Václav Bělohradský: Nenechat se uspat do vlastního světa

Proč jste nazval knihu esejů, kterou právě vydalo nakladatelství SLON, Společnost nevolnosti?

Je to kniha vybraných a přepracovaných filozofických esejů z desetiletí 1997—2007, podtitul zní Eseje z pozdější doby. Znakem té „pozdější doby“, která pro mě začala v druhé polovině roku 1996, je rychlé vytlačování kritického rozumu či kritiky vůbec ze hry. Zdálo se, že podstatou té doby je „tranzit“, transformace, přechod k „demokracii a tržní ekonomice“, jak se tehdy říkalo. Věřil jsem až do poloviny devadesátých let, že je to pravda, přes všechny zmatky a rozpory. Od roku 1996 jsem se ale přesvědčil, že ta doba má v sobě zakódovaný tah k obrovské normalizaci, že normalizuje politické obludnosti jako budování globálního amerického impéria, v němž „užitná hodnota všeho tenduje k nule a směnná hodnota všeho k nekonečnu“, jak napsal jeden ze zakladatelů Situacionistické internacionály Raoul Vaneighem. Především je ale v běhu normalizace projevů odporu, kritických idejí.

Je to staré téma spjaté s frankfurtskou školou, Marcuse v knize Jednorozměrný člověk rozvinul tento motiv slavným a dodnes vlivným způsobem — diskurzy a texty, v nichž byla obsažena kritická distance ke statu quo, k univerzu obživy a sebereprodukce, byly zapojeny do konzumního univerza, kde neškodně obíhají jako jeho „produktivní“ součást. Místo kultury máme cultural events, kulturní události sponzorované silami, kterým se kultura ve svém celku snaží klást odpor. Příkladem je pražské každoroční Forum 2000. Americký politik, jehož role v době krvavých vojenských junt v Latinské Americe je třeba předmětem drtivé kritiky, pohovoří o globální bezpečnostní politice, ex-fanatický levičák tam hovoří pravicově, ale zase fanaticky. Ubytování a letenky hradí sponzoři.

Jan Patočka razil formuli „absolutno uprostřed všedního dne“ a měl na mysli totéž — zapojení posvátného do systému růstu výroby a spotřeby; co chce být vně systému, se do něj poslušně včleňuje jako cultural event.

V moderní společnosti, v níž je ekonomický růst jediným zdrojem legitimnosti, mají podle vás už přes století hlavní slovo manažeři a ekonomové znázorňující grafy s růstem či nerůstem HDP. Měl by jim je někdo vzít? A kdo?

Každá kritická idea, každá alternativa přichází z nějakého vně systému, manažeři a ekonomové jsou dnes strážci toho uvnitř, sponzorují cultural events, aby každé možné vně strhli zpět do systému. Samozřejmě, napětí mezi vně a uvnitř je jen zřídka absolutní, jen výjimečně vede k občanské válce nebo revoluci. Ale musí být dost silné na to, aby přivodilo změny ve společnosti, aby změnilo něco uvnitř systému.

Už od Kanta je ideálem moderní společnosti osvícenství. A co je osvícenost jiného než schopnost měnit se v reakci na racionální kritiku sebe sama — a to jak na úrovni individuální, tak na úrovni kolektivní. Změna už nepřichází zvnějšku jako mor, zemětřesení, hladomor nebo nepřátelský nájezd; změnu si přejeme, umíme ji vyvolat (sebe)kritickými obrazy společnosti, které obíhají ve veřejném prostoru a vyvolávají skandál. Mezi schopností společnosti měnit se v reakci na (sebe)kritické obrazy a demokracií je hluboký vztah: jen v demokratické společnosti, v níž všichni mají hlas, nemůžeme přehlédnout kritické obrazy nás samých.

Společnost nevolnosti se vyznačuje komunikační hojností, obrovskou záplavou informací a obrazů, ale ty informace se nemění ve společenskou energii, v masová hnutí, schopná vynutit si změnu. Masová hnutí a reformy, legitimované souhlasem většiny, jsou asi definitivně minulostí, na jejich místo nastupuje nepřehledná síť vlivů a lobbování, které ovšem může být — a často pravdu je — velmi blahodárné a efektivní. Ne všechny menšiny prosazují jen své úzce definované zájmy, některé prosazují třeba estetická kritéria, která většina později uzná za „obecně platná“.

Na obálce knihy čteme: „Satelity neslyšně krouží nad naší planetou, vidíme, co se děje ve všech jejích koutech, a vidíme ji v celku. Ještě nikdy ale lidé nebyli tak lhostejní k obrazům svědčícím o vyvratitelnosti jejich světa.“ Ta lhostejnost je výsledkem obrovských investic do rozptylování pozornosti, do toho, co nazývám bavičským průmyslem. Je mi z toho nevolno.

Otázka je, jak prolomit tu lhostejnost. Jakmile lidé přestanou být lhostejní k vyvratitelnosti jejich světa, vezmou manažerům a ekonomům slovo.

Nesouvisí ona lhostejnost s tím, že všichni dnes chtějí být neideologičtí? Co vlastně dnes znamená být neideologický?

Ano, samozřejmě, souvisí to s tím velmi úzce. Za přívlastkem neideologický se schovává vůle odpolitizovat výkon moci a to znamená vždy jen jedno: tím, že vyhlásím hlediska svých odpůrců za „ideologická“, mohu obejít hledání konsenzu ve veřejném prostoru pro hlediska, která já sám hájím jako hlediska Celku. Demokratická politika je boj o hegemonii, a to znamená, že různé části společnosti mezi sebou bojují o právo vyhlásit své instance za legitimní z hlediska Celku, vystupovat jako lid, demos. Pojmy, jako pravda, dobro, řád, právo, krása, jsou vždy jen dočasnou vítěznou inkarnací hegemonií; jsou to úspěšné rétoricko-mocenské konstrukce, které reprezentují hledisko Celku v určité konstelaci. Každá nová hegemonie vyvrací hegemonii starou, je výsledkem politického boje, střetu mocenských strategií. Nepolitičnost je vždy podvod — předstírá se, že pravda (hlavně garantovaná mašinérií vědy), tělo, moralita, krása jsou nepolitické pojmy, že mají svou věčnou esenci.

Každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi těmito dvěma otázkami. Zaprvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat; a zadruhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem. M. L. King hájí občanská práva barevné menšiny rétorikou založenou na americké ústavě, konstrukci bělochů. Je to kolaborace, nebo kritika?

Co si o tom myslíte vy?

Myslím, že hrana mezi těmito dvěma otázkami se dnes strašně zostřila, není možné se na ní udržet, kritika ztrácí své místo ve společnosti, a tím i svou účinnost. Připomeňme si slavnou knihu Naomi Kleinové Bez loga o brandingu, „vypalování značky“. Smyslem brandingu v době první industriální revoluce bylo vyvolat v lidech pocit, že standardizované produkty mají svou jedinečnou duši! Běžící pásy chrlily totéž, ale branding ty stejné produkty ozvláštňoval! Ta kniha sehrála velkou roli, ukázala, že globální kapitalismus získal monopol na příběhy, v nichž jsou zasazeny naše identity a životní styly. Naomi Kleinová ukazuje, že dnes se vypalují značky do nás, ne do zboží. Logo není zárukou kvality zboží, ale nás samých, kdo si kupuje zboží pod ochranou loga, osvědčuje svou kvalitu! Jenže i sama Naomi Kleinová je dnes jen logem. V italské televizi, kde hovořila o své knize, ji moderátor vzrušeně vítal slovy: „Je tu s námi slavná Naomi.“ Publikum nadšeně tleská, přichází půvabná žena, elegantní, odborně učesaná a nalíčená.

Proces vytlačování kritiky ze systému, o kterém tu uvažujeme, může být vyložen jako podřizování starého řeckého logos, společného světa, logům, značkám, jednoslovným mýtům, jak to kdysi nazval Břetislav Horyna. Kritické ideje smějí vstoupit do veřejného prostoru jen jako loga, na kterých se dá vydělat. A na čem se vydělává, toho se systém už nemusí bát, to přispívá k růstu HDP!

Když se člověk stane logem, aby bojoval proti redukci logos na logo, je to ještě kritika, nebo kolaborace se systémem?

V městské knihovně v Praze byla výstava nazvaná HDP. „Tvorba hrubého domácího produktu je součástí velké hry, kterou hraje většina světové populace,“ napsal Ludvík Hlaváček ve své meditaci nad touto výstavou. I knihy Naomi Kleinové jsou tahem v této hře, patří do ní i náš rozhovor. Nikdo z té hry nemůže uniknout, plány na únik z ní mají svá loga, dobře se prodávají, HDP roste.

Je mi nevolno z té obrovské síly systému proměnit každou manifestaci logos, rozumu, zájmu o společný svět, v pouhé logo!

Kam zmizelo kdysi tak viditelné anti- či alter-globalizační hnutí?

Bylo zapojeno do systému jako jeho logo! Kdejaký zpěvák má na tričku obraz nějakého zvířete, proti jehož vyhynutí bojuje svými koncerty. Jedním ze způsobů, jak porazit kritické ideje, je udělat z nich kýč, dojetí z toho, že jsme dojati. Tuto „lest moci“ popsal nesmrtelně Kundera. Co je kýč, je vždy uvnitř systému, ať je ten systém jakýkoliv. I totalitarismy mají své kýčové umění, kdo se pohybuje na území kýče, je v bezpečí, je mimo politiku, a přece nekolaboruje! Jenže kýč je vždy kolaborace!

Boj proti globálnímu oteplování v pojetí Al Gora vidím jako určitou šanci na obrat k lepšímu, k výslovné politizaci zelené kauzy. Pohled na Zemi ze satelitu je nové hledisko Celku, které delegitimizuje soukromé vlastnictví, hranice mezi státy a mezi disciplínami, ocitáme se vně systému v novém slova smyslu: v jednom okamžiku Al Gore ukazuje na fotografii naší planety ze vzdálenosti čtyř miliard mil a říká, že „celé naše dějiny, se svými triumfy a hrůzami se odehrály v té malé skvrnce, v tom pixelu“; kdo se takto dívá na Zemi, už není jen obyvatel Země, ale občan Země, nejen pozemský gens, lidé na Zemi, ale pozemský populus, demos, lid Země, který hájí pozemskou solidaritu jako hledisko Celku proti oligarchii ekonomického růstu. Mezi lidmi na Zemi a lidem Země je zásadní rozdíl!

Gorova víra v efektivnost demokracie a jejich mechanismů — „We must take it on!“ — je naivně americká, ale proč ne, je to lepší stránka americké naivnosti! Zelená kauza, která se vpisuje do tohoto postoje k Zemi, musí být radikálně politizována — je jedinou cestou k obnově politiky v novém tisíciletí. Naše hloupá fanatická pravice to ví, proto tak nenávidí Gorův přístup. Oni chtějí, aby falešná euforie privatizace pokračovala do nekonečna!

Debaty o globálních změnách klimatu často ústí v závěr, že je nutné restartovat jadernou energetiku. Nejsme tak svědky kardinálního nezamýšleného důsledku aktivit environmentálního hnutí?

Samozřejmě je tu nebezpečí, že boj proti globálnímu oteplování se stane v podstatě bojem za nukleární energii. V jistém politickém kontextu bychom mohli přijmout tuto ideu jako strategickou, ale ten kontext by musel být globální energetická politika, ne soukromý trh s energií, který není ostatně než krycím názvem pro různé imperialismy — od Ruska k EU a k bushovským USA.

Hlavní moje námitka proti nukleární energii je historická a sociologická. Nukleární energie nás zavazuje, abychom regulovali její externality po tisíce let. Nechává v našem světě příliš hlubokou stopu. Sociolog Ulrich Beck například někde medituje nad tím, jaký nápis nebo znak bychom museli umístit před skladiště nukleárního odpadu, aby si po tisíc let zachoval význam Pozor, smrtelné nebezpečí! Za tisíc let třeba lebka a zkřížené kosti může znamenat pohřebiště nebo kde se lidé scházeli se svými předky a angličtina bude zapomenutý jazyk nebo slova změní význam.

Nemožnost napsat nebo říci větu, která by měla stejný význam po tisíce let, je silná metafora pro odmítnutí nukleární energie — je nelidská, protože příliš zavazující, její používání nás morálně zavazuje k tomu, abychom zajistili kontrolu nad její nebezpečnou stopou na tisíc let! Dodejme k tomu, že dvacáté století se vyznačovalo obrovským urychlením objevů a inovací, všechna techné rychle stárne, jak se dočteme na prvních stránkách učebnic sociologie vědy. V mém pohledu je nukleární energie v její dnešní formě příliš zastaralá, naděje, že dojde k zásadním objevům v tomto oboru a že její externality budou méně zatěžující, je velká. Vyplatí se čekat.

ODS antiklimatického Václava Klause jste v roce 2001 popsal jako „politický monolit“. Nyní tato strana republice vládne na všech úrovních a její mediální obraz vypadá podstatně lépe než obraz „monolitické, zkorumpované a kryptokomunistické“ Paroubkovy ČSSD. Čím to?

Mediální obraz ODS je jen výsledkem kampaně v její prospěch, který vedou prakticky všechna média, i když nejviditelněji dvojhlavé medium MF Dnes a Lidové noviny. Dvojhlavé, protože má stejného majitele a noviny jsou strategicky propojené. Na jejich stránkách je neustále delegitimizována levicová opozice, o nic jiného přece nejde v tom neustálém útočení na Paroubka, na jeho ženu a na všechny ostatní potenciální představitele opozice. Nepamatuji se, že by se ti pravicoví komentářoví koryfejové zabývali tak soustředěně financemi nějakých pravicových ekonomických mocnářů, jako se zabývají financemi Grosse nebo Paroubka. Kdyby to udělali, našli by mnohem více matérie pro investigative journalism. Ale myslím, že to nehrozí.

Uvědomme si, že to dvojhlavé médium střežící systém má obrovský vliv. Někdy v létě 2007 napsal Adam Drda v kavárně MfD o Novém Prostoru, časopisu pro bezdomovce, který tehdy vedla Eva Hníková a Ondřej Slačálek. Začal být velmi zajímavý, jeden z mála časopisů, v němž jsme se dočetli o mediální moci, o biomoci, o trhu s plastickou krásou nebo o různých formách diskriminace, kupoval jsem vždy postupně mnoho kopií a rozdával studentům a přátelům. Ovšem strážní psi demokracie nikdy nespí, Adam Drda označil časopis za krajně levicový, a tedy zneužívající bezdomovce. Ten článek se nepokusil o kritickou analýzu obsahu, jen známkoval, byl to příklad obecného kulturního udavačství, velmi rozšířeného v současném Česku — udejme někoho jako levičáka, vždyť levice je nelegitimní v naší provincii. A hle, když jsem si po prázdninách koupil NP, už byla redakce vyměněna. Podivná shoda náhod!

V každém případě jakmile nás pravicová komentářová mašinérie začne drtit ve své tlamě, není možné obstát. Když se jí tento rozhovor znelíbí, sežvýká nás oba na mediální nic. Demokracie v Česku je ohrožena právě tím, že většinová média fungují jako strategický nástroj k delegitimizaci levicové opozice.

Koalici Unie svobody s ČSSD jste v minulém volebním období pokládal za „oportunistickou, a proto nemorální“. Podobně kriticky smýšlíte o koalici Strany zelených s ODS. Jaké se podle vás nabízely (a nabízejí) morálnější varianty vládnutí?

Lokajsky nedůstojný způsob, kterým Martin Bursík postavil zelenou stranu do služeb ODS, je urážkou tisíců lidí, kteří se v minulosti obětavě angažovali ve jménu zelené kauzy, na místních a jiných úrovních, a museli bojovat proti ekologickému cynismu odéesáckých funkcionářů. SZ využila váhy, kterou zelená kauza získala v systému díky těmto lidem, a zneužila ji k podpoře ODS, strany především antizelené a teprve potom antikomunistické!

ODS stála v roce 1997 — v době takzvaného „Sarajevského atentátu“ — na křižovatce jako celá naše politika: zvolit si kritický rozum, na-zvat chybu chybou, začít napravovat nezamýšlené důsledky privatizace, a tak přispět k růstu politické kultury národa. Ale místo toho navázala na české sebeoslavné libido, které se chce za každou cenu vyhnout sebereflexi. Voliči ODS přijali tento postoj za svůj, politická kultura v Česku spadla o mnoho schodů níž. Troufám si říci, že bez odmítnutí sebereflexe z roku 1997 by se ta strana vyvíjela jinak a sehrála by pozitivnější roli v naší politické kultuře.

Po loňských volbách se hned ukázalo, že na „vládnutí“ je pro zelené příliš brzy, v systému není strana, která by byla ochotna dát ve svém programu bezvýhradně zelenou zelené kritice systému růstu Růstu. Nicméně ČSSD hlasovala v minulosti „zeleněji“ než ODS, to bylo třeba vzít v úvahu, je to objektivní informace. Říká se o SZ, že je to „zlatá zelená mládež“. Myslím, že se to říká právem. Ostatně ani ve svých politických cílech nemají jasno. Proč například SZ pro sebe reklamovala funkci ministra zahraničí? A proč Bursík navrhl na místo ministra zahraničí Schwarzenberga? Snad proto, že je největším soukromým majitelem lesů v zemi?

Jediné „morálnější“ východisko z povolební situace bylo vystupovat v parlamentu jako strana, která neusiluje v první řadě o podíl na vládnutí, ale o to, aby zde zastupovala „zelené hnutí ve světě“, tu pomalou ale neoblomnou transformaci politické kultury v celém „impériu růstu Růstu“, kterou nazýváme „přechod k druhé modernosti“. Strana měla zůstat stranou-hnutím, udržet se na hraně mezi těmito dvěma dimenzemi politické angažovanosti. A ne stát se stranickou stranou, která hlas zelených hnutí ignoruje nebo i cenzuruje.

Plyne z toho ovšem jedno zásadní poučení: není u nás (ale možná v celé Evropě) ještě čas na zelenou politiku, ale jen na zelenou antipolitiku.

Má tedy být Strana zelených blíže levici, když si podle říjnového průzkumu agentury STEM 69 % jejich voličů přeje Václava Klause za staronového prezidenta? Mimochodem, o čem tento paradoxní jev podle vás vypovídá?

Moje idea je, že dnes neexistuje levice, k níž by se zelení mohli přidat — skrze zelenou angažovanost se levice musí teprve obnovit. Co zůstalo z levice v Česku, když navrhuje na prezidenta liberálního ekonoma, kterého si jinak samozřejmě vážím jako kolegy?

V mé knize je úvaha nazvaná Pravice kontra levice. Snažím se v ní ukázat, že všechny etablované strany systému jsou v epoše globalizované ekonomiky pravicové, soutěží se stranami pravicovými o to, aby přesvědčily voliče, že jejich programy zaručují rychlejší „růst Růstu“. Liší se snad jen tím, že kladou větší důraz na „spravedlivou distribuci“ pozitivních i negativních externalit ekonomického růstu. Prvním krokem k obnovení levicového diskurzu v evropské kultuře je považovat rozdíl mezi levicí a pravicí v současných systémech za uzavřený: vůči politice růstu Růstu není dnes žádná opozice, je to společný cíl pravolevé politiky.

To, že většina voličů SZ hájí heslo Klaus for president, se dá snadno vysvětlit: nejsou to voliči zelené kauzy, ale sirotci různých unií svobody, různých virtuálních „stran slušných lidí“ nebo dokonce pohrobci různých „opravdových pravicí“ a hnutí za právní stát atd. Kdykoliv vznikne nějaká strana v tomto podivném meziprostoru, přitáhne hlasy této typicky české politické fauny.

Jak tedy obnovit levici?

Německý sociolog Claus Offe zachycuje nejdramatičtější rozpor pozdní průmyslové modernosti metaforou o „současném růstu“ ledu a páry. Modernost je přírůstek páry, těkavosti, možností každého jednotlivce zvolit si sám sebe, modelovat své tělo, mysl, zvolit si místa pobytu a také čas a rychlost pohybu do těch míst, vybrat si náboženství, stranu, druhy zboží, někdy třeba i pohlaví. Jednotlivci ale mohou volit jen mezi alternativami, které jsou uspořádané přehledně v nějakých sjednocujících strukturách, jako je supermarket nebo dálnice. Ta dálnice sama není ale předmětem svobodné volby ve stejném smyslu jako výjezd z ní, je to led, který nelze rozpustit. Každý přírůstek páry je vykoupen přírůstkem ledu, růst práv znamená růst byrokracie nebo něčeho, co se jí podobá, růst svobody pohybu znamená růst dálnic, růst spotřebitelských možností znamená růst supermarketů. Politici nám slibují stále více páry, o ledu, který pomalu prorůstá pozdní průmyslovou společností, mlčí. Toto mlčení o ledu, které všichni přece slyšíme, toto patologické privilegování páry v diskurzu modernosti — a všichni se na něm nějak podílíme — je nutné prolomit. Levice se musí obnovit právě z toho, že prolomí mlčení o ledu, navrhne politický program „proti ledu“. Musí ale mít odvahu „slyšet led růst“. To, co si dneska říká levice, je pravice s pozlátkem žvástu o sociálním státu.

V hlubším smyslu, obnovení levicového diskurzu začíná u otázky etiky. Pravice žádnou etiku nezná, zná jen efektivně vymahatelná utilitaristická pravidla, jejichž respektování si vynucuje pomocí mocenských aparátů. Etika ale nemá nic společného s pravidly, s obranou statu quo. Začíná tam, kde se mezi našimi cíli a jejich smyslem otevřela propast; etika je péčí o smysl našich cílů, ne o efektivitu jejich dosahování.

Právě na onu efektivitu odkazující pojem mo-dernizace je jedním z klíčových slov politických kampaní. Strana zelených, ODS i ČSSD se předhánějí, aby modernizovaly lépe a rychleji než ostatní. Co slovo modernizace vlastně označuje, co naopak zastírá?

Ano, to slovo hraje stejnou roli jako rouška v rukou kouzelníka — přehodí se přes opozici a nechá se zmizet. Pod heslem modernizace se levice stala pravicí. V mém pohledu to slovo zastírá přechod od starodemokracie založené na hledání konsenzu k novodemokracii založené na efektivním lobbování. Podobně novodemokratická věda nehledá pravdu, usiluje o získání výhodných patentů. Patenty byly původně císařská či královská privilegia, přibližně od roku 1790 jsou to smlouvy, které zaručují autorovi či vynálezci vlastnická práva na to, čeho je vynálezcem. Existují patenty na geneticky manipulované rostliny, na nové živé bytosti atd. Může být „objevený gen“ soukromým statkem? To, že univerzity zrazují smysl slova univerzální a pracují stále častěji v režimu „získat patenty na své objevy a vydělat na nich“, je hrůzné.

Ve starodemokracii se bojovalo o konsenzus v radikálním smyslu: v politických sporech ve veřejném prostoru si celá společnost otvírala přístup k vlastní symbolické sebekonstituci, ke své historicitě, jak říkal Tourain; novodemokratická moc nehledá konsenzus, ale způsoby, jak jej efektivně obejít či lépe, jak se bez něj obejít! Legitimizuje se z jiných zdrojů — odbornost, efektivita, síť privilegovaných vztahů, nátlak, monopol na jednání s americkým hegemonem a jeho imperiální mocí.

I v novodemokracii je možné klást odpor oligarchiím, ale ještě nevíme jak, teprve se v ní učíme žít.

Došlo během posledních deseti let, během nichž vznikaly eseje Společnosti nevolnosti, k nějakému zásadnímu posunu ve vašem promýšlení „zeleně světa“?

Ano, je to vznik amerického impéria, Impéria Světového Demokrátora — pro mě nečekané vyústění konce bipolarismu. O tom už mluvit nemůžeme, ale přece jen pár slov. Klíčem k pojmu impérium je rozdíl mezi populus a gens, respektive extra muros a intra muros. Uvnitř hradeb Říma, intra muros, je lid, populus, a ten je politickým subjektem, v jeho sporech se prosazuje hegemonie, která legitimizuje a orientuje imperiální moc — moc nad lidmi. Extra muros neexistuje, jen lidi, gens, kteří nemají impérium, ale jen potestas, moc lokální a klanovou, kterou impérium toleruje. Stát, jako je Česko (a většina dalších států), není svrchovaný v tom smyslu, že by lid vykonával impérium — mají jen potestas. Jsou lidem ve svém státě, ale pouhé gens v impériu.

My Evropané jsme jen lidi, gens v impériu, ale měli jsme šanci být populus v Evropě. Rozšířením jsme ji však promarnili, protože noví členové EU jsou proti politické Evropě, chtějí raději být gens pod ochranou imperiální moci Světového Demokrátora.

Americké impérium musí být rozvaleno novými barbary a přetvořeno v impérium založeném na nějakém novém jus gentium. Ale kdo jsou noví barbaři? Jsme jimi my, lidi z Evropy? A co znamená být barbarem v tomto impériu?

O tom se uvažuje v mezinárodním politologickém bestselleru Empire z roku 2000 autorů Negriho a Hardta. Tvrdí se v něm, že novými barbary jsou „zástupy“, multitudes, lidé vypadlí ze struktur národních států v důsledku obrovského nárůstu mobility a komunikace, šancí na uplatnění uvnitř impéria a ne uvnitř států, kde jsou definované hranice a hierarchie. Prostě impérium je pro autory prostor, v němž jsou hierarchie neudržitelné a „zástupy“ se rychle učí využívat nové možnosti komunikace ke kooperaci napříč všemi hierarchiemi a hranicemi. Vzniká tak před našima očima democracy of multitudes, demokracie zástupů. V internetové encyklopedii Wikipedia nalezneme mnoho informací o tomto politickém konceptu a hnutí. Jeho šance odhadnout neumím, nedohlédnu tak daleko.

Proč jste ve své knize napsal, že „kvůli tomu, co se dá přeložit do angličtiny, nestojí za to žít“? Copak byste neuvítal, kdyby se do ní přeložila Společnost nevolnosti?

Angličtina je jazyk impéria, zatahuje intra muros spory nás lidí extra muros. Jenže přeložit opravdu nějaký text znamená udělat z něj položku ve sporech, skrze které se formuje populus impéria. To se ale podaří jen vzácně, vlastně jen Milan Kundera byl přeložen v tomto smyslu, jeho texty získaly váhu v lidotvorných sporech uvnitř zdí impéria.

Neusiluji o to a ani nemám šanci, chci zůstat barbarem za zdmi Říma. Chtěl bych, aby mé texty vydaly svědectví o jedné poražené intelektuální tradici, je to podivná smíchanina středoevropské úzkosti, zážitku kulturní diskontinuity vnesené do naší vlasti komunismem a staré evropské nedůvěry k technokracii. Jsou to vzkazy v láhvi hozené do rybníka, napsal jsem v předmluvě k mé knize, třeba je někdo vyloví, něco málo z nich vezme za své a předá je dále. Na víc jsem nikdy neměl, byl jsem vždy periferní autor. A to jako autor český i italský; nikdy jsem se nesnažil „dostat se na Harvard nebo Oxford“, mluvit v režimu „centrálních diskurzů“.

Napsal jste také, že o budoucnost už se nebojuje: „Vše se automaticky restrukturalizuje, obnovuje, přestavuje, budoucnost nás už nepotřebuje.“ Přesto na závěr položím letošní tradiční otázku: Je pro dnešní mladou generaci lehčí než dříve rozpoznat, co je dobré a co má smysl?

Vaculík v Českém snáři napsal, že „potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost“. Myslel tím na nebezpečí, že paralelní polis by se stala uzavřeným světem hrdinů, která nahrazuje polis skutečnou, společný svět lidí za jejími (přísně definovanými) hranicemi. V epoše virtuality dávám té větě jiný, radikálnější smysl. Společnost komunikační hojnosti nám dává možnost nahradit nepoddajný společný svět poddajným soukromým světem, střiženým, abych tak řekl, na míru.

Myslím, že žijeme v epoše akční nabídky vlastních světů: místo abychom se angažovali ve světě společném, emigrujeme do světů vlastních, dobře vybavených. Na obálce knihy cituji jeden z nejznámějších filozofických zlomků, Herakleitovu větu: „Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k světu vlastnímu.“ Jeden společný svět pro bdící se dnes propadá do tmy, zato akční nabídka vlastních světů pro spící roste závratně. Jen je instalovat a uvelebit se v nich. Nový Marx bude muset ve věku globalizace trochu změnit vstupní větu své kritiky politické ekonomie: „Na první pohled se globální bohatství jeví jako ohromný soubor vlastních světů, každý si může zvolit, do kterého se nechá uspat a kým se nechá uspat.“

Největší problém mladé generace je nenechat se uspat do vlastního světa, ale hádat se o svět společný. Uspávači jsou dnes strašně mocní!

—

Připravil Vít Kouřil.