Nechť živěna migruje!

12. února 2016 /
foto: Petr Jelínek (vše). Jasoň dymnivkový, Soutok—Podluží.

V dalším dílu seriálu Biodiverzita si vysvětlíme, co se skrývá za pojmy zvláště chráněná území, biocentra, biokoridory, ekologická síť nebo ÚSES.

Začněme od toho posledního. „Územní systémy ekologické stability“ (ÚSES) popisuje nenápadná část zákona č. 114/92 o Ochraně přírody a krajiny. Rozumíme jimi území významná pro uchování rozmanitosti naší vlasti a členíme je na biocentra a biokoridory. Nově je tento systém zařazen jako jádrové území Zelené infrastruktury České republiky, kam patří všechny nezabetonované nebo nerozorané prvky v krajině. Nejvýznamnější částí zelené infrastruktury představují chráněná území. Ta sice jsou součástí ÚSES, ale ne všechna, ÚSES navíc plánuje nová biocentra a biokoridory v dříve narušené krajině. Společně se síti ÚSES a chráněným územím (které se ne zcela překrývají) říká ekologická síť. Všechny tyto rozdíly vyjasňuje speciální číslo časopisu ministerstva životního prostředí Ochrana přírody (6/2012) s názvem Ekologická síť v ČR z různých úhlů pohledu se slovníkem pojmů.

Dobře zdokumentované mizení

Od roku 1992, kdy výše zmíněný Zákon na ochranu přírody vstoupil v platnost, se dvakrát změnil: při vstupu České republiky do Evropské unie a s vymezením takzvaných Evropsky významných lokalit. Při novelizacích bohužel nenápadně docházelo k znehodnocování některých silných pasáží zákona, například plánů péče. Podle nich se pečuje o chráněnou přírodu a vypracují je odborníci pro každé zvláště chráněné území. V první verzi zákona figuroval plán péče jako závazný podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů, například pro klíčový Lesní hospodářský plán. To však novelizace změnila a nyní je plán péče nezávazný.

V zákoně však nadále zůstává několik významných kompetencí k ochraně krajiny, a to právě povinnost pro všechny vlastníky a uživatele pozemků „chránit systémy ekologické stability“. Veřejný zájem ochrany přírody je tak posílen deklarovaným „veřejným zájmem“ chránit ekologickou síť, tedy i stabilizační prvky teprve plánované. Jak si vysvětlíme později, tato pasáž Zákona o ochraně přírody a krajiny je podstatná, neboť umožňuje na zelenou infrastrukturu pohlížet rovnocenně s jinými veřejnými zájmy v krajině.

Čtenáře a čtenářky Sedmé generace nepřekvapí, že tak jako jinde ve světě, i u nás ubývá vzácnějších biologických druhů, populace domácích druhů se početně oslabují a jsou tu a tam vytlačovány populacemi druhů nových, cizích. Děje se to pomalu, ale trvale. Státní ochrana přírody tomuto trendu brání vyhlašováním chráněných území a rovněž druhovou ochranou domácích druhů rostlin a živočichů. Některé druhy se daří zachránit (přibývá například sokolů, jejichž populaci decimovalo DDT, do Bílých Karpat byl reintrodukován hořec bezlodyžný), a vrací se k nám dokonce druhy dříve vyhubené (například bobr nebo šelmy). Nicméně stále převládá trend úbytku a jedinečné druhy Střední Evropy pomalu mizí. Lze to doložit na příkladu domácích druhů divokých rostlin. Těch u nás celkově žije asi 2500 druhů. V posledním Červeném seznamu ohrožených druhů rostlin už jich mezi ohroženými vyhubením najdeme více než polovinu, konkrétně 1720; více než sto padesát druhů už dokonce na našem území vyhynulo (například některé druhy hořců nebo orchidej toříček jednohlízný; jedná se o typické rostliny pastvin).

A jakže to víme? Botanici zde totiž působí již čtyři sta let a herbáře uschovávají 8,5 milionu položek rostlin — patříme tak na 5. místo světa v počtu herbářových položek na jednoho obyvatele. Česká botanická společnost má dnes 679 členů a zdejší území je tak poměrně dobře prozkoumáno.

Jak přírodu chránit

V minulém čísle Sedmé generace (6/2015) jsem přibližoval, kde všude najdeme ohrožené druhy rostlin a živočichů: ať již na území s bezzásahovým režimem, nebo na těch „menežovaných“; jak na území chráněných, tak i nechráněných. Ochrana v chráněných územích je však podstatnější — jen v českých národních parcích totiž najdeme více než třetinu (38 %) ohrožených druhů rostlin, a to na pouhém 1,5 % rozlohy České republiky. Přitom větší část národních parků se dnes hospodářsky využívá — první zóny netvoří ani polovinu jejich území.

Biocentrum Velešovice, vítání ptačího zpěvu.

Kromě národních parků máme další formy ochrany, které síť národních parků doplňují — pouze na jejich části však má ochrana přírody prioritu. Říkáme jim zvláště chráněná území, a jedná se o chráněné krajinné oblasti, (národní) přírodní rezervace a (národní) přírodní památky. Patří sem i evropsky významné oblasti s ohroženými druhy (evropsky významné lokality a ptačí oblasti). Stát je vymapoval v roce 2004 jako takzvané naturové oblasti, dále je musí přehlásit do jedné z předešlých kategorií.

V dalších typech chráněné přírody je ochrana biologické rozmanitosti už jen jednou, ne však prioritní složkou: ať již jde o přírodní parky, biosférické rezervace, biocentra, biokoridory či významné krajinné prvky. Svůj význam však mají, což si ukážeme dále.

Český systém ochrany přírody je tedy propracovaný a do zvláště chráněných území celkově spadá více než pětina (21,38 %) tuzemského prostoru. Další území pak částečně chrání přírodní parky, ÚSES nebo významné krajinné prvky. Všechna zvláště chráněná území, velkoplošná i malá, mají svůj orgán ochrany přírody. Jedná se o úřad, který hlídá dodržování zákona a vypracovává plán péče. Přesto to nestačí, vzácných druhů dále ubývá. Jak je to možné?

Z různých (a známých) důvodů. Například běžné polní druhy doplácejí na chemizaci. Ohrožené lesní druhy světlých lesů, vázané na pařeziny a pastevní les, zase na to, že u nás po válce skončilo tradiční využití krajiny. Zemědělská krajina se dále ochuzuje velkými dávkami pesticidů a umělých hnojiv, znehodnocujících vodní toky a nádrže, které navíc trpí přerybením. Nepřirozeně stlačovaná půda navíc ztrácí schopnost jímat vodu. V lesích nadále naprosto převládá holosečné hospodaření s vysazováním monokultur smrku. Města se rozrůstají a krajina se fragmentuje kvůli husté dopravě. Ani chráněná území se nevyhnou další degradaci, první zóny jsou často omezeny na zanedbatelnou rozlohu. I když tedy krajina pomístně vzkvétá a některé ohrožené druhy se vracejí, na většině území tomu tak není.

Na jedné straně se pečlivě věnujeme populacím nejvzácnějších druhů, na straně druhé se další a další druhy propadávají mezi ty ohrožené, některé populace dramaticky ubývají. Běžná krajina natolik strádá, že ani síť chráněných území rozmanitost českých zemí neudrží. Ubývá dříve běžných druhů, jako jsou oba druhy vrabců, čmeláci nebo chrpa polní. Chrpa už z některých částí Evropy vymizela zcela, podobně jako rezavá veverka nebo některé druhy opylovačů. Loňský evropský zákaz některých pesticidů na tento trend jasně poukázal. Stříkáme krajinu zředěnými jedy, o jejichž působení v potravních řetězcích víme jen málo, což se musí na vitalitě populací rostlin a živočichů projevit. V krajině naopak potřebujeme co nejvíce zelené infrastruktury, tedy toho, co ji alespoň trochu oživí a zvýší takzvanou ekologickou stabilitu krajiny, a to nejen té zemědělské. Lesy se nám sice zdají zdravější nežli dříve — listnáčů přece jen přibylo, jelikož lesníci jimi dnes musí alespoň v minimálním poměru prokládat smrkové monokultury. Navíc se konečně šíří velké šelmy, nezbytné pro zdraví populace lesních býložravců. Ale číhají tu i vážná nebezpečí: pytláctví, krmení lesní zvěře chemicky upravenými přípravky, zhutňování půdy těžkými lesními stroji, ošetřování vysazených stromků zředěnými jedy. V krajině tedy potřebujeme ekologické sítě, vzájemně propojená biocentra umožňující organismům migrovat. A vhodným řešením se právě jeví na úvod vzpomínaný ÚSES — územní systém ekologické stability.

Ekologické sítě

Množství jedinců nutných pro udržení trvalé genetické integrity toho či onoho druhu, se sice liší, zjednodušeně však lze říci, že pro krátkodobé přežití druhu vyžaduje území nejméně padesát dospělých jedinců schopných rozmnožování. Pro dlouhodobé přežití druhu, a tedy uchování genetického potenciálu území, je nezbytná populace nejméně pětiset reprodukce schopných jedinců. Populace by ale měly být početnější: jednak aby bylo možné uchovat ekotypické rozdíly, jednak aby se v jedné populaci současně potkalo více generací. Zvláště obtížně se chrání živočichové (ale i rostliny), žijící v malé populační hustotě, a též predátoři na vrcholu potravní pyramidy. Zajistíme-li tedy ochranu dostatečně velkého území pro největší a nejnáročnější zvířata, zajistíme tím ochranu i pro většinu rostlinných druhů a méně náročných druhů živočichů. V praxi to znamená zabezpečit ochranu asi deset tisíc hektarů (například CHKO Moravský kras), lépe však desetkrát tolik (velikost NP a CHKO Šumava).

Holoseč u Ranšpurku nedaleko Lanžhota.

Zajistit účinnou ochranu přírody na takto velkém území je dnes obtížné i v tak poměrně lesnatém území, jakým je pohraniční pás v jižním cípu Moravy (viz rámeček). A najít takto velké přírodní území v jinak hodně narušené krajině zemědělské je ještě daleko obtížnější. Přitom s ohledem na uchování biodiverzity musíme chránit všechny biogeografické celky, všechna specifika, která české země nabízejí. Vzácné druhy rostlin a živočichů totiž najdeme i v zemědělsky využívaných úvalech. Chráněná území bychom tedy měli propojovat dostatečně širokými biokoridory a zakládat nová biocentra, pomáhající mikropopulacím vzácných druhů. Myšlenka posilovat celistvost krajiny územními systémy ekologické stability vznikla už v 80. letech v tehdejším Československu. Někdejší metodika požadovala, aby se v každé biogeografické provincii nacházelo biocentrum s jádrovým územím o minimální rozloze deset tisíc hektarů. Podobně jsou stanovena kritéria pro menší biogeografické jednotky a biokoridory, které biocentra propojují. Biokoridory mohou být přerušované.

Ekologická síťje dnes chápána jako síť chráněných území a „územních systémů ekologické stability“ (ÚSES), které zákon definuje jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“, přičemž se rozlišuje místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Systém počítá jak s ochranou cenných zachovalých území, tak s vytvářením nových území v krajině lidskou činností hodně narušené.

Současně se vznikem „sto čtrnáctky“ vznikly i fondy ministerstva životního prostředí, které lze na zakládání nových biocenter a biokoridorů využít, později přibyly peníze evropské. Systém biocenter a biokoridorů se dostal až na úroveň územně plánovací dokumentace — územních plánů. Ty dnes tedy obsahují nejen vyčleněná území, kde je povoleno stavět, ale také území, kde se plánuje vybudování ekologicky stabilních prvků v krajině. ÚSES je tak součástí každého územního plánu obce, a jakkoliv může zakládání biocenter a biokoridorů trvat dlouho, krajina by měla být pro tuto „zelenou infrastrukturu“ do budoucna uchována.

Budiž biocentra a biokoridory

Oproti výše přiblížené soustavě zvláště chráněných území je systém ÚSES širší a komplexnější. Představuje plán zdravé krajiny a vedle chráněných území zahrnuje i území plánovaná na poničené ploše. Projektuje zelenou infrastrukturu, podobně jako se projektuje vybavení silniční, železniční nebo elektrifikační sítě. Vychází z předpokladu, že zdravý vývoj české populace vyžaduje zelené prvky v krajině, posíleného institutem „veřejného zájmu“. Na území České republiky tak bylo dosud na celkové ploše 12 525 km2 vymezeno a do územních plánů zapracováno 50 000 biocenter a 85 000 biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu. Čeká se „jen“ na jejich postupné vybudování, podobně jako v plánované silniční nebo železniční síti.

Biocentrum Velešovice.

Biocentry rozumíme jak zvláště chráněná území (tedy národní parky, chráněné krajinné oblasti, přírodní rezervace a památky), tak chráněná území zřizovaná kraji — přírodní parky a další významné krajinné prvky. Vytvoření ekologické sítě může trvat sto let, ale tento proces pravděpodobně nebude nikdy dokončen — ekologické sítě se budou neustále obnovovat a rozvíjet. Od 80. let dosud odhadem reálně vzniklo 1700 nových prvků ÚSES, což podle našich propočtů stálo zhruba 1,2 miliardy korun. Pro celou Českou republiku se tedy blížíme hodnotám 2500 hektarů nových biocenter a sedm set kilometrů biokoridorů, ozeleňujících dříve nestabilní, především zemědělskou krajinu. Nová biocentra na bývalé zemědělské půdě najdeme například v Čehovicích u Prostějova nebo ve Velešovicích u Rousínova. Obě vznikla spoluprací místní samosprávy a státního úřadu na ochranu přírody. To čehovické se od roku 1999 rozkládá na 21 hektarech a v roce 2010 získalo Cenu české krajiny, kterou udělovalo (pouze tři roky) ministerstvo životního prostředí. Velešovické biocentrum vzniklo v roce 2002 díky usilovné práci místní starostky. Rybník s mokřadem a nově založeným lesem prosadila především kvůli odclonění vlivu nedaleké dálnice Brno — Olomouc. Stát stavbu dotoval z 80 % z Fondu revitalizace říčních systémů. Dnes biocentrum hojně navštěvují nejen místní občané, ale také vzácné druhy ptáků a další živěny. Líhnou se tu obojživelníci, zahnízdil zde vzácný moudivláček lužní, moták pochop a ornitologové tu v zimě pozorovali sýkořici vousatou, která se zastavila na tahu. Ukazuje se, že tam, kde je vůle, je i cesta obstarat si prostředí přírodě bližší a k bydlení příjemnější.

Zmíněná dálnice z Brna do Olomouce, sousedící s biocentrem u Velešovic, krajinu rozděluje. Několik kilometrů severně od Velešovic zoologové vymapovali významný dálkový migrační koridor východ — západ. Tuto patrně jedinou možnost, překonat dálnici na tahu z Bílých Karpat a Chřibů na západ na Drahanskou vrchovinu, však ohrožuje rozrůstající se město Vyškov. Zvířata — prokazatelně srnčí zvěř i divoká prasata — dosud využívala k překonání dálnice most nad vodním tokem. Projektanti ÚSES i zoologové zde tedy v roce 1999 naplánovali biokoridor nadregionálního významu. Ovšem předloni plánovači koridor za podivných okolností změnili. „Ohli“ nadregionální biokoridor jižně od města a odůvodnili to nesouhlasem vlastníků půdy. S migračním koridorem pro velké savce se tedy nadregionální biokoridor míjí. Tento příklad ilustruje, že ke zrovnoprávnění zelené infrastruktury s ostatními, zejména stavebně-technickými projekty, vede ještě dlouhá cesta.

Různé cesty, jeden cíl

Systém chráněných území, doplněný územními systémy ekologické stability, sice poskytuje ohroženým nebo ubývajícím druhům prostor, je však také třeba sledovat nové vědecké poznatky v biologických disciplínách. V 60. letech minulého století ochrana přírody nepočítala s nutností aktivního managementu na bývalých pastvinách, kde kvůli zarůstání vymizely některé druhy. Výsledky studia opadu stromů zase poukázaly na změny kvality půdy, kterou přináší jehličnaté monokultury. Ani listnaté lesy nezajistí vhodné prostředí pro všechny živočišné a rostlinné druhy. Začínáme se tedy tu a tam vracet ke světlým lesům a v některých chráněných územích znovu zvažujeme pastvu — do několika oblastí se nově vpustili velcí býložravci. Ukázalo se též, že mechanizovaná seč bývalých pastvin a luk decimuje raná stadia hmyzu. Jinde naopak přemnožená zvěř vegetaci přírodních společenstev škodí a ochránci přírody usilují o návrat šelem. Vhodný management se hledá i v chráněných rybnících, v nichž ubývají vzácní obojživelníci, jejichž pulci se nemohou schovat ve spleti vodních rostlin, kterým brání v rozrůstání rybáři.

K tomu připočtěme zastavování krajiny, škody způsobené chemizací zemědělství a imisemi spalovaných paliv, negativně dopadajících na půdu. Silné lobbistické skupiny navíc ovlivňují i zbytky přírody. Důvodů pro erozi rozmanitosti zdejší přírody je tedy stále spousta, proto je třeba myšlenku koncepční ochrany české krajiny v ekologických sítích udržet a co nejvíce ji v praxi oživovat.

Autor je lesník a ekolog, působí na Mendelově univerzitě v Brně. Kontakt: petr.jelinek@mendelu.cz. Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.

Smluvní ochrana Soutoku

Ekonomické zájmy a úspěšný marketing ve prospěch hospodářské činnosti na úkor ochrany přírody můžeme ukázat na příkladu Evropsky významné lokality Soutok–Podluží (blíže 7.G 4/2013). Lužní lesy pod Břeclaví patří mezi nejvzácnější části zdejší přírody. Rostou zde asi nejstarší duby, jilmy a habry v České republice, domov tu nachází řada druhů flóry i fauny na pokraji vyhubení, pro které se místům nad soutokem přezdívá Moravská Amazonie. Podle starší verze zákona č. 114/92 měla být každá evropsky významná lokalita „zvláště chráněným územím“. Tomu se nová verze zákona z roku 2010 vyhnula šibalskou kategorií „smluvní ochrana“. Ta neznamená nic jiného, než „hospodaření tak jako dosud“. Luhy na soutoku Moravy a Dyje tak zažívají zákonem povolené holoseče, jednoznačně podporované lesníky Lesů České republiky i Biosférické rezervace, o. p. s. Lesy České republiky zde sice vytvořily čtyři maličké rezervace, na obrovském území se ale běžně velkoplošně těží dřevo: jen během posledních deseti let tu zmizelo zhruba 650 hektarů starých lesů.

Obecně prospěšná společnost Biosférická rezervace Dolní Morava chrání spíše zájmy těžebních společností — kromě cenného dubového dřeva se tu také těží ropa a loví trofejová jelení zvěř. Mezi zakládající členy této „obecně prospěšné společnosti“ patří ne náhodou Mo­ravské naftové doly a Lesy České republiky. Ministerstvu životního prostředí zde zabránili zřídit chráněnou krajinnou oblast, a to s argumentem odporu veřejnosti, mimo jiné i předsedyZákladní organizace Českého svazu ochránců přírody Břeclav Otakara Pražáka. Ten je však (podle výroční zprávy o. p. s.) zaměstnancem Moravských naftových dolů….

V roce 1992 byl na Soutoku navrhován trilaterální národní park. Vznikl nakonec jen v Rakousku (NP Donau-Auen). Na Slovensku založili Chráněnou krajinnou oblast Záhorie, u nás nic. V Rakousku tak dnes bezzásahová zóna zahrnuje 1270 hektarů, u nás jen asi padesát. I další zóny na naší straně hranice spíše zohledňují jiné zájmy než ochranu přírody.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.