Němí bratři ve zbroji

Stejně jako se zvířat nikdo neptá, zda chtějí skončit v našem hrnci anebo na podlaze před krbem ze vzácného dřeva, nedostávají ani na vybranou, zda půjdou s muži bok po boku do války. Zvykli jsme si je využívat tak, jak se nám to hodí, jak jen naše fantazie dovolí.

Je ovšem potřeba mít stále na paměti, že téměř jakákoliv forma využívání zvířat je současně jejich zneužíváním. A v případě, že bychom měli stanovit žebříček od těch hrozných po ty nejhorší formy zneužívání našich „němých“ blízkých, válka by se rozhodně vyšplhala na stupně nejvyšší.

Koně, muly, mezci, osli či voli, ale také sloni a velbloudi — ti všichni a mnozí další se ocitli spolu s lidmi ve válce. Protože jsou silní a vytrvalí. Byli tu ale i jiní, ne tak silní, za to malí a učenliví: poštovní holubi nebo psi. Tisíce, miliony těchto zvířat zůstaly našimi nepostradatelnými spolubojovníky až do průmyslové válečné revoluce 20. století. Pak přišly na řadu další druhy zvířat a jejich role se proměnila.

Kdybychom však hledali něco jako symbol válečného zvířete, byl by to — alespoň z pohledu euro-americké kultury — dozajista kůň. Zvykli jsme si, že jeho mohutné muskulaturní tělo s lesklou srstí, obřími čelistmi a sveřepým pohledem reprezentuje válečnou sílu. Portréty vojevůdců se přinejmenším do konce 19. století neobešly bez koně a triumfální stylizace v bitvě.

Koně ve světových válkách

V první světové válce už koně sloužili hlavně jako tažná síla. Pomáhali převážet zbraně a munici polnímu dělostřelectvu, ale i zásoby polních jednotek a ambulancí. Jak ve znamenité diplomové práci Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata podrobně rozebírá Barbora Hunčovská, životnost takových zvířat bývala vlivem extrémní zátěže, špatných hygienických podmínek, nedostatečné veterinární péče a často i nedostatku potravy velmi nízká. Vedle toho byli koně nepostradatelnými druhy v „prestižnějších“ kavaleriích — tedy v oddílech vojáků bojujících na koních.

foto: amphalon

Uvádí se, že do první světové války bylo tak či onak zapojeno na osm milionů koní. Čísla pro muly a osly, kterých sloužilo rovněž obrovské množství, známá nejsou. Kdo by je počítal… Počet usmrcených zvířat lze tedy jen odhadovat. Podle Barbory Hunčovské se úmrtnost mužů napříč armádami pohybovala kolem 23 %, a jelikož ji podle údajů některých vojsk úmrtnost koní převyšovala, odhaduje autorka počet zemřelých tažných zvířat v této válce na dva miliony.

Jenomže ani přežití obvykle neznamenalo pro koně a ostatní zvířata výhru. Dopravit je — vyčerpané — zpět do domoviny bylo prostě obtížné, což ztěžovala i karanténní opatření. Čtyřnozí váleční veteráni tak obvykle končili (často ze soucitu) zastřeleni svými jednotkami nebo na jatkách.

Ve druhé světové válce pomáhali koně a další zvířata především k přepravě jednotek, zejména v členitém terénu Blízkého východu. Při střetech mezi wehrmachtem a Sovětským svazem na východní frontě se ale ještě stále využívaly i kavalerie. Německá armáda ve druhé světové válce zapojila dokonce více koní než v té první, a to kvůli přesměrování automobilových továren na výrobu tanků a letadel. Koně zkrátka „zaskakovali“ za motorová vozidla.

Sloni a psi

Vedle koní se ve druhé světové válce uplatnilo mnoho jiných druhů zvířat. Pro někoho možná překvapivě i sloni. Válečné využívání slonů má původ ve starověké Indii, odkud se rozšiřovalo dál do jihovýchodní Asie a západně do Středomoří. Sloni měli útočit, zastrašit protivníka nebo rozdrtit jeho obranu.

foto: Mark Hillary

Ovšem i na tyto úctyhodné obry s postupem technických inovací došlo. V patnáctém století, s vynálezem střelného prachu, se staly postrachem slonů v bitevním poli kanóny — stačila jedna rána a obrovské zvíře šlo k zemi. I tak ale vojevůdci v jihovýchodní Asii využívali slony až do devatenáctého století, a to především kvůli transportu obtížným terénem. Stejnou roli pak tato zvířata zastala právě i ve zmíněné druhé světové válce, kde pomáhala například s budováním mostů.

Dalšími na seznamu válečných zvířat jsou psi. Řekové, Římané, Peršané, Egypťané a další národy je ve starověku využívali jako strážce a hlídače — především šlo o silné a mohutné plemeno molosské dogy. Někdy je ale brali také do bitvy, k čemuž je vystrojili obojkem s ostny nebo i brněním. Štěně z plemenného rodu válečných psů platilo ve středověku mezi šlechtickými rody za úctyhodný dar, projev respektu.

Role psů ve válce se ale také postupně měnila. Během americké občanské války sloužili jako doručovatelé zpráv. Během první světové války se z nich stali maskoti amerických vojáků a propaganda je zobrazovala na náborových plakátech do armády. Pes Sinbad byl dokonce jmenován poddůstojníkem. Fenka Judy, která s vojáky operovala na lodi Grasshopper, zas dokázala dlouho dopředu varovat před blížícími se letadly. Po potopení lodi upadla spolu s přeživšími vojáky do japonského zajetí. S mírem se dočkala i několika vyznamenání a poct.

V letech 1941 až 1945 ovšem Sověti používali psy také k ničení německých tanků — a sice tak, že na ně upevnili výbušninu a poslali je vpřed…

„Nejlepší přátelé člověka“ slouží ve válkách dodnes: pomáhají detekovat miny a výbušniny. Jejich role se velmi podobá roli policejních psů. Stopovat, stopovat, stopovat. A cenit zuby. Například i na ponižované vězně v Abú Ghrajbu a na Guantánamu. Zneužívání zvířat par excellence.

foto: archiv F

Za zmínku také stojí, co čekalo psy po konci války. Po druhé světové se obvykle vraceli domů ke svým majitelům nebo dostali nové. Ovšem po válce ve Vietnamu, kdy byli zařazeni do kategorie „materiál na odpis“, následovalo „uspání“ anebo přenechání psů spojeneckým armádám. To však vyvolalo vlnu nevole vyústivší v zákon, který v roce 2000 podepsal Bill Clinton a jenž umožňuje psí válečné veterány adoptovat.

Nová krutost

Od světových válek se rychle vyvíjejí nové technologie masového zabíjení a věda stále více experimentuje. Inženýři chtějí po zvířatech něco jiného než sílu a vytrvalost.

Studená válka dala v USA i v Sovětském svazu vzniknout delfínímu vojenskému programu. Inteligentní vodní savci byli cvičeni k tomu, aby zachraňovali ztracené námořníky a lokalizovali podvodní miny. Vývoj delfíních programů probíhal a stále probíhá v utajení, což samozřejmě vyzývá ke konspiračním úvahám: delfíni prý mají být cvičeni také k tomu, aby umisťovali na válečné ponorky výbušniny a kladli podvodní miny. Někteří lidé se dokonce domnívají, že jsou využíváni také jako kamikadze.

Pokud jde ale o fakta, delfíni pracovali ve válce v Zálivu, kde chránili americké letadlové lodě a také kuvajtské tankery před útoky iráckých rychlých útočných člunů. Americká i ruská armáda v delfíních programech pokračují, ačkoliv o tom ruském se toho ví ještě méně než o tom americkém. Američané měli mít v roce 2012 ve „výzbroji“ sedmdesát delfínů a také třicet lachtanů. Pečoval o ně tým trenérů, veterinářů a odborníků na dopravu, schopných živočichy dostat kamkoliv do 72 hodin.

Možná že na delfíny nikdo výbušniny nepřivazoval, je ale známo, že tuto praktiku vyzkoušel Hamás i Tálibán na oslech, například loni na jaře v afghánském okrese Alingar nebo letos v létě v Gaze.

Další kruté zacházení se zvířaty se pak váže k operaci Crossroads — sérii testů jaderných bomb — u ostrova Bikini v roce 1946. V okolí místa výbuchu se nacházelo 22 lodí s 57 morčaty, 109 myšmi, 146 prasaty, 176 kozami a 3030 krysami. Zvířata byla po lodích rozmístěna ve stejných pozicích, v nichž by byli v ten okamžik námořníci. Desetina z nich zemřela hned, 35 % do tří měsíců, 10 % roztrhal výbuch, 15 % zemřelo na následky radiace a 10 % při následných výzkumech.

foto: archiv F

Známe ale také programy, které „nedopadly“. Například netopýří bomby, které měly s pomocí malých okřídlených savců rozšiřovat napalm. Akustická koťátka, jejichž vývoj z šedesátých let odtajnila CIA v roce 2001, měla zase sloužit ke špionáži v Kremlu a na sovětských ambasádách.

Lítost na bitevním poli

Je zcela pochopitelné, pokud prožíváme lítost nad krutým a nespravedlivým zacházením se zvířaty ve válkách, už jen když o něm čteme. Silně jej však prožívali často i samotní vojáci. Jak ve zmíněné diplomové práci uvádí Barbora Hunčovská, v jejich zápiscích z první světové války se objevují povzdechy, že koně, osli a muly trpí stejně, nebo i víc než lidé a že zvířata byla do této situace nemilosrdně vržena. Někteří vojáci se svěřovali, že pohled na mrtvé či raněné koně je dokonce obtížnější než pohled na mrtvé a zohavené lidské tělo. „Tyto pocity za všechny shrnuje britský podporučík Arnold Gyde již v prvním měsíci války, když po spěšném ústupu britských a francouzských vojsk od belgického města Mons na západní frontě nacházel pohozená mrtvá těla koní: ,Pohled na tyto mrtvoly, žhnoucí v žáru slunce, kolem bzučící mračna much, (…) vzbuzoval lítost téměř tak hlubokou, jako zamordovaná těla lidí. Koneckonců, muži šli do války bez iluzí a s jasnou představou o ceně, kterou je třeba zaplatit. Věděli, proč tam jsou, co dělají a co můžou očekávat. Věděli, že budou buď vyzdviženi na křídlech vítězství, nebo svrženi k zemi porážkou. Měli Důvod, měli za co bojovat, a jestli tak Osud bude chtít, za co zemřít. Ale s koňmi to bylo jiné: nemohli vědět a nemohli ani rozumět. Ubozí, němí.‘“  

foto: J. Čubič

V roce 2004 byl v londýnském Hyde Parku u příležitosti 90. výročí začátku první světové války odhalen památník Animals in War Memorial. Stojí na něm: „Tento památník je věnován všem zvířatům, která v mnoha válkách a taženích sloužila a umírala po boku britských a spojeneckých armád. Neměla na výběr. Během staletí byla na podporu britských a spojeneckých vojsk ve válkách využita četná zvířata a miliony jich zemřely. Ve všech oblastech světa hrála zvířata, od holubů až po slony, zásadní roli v boji za lidskou svobodu. Jejich příspěvek k tomuto boji nesmí být nikdy zapomenut.“ (překlad Barbora Hunčovská – pozn. red.) 

—

Poznámka: Pro další informace doporučujeme bakalářskou práci Barbory Hunčovské Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata a její článek Bratři ve zbroji (A2 14/2013), z nichž tento text čerpá.

FRÁŇA ŠRÁMEK: RAPORT

Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád —
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha —
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá…

Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?:
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád —
ty už ho nechceš… proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova —
hó, toč se, světe, toč…

Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým —
co měl jsem říci jen…?

Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říct:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc —
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…

(ze sbírky Modrý a rudý, 1906)

foto: M. P. Jashby