Nepřizpůsobiví „tuláci“ a „nefachčenkové“

Z překotného vývoje, kterým užívání termínu „nepřizpůsobiví“ prošlo, by jeden snadno mohl dojít k závěru, že půjde o naprostý novotvar. Opak je pravdou. První doloženou zmínku lze nalézt už v Příručním slovníku jazyka českého z let 1935—1957. Oproti dnešku však měla nepřizpůsobivost mnohem lepší zvuk — podle slovníku je nepřizpůsobivý člověk nezávislý a odolný; takový, který si stojí za svým. Ve větší míře se pak šlo s konceptem takzvané „společenské nepřizpůsobenosti“ setkat o pár desítek let později, během normalizace. Nevím jak vám, ale mně ani tehdejší označení nezní nikterak hrozně. Zařadit se díky němu po bok mániček a jiných „živlů“ mohla být docela lákavá vidina.

Zatímco původně byli za „nepřizpůsobivé“ označováni jednotlivci, někdy v prvních letech nového milénia se přičiněním postav jako tehdejší předseda KDU-ČSL Jiří Čunek anebo primátorka Chomutova za ODS Ivana Řápková začalo hojně mluvit o „nepřizpůsobivých“ v souvislosti s cizinci či s chudými skupinami obyvatel. Zkrátka se skupinami, které leží mimo kategorie „obyčejných“ a „slušných“ Čechů. Z „nepřizpůsobivosti“ se stalo stigma. Kdo nejde s námi… však to znáte.

Nejde jen o samotnou změnu významu. Poslední roky se vyznačují ještě jedním plíživým rysem — postupnou ztrátou ostychu slovo „nepřizpůsobiví“ používat. Zatímco zprvu s ním operovali téměř výhradně okrajoví političtí aktéři, především s krajně pravicovým viděním světa, nejpozději během nepokojů v severních Čechách v roce 2011 se začalo neproblematicky používat v médiích i jinde ve veřejném prostoru — bez uvozovek, bez jakéhokoliv dovysvětlování. Nebylo třeba; každý rychle pochopil, kdo se tím myslí. Kdybyste tak například náhodou měli cestu na městský úřad do Slaného, narazíte tu na „kurátorku pro společensky nepřizpůsobivé osoby“. A byli byste zřejmě jediní, kdo by se nad tím pozastavoval.

Co Čech, to přizpůsobivý

Pokud vám řeči o „nepřizpůsobivých“ znějí jako ze slovníku nějakého arizátora, nejste úplně mimo. Za druhé světové války se analogickým termínem „unanpassungsfähig“ označovaly nepohodlné skupiny obyvatel — Židé, bezdomovci, mentálně hendikepovaní a další „parazité národa“. Snad proto si jej tak oblíbili čeští soft-fašisté v čele s Tomiem Okamurou. Právě hnutí Úsvit přímé demokracie, v jehož čele Okamura stojí, jím rozhodně nešetří. Kupříkladu do květnových eurovoleb šlo se sloganem „Nechceme u nás nepřizpůsobivé cizince nebo náboženské fanatiky“. Jak se na populistické uskupení sluší, svůj program se snaží opsat z lidových nálad — podle březnového výzkumu CVVM si většina našinců myslí, že u nás žije „příliš mnoho cizinců“.

Ano, v České republice. V zemi, která tvoří jeden z etnicky nejhomogennějších států Evropské unie (žijí zde sotva čtyři procenta cizinců, většinou Slováků). Představa, že nám tato hrstka cizinců „bere práci“, je snadno prokazatelný mýtus — většinou jde o kvalifikované občany EU, případně Ukrajince, s nimiž by Češi lopatu anebo koště neměnili. A nakonec ani dopady ekonomické krize, které by mohly zvýšenou frustraci a odpor k „cizákům“ vyvolávat, nejsou při srovnání se zbytkem Evropy nijak hrozivé. Dá rozum, že jádro problému asi bude skryto jinde než v říši faktů a statistik. Jenže kde?

Se zajímavým vysvětlením přišli před nedávnem filosofové Stanislav Komárek a Martin Škabraha. Oba uvažují nad fenoménem, který nazývají „neonormalizace“. Dnešní společnost podle nich zažívá určitý regres. Namísto akcentu na hodnoty, jako je dejme tomu tolerance, vládne veřejné debatě rétorika ohrožení. V takové situaci sílí přirozená lidská potřeba vůči něčemu se vymezit a v případě nezdaru si najít obětního beránka. Typickými rysy jsou strach ze změny, touha svazovat věci kolem sebe anebo důraz na konformitu — „slušnost“, „pracovitost“… a chce se dodat i „přizpůsobivost“.

Nepřizpůsobiví od přírody

Tekutý pocit ohrožení má pochopitelně patřičně „hlubinné“ projevy. Snad nejvýstižnějším z nich je, že všechen ten odpor k „nepřizpůsobivým imigrantům“ není v posledku namířen za hranice, ale na naše „domácí cizince“, Romy. Když se řekne „nepřizpůsobiví“ bez dalšího upřesnění, myslí se tím právě oni.

Co takové holé označení samo o sobě vypovídá? V prvé řadě zaujme, že se oproti klasickým xenofobním náladám netýká „rasy“, není explicitně spojeno s určitým etnikem. Místo barvy kůže či původu si bere na paškál kulturu, způsob života. Termín „nepřizpůsobiví“ zrcadlí frustraci, že se Romové nepodvolují tomu, jak my, majorita, žijeme.

„Riding on the rods“, neznámý autor, 1894, www.reevesmachine.com/blog/index.html. Wikimedia Commons.

Druhý rys je k tomu prvnímu v poněkud paradoxním postavení. V myšlenkovém světě „nepřizpůsobivosti“ sice vyžadujeme podřízení a konformitu, na druhou stranu slovo samo o sobě evokuje esencialitu, neměnnost. Spíše než o nepřizpůsobeném se mluví o někom, kdo je z podstaty nepřizpůsobitelný. Jako by nešlo o neschopnost, ale spíše o patologickou nemožnost „přizpůsobení“ vůbec provést. Vypadá to jako typický „převlečený rasismus“ — určité chování je mezi řádky neoddělitelně připsáno zcela konkrétní etnické skupině.

Podezřelý národ toulavý

Když se obrátíme do minulosti, snadno získáme vtíravý dojem, že s „nepřizpůsobivostí“ nejde ve vztahu k Romům o nic extra nového. Identifikace, kdo je „Cikán“, a kdo ne, nikdy neprobíhala příliš na základě etnických kritérií. Cikánem se člověk v očích majority stával tím, jak žil; nebyl jím od narození. Například československý Zákon o potulných cikánech z roku 1927 se vztahoval i na „osoby žijící po cikánsku“, německé úřady až do 20. století označovaly za „cikány“ i řadu imigrantů.

Obraz tohoto etnika byl přitom vždy generalizující a ahistorický — přehlížel specifika jednotlivých skupin či prvky integrace. Na Romy se nahlíželo jako na homogenní „tlupu“ a přeháněly se její odlišné rysy. Typickým příkladem je zdůrazňování kočovnictví. V němčině byli Romové označování synonymem Wandervolk a i Jungmannův anebo Ottův slovník je charakterizují jako „národ toulavý“, případně „kočovný kmen“. Neusedlým způsobem života přitom žije pouze nepatrný díl Romů — v Evropě sotva 3—5 %, u nás to během posledních několika staletí bylo většinou ještě méně.

Proč se pozornost upnula zrovna ke kočovnictví? Sedlácká společnost, pevně zakořeněná v místě i ve feudálním řádu, považovala Romy a další „tuláky“ za intuitivní hrozbu a zpochybnění statu quo. Logicky se tak jednou z největších třecích ploch stal vztah k půdě. Slovenská etnoložka Eva Krekovičová ve svém výzkumu doložila, že ve folkloru jsou „Cigáni“ zdaleka nejčastějším a nejpropracovanějším obrazem cizince. A je tomu tak právě proto, že si navzdory stovkám let života v sedláckém prostředí udržovali vůči samotnému zemědělství patřičný odstup.

Zřejmě právě odtud odněkud pramení zakořeněné představy o „nepracovité cikánské kultuře“. Zmínka, že „práce se štítí“, nechybí například v Ottově slovníku naučném. Tradiční romská řemesla, téměř plná zaměstnanost za komunismu ani současní pracující Romové se do těchto představ jaksi nevejdou. Britský antropolog Michael Stewart pro to našel ve své knize Čas Cikánů pozoruhodné vysvětlení. Identita středoevropských Romů se podle něj vytvářela v bezprostřední reakci na rolníky, kteří akcentují pečlivou a systematickou práci na poli, vzývají neokázalost a spoléhají se na vlastní výpěstky. Naproti tomu Romové považují za „čisté“ peníze ty, které získají obchodováním a při „cikánské práci“ se osvědčuje zejména inteligence, štěstí a mazanost.

Takový postoj sedláky provokoval a považovali Romy za šejdíře. Poctivá práce je přece považována za ústřední znak civilizovanosti, „práce šlechtí“! Vadilo zejména to, že o úspěchu při handlu nerozhodovala tvrdá dřina. Říkalo se: „Cikáni nesejí, jenom sklízí.“ Podle Michaela Stewarta se následkem toho Romové stali pro venkovany ztělesněním kapitalismu s jeho neseriózností a orientací na rychlý bezpracný zisk.

Kdo se nepřizpůsobí, ať nejí

Stejně jako za hospodářské problémy výmarského Německa nemohl „Velký Žid“, ani za dnešní stav nemohou „nepřizpůsobiví“. Podle německého novináře Norberta Mappese-Niedieka, jehož pozoruhodná kniha Chudáci Romové, zlí Cikáni vyšla nedávno v češtině, nejsou problémem dnešních Romů ve střední Evropě ani tak předsudky společnosti, jako spíš lapidární úbytek milionů pracovních příležitostí po pádu komunismu. Mappes-Niediek proto současnost charakterizuje jako „konflikt mezi těmi, kdo mají málo, a těmi, kdo nemají nic“.

Většinou však slýcháme, že za úspěch stejně jako za selhání si každý může především sám — svou (nedostatečnou) pílí a, voilà, schopností se přizpůsobit požadavkům doby. Jenže když chcete něco kolem sebe změnit, s přizpůsobováním daleko nedojdete. Vždyť jak by to dnes vypadalo, kdyby jistá „nepřizpůsobivá“ dáma jménem Rosa Parksová neodmítla jednoho prosincového dne roku 1955 coby černoška přepustit místo v autobuse bělochovi…?