O černém řemesle

Už staří Keltové věděli, jak z železné rudy získat kov a díky kovadlinám, kladivům, pilníkům či nýtovačkám, jež znali od Řeků a Etrusků, jej přeměnit v radlice, šperky nebo třeba meče. Kováři patřili po mnohá staletí k řemeslníkům, bez nichž by si města ani vesnice neuměly svůj chod představit. Dodnes můžeme na hradech obdivovat rytířská brnění, prohlédnout si honosné zámecké brány nebo umělecky zpracované kříže na hřbitovech. Z dílen kovářských mistrů pocházely samozřejmě i předměty denní potřeby, například zámky, kliky, nože, dveřní panty, hřebíky, kladívka, hrnce nebo třeba plechy na pečení buchet. Na vesnicích se zase místní lidé neobešli bez radlic, srpů a rýčů. Slovenští kováři například vynikali ve výrobě zvonců. Každý měl svůj specifický tón, takže pastýř podle zvuku poznal, která kráva se mu zaběhla. Do výčtu kovářských prací pochopitelně patřilo také okování koní, a než se rozšířilo dentistické umění, i vytrhávání zubů.

S rozvojem průmyslového zpracování železa, uplatněním nových materiálů i změnou životního stylu společnosti se kováři začali pomalu vytrácet. Nezmizeli však docela. Ani sebedokonalejší stroj totiž nedokáže nahradit fortelnou kovářskou práci. A mnozí lidé to vědí. Umí ocenit ruční zpracování plotů i zábradlí kolem schodiště a vedle krbu by si rozhodně nepostavili prefabrikované nářadí z továrny. To jsou zákazníci i sedmadvacetiletého uměleckého kováře z Malenovic, Vojtěcha Sousedíka.

Na začátku byla brána

„Sledoval jsem dokument o restaurátorství, který mě velmi zaujal. Pořad končil záběrem na zavírající se kovanou zámeckou bránu. Tehdy jsem si řekl, tak toto chci dělat,“ vzpomíná Vojtěch Sousedík na osudový okamžik, který ho přivedl k uměleckému kovářství. Nutno podotknout, že tehdy mu bylo zhruba osm let. Navíc v jeho rodině mají tradici spíš stolaři; s kovářstvím se poprvé setkal teprve o pár let později na hradě Helfštýn. Zarputile odmítal přihlásit se na gymnázium, kam jej kvůli dobrému prospěchu učitelé doporučovali. Šel si za svým cílem. Úspěšně složil zkoušky na Integrovanou střední školu v Luhačovicích. „Praxi jsme si ale museli zajistit sami. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k jednomu dobrému kováři na Kašavu. Dal mi absolutní volnost, mohl jsem si materiál osahat, vyzkoušet, co umí. Zatímco spolužáci někde v dílnách pilovali, já jsem si po měsíci praxe přinesl kompletně vyrobené krbové nářadí.“

Protože Vojtěch Sousedík na škole vynikal, získal ve čtvrtém ročníku stipendijní pobyt do Rakouska k jednomu z nejlepších uměleckých kovářů na světě, Alfredu Habermannovi, který se například podílel na restauraci Chrámu sv. Mikuláše v Praze. Právě Habermann stál v první polovině 80. let u zrodu dnes velmi slavné tradice Hefaiston, mezinárodního setkání uměleckých kovářů na hradě Helfštýn. Každý rok navštíví moravskou pevnost stovky mistrů černého řemesla z celého světa. „Je to velká inspirace, co všechno se dá z kovu udělat. Každý se přijede pochlubit nějakým špekem, zajímavostí, kterou v uplynulém roce vymyslel,“ říká Vojtěch Sousedík. Stáž u Alfreda Habermana, který kvůli problémům s tehdejším komunistickým režimem v druhé polovině 80. let emigroval do Německa a později se usadil o něco jižněji, v Rakousku, si mladý kovář velmi pochvaluje. „Byl jsem u všeho, na čem právě pracoval. Maximálně se mi věnoval, předával mi rodinné stříbro.“ Po maturitě se Vojtěch Sousedík k Alfrédu Habermannovi ještě na několik týdnů vrátil. Ten mu také zařídil další studijní pobyt, v ateliéru Klause Wolfsgrubera v severoitalském Brunecku. Mladý kovář dodnes navštěvuje Habermannovy proslulé kurzy kovářského řemesla. „Člověk se musí pořád učit, jezdit na konzultace, dívat se, jak to dělají ve světě. Bez toho by zakrněl.“

Mistr versus břídil

„Jak se pozná kvalitní kovářská práce od mizerné?“ odmlčí se na chvíli Vojtěch Sousedík. Pak vezme do ruky katalog a ukazuje na fotografii železné brány pokryté různými ornamenty, v níž dominují zlatá slunce a červené kytičky se zelenými lístečky. „Typická kovářská práce by měla být černá, případně v různých odstínech černé nebo patin. A další věc, řada dílen jednotlivé prvky vyrábí sériově. Lístečky, které tady vidíme, vylisují na stroji, vystřihnou a řemeslníci je jen posvařují dohromady. Není na tom žádná ruční práce. To by od poctivého kovářského díla poznal i laik, kdyby měl takové dvě věci vedle sebe. Je v tom asi takový rozdíl, jako když si někdo do zahrady postaví dřevěnou sochu a jiný sádrového trpaslíka.“ Nad fotografiemi uměleckých výtvorů Alfreda Habermanna dodává: „Velmi se cení, když je dílo ukuto z jednoho kusu železa.“ Pořádná kovářská práce je zkrátka technologicky náročná, což se odráží i v ceně. „Dřív jsem byl velkým odpůrcem svařování svářečkou, všechno jsem chtěl dělat klasickými postupy, spojovat železo v ohni. Jenže když jsem se kovářstvím začal živit, zjistil jsem, že to prostě není možné, protože by lidé moji práci nebyli schopni zaplatit. Proto je mi také příjemnější dělat menší věci do interiéru, se kterými si můžu vyhrát a propracovat je do posledního detailu, než posvařovat kilometr plotu. Na druhou stranu, na tom plotu zase člověk vydělá.“

Podle Vojtěcha Sousedíka odlišuje dobré kováře od neumětelů nejen technika, ale i zpracované návrhy. „Do jedné brány nemůžete vecpat prvky od gotiky, přes baroko až po secesi, vypadalo by to hrozně. Kovářská práce také musí být sladěna s architekturou.“ Sám se inspiruje nejen z historie, přírody či třeba zajímavých prací, ale i stavbou konkrétního domu. „Nejraději si zajdu daný dům prohlédnout, pak se zákazníkem konzultujeme, co by bylo vhodné, vybereme nějaké vzorky, podle toho pak připravím návrhy.“ Mladý kovář zdůrazňuje, že předlohy se musí líbit především zákazníkovi, přece jen jde o nákladnou záležitost, na kterou se bude dívat desítky let. Občas se ale stává, že se jeho představy radikálně rozcházejí s přáním klienta. „Chce to jistou diplomacii, abych nepřišel o zakázku hned na začátku. Snažím se zákazníkovi nabídnout jiné, alternativní návrhy.“ Mezi klienty malenovického kováře však patří především lidé, kteří mají vztah k řemeslu a umí dobrou práci ocenit, což znamená i jisté finanční možnosti. „Někdy ale narazím i na snoby, kteří chtějí hlavně něco monstrózního, co by ostatním vyrazilo dech.“

Dřevo v přesile

Firma Vojtěcha Sousedíka zatím funguje dva a půl roku. Sice se uživí, ale práce přichází spíše nárazově. „Někdy nevím, kam dřív skočit, a musím si pozvat kamarády, aby mi pomohli, jindy je zase zakázek méně,“ shrnuje situaci mladý kovář. Dodává, že na Zlínsku konkurenci v podstatě moc nemá, což je bezesporu výhoda, jenže na druhou stranu zdejší lidé o kovářské práce příliš nestojí. „V Praze najdete spoustu kovářských dílen a řadu kovářských prací všude kolem sebe. Lidé jsou na to zvyklí a nechávají si to dělat i na vlastních domech.“ Vojtěch Sousedík věří, že pokud se na Zlínsku začnou místní více setkávat s kovanými výtvory, dostanou se jim do povědomí a postupně změní názor. Zatím však vyhrává spíše dřevo a plast.

„Můj kamarád z Čech měl štěstí, brzy po škole narazil na architekta, který mu pravidelně dodává zakázky na domech, jež navrhuje. To je perfektní.“ Z katalogů svých prací, které si Vojtěch Sousedík pečlivě dokumentuje, lze vyčíst, že i on už má za sebou řadu větších či menších projektů: od oplocení a brán, přes balkony, zábradlí ke schodištím až k drobnějším interiérovým doplňkům, jako jsou stolky, koše na dřevo a mříže ke krbům či třeba svícny nebo plastiky. Jeho výtvory mohla loni obdivovat i veřejnost, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně mu totiž uspořádalo výstavu, která měla velký ohlas.

Malenovický kovář si už vyzkoušel i restaurování. Zlínská knihovna Františka Bartoše chtěla podle staré fotografie zrenovovat masivní dubové vstupní dveře. „Restauroval jsem kovové mříže, a co bylo špatné nebo chybělo, jsem musel udělat znovu. Z technologického hlediska mě ta práce vyloženě potěšila. Setkal jsem se se starými postupy, které jsem musel dodržet. Všechno jsem třeba svařoval v ohni, jako se to dělávalo kdysi. Dneska se kvůli jednoduchosti používají svářečky, koneckonců současný materiál není ani na svařování v ohni stavěný. Ocel je sice kvalitnější, ale má prostě trochu jiné vlastnosti.“

Vdechnout život

„Lidé neprávem pokládají železo za studený, mrtvý materiál. Pořád je pro mě velkou výzvou a motivací dokázat kusu oceli vdechnout život, vytvořit z něj něco krásného, co vystihuje pohyb,“ zamýšlí se malenovický kovář. „Možná je to dáno technologií práce. Člověk musí dát železo do ohně, rozehřát do ruda, až z něj sálá teplo, pak je poddajné a může si s ním modelovat jako s plastelínou.“

Vojtěch Sousedík však svému řemeslu není tak bezmezně oddaný, jak by se mohlo zdát. „Dřív jsem si neuměl představit, že bych mohl dělat něco jiného než kovářství. Ve dvaceti jsem ale šel na zdravotní školu, a pak krátce pracoval jako záchranář. Ke kovářství jsem se nakonec vrátil, ale už s jistým nadhledem. Zjistil jsem, že mám dispozice i pro jinou práci.“