Největší bohatství

30. ledna 2007 /
„Materiální blahobyt lidstva se od nepaměti zlepšuje a není důvod, proč by tomu mělo být až do nedohledné budoucnosti jinak,“ stojí na obálce knihy Juliana Simona Největší bohatství, kterou loni v září vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Autor na více než šesti stech stránkách předkládá svoji ideu neomezených možností lidstva a snaží se vyvracet argumenty pesimistů. V záplavě nekonečnosti však přece jen na jedno omezení narazíme...

První vydání Největšího bohatství z roku 1980 reagovalo na diskusi o populačním růstu, která se otevřela koncem šedesátých let. Argumentačně se podobala staré Malthusově teorii, že lidí na planetě přibývá geometrickou řadou, přičemž potravin jen řadou aritmetickou. Prudký průmyslový rozvoj navíc vzbuzoval obavy, že lidstvo brzy vyčerpá i strategické přírodní zdroje, jako třeba uhlí, ropu či kovy, a životní prostředí znečistí toxickými odpady. Proti sobě tehdy stály dva tábory: zastánci a odpůrci plánované regulace populace. Obavy z přelidnění však s postupem času vzaly za své, protože se ukázaly jako ne příliš opodstatněné. Přesto Julian Simon pokládal za důležité svoji knihu zaktualizovat, doplnit a znovu to natřít všem katastrofistům, obzvláště ekologům, představovaným starou generací Paula Erlicha, se kterým se názorově přel od sedmdesátých let. Jenže on už se psal rok 1996 a spojení regulace populace z ekologického diskurzu prakticky vypadlo. Populační problém se totiž posunul spíš do polohy demografické, Sever stárne a na Jihu získávají převahu děti.

O dalších deset let později pak toto druhé vydání připravilo pro český trh Centrum pro studium demokracie a kultury. Horlivé a emocionálně vyhrocené Simonovo brojení proti možnosti státních zásahů do práva rodičů mít tolik dětí, kolik chtějí, tak na počátku 21. století působí už jen jako prolamování se do otevřených dveří, případně jako pouhý historický exkurz do myšlení 70. let.

Nové náboženství

Nesmrtelná se však zdá být jeho teorie o světlých zítřcích technologického pokroku a ekonomického růstu, o čemž svědčí i předmluva Martina Římana či názorové postoje Václava Klause. Simon neochvějně věří v neomezené intelektuální schopnosti člověka, které se vtělují do technologických výdobytků, aby nám skrze ně přinesly spásu. Stejně jako křesťanství mluví o vítězství nad smrtí a o „osvobození z pout“. Hřích, který člověka zotročuje, má však v Simonově podání podobu přírody. Píše o „triumfu lidského rozumu a organizace nad surově zabíjejícími silami přírody“, o zázračném věku „osvobození z pout, v nichž nás držela příroda po celou naši historii“, o potřebě radovat se a slavit to, že „jsme unikli světu, v němž vládla smrt a nedostávalo se surovin“.

O novověké „víře ve vědu“, která zhruba sto padesát let plnila roli náboženství, píše ve své poslední knize Prolínání světů Tomáš Halík. Šlo o důvěru, že „pokrok vědy a techniky postupně vyřeší všechny naše velké problémy, zodpoví všechny zásadní otázky a snad také přinese ráj na zemi“.

Namísto Boha si Simon na pomyslný piedestal postavil člověka výrobcehomo faber, který se slovy Tomáše Halíka „definuje svojí silou, mocí, výkonem“ a svět utváří podle své vůle. Simon vyzývá k neustálé práci a budování, protože „lidská činnost zvyšuje řád a snižuje nahodilost přírody“, což můžeme vidět třeba z letadla: „Tam, kde jsou lidé… spatříme rovné čáry a hladké křivky; jinde je tvář přírody nespoutaná a nepřehledná.“ Simon lituje každé promarněné chvíle, například té, kterou lidé věnují podle něj naprosto zbytečné separaci svých odpadků. Místo toho by totiž mohli „budovat — budovat cesty, veřejné budovy, parky nebo alespoň zvelebovat svá soukromá obydlí a prostory“. Podle něj jsou totiž lidé předurčeni k neustálému zvyšování své materiální životní úrovně a zdokonalování kontroly nad životním prostředím. A k tomu je nutné zvýšit tempo technologického pokroku i ekonomického růstu. Výtvory naší civilizace Simona beze zbytku uhranuly a nadchly: „Nevidíte snad na zemi dost krásy, která je dílem lidských rukou — zahrady, sochy, mrakodrapy, elegantní mosty?“ A před očima má další a další posouvání hranic až k „nevyhnutelné kolonizaci vesmíru“. Takovým plánům přisuzuje podobnou relevanci jako třeba technologickým možnostem, díky kterým jednou vytěžíme i zatím těžko přístupné suroviny.

Simonova ideologie nepostrádá ani zlé síly. Ďábel obchází jako řvoucí potížista a hledá, jak by zbrzdil kýžený rozvoj. Mezi sabotéry, kteří neváhají nechat nás „plýtvat časem a úsilím, zpomalovat pokrok civilizace a ochromovat ekonomiku“ kvůli obavám o nedostatek energie, globálním změnám klimatu či toxickému znečištění, patří ekologové, environmentalisté, vládní úředníci, kteří jim skočili na jejich apokalyptický lep, i média, jež lační po negativních zprávách. „Měli bychom zpívat, tančit, radovat se — a pracovat,“ píše Simon. „Místo toho ale vidíme otrávené tváře. Kazí nám radost a mají špatný vliv. Takoví otravové našim generacím vyčítají, že se baví — že se baví na úkor generací, které přijdou. Na úkor jiných se ale baví ti, kdo využívají vládu ke svému vlastnímu prospěchu — byrokrati, sběratelé grantů, požírači dotací. Nenechme si od nich zkazit pěkný den.“

Simon svým odpůrcům, respektive těm, vůči kterým se vymezuje, vyčítá, že do diskuse tahají jakási „kvazi-náboženská“, „morálně-teologická“ a čistě soukromá hodnotová přesvědčení, že je potřeba chránit přírodu, neplýtvat zdroji, žít skromněji. Podle něj to nepatří do hry o pravdu, do objektivní hry čísel a empirických zjištění, která „mohou být opakována nezávislými pozorovateli“. Ale jeho vlastní argumentace je čistě ideologická a hodnotová: spočívá ve víře v neomezené schopnosti člověka a v přesvědčení, že přírodu nepotřebujeme. Oba jsou to relevantní postoje, které zaslouží debatu. Ovšem o žádná empirická zjištění nejde.

Neomezené, nevyčerpatelné, nekonečné

Pojďme se ještě alespoň v krátkosti podívat na východiska k Simonovu optimismu, co se týká budoucnosti lidstva. Jak už jsme uvedli, klíčem ke všemu je nekonečně vynalézavý lidský mozek, který si poradí absolutně se vším — dřív nebo později. Proto také Simon odmítá konečnost přírodních zdrojů. Suroviny totiž nevnímá jako konkrétní tuny kovů, uhlí nebo hektolitry ropy, ale jako služby, které skrze ně získáváme. Zůstaňme třeba u zmíněné ropy. Se zdokonalující se technologií budeme moci v budoucnu těžit i ložiska, která se nám dnes jeví jako nedostupná. Využívat můžeme ropný potenciál živičných břidlic a písků, případně přeměňovat uhlí v ropu. Její funkci může nahradit palivo vyrobené z palmového nebo sójového oleje, dále také jaderná nebo sluneční energie. „A kdyby na Zemi došly zdroje energie pro jaderné procesy, což je možnost tak vzdálená, že je mrhání času o ní hovořit, pak zdroje energie existují také na jiných planetách.“

Na vývoji posledních dvou set let pak Simon dokazuje, že motorem pokroku a zlepšení životní úrovně jsou problémy, které bychom měli vítat jako výzvu: „Větší počet lidí a vyšší příjem způsobují, že zdroje se krátkodobě stávají vzácnějšími. Vyšší vzácnost vyvolává růst ceny. Vyšší ceny představují pro investory a podnikatele příležitost a pobídku k hledání řešení. Mnoho jich v tomto hledání neuspěje a náklady ponesou sami. Ve svobodné společnosti se ale řešení nakonec najdou. A z dlouhodobého hlediska jsme na tom díky novým objevům lépe, než kdyby se problémy nikdy nevyskytly.“ Z toho pak vyvozuje, že rostoucí populace a s ní i rostoucí spotřeba představují nutné podmínky pro rostoucí blaho celého lidstva. Odtud pramení jeho odpor k omezování natality: „Čím více lidí tu bude, tím víc hlav se bude snažit objevovat nové zdroje a zvyšovat produktivitu…“ A také z toho logicky vyplývá, proč šetření zdrojů pokládá za iracionální až vyloženě škodlivé — čím dřív narazíme na problém, tím dřív vymyslíme něco ještě lepšího. Omezovat se nyní totiž podle Simona znamená upřít budoucím generacím výdobytky z rozvoje, který jsme tím zbrzdili. „Kdyby se naši předkové kdykoli v minulosti rozhodli pro nulový populační růst nebo stagnující ekonomický systém, určitě bychom na tom byli hůře, než jsme. Proto se zdá rozumné extrapolovat stejný trend do budoucnosti.“

Simonova argumentace má ovšem vadu, se kterou se nevypořádává: a priori předpokládá, že nevyhnutelným důsledkem šetření přírodních zdrojů je ochuzení společnosti. Kam se poděly třeba efektivní technologie? Účinnější recyklace? Moderní high-tech sektory typu obnovitelných zdrojů energie? A vůbec, kam se poděl skoro kompletní environmentální diskurz posledních patnácti let? Kdyby se naši předci rozhodli pro stagnující ekonomický systém, asi bychom na tom skutečně byli hůře. Ale pro současnou debatu je to zhruba stejně důležitá informace jako námitka, že upalování čarodějnic není nejlepší způsob rozvoje univerzitního vzdělání. Není — no a co?

Podobně nekonečné vidí Simon i zdroje potravin, aniž bychom museli ubírat prostor volné přírodě. Inspirovala ho především fytofarma v DeKalb, jež za umělého osvětlení produkuje tunu zeleniny denně. Pak už stačilo jen vzít do ruky kalkulačku a plán na uživení 500 miliard lidí byl na světě. Postačily by k tomu stopatrové továrny jako Empire State Building na ploše odpovídající hranicím Austinu. A to máme ještě v zásobě růstové hormony, velkochovy a genové modifikace, od kterých si Simon hodně slibuje: „V budoucnosti, a to už v několika příštích desetiletích a stoletích, může dojít k nesmírnému pokroku.“ A ještě přidejme jednu kosmickou vizi: „Jiným plánem je vybudovat ve vesmírném prostoru zrcadla, která by v zemědělských oblastech měnila noc v den, čímž by se zvýšila… potravinová produkce…“

Až si na to vyděláme — a strašáci

Teorii o prospěšnosti potíží pro další pokrok Simon aplikuje také na znečištění, koneckonců čistý vzduch nebo voda patří stejně jako třeba ropa mezi zdroje, které člověk spotřebovává: „Zdá-li se, že se daný zdroj — čistý vzduch — stává vzácnějším, je to známkou toho, že společnost tento zdroj spotřebovává, aby zbohatla. A bohaté společnosti mají oproti chudým více možností, jak vzduch vyčistit (a mají o tom také více poznatků)… Vnímaná vzácnost tohoto zdroje… vyvolává protesty veřejnosti a následně ekonomickou aktivitu, která vytvoří více daného zdroje, než kolik ho původně bylo ‚vyčerpáno‘.“ Jenže není vzácnost jako vzácnost. Jedna vede k tomu, že prostě něco chybí (například měď), druhá však někoho přímo poškozuje (třeba vzácnost čistého vzduchu vzhledem k našemu zdraví). Intelektuální koncept je sice na papíře přehledný, jenomže z něj vypadli konkrétní živí lidé, respektive důsledky, které to pro ně má.

Simon samozřejmě dodává, že neexistuje znečištění, se kterým by si technologie nedokázaly poradit. Avšak ekologické problémy vnímá jako výzvu pro další vývoj lidského umu jen v obecné teorii. Prakticky se snaží v několika kapitolách dokázat, že vlastně žádné ekologické potíže, které by stály za investice, neexistují. Zajímavé není ani tak to, s jakou vehemencí Simon popírá negativní účinky třeba DDT, PCB nebo pesticidů aldrinu a dieldrinu, ale výběr absurdních důkazů, kterými dokládá, že jejich omezení bylo krokem zpět. Třeba: kvůli zákazu PCB docházelo k závadám na transformátorech, což v Chicagu způsobilo výpadek proudu, vinou če­hož „došlo k výtržnostem a zahynuli tři lidé“. Zákaz používání azbestu zase vedl k havárii raketoplánu Challenger; náhradní tmel nefungoval tak, jak měl. Simon vysloveně měří dvojím metrem: nejsou inovace jako inovace. Zatímco o pár stránek dál si opět notuje, že jedině nesnáze mohou lidstvo vybičovat k novým, skvělým technologickým objevům, pokud se mu to zrovna nehodí do krámu, problém už najednou není „výzva“, ale prostě „zničující vedlejší účinek“.

Chemické znečištění, kyselé deště, narušení ozónové vrstvy či globální změny klimatu Simon pokládá za pseudoproblémy, strašáky, kterými si katastrofisté, alarmisté a pesimisté vyplnili prostor, jenž se uvolnil poté, co pominuly ty skutečně závažné hrozby. Simon má samozřejmě pravdu v tom, že znečištění, které kosilo lidstvo po desítkách milionů, se nám podařilo zažehnat — mor, malárii, choleru, tuberkulózu či tyfus známe skutečně už většinou jen z knížek. Také se v zásadě nemýlí, když konstatuje, že se i jiné znečištění trvale snižuje. Opravdu ledaskde klesá, ovšem díky ekologickým zákonům, kterým on oponuje, a technologické modernizaci, kterou vyvolaly.

Obzvláště velký prostor Simon věnuje vyvracení změn podnebí způsobených exhalacemi skleníkových plynů. A kdyby k nim náhodou, čistě teoreticky, přece jen došlo, budeme mít „dost času se tomu ekonomicky a technologicky přizpůsobit“. O dopadech na ekosystémy a z toho plynoucích důsledcích na člověka se nezmiňuje, což zapadá do jeho ideologického rámce — přírodu de facto nepotřebujeme, vše si vyřešíme skrze vědecký pokrok sami. K jakým závěrům nakonec došel poté, co se jako laik pokusil postavit problém „do rozumné perspektivy“? „Globální oteplování,“ píše, „bude zkrátka jen další přechodnou starostí, která bude za deset let… sotva stát za úvahu.“ Ekonom Simon se často chlubí svým vítězstvím: s biologem se vsadil o ekonomický trend a vyhrál. Ke svému štěstí se v této klimatologické otázce nevsadil s nějakým klimatologem: byl by býval prohrál se stejným popraskem.

Historická konzerva

Simova kniha snad mohla být zajímavým příspěvkem do ekologické diskuse ve své době; byť její budovatelský nádech nemálo podobný komunistické rétorice jakoby odkazoval ještě o dalších dvacet let zpátky — poručíme větru, dešti; přemůžeme přírodu. Polemiky, které autor s velkým emocionálním nasazením vede s environmentalisty, už dnes leží mimo hlavní diskurz. Inu, s vydáním některých knih není radno otálet — obzvláště, pokud obsahují myšlenky s krátkou záruční lhůtou.

A ještě malá poznámka na závěr. Když vydavatel umisťoval na konec knihy reklamu ČEZ s heslem Energie bez hranic, mohl si spolu s Járou Cimrmanem říct: „Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.