu sotva stačíme.

Ano, vývoj jde rychle dopředu, protože se vše zlevňuje. Čidlo, které dnes stojí 250—300 tisíc, bude za tři roky stát 20 tisíc. Vývoj žene hlavně automobilový průmysl, který chce vyvinout auto bez řidiče. Technologie zasahují do všeho do takové míry, že dnes na doktorandském studiu nepotřebuji zemědělské techniky, ale programátory a informatiky.

foto: archív Františka Kumhály

Jsou na tyto revoluční technologie naši zemědělci připravení?

Zatím málo. Je to naše parketa, abychom je na to připravili. Technologie jsou před námi, takže se na ně snažíme alespoň reagovat. Děláme výzkum a předáváme vysokoškolským studentům nejmodernější poznatky. Jsme v kontaktu s řediteli středních škol, oni vědí, že to potřebují, ale nemají žádné výukové materiály.

Vidíte u zemědělců zájem, nebo jsou někteří, kteří se preciznímu zemědělství brání?

Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by řekl, že to je úplná hloupost. Spíše se ptají, co jim to přinese. Každý asi tuší, že by to nějaký přínos mít mohlo.

Jaké jsou tedy hlavní přínosy precizního zemědělství?

Když mluvíme se zemědělci, ukazujeme jim hlavně ekonomické přínosy. Nicméně ty ekologické jsou pro mě ještě mnohem důležitější. Vezměte si například desikaci řepky, kdy se řepka stříká postřikem, aby se zrovnoměrnilo její dozrávání. Ukazuje se, že na základě poměrně jednoduchých aplikací precizního zemědělství lze ušetřit až 40 procent postřiku. V průměru se ušetří určitě aspoň 30 procent, i když se to nebude dělat úplně přesně.

Předpokládám, že se vám daří těmito čísly zemědělce zaujmout.

Ano i ne. Obvykle totiž nemůžete srovnat, jak by nákladově a výnosově vyšlo hospodaření při aplikaci tohoto přístupu a bez něj. Můžete srovnávat s roky předtím, ale tam mohly být jiné vlivy. Každopádně vidíme, že progresivní podniky jdou všechny jednoznačně touto cestou, a i když přijdeme do průměrných podniků a prezentujeme jim výhody, ještě se nestalo, že by nás někdo vyhodil. Otázka je, kolik do toho chtějí investovat.

Je pro zemědělce cena strojů překážka?

Stroje jsou sice dražší, ale ne o tolik, jak to bývalo. Mnohem větší obtíží je najít lidi, kteří by zvládali čím dál náročnější obsluhu. Když traktor stojí čtyři miliony a mlátička osm milionů korun, musíte dobře vybírat, komu je dáte do ruky. V precizním zemědělství není traktorista ten, kdo si sedne do traktoru a řídí ho. Je to někdo, kdo je schopný spustit palubní počítač, nahrát do něj data, večer ho vypnout a nahrát získané informace do počítače.

foto: archív Františka Kumhály

Z poměrně jednoduché profese se najednou stává věda.

Co vnímám jako úplně zásadní problém, je, že jednotlivé technologie navíc mezi sebou nekomunikují. Firmy jako John Deere, AGCO (značky jako Challenger, Massey Ferguson či Fendt), Claas, CNH (Case, New Holland) a další daly do vývoje obrovské peníze a jejich strategie je, že zákazníci by si měli koupit všechny stroje od jejich značky. V praxi to pak vypadá tak, že traktor od firmy John Deere a například secí stroj od jiné firmy se mezi sebou jen těžko domluví. Řešení potom leží na zemědělcích.

Pokud s technologiemi nemají zkušenost, kdo jim s tím pomůže?

Nositeli technologií jsou firmy. Když si koupíte traktor John Deere, naučí vás s ním pracovat. Každá firma má zájem prodávat, a proto dělají i tato školení. Schopnost vysvětlit komplexnost systému však leží na bedrech univerzity. Takové znalosti vám firma zpravidla nedá.

Hovoříme o firmách, které z tohoto přístupu profitují. Vnímáte i některé jiné aktéry, kterým se precizní zemědělství příčí?

Výrobci chemických ochranných látek z toho samozřejmě nadšení nejsou. Mají v podstatě dvě možnosti — buď to budou podporovat a sami technologie nabízet, nebo se budou snažit dále produkovat chemikálie.

Jak to zatím vypadá?

Těžko říct, nechci nikomu křivdit. Myslím si, že i tyto firmy to začínají chápat. Já do toho až tak nevidím, ale lobby je to silná.

Zajímalo by mě ještě, jestli je aplikace precizního zemědělství reálná pouze pro bohaté a technologicky vybavené zemědělce, nebo také pro rozvojové země, které jsou na zemědělství závislé.

Mám zkušenosti z Indonésie, ale u těchto zemí se bavíme o tom, že je problém vůbec udržet traktor v provozu, aby jezdil. Takže bych řekl, že precizní zemědělství je určeno pro rozvinuté země. Na druhou stranu zemědělci v Argentině a Brazílii mají mnohdy lepší technologie než u nás. Spousta zemědělců ze západní Evropy hospodaří například v Bulharsku, Rumunsku, na Ukrajině a v dalších zemích a mohou si tam tyto technologie dovolit.

foto: archív Františka Kumhály

Kdybych byla zemědělkyní a chtěla začít obdělávat půdu precizně, jak bych měla začít?

Nejprve je potřeba pořídit si navigaci a pomocí signálu GPS začít navádět stroje. Poté si můžete nechat udělat rozbor půdních vzorků, výnosovou mapu nebo se podívat na družicové snímky. Jeden, dva snímky stačí, abyste viděli, kde může být problém. Můžete se taky obrátit na Centrum precizního zemědělství na ČZU. Naším cílem je prezentovat tyto technologie navenek, aby každý viděl jejich potenciál.

Jak se Centru tento cíl daří naplňovat?

Je to střídavé, některá pracoviště jsou více aktivní, jiná méně. Doba některých možná teprve přijde. Zatím nás univerzita podporuje, což je důkaz, že jsme životaschopní. Naše centrum vzniklo na základě vnějších požadavků. Kolegové cítili, že něco takového chybělo, a kde jinde by to mělo vzniknout, než u nás na univerzitě?

Dá se precizní zemědělství použít i v takzvané živočišné výrobě?

Ano, dokonce bych řekl, že je v současné době dál než v oblasti výroby rostlinné. Krávy dnes mají běžně obojek, který je identifikuje a nahrává veškeré možné údaje. Dokáže zjistit, jestli je kráva nemocná, jaký je její pohyb ve stádě nebo jestli je vhodná doba na připuštění. Stájového robota, který se v rohu nabije a poté kravám přihrnuje žrádlo, už má každý průměrný podnik. Používají se už i dojicí roboti, kteří krávu podojí bez lidského zásahu. Přitom nasadit vemeno na struky, vydojit mléko, sklidit a očistit není vůbec jednoduché.

SOUČASNÉ ČESKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ

Téma tohoto čísla jsou monokultury. Co si o nich myslíte?

To je složitá otázka. Příroda se jim brání a lidé vytvářejí chemické ochrany, a proto celý ten cirkus okolo. Vím, že se zkouší i pěstování dvou plodin na jednom poli, což je podle mě zajímavý směr vývoje. Bohužel se však bojím toho, že moderní zemědělství s sebou monokultury nese a zatím to tak bude.

Nabízí ekologické zemědělství schůdnou variantu, která by problém intenzivního zemědělství mohla vyřešit?

Ekozemědělcům fandím, ale jsem skeptik. Podle mě to stále bude doplněk pro nadšence, kteří jsou ochotni zaplatit klidně i stoprocentní nebo větší rozdíl za ekologické potraviny oproti běžné ceně. Očekávám, že národ dál bude živit naše „zprofanovaná“ zemědělská velkovýroba, když to nadsadím.

Myslíte si tedy, že je vhodnější současný systém spíše reformovat, než ho nahradit jiným?

Ano. Musíme zlepšovat mainstreamový prvek současného zemědělství. To znamená nastavit systém tak, aby šel lepším směrem a využíval moderní technologie, které přírodu chrání od toho nejhoršího. Když to neuděláme, příroda si s námi stejně poradí.

Co je podle vás největší nešvar, který se s půdou děje a se kterým bychom měli bojovat?

On není jeden, je jich více. Největší hrozbou je podle mě zhutnění půdy a s tím související zhoršené zadržování vláhy v krajině. Produkční oblasti se posouvají z nížin do vyšších poloh, protože tam prší. Stačí se podívat na sucho na jižní Moravě a porovnat si to s Vysočinou, kde na tom nejsou tak špatně, protože zatím mají aspoň nějaké srážky. Rozumné podniky to už řeší a snaží se například půdu podrývat. Moderní technologie by nám mohly pomoci, aby technika na zpracování půdy byla lehčí. Dnes se v médiích říká, že největší darebáci jsou zemědělci. Ti, které znám já, se o půdu dobře starají, aby na ní mohly pracovat i další generace.

foto: archív Františka Kumhály

Nikdo se nezabývá tím, že ročně přijdeme o spoustu hektarů, protože se staví satelity a logistická centra. V Německu si můžete postavit logistické centrum na úrodné půdě, ale každý rok musíte platit daň, což podnikatele odradí. Nic takového u nás bohužel není. Satelity taky nikdo neřeší. Kdokoliv prodá pozemek, dostane za něj dobře zaplaceno. Je to byznys jako každý jiný. Samozřejmě musí dostat povolení, ale víte, jak to chodí.

Je zajímavé, že zemědělské půdy ubývá, ale na té stávající se stejně nehospodaří tak, že bychom mohli být alespoň částečně soběstační. Když se procházím krajinou, vidím všude jen obilí, řepku, kukuřici a cukrovku. Vnímáte to stejně?

Za největší problém považuji pěstování kukuřice. Nejsme úplně na rovinách a kukuřice se seje i tam, kde by být neměla. Lidé se proti tomu snaží bránit, ale když EU podporuje vznik bioplynových stanic, které se kukuřicí krmí, nemůžeme se divit. To, že se tyto stanice začaly podporovat jako čistý zdroj energie, považuji za obrovskou chybu. Věřím, že to bylo nějak prolobbované. Pravidla jsou nastavena tak, že je hloupý, kdo to nedělá. To je byznys. O pravidlech rozhodl nějaký úředník od stolu, ale nenastavil je dobře.

Původní myšlenka spalování biomasy byla dobrá, jen nebyla domyšlená do důsledku.

Pamatuji si, jak nás za komunistů učili, že největší zvěrstvo bylo pálení pšenice pod kotli parních lokomotiv za první republiky. Dnes neděláme nic jiného, pouze sofistikovaněji. Před deseti lety se málem platilo zemědělcům, ať nevyrábějí. Nyní se pohled mění, protože světová populace roste a ukazuje se, že jídla je celkově spíše málo. Máme jeden projekt v Indonésii, která je kritizována za palmový olej. Nemůžeme se na ni nicméně zlobit, když vyspělé státy nastavily podmínky tak, že se skrze dotace na biologickou složku pohonných paliv za palmový olej dobře platí. Proč by jej pak podnikatel v Indonésii neprodukoval, když na něm může vydělat?

Tomu nerozumím. Jak může naše řepka ovlivnit zemědělství v Indonésii?

Vyspělé země podporují biologickou složku pohonných paliv, a tím prostřednictvím dotací stimulují na druhém konci světa výrobu oleje z palem, která tam naprosto ničí životní prostředí. Kdyby od nás ten impuls nepřišel, nebude se to tam dít. Kdyby to nebylo podporované, nebylo by to rentabilní. Ceny jdou nahoru, produktů je relativně nedostatek a pak to na druhém konci světa vypadá takto. Olej, který se pak přidává do paliv, není jen z té naší řepky, ale také z palem.

Bylo by řešení, kdyby systém fungoval na bázi volného trhu bez dotací?

V současném systému, kdy si státy chrání svou politiku, si nemyslím, že to je možné. Dotace slouží k ochraně našeho trhu. Kdyby se trh uvolnil, spousta odvětví by u nás skončila, například cukrovarnictví, ovocnářství nebo bramborářství. A proto se dotace drží. Když je poskytují ostatní země okolo nás, nezbývá nic jiného než to dělat také, pokud chceme přežít a zemědělství u nás zachovat.

Připravila Veronika Gregušová. Kontakt: veronika.gregusova@post.cz a pinklich.cz.

František Kumhála (*1967) je vedoucí katedry zemědělských strojů Technické fakulty ČZU v Praze a koordinátor Centra precizního zemědělství při ČZU v Praze. Odborně se precizním zemědělstvím zabývá více než dvacet let, mimo jiné provádí výzkum v oblasti senzorů pro precizní zemědělství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.